Literární soutěž

13.12.2019

Chtěl bych se s vámi podělit o můj skromný úspěch, z něhož mám velikou radost. Hloupý Honza Duda získal prvenství v 19. ročníku literární soutěže na motto Jiřího Benji Tomíčka: "Mám potřebu číst, prostě si o něco opřít oči", kterou vyhlásila Městská knihovna v Jablonci nad Nisou pod patronátem statutárního města, a to ve IV. kategorii (dospělí) v podkategorii próza.

Více o soutěži včetně výsledkové listiny ZDE.

A cože jsem to napsal? No přeci příběh jabloneckého jablka 🙂


Jablonecké jablko

O našem městě se říká mnohé. A mnohé z toho, co se o něm říká, může i nemusí být pravda. Zamýšlel jsem se nad těmi věcmi - v Jablonci buď prší, nebo jdete do kopce, Jablonec je předměstí Liberce, Jablonec je branou Jizerských hor.

A jak je to s jablkem, nebo spíše s jabloní, jíž asi vděčí za své jméno?

Seznámil jsem se s několika teoriemi, které pojednávají o slovu jabloň a z něho vycházejícím - nebo jím inspirovaném - jménu našeho města. Teorie jsou to zajímavé, ale nic se nemění na tom, že jsou to stále jen teorie, silně spjaté s lidovými historkami a tradicemi - nepřáteli současné přeracializované mysli.

Mně osobně utkvěla v paměti asi ta nejpravděpodobnější z nich: Jablonec vznikl na významné křižovatce obchodních cest, kde byl hostinec, u kterého rostla jabloň. Tohle místo je všem Jablonečanům známé jako "U Zeleného stromu". Výskytem slova Nisa se žádná z teorií přirozeně nevzrušuje, neboť - jak je vidno a známo - tudy teče řeka Nisa.

Tímhle bych vlastně mohl skončit. Avšak protože jsem člověk zvídavý a do hloubky uvažující, tak to neudělám - je mi totiž líto jablka, na které se zapomnělo. A tak mi coby samozvanému dějepiscovi a lidovému vypravěči nezbývá, než vám povědět trochu jiný příběh o tom, jak se u hospody "U Zeleného stromu" zrodila první jablonecká jabloň.


Kdysi dávno, na planetě jménem Země - na planetě, jež pluje jako osamocená archa nekonečným vesmírem a modře zazáří pokaždé, když ji byť jen z části osvitne její životodárná hvězda jménem Slunce -, zrodilo se docela obyčejné jablko. Jeho matka, Země, i jeho otec, Slunce, o něj pečovali s tou největší laskavostí. Milovali ho nadevše - stejně jako vše ostatní, co bylo, je a bude zrozeno.

Když už bylo jablko dospělé a vědělo, že se zanedlouho utrhne a spadne na zem, aby se ve jménu života samo stalo stromem plodícím další jablka, velmi zesmutnělo.

"Copak se ti stalo, mé milé jablíčko?" tázala se ho láskyplně matka Země.

"Víš, milá matičko, jsem smutné, neboť i když každou svou částí chápu, jaký je můj úděl, přece se s tím nemohu smířit. Chci poznat svět, vidět zasněžené vrcholky majestátních hor i nekonečné pláně vyprahlých pouští. Dříve než se naplní můj nevyhnutelný osud, chci na vlastní slupku zažít to, o čem jste mi tolik vyprávěli."

Sotva se jablko svěřilo, ozvalo se jiné jablko: "Prosím tě, každé z nás přeci ví, že jablko nepadá daleko od stromu. Jsi bláznivé, když sníš o něčem, co je nemožné!" a ostatní jablka se začala posmívat.

"Budiž," odvětil bez váhání otec Slunce, "pokud se skutečně chceš vydat do světa, nebudeme ti bránit."

Ostatní jablka vmžiku zmlkla a jen udiveně zírala. Naše jablko bylo také zaskočené - nečekalo takovou reakci svého otce -, ale na nic nečekalo, se všemi se rozloučilo a vydalo se do světa.

Koulelo se přes hory, skrze lesy, přes pouště i stepi. Plavilo se po mořích i řekách. Vidělo a zažilo radost i štěstí, ale také smutek a smůlu. Bylo svědkem krutosti válek, chamtivosti, zloby, ale rovněž milosrdenství, dobrotivosti a všeho ostatního, co dělá člověka člověkem. Jen o stopku mnohokrát uniklo své vlastní předčasné záhubě - na vlastní slupku poznalo všechno to, o čem vždy jen slýchalo.

Jablko putovalo dlouhý čas. Jeho nadšení z nově objevovaných krás tohoto světa se sice pomalu, za to však s nemilosrdnou vytrvalostí postupně měnilo ve stesk po domově. Také bylo čím dál víc smutné, neboť poznalo skutečnou tvář světa, nad nímž kralovala - mnohdy s velkou krutostí k ostatním tvorům i svým vlastním druhům - ta podivná bytost jménem člověk.

Jednoho dne došly jablku síly a přestalo se koulet. Leželo v trávě na louce nedaleko malé říčky.

"Děje se něco, milé jablíčko?" ozvalo se z jasně modrého nebe.

Jablko se s vypětím všech sil zadívalo k obloze, aby možná naposledy promluvilo k otci Slunci.

"Otče, byl to hloupý sen. Mělo jsem raději zůstat doma a nepadat daleko od stromu. Co si tady teď počnu? Jsem tu úplně samo a již nemám sil, abych se vrátilo."

"I ty naše nejmilejší jablíčko," řekla zase matka Země, "žádný sen není hloupý, to si pamatuj! Sny jsou tím jediným smyslem všeho bytí. Kdyby nebylo snů, nebyla bych já tvou matkou ani Slunce tvým otcem."

"Ale k čemu byl dobrý ten můj sen?" zoufalo si jablko.

"Tvá odvaha snít o něčem, o čem se žádné jiné jablko snít neodvážilo, tě dovedla až sem," řekl otec Slunce. "Všechny tvé zkušenosti, jež jsi nabylo na své dlouhé pouti světem, budou v tobě a tvých plodech navždy uloženy. Ten, kdo tvé plody okusí, v sobě probudí naději v zdánlivě nemožný sen a jen díky tobě se ten sen stane skutečností. Nesmutni, neboť vše je přesně tak, jak má být, byť si nyní myslíš, že to není pravda. Buď si však jisté, že čas jen potvrdí to, o čem ti tu povídám."

Jablko po těch slovech v klidu a míru usnulo bezesným spánkem a již se nikdy neprobudilo.

Čas pak plynul ve své nekonečnosti a na tom místě posledního věčného jablkového spánku vyrostla krásná jabloň.

Jednoho slunného dne putoval krajinou člověk, který - stejně jako to jablko - snil o něčem, co žádný jiný člověk nechápal, ba dokonce ho od jeho snu zrazoval.

Když už se zdálo, že toho člověka navždy opustí i poslední kapka jeho dosud vytrvalé naděje, posadil se vyčerpaný do stínu stromu. Vedle něj leželo krásné jablko. Člověk ho sebral ze země, dlouze se na něj zadíval a s obrovskou chutí, jež se zdála být až magickou, se do něj zakousl. Náhlý proud posvátné energie, která docela ovládla každičkou část jeho těla, rozzářila také celou krajinu a ten člověk okamžitě pochopil, že jeho sen se právě stává skutečností.

A tak se stalo, že jeden docela obyčejný člověk postavil na docela obyčejné cestě u docela obyčejné jabloně hostinec, který nesl jméno "U Zeleného stromu" - na počest stromu, pod nímž se plní sny. A z toho místa se pak stalo město Jablonec nad Nisou - na počest jablka, které se nebálo svých vlastních snů.


O mém příběhu máte právo myslet si cokoli. Možná se vám zdá nesmyslný, přehnaný, nerozumný, ale co všechno je v našem světě nesmyslné, přehnané a nerozumné? Odpověď na tuto otázku neexistuje, neboť co je pro jednoho takové, je pro druhého onaké. Jisté je jen jedno: naše město je místem, kde se plní sny. Já tomu věřím. A pokud tomu vy nevěříte, v co vlastně věříte? :) 

Mimochodem, na vyhlášení byla i moje Jitunka a Mariánka - dvě ženy mého života, díky kterým věřím... ve sny :) 

Za fotografie velmi děkuji panu Jiřímu Endlerovi z Našeho Jablonecka :)