Jak jsem projel skříní na kole

15.09.2018

Možná jste slyšeli o americké skupině, která si říká "Jackass". Byli to kluci, dnes už dospělí chlapi, kteří se inspirovali jinou skupinou, finskými "Dudesons". Obě tyto bandy se proslavily tím, že vymýšlely způsob, jak pobavit lidi. Dospěly k názoru, že lidé mají rádi videa, v nichž si někdo ublíží, což je trochu smutná pravda. Možná to souvisí s jistou špetkou škodolibosti, kterou má každý člověk v sobě. Na druhou stranu však mají lidé rádi smích a veselé konce. Tihle "borci" to všechno skloubili dohromady a vytvořili zdraví ohrožující živnost. Je to hlavě skupina Jackass, v překladu osel, blbec nebo pitomec, což je velmi výstižné, která je hodně známá. Nemohu říci, že bych je dnes nějak obdivoval. V mladších a velmi bouřlivých letech mě ale velice ovlivnili. Jsem si více než jistý, že jsem nebyl sám.

S kamarády jsme se často dívali na videa z dílny "oslů". Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme se já, Perňa a kamarád Honza, žijící dnes ve Spojených státech Amerických, rozhodli natočit film s nádechem blbosti, jak to dělali hoši z Jackass. Říkali jsme si "H3", protože jsme byli tři Honzové. Já jsem zastával roli převážně scénáristy, vymýšlel jsem ty úžasné nápady, jak si ublížit. Honza měl kameru a dobrý počítač, byl proto takovým střihačem, kameramanem, ale také toho vymyslel více než dost a prováděl zejména ty nejextrémnější kousky. Perňa byl univerzální postavou naší tvorby. Podotýkám, že ani v tomto období se ještě nejednalo o nápady ve stylu "kámo, podrž mi pivo", jak ho blíže specifikuji ve vyprávění "Jak jsme šli na ryby".

Během naší tvorby krátkého filmu, který se dokonce promítal bez zvuku na plátně za nic netušícími tancujícími opilými návštěvníky dnes už neexistující legendární diskotéky "Nová Ves", která byla centrem zábavy a zplozením ne jednoho Jablonečáka, jsme se opravdu skvěle bavili. Někdy, vlastně docela často, jsme se zranili. Třeba když jsem sjel na bobu velmi strmou louku a úmyslně narazil do kovové tyče, čímž jsem si zlomil palec. Nebo právě při jízdě na kole skrze skříň...

Občas mě popadl úklid pokojíčku. To lžu, protože to spíš přepadl mamku pocit, že mám uklidit, když mě v tom pokojíčku už ani neviděla, neboť jsem byl maskovaný mezi vším možným, co jsem prostě pohodil. Při jednom z těch větších, radikálnějších úklidů jsme s tátou vynesli z pokoje starou skříň, která už byla nadbytečná, když se brácha odstěhoval z domu. Skříň pak dlouho postávala venku za garáží a pohled na ni mě stále provokoval. Nemohl jsem přijít na to, jak by se dala využít. A pak to přišlo...

"To budete čumět, co jsem vymyslel!" volal jsem na kluky, když jsem přicházel na místo naší schůzky. Vysvětlil jsem jim můj problém s vtíravou skříní na zahradě a taky jsem nastínil její nejlepší využití na světě. "Vyndáme záda, přiložíme prkno na nájezd, necháme zavřený dveře a já prolítnu skrz ně." Kluci byli nadšení. Jednak proto, že to byl vážně úžasný nápad, a taky protože nemuseli oni tou skříní projet. Bylo to takové pravidlo, že když někoho něco napadlo, udělal to sám stvořitel nápadu. Vlastně jsme byli docela zodpovědní.

Skříň jsme přenesli na volné prostranství naší zahrady, odstranili její záda a připevnili nájezd. Byli jsme natolik předvídaví, že jsme horní část skříně pomocí lana zajistili o zábradlí balkónu, aby na mě, až projedu, nespadla. Samozřejmě jsme na zem před dveře skříně nedali nic, co by změkčilo můj pád, protože to se prostě v tomhle oboru nedělá. Nebylo by to tak vtipné a divák by mohl dopředu předvídat, co se stane. Moment překvapení byl klíčový.

V tomto momentě musím poznamenat, že z okna kuchyně našeho domu jsme byli zpozorováni nejprve mamkou, a potom tátou. "Radime, pojď se podívat, co zase ten Honza vymejšlí." přerušila mamka tátu při odpolední kávě. "Jestli si něco zlomí, blbec, tak ať za mnou ani nechodí." poklidně reagoval táta při pohledu na scenérii skříně, kola, kamery a štábu H3. Mamka ještě zkusila narušit natáčení tím, že skrze otevřené okno upozornila na mé dřívější zlomeniny. Nás to však nijak nerozhodilo. "Ježiši neboj, vím, co dělám!"

Za kameru "usedl" Perňa. Domluvili jsme se tak, že na záběru nebude vidět můj rozjezd, to by zkazilo překvapení, pouze část boku skříně a prostor před jejími dveřmi. Než začal Perňa natáčet, dal mi znamení, že jsme "live", abych nejel zbůhdarma. Vše bylo připravené. Kamera, akce, jedem!

Srdce se mi rozbušilo trémou a vzrušením. Pomalu jsem rozjel staré BMX, cyklouše, jak se mu říkalo. Měli jsme tři taková kola a všechna jsme při natáčení filmu postupně zničili. Jak jsem se blížil k nájezdu do skříně, zrychloval jsem. Nájezd do skříně proběhl skvěle, přední kolo rozrazilo dveře, které skvěle spolupracovaly, neboť se jedno křídlo utrhlo a obohatilo tak scénu špetkou bonusového humoru, a já jsem letěl vzduchem již v záběru kamery. Během letu jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jak mám dopadnout. Kaskadérský kurz jsem neabsolvoval. Mé tělo si prostě letělo svým stylem a postupně se natočilo na levé rameno, na které jsem celou vahou mého těla nakonec dopadl. V rameni mi projela jedna z největších bolestí, které jsem kdy cítil. Chvilku jsem ležel na zemi. "Ááá, cccc, ty voléééé..." sdílel jsem své pocity s kamerou a Perňou. Ten blbec se tak smál, že se obraz kamery dost rozklepal. Chtělo to stativ...

Zvedl jsem se ze země a chodil dokolečka, vydávajíc citoslovce bolesti. Připadalo mi, že jsem si rameno snad utrhl. Perňa zvážněl a ptal se, jestli se jsem v pohodě. Tahle otázka je úžasná. Lidé vidí člověka, jak se zmítá v bolestech, a zeptají se, jestli je v pohodě... Já jsem tehdy pouze řekl, že musím asi do nemocnice. Tohle uvědomění mi k bolesti přidalo ještě strach z táty, který se před tím nechal slyšet, že s blbcem, jako se mnou, do nemocnice nejede. Nezbývalo mi ale nic jiného, než si přiznat prohru a jít tátu poprosit, aby změnil svá předsevzetí.

Když jsem vyšel schody a vešel do obývacího pokoje, kde si táta spokojeně hověl, spatřila mě nejprve mamka, jak si držím rameno, a jako paragraf ohnutý kráčím k tátovi. "Ježiši!" vyjekla ze sebe, čímž upozornila tátu. "Já to věděl! Blbče jeden! To musíš pořád vymejšlet kraviny?" uvítal mě táta. "Moch bys mě prosím odvíst do nemocnice? Asi mám něco s ramenem." elegantně jsem pronesl a snažil se potlačit bolest alespoň v obličeji, jehož výraz doslova vyzařoval bolestí. "Já se z tebe fakt poseru! Zas tam budem čekat dvě hodiny!" hledal táta klíče od auta a oprávněně hudroval.

Cestou do nemocnice jsem ani nedutal. Cítil jsem tátův občasný pohled na mě, jak sedím vedle něj a držím si to bolavé rameno. "Já vim tati, jsem idiot no." odvážil jsem se prohodit. "Vole jeden! Fakt...! Máte to aspoň natočený?" zlehčil táta atmosféru a už se začal i smát.

V nemocnici jsme k mému velkému štěstí nečekali příliš dlouho. Když jsem přišel na řadu, musel jsem doktorovi povědět, jak se mi to stalo. "Hlavně mu ty blbče neřikej, žes projel skříní na kole! Budem vypadat jak idioti a tebe ještě vemou na psychiatrii!" koordinoval mě s širokým úsměvem na rtech táta v čekárně a sám sebe opět rozesmál, až se lavička, na níž seděl, rozklepala.

Průjezd skříní jsem tedy vynechal, pád z kola neměnil. "Je to hodně časté, při pádu z kola." uklidnil mě doktor a vzápětí mě rozhodil, i když jsem to čekal, když mi sdělil, že jsem si zlomil klíční kost a budu muset tři týdny nosit nějaké kšandy a spát pouze na zádech, což jsem nesnášel.

Možná by někoho v tento moment napadlo, že jsme se z mého zranění poučili a dále nic nenatáčeli. Ty kšandy, které mou zlomenou kost fixovaly, aby dobře srostla, posloužily při dalším kousku, tentokrát v podání Honzy, který si je navlékl, a s lanem, přivázaným na jednom konci za zadní kšandovou část a na druhém konci za sloup elektrického vedení, se rozjel na stejném BMXku po louce. Jakmile se lano napnulo, byl stržen na zem. Jemu se nic nestalo, kšandy už dosloužily...