Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemůžu být

04.03.2019

Škola základ Života?

Navštěvoval jsem Gymnázium Dr. Randy, dnes Dr. Antona Randy, v Jablonci nad Nisou, kam jsem se dostal v rámci přijímacího řízení. Považuji to za velmi silný projev osudu. Nemyslím si totiž, že bych se na gympl býval dostal, kdyby se tehdy vedení školy poprvé v historii nerozhodlo pro veliký zájem ze strany potencionálních studentů otevřít dvě třídy. První, řekněme ta chytřejší část studentů, se přijímacího řízení vlastně nezúčastnila, protože byla přijata na základě vynikajícího průměru známek z posledního ročníku základní školy, který byl v mém případě neuspokojivý, tedy nezapadal do kategorie přijetí bez přijímaček. Ty jsem nakonec zvládl a dostal se mezi studenty. Musím přiznat, že zejména první rok na gymplu byl pro mě opravdu tvrdý. Na základní škole jsme byli zvyklí na zcela jiný přístup. Byla to spíše taková hra. Gympl byl jiný, a to zcela ve všem, co jsem do té doby poznal. Náročnost učební látky byla veliká, což se odráželo zejména v hlubokých propastech v oblasti znalostí získaných na základní škole. Nesvaluji vinu na učitele základní školy, kteří by se nám nevěnovali nebo věnovali, ale špatně. To by bylo velmi hloupé tvrzení. Myslím si totiž, že zřejmě každý učitel dělá vše, co je v jeho silách, aby v rámci našeho pochybného vzdělávacího systému nacpal do hlavy dětem vše, co tento systém požaduje a zároveň se z toho nikdo nezbláznil, což není ani zdaleka snadné. Jde prostě o to, že jsem nebyl na něco takového připraven, což byla do značné míry jistě i moje chyba. Byla to velmi studená sprcha a trvalo mi dlouho, než jsem si na tu kosu zvykl.

Jak měsíce a roky ubíhaly, získal jsem mnoho dobrých přátel, spolužáků, s nimiž jsme vytvořili pouta, které jsou dodnes v některých případech nepřetržená. Aniž bych si toho povšiml, získal jsem na gymplu určitý pohled na svět a lidi v něm. Nechci tím říci, že jsou na gymnáziích studenti chytřejší než ostatní a tedy, velmi špatně řečeno, nadřazenější. To vůbec ne. Jde jen o to, že jak učitelé, tak studenti se pohybují na úrovni vědomí, které je odlišné od zbytku středních škol. Neměli jsme žádné konkrétní zaměření. Byli jsme pokračovateli studia základní školy. Nejcennějším darem takového druhu studia je nepopiratelně to, že člověk získává neustále větší a větší rozsah komplexních vědomostí. Na co není na určitý specifický obor zaměřených škol čas, to je na gymnáziu předmětem studií. Od velmi širokého záběru literárního světa, filozofie a celkově sociálních nauk, přes možná až příliš důkladný rozbor matematiky k hudební výchově či malování. Vzpomínám si, jak jsem rád diskutoval a filozofoval. To mě provázelo už na základní škole, kde jsme měli předmět Náboženství, v rámci něhož jsem se blíže seznámil s Biblí a vším, co je s ní spojené. Velmi mě bavilo argumentovat ohledně tématu stvoření světa Bohem a zcela protichůdné evoluční teorie. Paní učitelka ze mě musela být nešťastná, protože musela chápat, že mě na víru v Boha, jak ji prezentují křesťané, neobrátí.

A možná právě proto, že jsem vždy tíhnul k diskusím ohledně životních témat, byl jsem předurčen ke studiu na gymnáziu, kde jsem měl prostor a čas přemýšlet. Prostě jen přemýšlet. Být i nadále dítětem, které má sny, ale nemá nejmenší tušení, kým se chce stát ve smyslu povolání. Je to asi ten nejperverznější fakt na vzdělávacím systému, když se dítě v deváté třídě základní školy, tedy ve věku 15 let, má se svou hlavou v oblacích a myslí dítěte znásilňovanou domestikací Systémem a duchem společnosti rozhodovat, jaké si má vybrat povolání, které bude vykonávat celý život. Nemusím snad zmiňovat, že tato volba často vůbec není na dítěti. Jak by taky mohla. Rodiče jsou si v drtivé většině jisti, že oni sami vědí nejlépe, čím má jejich dítě být. Po vzoru rodičů našich rodičů a dalších předků existuje většinový názor, který je pevný v přesvědčení, že je třeba se dobře učit, aby to člověk někam dotáhl a byl někdo! Lepší vzdělání zajišťuje lepší práci. To je z určitého systémového pohledu pravda. Ale pokud se nad tímto tvrzením zamyslíme z jiného pohledu s vědomím skutečných principů fungování vzdělávacího systému, pak nám musí být jasné, že opakováním názorů nějakého akademika, prostě společností uznávaného člověka jako autority v oblasti vzdělávání, které mnohdy nedávají dobrý smysl, ale jsou zkrátka tady, nemůže být cesta ke vzdělání, které vytvoří z člověka vědomě žijící bytost, která se může rozvíjet po celý zbytek života. Pokud je pravda, a já v to pevně věřím, že člověk se učí skrze vlastní chyby a vlastní zkušenosti, jak se pak může učit pouhým opakováním a papouškováním názorů jiného člověka? Pro chyby prostě není ve vzdělávacím systému ani prostor ani čas. Chyba znamená horší známku, což již od samých počátků školní etapy života v člověku zadupe kreativitu hluboko do země. Jak se pak mají děti chtít učit, když se bojí udělat chybu?

Já jsem byl díky gymplu dočasně ušetřen nezodpovědnému rozhodování o budoucím povolání. Také jsem měl veliké štěstí, že moji rodiče mi dali ve škole svobodu, díky které jsem dnes člověkem, jakým jsem. Nezasahovali mi do ničeho, čeho se škola týkala. Kdybych tehdy chodil za školu, ani by si toho nevšimli. Důvěra, které se mi dostalo, mi přinesla zodpovědnost, kterou jsem si přirozeně vybudoval. Jak se ale blížila maturita, začínal jsem být nervózní. Neměl jsem stále nejmenší tušení, co budu dělat dál. Žádná vysoká škola mě neoslovila. Zkusil jsem přijímací řízení na Technickou univerzitu v Liberci a na Policejní akademii v Praze, ale bez úspěchu. Naskytla se mi sice možnost, že bych býval mohl na Policejní akademii studovat díky protekci, která by mě i přes neúspěch v přijímacím řízení na tuto školu dostala, ale to jsem odmítl. Nikdy jsem neměl rád protekční praktiky, a to i přesto, že jsem od nepaměti slýchával ze všech stran, že bez známostí to dneska člověk nikam nedotáhne. Jen mi nikdo nikdy neřekl, kam a co se takový člověk snaží dotáhnout :) 

A je rozhodnuto!

A tak jsem se tehdy rozhodl, že se stanu policistou. S touto myšlenkou jsem si sice z nutnosti něco říci při anglické a německé konverzaci na téma "moje budoucí povolání" na gymplu pohrával, ale nikdy jsem ji nebral vážněji. Jak jsem to ale stále opakoval, protože konverzacím ve zmíněných jazycích jsem se věnoval hodně, neboť jsem z obou těchto jazyků maturoval, nějak se mi ta myšlenka zaryla pod kůži, a tedy bylo rozhodnuto. Představa byla tehdy taková, že nastoupím k Policii České republiky a následně si během výkonu povolání policisty dodělám vysokou školu. Byla to velmi hrubá základní představa, vize, která tehdy vyhovovala všem. Lidé, kteří říkali, že je škoda, že "tak chytrý kluk" nejde na vysokou, byli dočasně umlčeni příslibem budoucího studování a situace v rodině, která nebyla příliš nakloněna k nákladnému životu studenta na pražské koleji, byla vyřešena také. Významným důvodem k mému rozhodnutí byla také vidina vlastních peněz.

Oslovil jsem náborové pracoviště v Jablonci nad Nisou. Velmi milý chlapík, se kterým se znám dodnes, mi sdělil základní informace. Musím zmínit, že na první schůzku jsem přišel s velmi silnou kocovinou, takže si příliš nepamatuji, co mi bylo sděleno. Mojí mysl zaměstnávaly spíše úvahy nad tím, kam hodím šavli. Držel jsem se a potil, ale zvládl to bravurně. Pozvracel jsem se až venku a dokonce mimo policejní areál. Následovala řada vyšetření v Ústí nad Labem zaměřených na zdravotní a psychický stav. Také jsem absolvoval fyzické testy. Protože byl tehdy díky nešťastné a nešetrně provedené změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů značný nedostatek policistů a hlad po nových příslušnících byl do té doby nevídaný, proběhlo vše velmi rychle a od 1. listopadu 2007 jsem se stal policistou. Byl jsem tehdy v takovém nejistém období plný vzrušujícího očekávání a strachu z neznáma. Měl jsem určitou představu o tom, co povolání policisty obnáší. Tato představa vycházela pouze z kriminálních filmů a seriálů tehdejší doby, protože jsem osobně žádného policistu neznal a byl jsem první z celé rodiny, kdo se touto cestou vydal. Policisté se mi jevili jako dobrodružní lidé, kteří jsou drsní, odvážní a umí si poradit s každým problémem. Chtěl jsem být hrdý na to, kým se stanu. Chtěl jsem prosazovat zákon a chránit tak společnost, i když jsem tehdy vlastně nevěděl, co to znamená. Navíc mě přitahovalo to tajemné, co doprovází tohle povolání. Mít u sebe pistoli, nosit uniformu, stát se mužem! Zároveň jsem ale neměl pražádnou představu o tom, jak vypadá pracovní náplň policisty. Vídal jsem je v autech, jak jezdí po ulici a asi nějak hlídkují a kontrolují divně vypadající, a tedy podezřelé lidi. Jak vyšetřují dopravní nehody nebo cosi jiného. Ale nikdy jsem neměl žádné konkrétní povědomí, čemu se věnují, když zrovna nic nevyšetřují. To jako čekají na stanici, než se něco stane? Nebo pořád jezdí někde venku?

V listopadu jsem nastoupil na měsíční kurz v Teplicích v Čechách, který byl zaměřen na školení spojeného s manipulací se zbraní. Jak jsem se totiž dozvěděl, policisté nemají zbrojní průkaz, resp. ho nepotřebují k tomu, aby mohli ve službě nosit zbraň. Že jsem jel do Teplic, mě potěšilo, protože odsud pochází můj táta a bydleli tam moji prarodiče a další členové naší rodiny z tátovy strany. Teplice jsem tedy docela znal a byly mi blízké. Navíc hned poté, co jsem nastoupil do autobusu, který cestou sbíral další a další budoucí policisty, kterých byl nakonec plný autobus, a bylo mezi nimi i celkem hodně žen, jsem se spřátelil s několika z nich. Nejvíce mi přirostl k srdci Johny, jak jsme mu ihned začali říkat, ale nebyl zdaleka jediným. Johny byl neustále usměvavý a sdílel se mnou většinu názorů. Týkalo se to hlavně obliby piva, písní Tří sester a postoji ke společnosti. Bylo to zvláštní, protože po příjezdu do Teplic jsme byli záhadným způsobem rozděleni do pokojů, kde jsme se s Johnym, navzdory jakémukoli zásahu z naší strany, setkali coby spolubydlící.

Kurz probíhal v duchu vojenského přijímače. Nebyl tak přísný, ale v podstatě jsme dělali stejné věci, jako vojáci. Neustále jsme pochodovali na buzerplace v bývalých kasárnách, leštili boty, dělali kliky jen tak, běhali, ale hlavně každý den drželi v ruce zbraň a učili se s ní nejen správně zacházet, ale hlavně střílet. Stříleli jsme také z legendárního Samopalu vzor 58 a vzor 61, tzv. Škorpiona. Jeden major, možná byl kapitán, který nás měl na starosti, byl bývalým, vysoce postaveným důstojníkem naší Československé lidové armády, který změnu režimu nenesl tak vřele, jako ostatní. Alespoň jsem to tak z něho cítil. I když byl přísný a řval jako skutečný velitel, byl to vlastně moc milý a přímý člověk.

Přísnost byla omezena pracovní dobou, která končila odpoledne po 15. hodině. Pak následovala volná zábava, která u nás probíhala v hospodě. Každý den jsme šli na pivo a řešili, co jsme zažívali. Byly to fajn časy a rád na ně vzpomínám. Dostávali jsme plat asi 11.000,-Kč měsíčně, k tomu zdarma ubytování a jídlo. Jeden z náborářů z Jablonce mi říkal, že se dá na škole ušetřit hodně peněz. Divil jsem se, jak je to možné, když jsem si musel ke konci měsíce půjčit od táty, protože jsem prostě všechno propil. Kurz byl zakončen zkouškou z několika paragrafů ze zákona o Policii České republiky, střeleckými prověrkami a fyzickými prověrkami. Prošli jsme všichni.

ÚDH

Po skončení kurzu jsem ihned nastoupil do Prahy na Základní odbornou přípravu. Středisko se nacházelo v Hrdlořezích neboli v ÚDH (Údolí dutých hlav). Už tehdy jsem se začal setkávat s náznaky velmi silného aspektu policejní práce. Byla to nelibost policistů v očích veřejnosti. Mrzely mě reakce lidí na to, kým jsem se stával. Kromě opravdu nejbližších přátel a rodiny, kteří mě vždy podporovali, jsem se nesetkal s přílišným uznáním, natož pochopením. Byl jsem podporovatelem Paroubka, vygumovaná hlava, fízl, bengoš. V policejní škole to ale zatím nebylo tak intenzivní, pouze jsem začal vnímat jakousi negativní neviditelnou a všudypřítomnou sílu nesoucí se v tomto duchu. Naopak se mi však velmi zalíbily šibalské pohledy žen, když mě viděly v uniformě.

Základní odborná příprava trvala devět měsíců. Šlo o téměř klasickou školní výuku, jen jsme měli každé ráno nástup, při kterém probíhala kontrola našeho vzhledu a také namátkově hladiny alkoholu v naší krvi. Tu a tam někoho vyhmátli, ale žádný extra problém z toho většinou nebyl. Záleželo na konkrétních okolnostech. Také jsme museli pochodovat ve vojenském tvaru, když jsme se přesouvali z jedné budovy do druhé. Mě ale tyhle věci bavily. Jako snad každý kluk jsem někde v mé hloubi snil o tom, že jsem voják a tohle byla celkem slušná kompenzace. Stačilo držet hubu a krok, dělat, co po mně chtěli, a naprosto v klidu jsem proplouval a užíval si to. Jen jsem nabyl takový zvláštní dojem. Najednou jsem se z gymplu, z toho prostředí, kde byli všichni naladěni na docela jiné vědomí, byli chytří a uměli se chovat, dostal mezi lidi, kteří byli mnohdy pravým opakem. Nechci, aby to vyznělo nějak povýšeně, ale každé prostředí má svoje osobité klima a to, na které jsem byl zvyklý, aniž bych si to plně uvědomoval, se změnilo zcela od základu. Také jsem to všechno vnímal tehdejším způsobem myšlení, jež je tomu dnešnímu vzdálené na hony. Na gymplu jsem byl průměrným studentem. Nepatřil jsem mezi ty s nejlepšími známkami, ale zároveň jsem nakonec neměl s učením výraznější problémy. Náročnost studia na policejní škole byla daleko za úrovní toho, co jsem znal. I když jsme se museli učit, stačilo si jako básničku osvojit nejdůležitější paragrafy z několika zákonů a bylo vyhráno. On vlastně nebyl důvod učit se něco s hlubším smyslem. Jak jsem tehdy začal cítit, policista měl působit spíše jako robot, který odříkává nutné fráze. To jsem se však mýlil. S gympláckými návyky na učení jsem patřil mezi premianty, což v konečném důsledku nebylo nic platné. O to mi ale nešlo. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem někde, kam příliš nezapadám. Že "mám na víc". Dnes si tak říkám, že tyhle pocity byly vyvolané právě těmi poznámkami lidí, kteří mi říkali, že "takový chytrý kluk" musí jít na vysokou. Provázel mě přízrak těchto vět neustále a probouzel ve mně pocit méněcennosti. Čekal jsem, co se bude dít dál.

Pobyt na policejní škole byl vcelku příjemný. S Johnym jsme bydleli opět spolu a pokračovali v hospodském duchu, i když ne tak intenzivně jako v Teplicích. Vzpomínám si, jak jsme jezdili na víkendy domů. Škola skončila v pátek po obědě a my celí natěšení pospíchali domů ke svým manželkám, přítelkyním, rodičům, kamarádům. Pospíchání domů se často přeměnilo v pospíchání z autobusu nebo metra ven, abychom někoho nepoblili. Ve čtvrtek jsme chodívali pravidelně do hospody, abychom oslavili další zdolaný týden, který nás posouval blíže praxi. Nezřídka kdy jsme to lehce přehnali a páteční ráno, dopoledne a často právě i odpoledne se neslo v duchu žaludku na vodě, studeného potu a myšlenek k Bohu, aby nás vysvobodil z nevýslovného utrpení. Slovo kocovina by bylo kratší a výstižnější, ale baví mě vybarvovat tyhle notoricky známé stavy.

Co jsem se v Hrdlořezích naučil, bylo hlavně psát, psát a psát. Učili jsme se psát úřední záznamy všeho možného, zejména popisu nějaké události, abychom vystihli to nejpodstatnější. Vše muselo dávat smysl, protože na práci policisty stojí všechno ostatní, co se trestního řízení nebo řízení o přestupku týká. My jsme ti první, kdo je na místě činu a my jsme ti poslední, kdo ho opouští. Nad námi stojící instituce, jako je třeba státní zastupitelství a soud, jsou přímo závislé na tom, jak danou událost popíšeme. Z našich prvních postřehů se ve finále, hrubě řečeno, odvíjí celé soudní řízení. My sbíráme důkazy a poznatky, které usvědčují i ty nejzávažnější pachatele. Nejdůležitější ze všeho je sedm základních kriminalistických otázek: Kdo, co, kdy, kde, jak, čím a proč. Pokud není byť jediná z těchto otázek zodpovězena, vzniká problém, který je předmětem dalšího vyšetřování, z hlediska práva řečeno správně, šetření. Každá jednotlivá věc se vyšetřuje-šetří pouze pro to, aby byly nalezeny odpovědi na tyto otázky. To je vlastně všechno. Zdá se to jednoduché, ale opravdu to tak není. 

Takže jsme psali. Učili jsme se popisovat místo činu, což je vůbec ta nejotravnější činnost ze všech. Představte si místnost v bytě, kde je rozházené oblečení, na zemi rozbitá lahev, sklenička na stole, popelník s nedopalkem, v rohu mrtvola s prostřelenou hlavou, otevřené okno, vyražené dveře. Když v rámci ohledání takového místa činu uděláte chybu, může v konečném důsledku pachatel vraždy skončit nepotrestán. Proto byl hlavně v této oblasti kladen velký důraz, i když v praxi by řadový policista nikdy místo činu vraždy nepopisoval, resp. neohledával. Byl to ale dobrý způsob, jak se naučit důkladnosti. Je lepší učit se nejextrémnějšími příklady, než těmi nejjednoduššími. Existuje několik způsobů, jak provést ohledání místa činu. Je ale zapotřebí vždy vše přesně změřit, zakreslit a popsat. A to opravdu vše, včetně nedopalků cigaret a dalších drobností. Trvalo nám celý den, než jsme s jedinou místností skončili. Byli jsme rádi, že tam nebyla skutečná mrtvola, ale jen figurína. Nikdo z nás si tehdy nedokázal představit, že uvidí mrtvolu s prostřelenou hlavou. Nejlepší na tom je, že když popíšete za velmi dlouhou dobu jednu místnost, můžete vesele pokračovat ve vedlejší, pak v další, až nakonec popíšete a zakreslíte celý byt. A když jde o dům, chce se vám brečet. Na to ale nebyl ve škole čas. Museli jsme pochopit základní princip této činnosti.

Učili jsme se zákonným způsobem zastavovat vozidla v rámci silniční kontroly, pacifikovat pachatele tak, abychom nevybočovali ze zákonných mezí. Učili jsme se aplikovat zákonná ustanovení na všední život, což se v policejní škole zdálo být nepříliš složité. Modelové situace, při nichž nám figuranti z řad učitelů i nás samotných připravovali nejrůznější příklady jednání všech možných pachatelů i dalších osob, byly většinou stavěny tak, abychom použili donucovací prostředky, tedy v podstatě fyzické násilí, které je nutné pro daný zákrok, nebo zbraň. Taková situace se vlastně řeší celkem snadno. Násilí je zpravidla řešeno násilím, na nějaké dlouhé řeči není čas. Realita je ale všechno možné, jen ne jako ve škole. O tom jsem se přesvědčil sám.

Realita

Základní odborná příprava skončila a z nabytých kamarádů ze školy se stali kolegové, kteří se rozjeli do všech koutů severních, ale i okrajů západních a východních Čech. Bylo to smutné, měl jsem rozporuplné pocity, protože loučení jsem nikdy rád neměl, a také naprosto neznámá budoucnost, která mě čekala, mi v hlavě pomalu ale jistě vytvořila mrak plný obav a nejistoty. Spolu s několika kolegy jsem nastoupil na Obvodním oddělení Policie České republiky Jablonec nad Nisou. Policie ČR je organizací, která se hierarchicky člení od těch nejvyšších k těm nejnižším článkům. Obvodní oddělení patří například spolu s oddělením hlídkové služby, které tehdy v Jablonci neexistovalo, k těm nejnižším, zároveň však nejdůležitějším článkům, na kterých stojí celá policie. Pokud vytočíte linku 158 a oznámíte cokoli od vraždy, loupeže přes kočku na stromě, vyrazí na místo někdo z policistů, sloužících na zmíněných útvarech. Práce těchto policistů je tou nejrozmanitější, s jakou se v rámci Policie ČR můžete setkat. O tom později.

Moje první služba, která trvala 12 hodin přes noc, byla tou největší fackou, jakou jsem snad kdy dostal. Přiděleno nám bylo služební vozidlo Škoda Felicia, které sice dosluhovalo, ale s dnešními zkušenostmi s různorodými členy vozového parku policie musím říci, že to nebylo vůbec špatné auto. Mimochodem jsem si jednu Felicii nedávno pořídil. Noční služba probíhala tak, že jsme spolu s dalšími dvěma kolegy, jedním zkušenějším a jedním novopečeným, tedy mně rovnocenným, vyrazili ven a jezdili po celém městě. Ve vozidle je vysílačka, kterou operační důstojník, tou dobou z operačního střediska v Jablonci nad Nisou, nahání hlídky v případě, že někdo něco oznámí na linku 158. Již si nevzpomínám, jestli jsme byli někam vysláni. Co si ale pamatuji naprosto přesně, je pocit zoufalé nekonečnosti, který se do mne nasákl. Jezdili jsme rychlostí asi 20 km/h a tu a tam jsme zastavili nějaké vozidlo, což mělo za cíl odhalit potencionálního přestupce. Prostě jsme sháněli nešťastníka, kterému bychom udělili pokutu, což byla a je stále naše "svatá" povinnost, alespoň v očích nadřízených. Nikdy bych nevěřil, jaký klid může být v noci uprostřed města. Tedy pokud není víkend. Hodina se vleče jako šnek. Hlava Vám padá únavou. Možná spíše nudou, rutinou, stereotypem. Poprvé v životě jsem měl vidiny. Často jsem se ze všech sil snažil udržet při vědomí, abych nenaboural, když jsem zrovna řídil, ale tělo není stroj. Jeho signály k okamžité potřebě spánku se projevovaly třeba tím, že jsem náhle viděl muže venčit psa uprostřed silnice. Až když jsem se lekl, že ho srazím, jsem zjistil, že muž i pes jsou pouhými přízraky touženého spánku. Když moje první směna konečně skončila, šel jsem naprosto zoufalý a vyčerpaný domů. Do postele jsem se dostal v 9 hodin ráno. Spal jsem do 18 hodin, kdy po desátém naléhání vyhrál budík a já otevřel oči s bolestí hlavy. Sedl jsem si na postel a docela dlouhou dobu jsem nevěděl, co se vlastně děje a kde jsem. Když jsem si vše uvědomil, hladový jsem do sebe naházel večeřo-oběd, díval se bez naprostého zájmu na televizi a v 19 hodin jsem šel na další noční. Neumím popsat, co jsem cítil. Možná jsem ani nic necítil, jen jsem si zvykal na můj nový robotický život, o němž jsem ale stále neměl tušení, co všechno obnáší.

Po třech měsících jsem se přesunul na Obvodní oddělení Mšeno nad Nisou, které se nachází také v Jablonci nad Nisou, ale je podstatně menší jak ve smyslu počtu sloužících policistů, tak i velikostí budovy, v níž sídlí. K mé veliké úlevě se potvrdila poměrně známá pravda: Čím menší je to které pracovní prostředí, tím lepší jsou mezilidské vztahy v něm. Ve Mšeně byli samí kluci. Vztahy byly výborné, čímž nechci říci, že s ženami by to bylo horší. Panovala tu taková rodinná atmosféra. Tím se policie ve Mšeně vyznačovala, co vím, vždy a vyznačuje dodnes. Pracovní doba nebyla dvanácti hodinová, ale nepravidelná v závislosti na denní době služby. Vzpomínám si na mého tehdejšího vedoucího. Můj první dojem z něj byl zvláštní, jeho první dojem ze mě byl asi zoufalý. Vysoký hubený mlaďoučký kluk s rudými tvářemi se mu zjevil v kanceláři se zapomenutou náušnicí v uchu. Náušnice, tetování, extravagantní účesy, to je, nebo spíše bylo, veliké tabu. Já jsem se náušnice nechtěl tak lehce vzdát, takže jsem si ji v práci sundával a v době volna nasazoval. Rozespalý jsem na ni toho dne zapomněl. Výraz a velmi přímá narážka vedoucího v reakci na mou náušnici ukončila její nošení, protože jsem se bál, že ji zase v uchu zapomenu a taky mě nebavilo s ní pořád šaškovat sem a tam.

Ve Mšeně se mi ale v celku líbilo. Učil jsem se rychle díky skvělým kolegům a zároveň díky jejich nedostatku, což byl a opět je velký problém české policie. Naučil jsem se, že člověk se nejlépe učí tím, že něco dělá, a to bez jakékoli pomoci. Když Vám někdo dokola opakuje postup, jak danou věc udělat, trvá několikanásobně déle se to naučit. Ve Mšeně jsem byl v podstatě hozen do vody s povelem "plav!" A jsem za to moc rád!

Tomu majorovi, možná kapitánovi, co nám tenkrát v Teplicích řekl, že stát se policistou trvá pět let, jsem se vysmál. Po těch pěti letech od nástupu jsem mu však dal zcela za pravdu. Abyste to pochopili, musím vysvětlit pár věcí.

A co teda pořád dělaj ti policajti?

Práce policisty, který slouží na útvaru, jenž se zabývá prvotními výjezdy na místo jakékoli události oznámené na linku 158 nebo přímo na daný útvar, je velice komplexní. K jejímu zdárnému plnění musíte být velmi flexibilní. Jste různými profesemi napůl a žádnou kompletně. Jste částečným právníkem, psychologem, poradcem téměř v čemkoli, hlavně v oblasti mezilidských vztahů, obzvlášť partnerských. Jste rváčem, ochráncem, vychovatelem, úředníkem, byrokratickým spisovatelem. Musíte být člověk pohotový, rozhodný, schopný, důvěryhodný, empatický, nevýbušný, soustředěný. Musíte umět velmi rychle přepínat mezi vším, co jsem popsal, několikrát za službu, aniž by to bylo výrazněji znát. V jedné chvíli sedíte při poklidném rozhovoru s kolegou ve vozidle v rámci hlídkové služby a než se stačíte vzpamatovat, jste uprostřed rvačky několika lidí a čelíte nadávkám, natáčení mobilním telefonem či jiným nahrávacím zařízením a neustálému dotazování lidí na místě, kteří chtějí za každou cenu a po svém vyprávět, co se stalo s požadavkem Vaší okamžité reakce. Při tom všem si musíte v hlavě vytvářet obrázek situace, dělat si poznámky a zajistit všechno, co je potřeba. Tím je hlavně jasné označení v konfliktu zainteresovaných osob ve smyslu pachatel - poškozený - svědek, a zajištění další práce s nimi. Ze svědka se ale znenadání stane pachatel a z pachatele poškozený. Nic se nakonec nikdy nejeví tak, jako při prvním pohledu.

Pravidelná pauza na jídlo, nebo prostě jen pauza, je směšná iluze. Někdy se nenajíte za celou směnu, protože jednoduše nemůžete říci, že si jdete dát pauzu, když je Vás třeba. Lidem a událostem, jež policie řeší, je jedno, jestli je nedělní poledne nebo středeční dopoledne. Jako jakákoli služba druhým je i tato zahalena v rychlém tempu, tvořeného z postoje "teď, hned, okamžitě!" Ať už pracujete kdekoli, kde se setkáváte s lidmi, tak Vám jistě nemusím vysvětlovat, že téměř každý člověk je přesvědčen o tom, že když něco chce, musí to mít hned. Pokud se však setkáváte v rámci Vaší práce s lidmi a jste úřední osoba, tedy placená ze státního rozpočtu této země, stáváte se v podstatě sluhou. Tedy alespoň v představě některých lidí. Oni si Vás totiž přece platí z daní, tak se koukejte smekat! Jako kdyby policista snad daně neplatil a ještě z daňového systému kradl peníze pro nějaké svoje kšeftíky.

Osobní život se změní stejně jako Vy. Neustálý všudypřítomný stres provede s každým něco jiného. Nejobecněji řečeno se díky němu stanete maskou, kterou jste z počátku jen nasazovali. Nepolevující nenávistné poznámky a pohledy lidí, s nimiž se setkáváte, ve Vás vyvolají nejprve pocit sebelítosti, ublížení, zklamání, velmi brzy však nenávisti a zloby. Úsměv se vytratí a na jeho místo se dostaví přísný výraz, opovrhující ostatními. Je to podle mě klasický obranný postoj člověka vůči stresu a vnitřnímu rozporu. Cítíte se být tlačeni do kouta, tak začnete dělat, jakoby nic. To ale nejde bez přetvářky. A nejlépe se dá přetvařovat v masce nasraného člověka. Není neobvyklé, že ti nejdrsnější diskotékoví provokatéři a bitkaři jsou ve svém nitru velmi citliví a ublížení.

Asi nejhorším aspektem policejní práce, krom výše zmíněných, je nepravidelná pracovní doba na směny. Jsou oddělení, na kterých existuje pravidelnost služeb. Hodně populární model je dvě denní, dvě noční a čtyři dny volna. S ohledem na dlouhotrvající nedostatek policistů je to však velmi vzácné. Asi jsem nezažil týden, který by byl stejný s jakýmkoli jiným v rámci mého působení u policie. Do práce chodíte naprosto nepravidelně, tedy pokud máte směnnost. Na základních článcích policie existují pozice bez směnnosti. Mají ji vedoucí, jejich zástupci a tzv. zpracovatelé, což jsou vlastně policisté v kanceláři, kteří se nevěnují výjezdům. Drtivou většinu policistů však tvoří ti, kdo směnují a k nim jsem velmi dlouhá léta patřil. Četl jsem několik pojednání, která se zabývala velmi nezdravými vlivy, které nepravidelné směny způsobují člověku. Nejde jen o zdravotní stav fyzického těla, ale hlavně o psychickou stránku. Dostavuje se nespavost, stravovací potíže, neustálá únava, deprese a mnoho dalšího. Po deseti letech takové práce je údajně tělo starší o dalších pět let navíc. Je to ale jistě velmi individuální.

A jak tedy vlastně vypadá náplň práce řadového policisty na obvodním oddělení? Připomínám, že to jsou ti policisté, s kterými jste se, pokud jste vytočili linku 158, setkali jako první, resp. to jsou ti, kteří s Vámi sepisují potřebné dokumenty, fotí si Vaše poškozené vozidlo, zodpovídají Vaše dotazy apod. Po nástupu do služby je krátká instruktáž, svodka, kde se probírají významné události, ke kterým došlo na území okresu, v němž působí Vaše oddělení. Sdělíte, jakým spisům se budete věnovat, pokud zrovna nebude výjezd. Co jsou to spisy? Řekněme, že přijdete ráno k autu a zjistíte, že máte rozbité okno a chybí Vám autoradio a další věci. Zavoláte na linku 158 a oznámíte, co se stalo. Dorazí policisté, kteří zjistí prvotní informace a vyhodnotí, zda je potřeba přivolat na místo kriminalistického technika, kvůli případným stopám, psovoda, kvůli případnému vystopování pachatele, nebo jiné, specificky zaměřené osoby, jako jsou hlavně příslušníci kriminální policie. Vše záleží na závažnosti dané události, tedy hlavně tzv. společenské nebezpečnosti a způsobené škodě. Sepsané dokumenty, jako je Vaše výpověď, Vaše zákonné poučení, které opatříte tolika podpisy, že si připadáte jako filmová hvězda při setkání s fanoušky dychtícími po Vašem autogramu, se spisový materiál, krátce spis, doplní o další, řekněme interní dokumenty, a je připraven ke kontrole ze strany nejbližšího nadřízeného, kterým je vedoucí oddělení. Ten spis zkontroluje, v případě nějakých nedostatků zajistí přes podřízené jejich nápravu, a přidělí ho zpracovateli, který od toho okamžiku provádí potřebné šetření, jež má za cíl danou věc tzv. objasnit, tedy hlavně zjistit osobu pachatele, ale i odpovědi na již zmíněné základní kriminalistické otázky. Běží zákonná lhůta prověřování, kterou je zpracovatel vázán. U přestupků je to zpravidla 30 dnů a u trestných činů zpravidla 60 dnů, resp. dva měsíce. Lhůtu je možné prodloužit, ale musí k tomu být oprávněný a zákonný důvod. Každý policista na obvodním oddělení má takových spisů několik v závislosti na tom, jak velký je nápad trestné činnosti. Také záleží na tom, zda se jedná o spis přestupkový, nebo trestní, což je určeno skrze velmi dobrou znalost zákona policisty zpravidla ihned po zjištění dané události, zejména zmíněnou způsobenou škodou a také společenskou nebezpečností. Trestní spisy, tedy ty závažnější, řeší policisté ve vyšší třídě, mající vyšší hodnost. Přestupkové spisy pak ti v nižší třídě, s nižší hodností. Když se tedy policista nevěnuje výjezdu nebo hlídkové činnosti, zabývá se prací na přidělených spisech, která vlastně zaplňuje ten největší podíl času v práci a je nekonečná.

Práce se spisy je hlavně o byrokracii. Ke každému dokumentu sepíšete další dva, které ten předchozí potvrzují. Často je ihned z počátku jasné, že není šance spis objasnit, protože nikdo nic neviděl a neslyšel, ale možná paradoxně o to víc dokumentů musíte sepsat, abyste obhájili něco na první pohled zřejmého. Obrovskou byrokracii pronásleduje alibismus. Dva démoni každého policisty.

Skutečně to tedy není tak, že by se policisté nudili a čekali, až se něco semele. To jen k upřesnění, protože ani já sám, jak uvádím v jiné kapitole, jsem neměl tušení, co policisté dělají, když mají "volno".

Podotýkám, že to, co jsem nyní popsal, se týká policistů na obvodních odděleních, kde jsem působil. Nechci se tu zabývat ostatními policisty a útvary, protože chci vycházet pouze z mých vlastních zkušeností, i když samozřejmě mám povědomí také o fungování dalších článků v rámci Policie ČR. Jde mi o to vysvětlit a přiblížit, co v sobě zahrnuje práce policisty, s kterým se nejčastěji setkáte a kterým jsem dlouhá léta byl. Protože i pokutu Vám nejspíše dal takový policista. Alespoň v menších městech, kde není oddělení hlídkové služby a jemu podobné útvary.

Já, policista, já, člověk

Naučit se všechno, co jsem velmi stručně popsal, tedy přizpůsobit se fyzicky i duševně na tuto práci a naučit se práci se spisy a dalšími administrativními záležitostmi, trvá několik let, ale to není to nejtěžší. Nejdůležitější stránkou této práce je umět si poradit s každým přijatým oznámením. Každá událost, kterou jsem řešil, byla odlišná. Neexistuje totožná situace. Existuje jen jakýsi rámec, charakter dané situace, při jejímž řešení můžete uplatnit určitou osnovu. Přizpůsobit se ale musíte vždy. Nejde jen o rozmanitost těchto řešených situací ve smyslu jejich příčin, průběhů a následků, ale také o osoby, které jsou v těchto situacích nějakým způsobem zainteresované. Každý z nás je zcela unikátní a přirozeně vyžaduje velmi jedinečný přístup v komunikaci. Snažím se vysvětlit, že mi skutečně trvalo pět let, než jsem se začal cítit více méně jistý. Jistý? Možná trochu silné slovo...

Zkušenosti sbíráte neustále. Vzpomínám si, jak jsem poprvé prováděl kontrolu řidiče vozidla a jak se mi třásly ruce, když jsem držel v ruce jeho doklady. Jak jsem poprvé uviděl mrtvého člověka. Je zvláštní být v jeho přítomnosti. Z počátku cítíte trochu strach, jste velmi rozčarovaní. Obzvlášť, když kolem Vás stojí pozůstalí. Ta atmosféra je nepopsatelná. Emoce těch lidí Vás velmi zasáhnou. Cítíte s nimi, je Vám jich líto, ale je třeba udržet emoce a být v klidu. Po nějakém čase si zvyknete a mrtvol se nebojíte. Prohlížíte si místo, kde ten člověk zemřel. Často je to v jeho bytě, kde má spoustu fotografií, jež zachycují jeho nejšťastnější chvíle. Na sporáku je kastrůlek s jídlem, hraje rádio nebo je puštěná televize, kde běží nějaký seriál a lidé v něm se smějí a zabývají se svými rolemi. Zdá se, jakoby se nic nestalo. Svět běží dál. Před sebou máte celý život toho člověka, který skončil a rozplynul se v nekonečnu. Vždy přemýšlím, jaký asi byl ten člověk, co ho zajímalo, co prožil, jaký byl jeho osud. Z určitého pohledu je to uklidňující. Všude kolem Vás je klid a ticho. Někdy je to ale horší. Byl jsem u několika sebevražd a nehod, při kterých zemřeli lidé, často ošklivým způsobem, kteří snad ještě umřít neměli. Ale mám právo to soudit? Zaráželo mě, jak jsou zdravotníci, lékaři, hasiči a jiní policisté na místě úmrtí v pohodě. Jak vtipkují a v klidu konverzují. Samozřejmě pokud nejsou v přítomnosti pozůstalých. Časem jsem pochopil, že se tak brání všudypřítomnému smutku a tomu zvláštnímu pocitu z nedávné návštěvy smrti. Jde o velmi pochopitelnou obranu člověka před něčím negativním. Velmi často se člověk při opravdu smutných situacích směje, dokonce má záchvaty smíchu, aniž by věděl proč. Mně se to třeba stává na pohřbech, což je velmi nepříjemné. Jakmile vstoupím do obřadní místnosti a vidím všude smutné lidi, bolest, ztrátu, najednou mě pohltí veliké nutkání se smát. Vědomí skutečnosti, že smát se nesmím, paradoxně nahrává tomu, abych se smál ještě víc. V určitý moment pak nastane konec a v jediné vteřině se propadnu do hlubokého žalu. Přemýšlím nad tím často a skutečně se domnívám, že jde o obranu mysli, která si je vědoma velmi destruktivního dopadu intenzivního a hlubokého smutku na podstatu člověka.

Je tomu necelých 12 let, co jsem policistou. Po téměř celou tuto dobu jsem působil ve Mšeně. Když se tak ohlédnu zpět, musím konstatovat jediné: Děkuji z celého srdce, že jsem mohl získat tuto zkušenost! Možná se nyní divíte proč, když moje vylíčení práce policisty se nejeví jako obzvlášť šťastné. Víte, nechtěl jsem tu nějak pošpinit Policii ČR. Chtěl jsem jenom vyjádřit tu náročnější tvář této práce. A taky to, jak jsem vše vnímal a vnímám. Proto musím ještě něco doplnit. Jako každá práce v našem Systému má i tato své světlé stránky, i když jich bohužel není tolik, aby alespoň vzdáleně vyrovnaly to negativní. Tím nejcennějším a také tím hlavním důvodem, proč jsem neodešel už dávno, je hlavně kamarádství s těmi, s nimiž jsem sloužil a ještě sloužím. Ve Mšeně jsem měl něco jako rodinu. Rodiče, nebo obecně autority, zde zastávali moji vedoucí, s nimiž jsem vždy vycházel velmi dobře. Moji kolegové byli mými bratry. Vytvořila se mezi námi velmi jedinečná pouta. Stali jsme se na sobě vzájemně závislými. Obzvlášť v této práci není příliš prostoru na sobeckost. Je třeba spolupracovat a vycházet co nejlépe, jinak se zblázníte. A ve Mšeně to vždy fungovalo přirozeně. Nikdo nemusel vytvářet umělý dojem přátelství a pomoci. Jako kolektiv jsme statečně bojovali se vším, co nás potkalo. Vždy jsme si uměli poradit i v těch nejnáročnějších situacích a obdobích. Zažili jsme mnoho veselých příhod a poklidných směn. A ačkoli se to možná některým z Vás tak nejeví, a já to chápu, i policisté jsou lidé s vlastními přáními, ideály, trápeními, radostmi. Také my máme partnery, děti, rodiče, přátele. Nejsme o nic jiní, než kdokoli na této planetě.

Za co jsem ale obzvlášť vděčný je to, že jsem poznal člověka. Zažil jsem veškerou škálu lidských vlastností, temperamentů, charakterů a všeho dalšího, co definuje to jedinečné, čím se povrchně lišíme. Z počátku jsem s tím neuměl pracovat a také já, přiznám se, jsem lidi nenáviděl. Byl jsem doslova alergický na kohokoli, s kým jsem přišel do styku. V každém jsem viděl nepřítele. Často se k nám totiž lidé jako nepřátelé chovali a chovají. Přirozeně jsem tedy razil styl "jak ty na mě, tak já na tebe". Časem jsem ale prodělal vnitřní změnu, která sice nijak nesouvisela s mojí prací, ale velmi mi právě v práci pomohla. Začal jsem vidět důvody, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Že to není projev jejich nenávisti vůči mně nebo někomu, s kým mají problém, ale vyústění jejich vnitřních bolestí a velmi hluboko skrytých zranění. Najednou jsem pochopil, že příčina jejich problému, který jsem řešil, je jinde než tam, kde vyšel najevo následek problému. Bavilo mě naslouchat lidem a dívat se do jejich srdcí. Začal jsem přistupovat ke každému jako ke člověku a přestal jsem dělat rozdíly mezi pachatelem a poškozeným, tedy jen v určitém smyslu, který jsem si mohl dovolit, a tím je komunikace. Hodil jsem za hlavu předpisy a nařízení a hovořil s každým, jako by to byl můj přítel. Tedy pokud to bylo alespoň trochu možné. A tento přístup mi přinesl mnoho ovoce. A myslím, že nejen mně. Slyšel jsem skutečné příběhy feťáků, kteří jsou v hloubi duše velmi nešťastní a kradou, aby si obstarali drogu, na níž jsou závislí. Příběhy bezdomovců, kteří se dostali na ulici a stali se v očích veřejnosti odpornou špinavou spodinou. Vyprávění recidivistů o jejich trnitém životě. Když všem těmto, ale i dalším lidem skutečně nasloucháte, pochopíte velmi zásadní věc: Mezi lidmi není rozdíl. Existuje jen rozdíl v tom, jak každý z nás žije svůj příběh a jak ho dokáže spojit s tím, co jsme vytvořili, tedy se společenským systémem a Systémem vůbec. Chyby děláme všichni a jsem si jistý, že bez nich se zatím neobejdeme. Někdo jich ale dělá více, někdo méně. Bohužel, v našem Systému není na chyby prostor, i když jsou základním stavebním prvkem našich životů, čímž netvrdím, že je bezpodmínečně nutné chyby dělat. Jde jen o to, že v našem Systému, který je soustředěný jen sám na sebe, se zapomíná na naše příběhy. Život člověka a jeho přirozené potřeby, jako je svoboda, štěstí, láska stojí za oponou povinností, které musíme plnit, abychom drželi velmi rychlé tempo se světem kolem nás. Když někdo toto tempo neudrží, klopýtne, ztratí se, hodíme ho přes palubu a pospícháme dál. Za chyby trestáme a soudíme velmi nekompromisně, bez hlubšího zkoumání příčin, motivací k danému jednání. Opovrhujeme sebou navzájem a ničemu nerozumíme. Jsme zmatení a raději máme zavřené oči, než abychom viděli velmi jednoduchou pravdu: Nejsou mezi námi lidé, kteří jsou problémoví, zavrženíhodní, nepřizpůsobiví. Jen jsou mezi námi lidé, kteří mají problémy a potřebují pomoci. Všichni potřebujeme pomoci. A ta pomoc je ukrytá v každém z nás, v našem přístupu k sobě samému, v naší vzájemné spolupráci.

Něco tu není v pořádku

S tím, jak jsem začal nově vnímat mé okolí, Systém a lidi v něm, nemohl jsem si nevšimnout, že styl, jakým je řízena Policie ČR, je přinejmenším zvláštní. Dosavadní respekt, jenž nesl nádech strachu z dalších vyšších nadřízených, jsem ztratil. Jak by tomu taky mohlo být jinak? Proč bychom se měli bát někoho, kdo byl zvláštním způsobem, jemuž jsem obzvlášť u policie nikdy příliš neporozuměl, označen za autoritu? Také v těchto lidech jsem rozpoznal člověka. A musel jsem se tomu často smát. Honosné uniformy s různými vyznamenáními kdo ví za co, hodnosti majorů, plukovníků, tváře vážné a hrdé, to vše na mě začalo působit poněkud komicky. Všiml jsem si, že většina takových lidí předstírá nadřazenost a má pocit, že opravdu něco řídí a něčemu velí. Přitom je každý z nich stejně ustrašený a ztracený jako ti, kdo je musí poslouchat. Politické praktiky, které se nesou v duchu udržení koryta, byly a jsou jasně zřetelné. Naprosto zcestné a nesmyslné pokyny k čemukoli, nesplnitelné požadavky na práci řadových policistů, neustálé vyčítání nedostatků, jejichž příčina je skryta v jádru samotné policie, ale připisována jejím okrajům, to vše se pro mě stalo trnem v oku, který se připomínal stále častěji. Opět jde o to, že se systém snaží udržet sám sebe a ti, co ho tvoří, mu nestačí. To platí o celé škále policistů od rotného po generálporučíka. Snaha vyrovnat se vzorům policejních složek třeba z USA spolu s velmi zatuhlými zákony a právě principy řízení policie tvoří jeden velký chaos. Upřímně, neznám jediného policistu, který by fungování policie vnímal alespoň jako dobré. Všichni policisté jsou v tomto systému nahraditelní a je k nim tak přistupováno. Jste služební číslo, položka na seznamu. Ano, policie je více méně armádní typ organizace s jasnou hierarchií a jasnými rolemi nadřízenosti a podřízenosti. Oproti armádě je tu ale veliký rozdíl. My nebojujeme ve válce s úmyslem zabít nepřítele a obsadit jeho území. My bojujeme ve válce s nadřízenými, společností, zákony, vnitřními předpisy a nesplnitelnými požadavky s úmyslem tvářit se, že je všechno v pořádku. A v pořádku to není. Nebýt základních přátelských vztahů mezi kolegy a snahou každého policisty se z toho všeho nezbláznit, vše by se nejspíše zhroutilo. Mám ale pocit, že se něco takového pomalu blíží. To si ale málo kdo uvědomuje. Já však ano a netvrdím, že mám pravdu. Je to ale moje pravda a za tou si nyní stojím. Ne zarputile, tvrdohlavě či snad s pocitem nesnášenlivosti, ale s neklidem a obavami o budoucnost.

Co Policii ČR sužuje nejvíce, pokud se zabývám pouze systémovým pohledem, tedy bez hlubšího vhledu do principu samotné existence policie ve společnosti, je již zmíněný chaos, vycházející především z velmi neodborného přístupu k jejímu řízení, především z míst nejvyšších, kde zřejmě panuje zcela iluzorní představa o dění v nižších patrech. Od shora dolů jsou postupně aplikovány požadavky na práci, což je samo o sobě samozřejmě normální. Armáda policistů, jejichž náplní práce je vymýšlet z kanceláře pracovní postupy k naplnění daných cílů, jako je třeba snižování trestné činnosti a zvýšení její objasněnosti, však nemá přímou vazbu na ty, kteří jsou jejich rozhodnutími a s nimi provázanými postupy nejvíce dotčeni. A těmi jsou právě ti řadoví. Panuje tu taková zvláštní praktika Potěmkinových vesnic. Je vymyšleno cosi, co je třeba splnit. Požadavek pomalu padá schvalován a přijímán dolů, až se zastaví tam, kam byl cílen. Ihned však vyvstane do očí bijící fakt, že není možné tento požadavek plnit, někdy ani náznakem. Proto dochází k předstírání, že vše běží, jak má, protože, z pro mě záhadného důvodu, nikdo nemůže v poklidu argumentovat proti. Zřejmě by to totiž znamenalo neschopnost, managerské selhání. Ale nebylo by to nic jiného, než prosté řečení pravdy. Po čase je vyžadována odpověď na stav provádění tohoto požadavku. A zde je kámen úrazu. Pravda skončí tam, kde byla zřejmá od začátku, tedy zcela dole, dál se nedostane. Oficiální stanovisko je postupně odspodu nahoru zkreslováno tak, aby zcela nahoře vyhovovalo. Lže se, dalo by se říci zkráceně. Proč problém, který se týká určité oblasti, řeší ti, kteří se v této oblasti nevyznají? Proč neprobíhá větší dialog mezi patrem nejvyšším a nejnižším? Jako velmi jednoduchý příklad mohu uvést třeba řešení nevyhovujícího personálního stavu policistů. Tento problém je, dá se říci, stejný ve všech krajích České republiky. Praha, naše největší město s největším nárokem na početní stavy policistů, je také centrem řízení policie. Problém je tu nejblíže k možnému zdroji jeho řešení. Spousta policistů z jiných krajů je tedy do Prahy vysílána na výpomoc, ačkoli je tím ještě více oslaben personální stav místa, odkud na výpomoc putují. Tím dochází ke zvyšování nároků na policisty, kteří se sice výpomoci neúčastní přímo, musí však na úkor dočasně odvelených policistů trávit v práci více času, soužit pouze sami, a to i přes noc, mít více spisů apod. Dole pak panuje bouře, která ze shora není vidět, protože ji tu v podstatě nikdo nemá zájem ukázat a zakrývá ji kulisami modré oblohy.

Je čas jít!

Není jednoduché vysvětlit všechny problémy, které práce policisty obnáší. A je nemožné vysvětlit všechny problémy, které trápí Policii ČR. Sám se v tom někdy ztrácím a neustále bych měl potřebu připisovat další a další líčení mého pohledu na vše, co je s policií spojené. Musím se přiznat, ačkoli jsem se snažil být skutečně co nejobjektivnější, a ne jen v negativním smyslu "pošpinit" tuto organizaci, že i tak je pro mě v této chvíli těžké najít něco, co je skutečně na tomto povolání pozitivní. A asi nezáleží na tom, zda jsem policistou u nás, nebo bych jím byl v jiné zemi. S mým uvažováním zkrátka nejde spojit to, že bych měl vykonávat roli strážce zákona, společenských pravidel a norem, které považuji za velmi nedokonalé a často zbytečné. Nemohu chránit Systém proti lidem, s kterými mnohdy souhlasím, kteří trpí pocitem chaosu stejně jako já a namísto pomoci se jejich problém dostane do krabice, kde čeká dlouhé měsíce na to, aby nakonec nebyl vyřešen vůbec. A také se už nemůžu dívat na to, jak drtivá většina lidí nemá vůbec zájem na tom, aby se jejich problém vyřešil. Skutečně vyřešil. Jak se lidé hádají a jsou na sebe zlí, když se snaží za každou cenu prosadit jejich pravdu a jsou ochotni pro to udělat naprosto cokoli. Jak si lidé neuvědomují, že díky jejich, ať už vědomé či nevědomé, netoleranci k názoru druhému vytvářejí konflikty, jejichž řešení vyžadují po policii, která je jednoduše nemůže nikdy a v žádném případě vyřešit, protože řešení takového konfliktu je pouze na tom, kdo je jeho příčinou, kdo ho způsobil. Je však mnohem snazší obviňovat všechny a všechno, než si přiznat svůj podíl viny. Zažil jsem nespočet reakcí, které se držely zvláštního směšného, zároveň pochopitelného schématu: "Všichni jsou proti mně, nikdo mi nepomůže, k čemu tedy jste, když mi nepomáháte ani mě nechráníte?" Z mé zkušenosti bezpečně vím, že tohoto nesmyslného dogmatu se drží ti, kteří zatím, bez ohledu na věk, nepochopili, o čem je Život, ať už si o tomto mém tvrzení myslí každý, co chce. Ale k čemu mi je takový postoj jako policistovi? Nikoho to nezajímá. Musím se držet pravidel, která se pachtí v nemožnosti skutečného řešení zapáchající bažiny zbytečně a uměle vytvářených dramat. Alibistických a pokryteckých tvrzení typu "No jo, někdo to dělat musí, je to moje práce" mám už po krk.

Co lze bezpečně tvrdit, je fakt, že nároky na výkon tohoto povolání se stávají neúnosnými ve smyslu schopnosti mít velmi potřebný odstup jako od každé práce. Při tomto povolání se dnes již nedá příliš vypnout a oddělit tak volný čas od toho pracovního. Vše až příliš zasahuje do Života, který je tolik cenný. Je vyvíjen stále větší a větší tlak na stále menší a menší počet policistů, kteří v drtivé většině tomuto tlaku podléhají a mnohdy už neumí hovořit o ničem jiném, než o naprosto negativních věcech a do práce chodí ne naštvaní, ale nasraní. Kam až tohle všechno zajde, je velmi zneklidňující otázka. 

Měl jsem na výběr. Buď se stanu skutečným policistou, který nesmí přemýšlet a musí dělat to, co je vyžadováno, nebo se zcela poddám mému "prokletí" přemýšlet do hloubky o všem, co dělám a jaký to dává užitek mě a společnosti. A protože jsem pochopil, že život je příliš krátký a vzácný na to, abych ho prožil bez naplnění poslání, které má každý z nás jiné, avšak často málokdy spojené s naším zaměstnáním, musím odejít. Odmítám být nástrojem iluze moci a dokola se zabývat uměle vytvářenými zbytečnými problémy. Chci vyrůst s stát se tím, kým se stát mám. Být bytostí zabývající se svým originálním darem, který je třeba dále rozvíjet s jediným úmyslem a cílem: Pomoci nejprve sobě a tím se pak pokusit přispět k vytvoření velmi potřebné změny naší společnosti. Získal jsem vše, co jsem potřeboval. Naplnil jsem po okraj pohár času, který mi byl vyměřen u policie a je čas jít vlastní cestou.

K rozhodnutí odejít jsem sbíral síly velmi dlouho a nečekal jsem, že to bude tak složité. Přemýšlel jsem o tom měsíce, možná rok. Do odchodu mi nyní zbývá méně než měsíc. Tlak na mou psychiku je stále větší a už si vybírá svoji daň. Moje zdraví je podlomené. Je to moje chyba, protože bych se tím vším neměl nechat tolik ovlivňovat. Je to ale těžké. Každý den se mě lidé, ať už v práci nebo mimo ni, ptají, co budu dělat pak, proč to nevydržím do renty, když mi zbývají jen čtyři roky. "Přece jim tu rentu nenecháš!" Neustále mi opakují, že to jinde nebude o nic lepší, že přeci musím mít práci! Lidé se na mě často dívají jako na blázna. Nejprve jsem se snažil každému vysvětlit moje důvody, které po velmi dlouhé době vyzrály v toto rozhodnutí. "Rozmyslel sis to?" ptal se mě desátý člověk. "Ne, napadlo mě to včera v hospodě po dvanácti pivech, a tak jsem to udělal z hecu," rezignovaně jsem odpověděl, ale usmíval se. Hlavně jsem reagoval na argument "proč to nevydržíš?" Opakoval jsem, že slovo "vydržet" ve spojení s Životem je naprosto zcestné, když má člověk možnost volby. Vydržet se mnohdy vyplatí, ale záleží na důvodu. Vydržet kvůli penězům na úkor zdraví a pohody? To ne! Peníze jsou iluze a ve skutečnosti jsou dnes bezcenné. I tak jsou ale stále modlou světa. Ano, bohužel je potřebujeme, ale naštěstí existuje mnoho způsobů, jak jich mít dostatek a přitom dělat něco smysluplného, co nás baví. Nepotřebuji nový typ mobilu, nové auto, drahé oblečení, létat na dovolenou do Egypta. Klíčem je nepodlehnout trendům společnosti a bezohledným potřebám Systému, nezadlužit se astronomickými úvěry a hypotékami, protože pak už skutečně musíme vydržet, mnohdy spoustu desítek let, když odevzdáme svůj Život bance.

Po čase jsem zjistil, že mě neustálé vysvětlování a ospravedlňování mého rozhodnutí velmi vyčerpává a nikam nevede. Začal jsem si klást otázky: Proč má každý potřebu vyjadřovat se o mém životě a o mém rozhodnutí? Proč najednou všichni potřebují radit, jak mám svůj vlastní život řídit? Každý z nás má zcela ojedinělý styl vnímání čehokoli. Každý přistupuje ke svému životu jinak a rozhoduje se podle jiných kritérií, obecně však podle zkušeností, a to často také podle zkušeností nám blízkých osob. Je třeba pochopit, že nemůžeme podle sebe soudit druhé. Kdyby to tak dělal úplně každý, nikdo by nevytvořil nic výjimečného, neexistoval by pokrok, umění, barevnost v životě společnosti. To máme být všichni stejní? Všichni máme raději držet hubu a krok a nesnažit se o nějakou změnu? Prosím, nevnucujte mi Váš názor na můj Život. Já vím, že to často myslíte dobře, že o mě máte starost. Kdybych ale potřeboval radu, zeptal bych se sám. Raději udělám třeba chybu, než abych se dál ničil s vědomím, že jsem někým, kým ve skutečnosti už nemám být.

Tobě, milá Policie, přeji, aby sis začala vážit těch, kdo Tě tvoří, protože jinak se ztratíš ve své sebestřednosti a nadutosti. Vám, milí kolegové všech hodností ze všech koutů naší země, velmi děkuji za těžkou práci. Obdivuji Vás a budu na Vás myslet. A Vás, milí lidé, prosím, mějte na paměti, že ten, kdo má na sobě uniformu nejen policisty, byl, je a bude vždy člověk jako Vy.