Pohádka o strachu a moudrosti

14.03.2020

Kapitola první

V dobách dávno zapomenutých, kdy voda byla průzračně čistá od ledovců až po moře a oceány, lesy rostly svobodně a bujaře, louky skýtaly na tisíce druhů květin, bylin a motýlů, veškerá zvěř dováděla, skotačila nebo si prostě jen užívala své vlastní neposkvrněnosti v souladu s prastarými a dokonale spravedlivými zákony a pravidly tohoto světa a veškerý život na matce Zemi překypoval pestrostí, rozmanitostí a těšil se pevnému zdraví a dokonalé svobodě, žili v osamocené vesnici obklopené majestátními horskými masivy a hlubokými lesy s tisíciletými stromy dva bratři jménem Rozum a Cit.

V tom údolí, kde se víska rozprostírala, bylo všeho dost. Lidé tu žili spokojeně a šťastně, a tak nikdy nikoho nenapadlo vydat se někam jinam, třebaže se místní právem domnívali, že za horami jsou další vesnice a v nich další lidé. Jenže cesta tam byla nebezpečná, a navíc nikdo vlastně netušil, jaké to v té daleké cizí krajině je, jaká domnělá nebezpečí se tu vyskytují.

Moudrost, matka obou bratrů, o ně pečovala s veškerou laskavostí, jež se dodnes skrývá v nitru každé ženy. Jejich otec Ábel byl neméně laskavým člověkem, avšak neustále se něčeho obával - tu o úrodu, tu o obyvatele vesnice nebo jednoduše o budoucnost.

Obzvlášť se však obával právě těch, kteří žili na opačné straně hor, byť nikoho z nich nikdy neviděl, ba o nikom z nich ani neslyšel. Avšak - jak tomu bývá - bylo to právě ono nevědomí, ona neznalost, která byla příčinou jeho neustálých obav a hlavně nedůvěry. A své obavy i nedůvěru šířil také mezi všemi ostatními, neboť se o ně strachoval stejně, jako se strachoval o sebe a svou rodinu.

Protože byl Ábel - hlavně díky své ženě Moudrosti - opravdu dobrým a vnímavým člověkem, byl to právě on, k němuž lidé z vesnice vzhlíželi a časem ho sami zvolili za svého vůdce a rádce. Zejména to ale bylo tím, že Ábelův otec Nezmar byl jediným místním obyvatelem, jenž kdysi, když byl Ábel ještě malý, sebral svou veškerou odvahu, a navzdory všem varováním se vydal skrze hluboké lesy a velkolepé hory do těch dalekých neznámých krajin, snad aby uspokojil svou vtíravou zvědavost a neposednost, jež mu dala jméno, nebo aby konečně zjistil, jaký je ten po celé generace utajovaný a zakazovaný svět, jenž se skrýval předaleko za hranicemi jeho rodného údolí. Když tehdy odešel, všichni mysleli jen na něj a jeho cestu a právem ho považovali, byť za lehkovážného, tak statečného hrdinu.

Dny, měsíce a roky ubíhaly, jenže Nezmar se už nikdy nevrátil. A protože musel Ábel vyrůstat bez svého otce, což ho velmi ranilo - a nejen jeho -, byl na své dva syny, Rozuma s Citem, velmi opatrný. Nejen jim, ale také všem ostatním dokola opakoval, že kdo opustí vesnici, zahyne. Buď na cestě zásahem nelítostné, avšak stále spravedlivé a milující matky Přírody, nebo - a to hůř - rukou cizinců, jako se to podle Ábela jistě stalo Nezmarovi.


Když jednou nastala zima, která byla obzvlášť mrazivá a dlouhá, Moudrost onemocněla. Všechny bylinkářky a babky kořenářky se k ní seběhly, aby ji pomohly, ale bezúspěšně. Nikdo si s její záhadnou a do té doby nepoznanou nemocí nevěděl rady. Ani Ábel, vědomostmi překypující muž, nic nezmohl. Moudrost jen ležela. Každým dnem byla stále více slabá, až se zdálo, že se ztrácí přímo před očima.

A pak, když už paní Zima sice neochotně, ale přece předala svou vládu přicházejícímu Jaru, stál jednoho rána Ábel, Rozum i Cit u jejího lůžka. Moudrost náhle otevřela oči a pravila: "Měla jsem sen, a v tom snu jsem byla stará babička. Žila jsem přímo tady, v naší vesnici, obklopena malými dětmi, které neznám, a také všemi blízkými, které znám, jen byli také staří, jako já," zasmála se a zase zavřela oči.

Rozum s Citem se na sebe udiveně podívali.

"A jak tomu snu máme rozumět, má nejmilejší Moudrosti?" tázal se starostlivě Ábel.

Moudrost po chvíli otevřela oči. "Ty můj milý Ábeli, cožpak to nechápeš?"

"Jak to mám chápat? Ty jsi přeci Moudrost, moje věčná a milovaná žena, moje rádkyně, tak proč se mě ptáš, když víš, že si nevím rady?" odvětil zoufale Ábel.

"Vždyť já tě jen škádlím," pousmála se Moudrost. "Víš, ten můj sen jen zrcadlil jednu z možností, ukázal mi, co se může stát."

"Takže mi neumřeš?" zvolal radostně Ábel.

"To jsem neřekla," zklamala ho Moudrost, "jen říkám, že má smrt není celým obličejem budoucnosti, nýbrž její jedinou tváří, tou, kterou ji právě nyní nastavuji."

Ábel byl zmatený. "Ale co to znamená?" ptal se. "Co s tím máme dělat? Jak docílíme toho, abys budoucnosti nastavila jinou, tu druhou tvář?"

Moudrost zase na chvíli zavřela oči, potom se usmála a zase je otevřela. "Můj život je nyní ve vašich rukách," řekla a podívala se na své syny. "Vy dva, Rozume a Cite, se musíte vydat na opačnou stranu hor. Ale musíte jít spolu, neboť i když jste dva, přeci jste jeden. Neboť Cit je více synem mým než tvým, můj milovaný Ábeli," pohlédla na svého muže, "a Rozum je zase více synem tvým než mým. A abyste oba přežili," podívala se zase na své syny, "musíte jít společně a nikdy se nerozdělit!"

"To je přeci naprostý nesmysl!" rozčílil se Ábel. "Nemohou nikam jít. Cožpak jsi už zapomněla, co se stalo mému otci? Pokud půjdou, zemřou jako on! Zabijí je!"

Rozum s Citem jen dál udiveně zírali a čekali, co bude dál.

"Můj milovaný," pokračovala klidně Moudrost, "co se stalo tvému otci, nikdo neví. Dokonce ani ty, jeho syn. Umíš být dobrý vůdce a prospěšný rádce, ale příliš se bojíš, příliš se necháváš svazovat sám sebou. Pokud mi důvěřuješ, věř, že co tu říkám, vychází přímo ze mě, z mého nitra."

"Ale oni zemřou!" zoufal Ábel.

"Pokud nepůjdou, zemřu já!" odpověděla Moudrost stroze a vážně, zavřela oči a zdálo se, že hned usnula.

Všichni chvíli nehnutě stáli u lůžka, až nakonec Ábel pokynul synům, aby jej následovali ven. Společně se pak vydali pod nedaleký, velmi starý dub, jejž tu kdysi pradávno zasadili první lidé, kteří se v údolí usadili.

Ábel si sedl do příjemného dubového stínu a opřel se zády o jeho statný kmen. Rozum s Citem se usadili každý z jedné strany.

"Otče," pravil Rozum, "pokud je pravda, co matka říkala - a já věřím že ano -, měli bychom ji poslechnout."

"Ano, měli," souhlasil bez váhání Cit, "protože pokud naše nejmilovanější matka zemře, zemře také kus nás a všechno se změní," a potom smutně sklopil hlavu k zemi a tiše dodal: "My se změníme."

Ábel se nehnutě díval přímo před sebe kamsi do dálky. Z jeho vlhkých očí se valily slzy, jež mu pomalinku stékaly po tvářích.

"Dobrá," pravil třesoucím se hlasem, "nebudu vám bránit. Ale musíte mi přísahat, že se na své nebezpečné cestě nikdy nerozdělíte, že budete stále spolu, jak řekla vaše matka."

A oba bratři svorně prohlásili: "Přísaháme!"

Kapitola druhá

Celá vesnice byla na nohou. Večer a jeho věrná přítelkyně Tma se pozvolna ujímaly vlády nad světem. Jen malinkaté světlušky rozsvěcovaly své titěrné lucerničky, aby jimi posvítily na cestu svým milovaným bratrům broučkům a mravencům, kteří se vraceli do svých úkrytů z celodenních poutí za potravou.

První ohně vzplály. Vzduchem se nesly pestré vůně pečeného masa, čerstvého chleba, vína a také lesa, rosy a zvěře. Všichni přiložili ruku k dílu, aby vystrojili tu největší hostinu, jakou kdy vesnice zažila.

Každý se chtěl rozloučit a požehnat dvěma statečným bratrům, kteří se hodlali vydat na tu nejnebezpečnější cestu života. Na cestu do neznáma. Na cestu za záchranu matky Moudrosti.

Jedlo se, pilo a tančilo do hluboké noci. 


Druhý den ráno stáli Rozum a Cit na kraji lesa. Oba pohlédli - kdo ví, možná naposledy - dolů do údolí na svou rodnou vísku, kterou nikdy před tím neopustili. Působila tak malebně, tak klidně. Všichni ještě spali. Z ohnišť stoupaly poslední jemné pramínky šedého dýmu, jež vypuzovaly doutnající zbytky polínek z předchozího večera.

Těžko bylo bratrům z toho pohledu. Zvláště Cit vnímal stesk, jenž byl s každým dalším krokem ještě silnější.

"Bratře," pronesl náhle Rozum, "co vlastně hledáme? Kam jdeme?"

Cit se zamyslel a řekl: "Jdeme na opačnou stranu hor."

"Ano, já vím, ale kam přesně? A kdy tam dorazíme?" naléhal Rozum.

"Cožpak to někdo z nás může vědět?" odvětil Cit.

Potom zase chvíli přemýšlel a řekl: "Pamatuješ, co nám kdysi pravila matka? Že cesta sama je mnohem důležitější nežli cíl?"

"Ano, pamatuji."

"Tak vidíš," pronesl s klidem Cit a položil ruku na bratrova ramena. "Já se také bojím," pokračoval, "ale dokud budeme spolu, nic se nám nestane."

Bratři se pak pevně a s láskou objali, ještě jednou pohlédli k vesnici a potom vstoupili do hlubokého, celé věky starého lesa Pralesa.

Čím více pronikali do stále temnějších a tajemnějších lesních útrob, tím více narůstal jejich strach. Velkolepé koruny obrovitých stromů bránily i těm nejsilnějším slunečním paprskům, aby alespoň trochu rozjasnily zdejší temnotu. Celým lesem se ozývaly ty nejprapodivnější zvuky. Vzduch byl vlhký a těžký.

Dva dny a jednu noc bloudili bratři lesem Pralesem, až se na počátku sklonku druhého z dnů ze samého vyčerpání a zoufalství posadili na odumřelou statnou větev, jež ležela na zemi.

"Co budeme dělat? Vždyť pořád jen bloudíme!" zoufal vyčerpaný Rozum.

"Já nevím, já vážně nevím," přiznal Cit. "Kdybychom se tak mohli někoho zeptat," uvažoval, "jenže cožpak je to možné, když jsme ani živáčka nepotkali?"

"Něco mě napadlo," rozzářil se vzápětí Rozum. "Zeptáme se Pralesa," dodal a oběma rukama a s neskrývaným nadšením ukázal kolem sebe.

Cit vmžiku zapomněl na všechno vyčerpání a zoufalství, a aniž by mrkl okem, souhlasil: "Ano! Že nás to nenapadlo dřív!" radoval se. "Ty jsi mi ale hlavička, Rozume!" poplácal bratra po zádech.

"Lese Pralese?" zvolal ihned Rozum.

"Musíš víc nahlas, Prales je už velmi starý, možná špatně slyší," radil Cit.

Rozum se tedy postavil, zhluboka se nadechl a ze všech sil opět zvolal: "Leeeeseeeee Praleseeeee!" A celé okolí prostoupila hlasitá ozvěna jeho hlasu.

Náhle se zvedl silný vítr a okolní stromy se kymácely v jeho náporu.

"Kdo mě to volá? Kdo mě to ruší?" ozvalo se odkudsi velmi starým, chraplavým a hlubokým hlasem.

"Odpusť, lese Pralese, nechceme tě rušit, ale jsme bezradní," ujal se slova Rozum. "Musíme se dostat na opačnou stranu hor, ale ztratili jsme se, pořád jen bloudíme."

Silný vítr neustával, ba naopak nabíral na síle - to se Prales nadechoval, aby zase promluvil.

"Vy jste lidé?" zeptal se Prales. "Ano, jistě, jste lidé - cítím váš strach," dodal. "Čeho se u všech dubů a buků tak bojíte?"

Rozum se podíval na svého bratra a zdálo se, že neví, co by odpověděl.

"Tebe, Pralese," převzal slovo Cit a překvapil Rozuma svou možná až neuváženou upřímností.

"Mě?" podivil se Prales.

"Ano, tebe, protože jsi tak temný a tajemný - naháníš nám strach," dovysvětlil Cit.

"Cením si tvé upřímnosti, milý človíčku, ale to se pleteš. I když jsem už velmi, velmi stár a pamatuji doby, kdy jste ještě vy, lidé, ani neexistovali, stále jsem pouhým Pralesem. To matka Příroda mě takhle stvořila, se stejnou láskou a péčí, s níž stvořila také vás. Proč byste se mě tedy báli, když máme společnou matku, když jsme součástí velké Jednoty? Nenapadlo vás třeba, že jsme si velmi blízcí? Není to náhodou tak, že se bojíte sami sebe, své bujaré fantasie, svého vlastního strachu?"

Cit po těch vyřčených slovech mlčky přemýšlel. Rozum se začal rozhlížet kolem sebe, snažíc se pochopit, co právě slyšel.

"Takže ty nejsi nebezpečný?" zeptal se opatrně Cit.

"Haaaa, haaaa, haaaaaaaaa!" zasmál se Prales tak, až se země zatřásla a stromy zachvěly a Rozum s Citem se museli vzájemně podpírat, aby je Pralesův smích nepovalil. "Já a nebezpečný?" zopakoval Prales. "Já nejsem ani nebezpečný, ani bezpečný - jsem Prales. Jak se ke mně kdo chová, tak se já chovám k němu. Kdo se mě bojí, pro toho jsem nebezpečný, kdo se mě nebojí, pro toho jsem bezpečný. Vždyť je to tak prosté... Hledáte cestu? Zbavte se strachu a cesta se vám ukáže," poradil bratrům. "U všech javorů, vy lidé jste ale povedená stvoření," zasmál se ještě.

Vítr, Pralesův dech, pak naposledy ukázal svou nezměrnou sílu, před níž se s obrovskou úctou klaněly k zemi i ty nejstarší a nejsilnější stromy. Potom pozvolna ustával, až se proměnil v pouhý vánek, a i ten nakonec dočista odvál a spolu sním i Pralesův hlas.

Rozum s Citem stáli jako opaření. Hlavou jim doznívala všechna ta slova, jež před malou chvílí zazněla.

"Zbavit se strachu, ale jak?" přemýšlel nahlas Cit.

"Jestli má Prales pravdu, jestli je strach opravdu pouze v nás, jestli mu my sami vdechujeme život, pak bychom ho měli přestat živit," uvažoval Rozum, "neboť co nemá potravu, to zhyne."

"Ano, máš pravdu," souhlasil Cit. "Uděláme to tak, že pokud byť jen ucítíme strach, zbavíme se ho myšlenkami na něco krásného. Třeba na rodiče, na blízké, na domov," navrhl a Rozum souhlasně přikývl.

Oba bratři pak zavřeli oči a uvolnili své mysli, aby jim dovolili vykreslit obrazy domova, rodiny a přátel. A nejen to, nýbrž také - a to zejména - překrásné, uklidňující a blažené pocity, jež ony obrazy s láskou doprovázely. A ty hřejivé pocity záhy prostoupily každičkou částečku jejich těl.

Aniž by si toho všimli, po krátké, avšak nad míru příjemné chvilce se tváře obou bratrů rozzářily a oni se usmívali.

Když pak otevřeli oči, les Prales byl dočista jiný. Už nepůsobil tak temně, nehostinně, nepřátelsky a nebezpečně. Dokonce se objevilo do té doby přehlížené či snad před strachem bratrů schované překrásné lesní kvítí. Ba i slunečním paprskům se konečně podařilo prodrat skrze hradbu mohutných korun zdejších stromů a les tak odhalil v dřívější temnotě ukrývanou prastarou, kdoví kým vyšlapanou, pěšinu, po níž se Rozum s Citem ihned vydali.

Kapitola třetí

Další tři dny a tři noci putovali bratři lesem Pralesem.

Když se pak octli na jeho konci, kde se dříve rovinatá a životem překypující krajina dočista změnila na pusté svahy a kopce plné kamení, šutrů, balvanů, skal a skalisek, nad nimiž bděly zvěří, rostlinami a zřejmě ani samotným člověkem nikdy nepoznané, věčnou sněhovou peřinou přikryté vrcholky hor, zastavili se bratři, aby nabrali dalších sil.

"A kam dál?" pravil ještě zadýchaný Cit a posadil se na kámen vedle jarem rozbouřeného potoka.

Rozum, který ještě také těžce dýchal, se opřel rukama o kolena, aby ulevil bolavým zádům a pohlédl zpět na kraj lesa, odkud před chvílí vyšli a kde se do té doby jasně viditelná pěšina dočista rozplynula ve zdejší nehostinné nekonečnosti.

Potom se zadíval před sebe směrem k bílým, snad tisíce metrů vysokým vrcholkům hor, jež se tyčily na úpatí těch největších svahů a kopců, jaké kdo kdy spatřil.

"Hle," zvolal Rozum, "támhle nahoře," ukázal prstem kamsi do dálky, "je vodopád. A tady," a ukázal na potok, "tečou jeho vody. Vydejme se tedy směrem, který tu určuje sestra Života - Voda."

Cit se chvíli díval všude kolem a nakonec pravil: "Dobrá, tedy pojďme." A zvedl se, aby po boku svého bratra stoupal proti proudu ledových vod.

Nekonečné hodiny, krok za krokem přibližovali se udatní bratři k vodopádu, jenž byl stále větší a hlasitější.

Na kraji nekonečného svahu, jenž kdesi dole v dáli olizoval hranici lesa Pralesa, rozprostřelo se náhle tyrkysové jezero, které tu tisíce let hloubily a formovaly zdejší ledovce a které tu stejně dlouho napájely vody nezkrotného vodopádu.

Bratři se posadili na rovinatý břeh, který jim konečně poskytl dlouho touženou úlevu od příkrých kopců. Naproti nim nebylo nic než onen vodopád se zpoza vztyčenými nepřekonatelnými skalami. Kolem dokola kraloval svah.

"A co teď?" tázal se Rozum. "Dál se už nedostaneme."

"Když nás Voda dovedla až sem, snad by mohla vědět, kudy dál," napadlo bratra.

Sotva Cit domluvil, vzedmula se přímo vprostřed jezera hladina. Nejprve se zjevila jakási koule, která stoupala výš a výš, doprovázena vodním sloupcem pod ní. Za pár chvil se ten podivuhodný tvar proměnil ve stejně podivnou figuru. Byla to zvláštní postava, mnohem větší než běžný člověk, s dlouhýma roztřepenýma rukama a nohama a s hlavou pokrytou silnými prameny vodních vlasů. Celým čirým tělem té bytosti proudila voda, která zároveň stříkala do všech směrů. Voda pod bytostí pak vytvořila vír, jehož střed se stáčel a kroutil přímo pod ní a jeho špička se dotýkala hlubokého jezerního dna.

Bratři jen strnule pozorovali tohle nevídané a lidskou myslí jen sotva pochopitelné představení.

"Vím, kdo jste a proč tu jste," řekla ta bytost nebývale laskavým hlasem. "Jste lidé, bratři, a putujete za záchranu vaší matky Moudrosti, jež umírá."

"Ty jsi Voda? Sestra Života?" tázal se Cit.

"Ano."

"A jak tohle všechno víš?" zajímal se Rozum.

"Cožpak nevíš, zvídavý člověče, že jsem všude? Pod zemí, na povrchu, ve vzduchu, dokonce i ve vás samotných? Já vidím a slyším všechno, neboť kde je Život, můj bratr, tam jsem já, a kde jsem já, tam je Život."

"Odpusť, milá Vodo, ale jsme bezradní - nevíme kudy dál," svěřil se Rozum.

"Ano, já vím," pousmála se Voda. "Pomohu vám, pokud správně zodpovíte mou otázku."

Rozum znejistil: "Ale co když neznáme odpověď?"

"Pak vám nepomohu, neboť kdo nezná odpověď, není hoden mé pomoci."

"Dobrá," pravil Cit, "řekni nám tu otázku."

"Co je nade mnou, Životem, dokonce i Smrtí, jenž je všudypřítomné, vše obklopující, vše zahrnující, jenž vše tvoří a vše tvoří to?" zeptala se Voda.

Rozum nejistě pohlédl na svého bratra. "Znáš odpověď?"

"Dejme hlavy dohromady, bratře," odvětil Cit.

Oba bratři pak několik chvil přemýšleli a uvažovali.

"Inu?" pravila zanedlouho Voda.

A Cit řekl: "Je to Láska."

Vodní vír v tu chvíli otočil svůj směr a namísto dolů začal teď vířit směrem nahoru. Jeho špička se odpoutala od jezerního dna a začala se plnit vodou. Stále mohutnější kužel stoupal a stoupal, až pohltil samotnou bytost Vodu, jež se v něm dočista rozpustila. Vír pak stále stoupal a nasával do sebe všechnu okolní vodu, která tak ustupovala od břehů jezera směrem k jeho středu a obnažovala kolem dokola jezerní hladinu.

Když už byl vír tak obrovitý, že přes něj bratři neviděli ani na vodopád, ani na vrcholky za ním tyčících se hor, jako mávnutím kouzelného proutku se celý kužel víru rozpadl a začal se samovolně navracet do své jezerní nádoby. Obrovská masa vody, jež ještě před malou chvílí čněla nad původní hladinou, teď hlasitě vřískala a sténala pod svým vlastním náporem. Vlna za vlnou se valila, až jedna z nich skolila oba bratry na zem.

Celí promočení se pak postavili a uviděli, jak se jezero, byť stále rozbouřené a plné vln, pomalu zklidňuje, aby se po krátkém čase navrátilo ke své původní podobě.

"Podívej, Cite!" zvolal Rozum a ukázal přes jezero směrem k vodopádu, který dočista zmizel.

"Je tam nějaký vchod!" řekl Cit. "Rychle, pojď!"

Bratři utíkali po břehu jezera a zanedlouho stáli na skále pod vodopádem, jíž ještě před chvílí bičovaly shora padající masy vody.

Stojíce vedle sebe, prohlíželi si bratři vchod do temné jeskyně, jenž se po celou dobu skrýval za závojem vodopádu.

Rozum vyndal pochodeň, zapálil ji a pravil: "Nuže, milý bratře, drž se u mě."

A stateční bratři vstoupili do černočerné tmy jeskynní chodby, doprovázeni žlutým plápolajícím světlem pochodně.

Kapitola čtvrtá

Rozum opatrně našlapoval a pevně svíral pochodeň, zatímco jeho bratr kráčel těsně za jeho zády.

Jeskynní chodbou se nesla ozvěna na zem a do malinkých kaluží dopadajících kapek vody. Byla tu zima a vlhko. Sem tam se ozvalo strašidelné šelestění zdejších záhadných tvorů. Jen máloco dokáže v takových podmínkách přežít. Ale Život je mocný čaroděj - vládne všude, kde mu to matka Příroda dovolí, i když třeba neochotně.

Naštěstí pro bratry nebyla v jeskyni žádná jiná chodba než ta, kterou putovali. Těžké by bylo rozhodování, kdyby temný tunel skýtal další a další odbočky a chodby. V takovém prostředí se snadno ztratí. Mnoho bylo těch, kteří vstoupili do spletitých jeskyní a zmizeli nadobro.

Bratři stále postupovali a spolu s nimi také čas ve své nekonečnosti.

Pochodeň docela nenápadně ztrácela svou sílu, až se z jejího plamenu stal plamínek a z plamínku jen žhavá, červeně zářící kulička. Ale i ona nakonec zhasla.

A tak paní Tma opět převzala svou posvátnou nadvládu nad jeskyní.

Rozum odhodil zhaslou pochodeň a natáhl ruku dozadu, aby uchopil tu bratrovu. Druhou rukou sahal na stěnu jeskyně, která jediná je teď mohla vést.

"Slyšíš to?" zeptal se náhle Cit.

"Ano," souhlasil Rozum.

Čím více bratři postupovali, tím hlasitější byl ten zvuk. Zněl jako potok či jeskynní říčka.

Když už bylo zurčení vody tak hlasité, že nebylo slyšet vlastního hlasu ani dechu, a voda sama už máčela nejen jeskynní stěny, ale také oba bratry, šlápl náhle Rozum do prázdna. Chvíli balancoval, ale nakonec se spolu s Citem, jenž se ho snažil za každou cenu udržet, zřítili kamsi dolů do propastné temnoty.

"Ááááááááááá!" křičeli.

Celý potlučení padali a padali jakýmsi tobogánem, jenž tu věky razila voda. Vodní skluzavka se všelijak stáčela a kroutila, až se po chvíli pozvolna rovnala.

"Bratře, podívej!" zakřičel Rozum, který byl o něco napřed. "Je tam světlo!"

A opravdu. Světlo na konci tunelu, jež bylo stále větší a jasnější, ohlašovalo nevyzpytatelný konec jeskynního tobogánu.

Jako bleskem namazaní vylétl nejprve Rozum a těsně zatím Cit z otvoru ve skále, z něhož vytékala jeskynní voda a pod nímž se ku štěstí bratrů rozlévalo jezero, do kterého bezpečně dopadli.

Okolím zněl úlek místní zvěře. Hejna ptáků, jež se tu napájela a čistila svá opeřená těla, prudce vzlétla. Také ostatní ptáci sedící na větvích okolních stromů rychle opouštěli své bezpečné úkryty, až listí opadalo.

"Jsi v pořádku?" ptal se hned Rozum, jakmile se on i Cit vynořili nad hladinu.

"Ano, jsem. A ty?"

"Já také."

Bratři pak doplavali na břeh a celí vyčerpaní ulehli do trávy. Oblečení měli potrhané, na těle samý šrám, ale vlastně byli oba zdrávi a hlavně živi, v což ani jeden po tom hrůzném zážitku nedoufal. 


Když se oba zmátořili a nabrali zpět své ztracené síly, vyrazili Rozum s Citem po proudu říčky, kterou napájelo jezero, do něhož před tím dopadli a které jim zachránilo život.

Říčka se zakusovala do lesní krajiny a bratři putovali spolu s jejími vodami. Místní les byl jiný než les Prales. Nebyl tak temný a tajemný. Avšak ne proto, že by tu nerostly tisícileté stromy s neproniknutelnými majestátními korunami - těch tu žilo mnoho, možná víc než v Pralese -, a ne proto, že by tu nebylo slyšet tajemných zvuků, ale proto, že ho bratři neposuzovali skrze svůj vlastní strach, tedy tak, jak zprvu posuzovali les Prales.

Celý den a noc putovali bratři tím lesem, až se následujícího rána octli na jeho kraji.

Když vyšli na palouk, spatřili vesnici. Z dálky bylo slyšet děti, jak cosi vykřikují a utíkají směrem k bratrům následováni ostatními dospělými.

Bratři se nesměle vydali proti nim.

Když se pak k sobě obě skupiny přiblížily natolik, že šlo rozeznat jednotlivé tváře, všichni zpomalili, až se úplně zastavili.

Nikdy dříve se bratři nesetkali s takhle zvláštními lidmi. Všichni měli světlou pleť. Tu méně tu více, ale stále o mnoho světlejší, než jakou zdobila těla Rozuma s Citem.

"Kdo jste?" zeptal se neznámý muž ze skupiny.

"Jsme bratři," pravil Cit. "Mé jméno je Cit. Tohle je Rozum," ukázal na bratra. "Celé dlouhé dny a noci jsme putovali, abychom zachránili naši matku Moudrost. Ochořela záhadnou nemocí a pokud ji nezachráníme, zemře."

Cizinci se mezi sebou rozpovídali, ale přes všechnu tu změť hlasů šlo jen sotva rozeznat o čem.

Jedna malá holčička nepozorovaně vykročila pár kroků proti bratrům, aby si je lépe prohlédla.

Když se zastavila, řekla: "Proč jste tak tmaví? Jak to, že máte tak černé vlasy?"

Cizinci v tu chvíli dočista zmlkli a čekali, co bratři odpoví.

Rozum chvíli váhal, ale nakonec se ujal slova: "Já nevím, také jsme nikdy neviděli lidi jako jste vy. Jste celí bledí, máte rovné světlé vlasy. To u nás jsou všichni stejní jako my."

"U nás?" řekl jeden z cizinců.

"Ano, u nás," pravil Cit. "Přišli jsme z druhé strany hor. Žije nás tam celá vesnice, stejně jako tady."

A cizinci se zase mezi sebou rozpovídali, avšak o poznání hlasitěji a bouřlivěji.

Za chvíli se všichni ztišili a jedna starší žena přistoupila k bratrům.

"Jste velmi stateční, naši vzácní přátelé. Odpusťte nám naši zmatenost, ale nestává se často, že nás někdo navštíví. Vlastně se to nestalo nikdy - tedy co mi paměť sahá. Věděli jsme, možná spíše tušili, že na druhé straně hor žijí lidé, ale natolik jsme se jich obávali, že nás ani ve snu nenapadlo je třeba jen navštívit."

"Prosím, za to se neomlouvejte," řekl Rozum, "také my jsme se jich - totiž vás, obávali. Ale cesta nás už naučila, že strach je pouze v nás, v naší fantazii a že ve skutečnosti neexistuje."

"To je velmi, velmi moudré, Rozume," řekla zase ta žena. "Máme se od vás co učit! Prosím, pojďte, jistě jste celí hladoví, žízniví a znavení." A pokynula bratrům, aby se spolu s novými přáteli vydali do nedaleké vesnice. 

Kapitola pátá

Následujících pár dnů žili bratři s novými přáteli z druhé strany hor. Jedli, pili, odpočívali a vzájemně se poznávali s ostatními.

Celé dlouhé večery vyprávěli bratři své neuvěřitelné dobrodružství, které zažili při putování za záchranou matky Moudrosti. Povídali o lese Pralese, o Vodě, o jeskyni, a také o domově. Všichni, zvláště děti, jen napjatě poslouchali a chtěli slyšet i ten sebemenší detail.

Každý z vesnice se přišel na bratry podívat, aby se na vlastní oči přesvědčil, že nežijí jen světlí, ale také tmaví lidé. Že ačkoli jsou jiní, jsou to stále lidé - se stejnou hlavou, se stejnýma rukama a nohama, se stejnými pocity a myšlenkami, se stejným srdcem a stejnou krví.

A také bratři se přesvědčili, že není rozdílu mezi lidmi, třebaže žijí na druhé straně hor a vypadají jinak. Dokonce se od místního světa znalého dobrodruha dozvěděli, že krom tmavých a světlých, existují také lidé žlutí a hnědí.

"A ani ti nejsou nikým jiným než lidmi," svěřil se jim dobrodruh.  


Usilovně se bratři snažili, aby našli nějaký jim neznámý lék, který by zachránil jejich k smrti nemocnou matku. Jenže lidé z vesnice z druhé strany hor používali ty stejné byliny, kořeny, kořínky, masti a odvary, jež bratři sami dobře znali. Ani jedna babka bylinkářka a kořenářka jim nepomohla, byť se velmi snažila.

I když veselí a nadšení z poznání dlouho ukrývaného světa a jeho obyvatel, tak přece smutní a zklamaní loučili se bratři se svými novými přáteli, kteří ještě nedávno byli neznámými, ba dokonce netušenými cizinci.

Aby se dostali co nejrychleji domů a mohli se alespoň rozloučit s matkou, daroval jim jeden z místních mapu, jež značila kratší, rychlejší a bezpečnější cestu na opačnou stranu hor. Vedla sice skrze nevyzpytatelné hory, ale místem, kde byl skryt tajný, o poznání bezpečnější průsmyk.

"Ta mapa," vysvětloval místní, "je předávána z generace na generaci. Myslím, že ji kdysi dávno, ještě než se kdokoli z naší nebo vaší vesnice narodil, využívali naši předkové. Kdo ví k čemu? Ale možná to byli právě oni, kdo vyšlapali tu pěšinku v lese Pralese, po níž jste kráčeli."


Cestu z druhé strany hor překonali bratři snadno. Nejen díky oné mapě, ale zvláště díky jejich poznání strachu, který už nebyl ani zdaleka tak horlivým rádcem, jako dříve. Sem tam se samozřejmě přihlásil o své slovo - je to koneckonců jeho právo -, jenže bratři mu už nepodléhali, nenechali se jím zmást či snad dokonce vyvést z míru, jenž začal stále pevněji nahrazovat jeho místo.

A tak den před úplňkem stanuli bratři znovu na kraji lesa Pralesa. Dole pod nimi se rozléhala jejich milovaná rodná vesnice, jíž před mnoha dny opustili s mizivou nadějí, že se do ní kdy vrátí. Jenže vrátili. Jen kdyby našli to, co se vydali hledat - matčin lék.

Jako první si jich všiml jejich otec Ábel, který právě obracel seno na kraji vísky. Nejprve se zdálo, že dost dobře nevidí, že je nemůže rozeznat, ale pak své syny přeci jen poznal, a tak se k nim rozběhl.

A bratři se také rozběhli.

Když se pak setkali, náhlé štěstí a neskonalá radost je povalily na zem a všichni plakali dojetím.

Ábel pevně, snad nejpevněji v životě, objímal oba své syny, o které se po celou dobu jejich nepřítomnosti tak moc strachoval, a neustále opakoval: "Děkuji! Děkuji! Děkuji!"


Když se otec se svými syny náležitě přivítali, vyšli pak směrem k jejich domku, kde stonala matka Moudrost.

"Našli jste, co jste se vydali hledat?" ptal se cestou Ábel svých synů.

"Nenašli, drahý otče," odpověděl smutně Cit.

"Hlavně že jste se oba vrátili!" snažil se utěšit své syny, i když sám pociťoval velké zklamání, neboť královna Smrt už několik dní kroužila kolem a jen čekala, až si bude moci odvést tu nádhernou duši jeho ženy, aby ji doprovodila do Nebes, odkud by se po čase opět vrátila na Zemi, byť v jiné podobě, jak se to ve jménu Života děje od počátku věků.

Matka Moudrost stále ležela na lůžku, ještě více slabá, něž byla v době, kdy ji bratři viděli naposledy.

Jakmile se všichni tři postavili k její posteli, s obrovskou námahou otevřela Moudrost oči a tichým a slabým, sotva slyšitelným hlasem pravila: "Svolej celou vesnici, milý Ábeli. Vy dva, Rozume a Cite, mě přeneste mezi ně. Až tak učiníte, začněte vyprávět celý svůj příběh, jejž napsala vaše cesta. Pamatujte, že nesmíte nic vynechat." A zase zavřela oči.

A tak se také stalo. Celá vesnice se sešla u společného ohně, aby vyslechla neobyčejný příběh dvou statečných bratrů.

A bratři vyprávěli úplně o všem, co zažili. Jak jim pomohl les Prales a také Voda, sestra Života. Jak se mnohokrát octli nad propastí Smrti. Jak se nakonec dostali do vesnice na druhé straně hor a jak se setkali s lidmi, kteří tu žijí. A také o nich vyprávěli, jak jsou světlí a jiní, ale přeci stejní.

Zvláště však povídali o strachu, o tom, co všechno se o něm dozvěděli a naučili.

A jak tak vyprávěli a všichni tiše hltali jejich každičké vyřčené slovo, ani si nikdo nepovšimnul, že se matka Moudrost uzdravuje. S každým dalším slůvkem, s každou další větou navracel se do ní Život.

Sama Smrt vyslechla příběh bratrů a pochopila, že ještě nenastal její čas, a tak na nějakou dobu odešla. Ne daleko, protože kde je Život, tam je i ona, neboť k sobě patří. Stejně jako světlo a tma.

Když za dlouhé hodiny skončili bratři své vyprávění, postavila se Moudrost na vlastní nohy a k neskonalému údivu a štěstí svého muže, synů, a také všech ostatních předstoupila, aby promluvila.

"Moji stateční synové, můj milovaný Ábeli, moji vzácní přátelé. Ptáte se, jaká záhadná nemoc do mě vstoupila? Jak jsem se uzdravila? Ráda vám to konečně povím." A posadila se vedle svého muže.

"Dlouho jsme tu všichni žili a měli se dobře. Jenže stejně jako dříve zelené listy nakonec zežloutnou, zčervenají, zhnědnou, až se nakonec odpoutají od svých větví a spadnou na zem, také vy jste se odpoutali od vaší pravé, přirozené a posvátné podstaty a začali uvadat. Možná nevědomky, neboť se vám vlastně žilo spokojeně a šťastně.

Ale kdo z vás by se odvážil opustit hranice naší vísky? Kdo z vás by se vydal do lesa Pralesa? Kdo z vás vlastně touží po poznání, jež je pramenem Lásky a jehož jste se vzdali?

Mnohokrát jsem vás slyšela mluvit o všech nebezpečích a nástrahách okolního světa. A taky o lidech, kteří v něm žijí. O všem jste si vytvářeli všemožné domněnky založené na vaší pouhé nevědomosti a domýšlivosti. 

Sami sebe jste tak odsoudili k životu ve strachu.

Strach. Co je to vlastně strach? Jak moudře pravili mí synové - strach neexistuje. To vy jste ho stvořili. Ba co víc, vy jste mu dokonce dovolili, aby se ujal nadvlády nad vaším rozumem, nad vaší moudrostí, nade mnou...

A právě proto jsem onemocněla, neboť jste také vy onemocněli. Strachem jste onemocněli. A kde se usídlí strach pramenící z nevědomosti, neznalosti a nezkušenosti, který plodí nedůvěru, dokonce nesnášenlivost k ostatním tvorům a místům toho světa, tam rychle ubývá zdravého rozumu a přichází nemoc. A nemoc není nic jiného než ztráta moci nad vlastním duchem."

Moudrost se pak zahleděla do očí svého muže.

"Můj milý," uchopila ho jemně a s láskou za ruku, "již jsem ti řekla, že umíš být dobrý vůdce a prospěšný rádce. Ale to jsem nemluvila pouze k tobě, ale zejména k tvém strachu. Neboť také on dokáže být prospěšný - chrání nás před skutečnými nebezpečími a nástrahami. Jenže těch není ani zdaleka tolik, kolik myslíš.

Ztratil jsi otce. I když dodnes nikdo ani netuší, co se mu vlastně stalo, proč už se nikdy nevrátil, co nebo kdo ti dal právo odsoudit za jeho domnělou smrt lidi z druhé strany hor? Však už jsi slyšel, jací ti lidé jsou. Že byť vypadají jinak, jsou jako my. Nebýt jich, tví synové by se nikdy nevrátili.

Jsem si jista, že jsi laskavý a dobrý, jen jsi také onemocněl strachem. Ale jsi to právě ty, náš vůdce a rádce, který by měl jít příkladem. A protože jsem si z celého srdce přála, aby ses zbavil strachu a mohl se tím příkladem stát, musela jsem naše syny vyslat právě do míst, jichž ses obával nejvíce. To abys pochopil svůj zbytečný strach."

Potom se Moudrost podívala na své syny.

"A vy dva, moji milovaní synové, jste zdárně splnili váš nelehký úděl, neboť jste jako jeden. Moudré od vás bylo, že jste mě poslechli, že jste se ani na chviličku nerozdělili. Když si nevěděl rady Rozum, pomohl Cit. A když si nevěděl rady Cit, pomohl zase Rozum. 

Svým vlastním příkladem jste nám všem dokázali, že velká Jednota spojuje vše, co kdy spatřilo světlo světa."

A pak se Moudrost rozhlédla po všech lidech kolem ohně.

"Přátelé, poučte se. Změňte se. Všichni nyní stojíte na velké křižovatce. Jednu cestu určuje strach a tu druhou láska. Pokud se rozhodnete pro strach, nakonec se zahubíte navzájem. A pokud pro lásku, bude všechno dobré. Vše se navrátí do oné pravé, přirozené a posvátné podstaty, jež je domovem Života."


A tak končí náš příběh o dvou statečných bratrech, kteří se dali do boje se strachem a zvítězili nad ním. A nejen to - zachránili matku Moudrost.

Vše je v našich rukách, každý z nás je nepostradatelnou součástí velké skládanky zvané Jednota, Život, Vesmír nebo Bůh.

Takže? Jakou cestu si zvolíme? 😊


KONEC


Související

Jablonecké jablko