Jak jsme šli na ryby

09.09.2018

Jednoho horkého léta, bylo to někdy kolem roku 2002, jsme s Perňou, mým kamarádem, kterého můžete znát z vyprávění "Hloupý Honza", jako vždy trávili prázdniny spolu, a to, pokud počasí přálo, u přehrady Mšeno v Jablonci nad Nisou, našem rodném městě. Bavilo nás potloukat se kolem a vymýšlet exkluzivní nápady, jak využít a v podstatě zabít volný čas, kterého jsme měli opravdu hodně. Tehdy jsme ještě neholdovali alkoholu, takže to nebyl jeden z těch nápadů ve stylu "kámo, podrž mi pivo", při nichž se projevuje absolutní moudrost hlavně mužské části populace, dosažená dostatečnou konzumací lihovin, projevující se třeba v rozhodnutí projet skříní na kole. Mimochodem, to jsem udělal, opilý jsem ale nebyl. O tom snad jindy... Jsou to prostě ty nápady, při kterých se pije, a dělají věci, za které se minimálně stydíte, někdy skončíte v nemocnici. Je u nich ale tolik srandy, že i ta zlomená ruka za to stojí. Jsem si jistý, že většina mužů ví přesně, o čem mluvím. Takhle to ale tehdy nebylo. Byli jsme ještě alkoholem nepolíbeni. Tohle byl navíc nápad velice dobře myšlený, dá se říci ve skautském duchu.

Koupali jsme se v Cikánské zátoce. Ani nevím, jestli se jí tak skutečně říká, ale já si ji tak pamatuji odjakživa. Zrovna když se nuda pomalu chystala zcela ovládnout den, zadíval jsem se na rybáře, který lovil naproti pláži. Chvíli jsem ho sledoval, jak se snaží chytit kapra svého života, na což se náležitě, avšak velmi poklidně soustředil, nebo jak má "radost", když mu někdo plave kolem háčku a ještě u toho cáká a řve. Rybáři opravdu nesdílí radost dětí z vody, koupajících se v jejich lovišti. My to věděli. Občas jsme takového rybáře přiváděli naprosto úmyslně k šílenství, protože to byla sranda. Museli jsme se koupat u toho jeho háčku, abychom ho vytočili, protože jsme věděli, že byť by se sebevíc naštval, nikdy za námi do vody nevleze. "Vy parchanti! Koukejte vypadnout!" bylo tak všechno, co mohl říci a jak se mohl pokusit odradit nás od provokování. Někdy mu to vyšlo, jindy ne. Záleželo na výrazu šílenství, její míře, díky které jsme odhadovali a vyhodnocovali riziko jeho možného vstupu do vody s úmyslem nás utopit. Jo, s nudou může být sranda. Bohužel, co je pro jednoho sranda, může pro druhého znamenat nechtěnou dávku adrenalinu. Většinou je to nerovný souboj provokatérů dětí versus jejich oběť, dospělý člověk v roli učitele, rodiče, nebo právě třeba rybáře.

Toho dne to ale bylo jiné. Pohledem na toho pána jsem začal pociťovat touhu stát se jím. Být rybářem u přehrady, ulovit rybu, donést ji hrdě domů, a pak se s ní podělit s rodinou k večeři. Nebo ji ve stylu dobrodruha upéct na ohni jenom s Perňou.

"Kámo, víš, co mě napadlo?" zeptal jsem se.

"Nasereme toho rybáře?" rozjasnil se Perňa.

"Ne... Budeme rybařit!"

Perňa se chvíli zamyslel a začal vypadat nadšeně. Vzpomněl si, že jsme se nedávno bavili o tom, že mám doma starý rybářský prut. Dokonce jsem mu ho snad i ukazoval. Chvíli jsme o tom diskutovali a pak měli jasno. Sbalili jsme ručníky a šli domů, kam jsme to měli jen kousek.

V garáži jsem byl překvapený, protože jsem ten prut nemohl najít. Vždycky mě to dokázalo rozhodit, protože když jsem zrovna potřeboval něco, co jsem nedávno v garáži viděl, našel jsem jinou věc, kterou jsem zase potřeboval den před tím a nenašel ji. Kdo to nezná, že? Se mnou se to táhne dodnes. Po půl hodině snažení se mi prut podařilo najít. Byl hned za garážovými vraty, tedy, jak se říká, kdyby měl rohy, trkne mě. Nijak jsem ho nezkoumal a prostě ho vzal. Taky jsme vzali sekyru, jako na zabití toho kapra, protože kladívko nebo paličku jsme neměli, igelitovou tašku na kaprovu přepravu a prkénko, na které jsme nebohého kapra chtěli položit před tím, než ho sekyrou udeříme a ukončíme jeho život. Teoreticky jsme byli dokonalí. Praxe nás ale vyškolila velmi rychle.

S nadšením, jež se dalo krájet na obrovské kusy, jsme vyšli opět k přehradě a zamířili si to na volné místo mezi křovisky, kde jsme zaujali pozice. Bylo to poblíž toho rybáře, který nás inspiroval. Sekyrou jsem kopl do země, čímž jsem objevil její skrytou a netušenou užitečnost, abychom našli žížalu, neodolatelnou návnadu pro kapra. Když jsem ji odchytl, a tím ukončil její podzemní putování, nastal první problém. Nikdo z nás nebyl schopen tu žížalu napíchnout na háček, který měl asi dva centimetry na délku. "Hele, je to nechutný, já to dělat nebudu. Ty seš takovej zálesák kámo, tak to zvládneš!" přesvědčivě usoudil Perňa. Já tohle jeho přesvědčení znal. Nehnulo s ním nic. Velmi hrdým pohledem jsem mu dal jasně najevo, že jsem odvážnější a žížalu vzal do ruky. Už jen držet ji bylo ale náročné, natož si představit, jak ji napíchnu na háček. Můj pocit nadřazenosti vůči Perňovi se změnil v pocit tuposti, způsobeného zjištěním, že mě Perňa velice chytře obalamutil. Vychytralou lichotkou mě dostal přesně tam, kam potřeboval. Teď nešlo couvnout, protože bych se znemožnil. Chvíli jsem vyčkával a opravdu ji napíchl. Háček projel jejím tělem a žížala sebou začala mrskat ještě víc, než po nechtěném ukončení jejího tunelování země. Bylo mi v tu chvíli hrozně. Najednou jsem si totiž uvědomil, že když lituji žížalu, jak pak asi budu schopen zabít chudáka kapra?

Uchopil jsem prut a přemýšlel, co dělat dál. "Musíš jako nahodit, víš co." pronesl s lehkostí Perňa. Prut jsem tedy přehodil přes rameno tak, že háček s žížalou visel za mými zády. Potom jsem švihl hrotem prutu směrem na vodu. Vlasec s háčkem a žížalou se jen několikrát otočil kolem hrotu prutu, hladiny se ani nedotkl. Vlasec se totiž měl vlivem nahození sám odvinout, což se nestalo. Opakovaný pokus nepřinesl žádnou změnu. "Zkus to ty." poníženě jsem předal prut Perňovi, který se po dvou pokusech také nesetkal s úspěchem, pouze možná rozveselil umírající žížalu, která se točila na vlasci jako na zkratovaném ruském kole. "Musíš tím švihnout pořádně!" povzbuzoval jsem. Další švihnutí bylo doprovázeno mnohem větší silou. Způsobilo to dvě věci. Háček se žížalou se konečně dostal do vody, a to metr od břehu, spolu s ním ale také poslední část prutu, která se oddělila od zbytku. Oba nás zachvátil smích i vztek.

Navinul jsem vlasec zpět a poslední část prutu zasunul do té předposlední. Nějak se ale zasekl naviják, protože dalších několik pokusů bylo ve znamení ruského kola jako předtím. Protože naviják fungoval mizerně a bylo zapotřebí silně tahat za vlasec, aby se vymotal, na což pouhé švihnutí a váha již mrtvé žížaly s háčkem nestačila, napadlo nás, že vlasec vymotáme na pevnině a zkusíme ho hodit třeba s navázaným kamínkem. "Počkej, to ale vyplašíme ty ryby zase." znepokojil se Perňa. Chvíle uvažování, a už tu byl nápad. Svlékl jsem se do slipů, protože jsem si jako správný rybář plavky už nebral, a vlezl do vody. S háčkem v ruce jsem velmi opatrně plaval směrem od břehu, aby místní kapři neměli ani tušení, co se chystá. Asi po deseti metrech jsem háček opatrně pustil a plaval zpět. Bohužel jsem si nevšiml, že při zpáteční plavbě jsem zachytil vlasec nohou a vlekl ho zpět. "To mi to nemůžeš říct vole?" hněval jsem se u břehu na Perňu. On ale skrze slzy, tvořené díky škodolibému smíchu, neviděl. Napodruhé se mi to již podařilo a háček s návnadou byl na svém místě. Na břehu jsem se oblékl a spokojeně si sedl.

Po velmi krátké chvíli k nám přišla naše inspirace. Rybář nás celou dobu pozoroval, čehož jsme si nevšimli. "Kluci, co tu blbnete?" tázal se s mírným úsměvem na rtech. "Chytáme ryby." odvětili jsme s myslí upřenou na slovo blbec, protože snad musel chápat, co děláme. "Na co chytáte?" pokračoval rybář, a po naší odpovědi, že na žížalu, pochopil, že jsme rybářští panicové. Moc jsme mu totiž nerozuměli. Házel na nás nějakou rybářskou hantýrku, něco ve stylu čarodějova zaklínadla. Zkrátka jsme nevěděli nic. "Tady jdou ryby jenom na housky" zakončil proslov. To jsme pochopili.

Odběhl jsem do krámu pro housky, vzal jsem tři, a vrátil se s nadějí, že kapr se přeci jen na žížalu chytil. Nechytil. Rybář nám z půlky housky uhnětl kuličku a pak udělal něco šokujícího. Namotal vlasec zpět! Asi neviděl, jaké úsilí stálo dostat háček na vodu. Nebo chtěl předvést, jak se nahazuje. Kuličku nabodl na háček, ale před tím se nás ještě zeptal, co s tím chceme chytit, prý jestli delfína. Asi tím myslel, že háček je moc velký, protože delfíni v přehradních vodách, pokud vím, nejsou. Rybář se pak velmi profesionálně snažil nahodit, ale housku potkal stejný osud, jako žížalu. Také ona se "povozila" na ruském kole. Po pár pokusech už začal být rybář nevrlý a nakonec to vzdal. "Ten prut zahoďte a zkuste leda pytlačku. Je mi jasný, že rybářskej lístek stejně nemáte!" okomentoval naše rybaření a odešel.

Chvíli jsme si ještě pohrávali s myšlenkou opakování celého procesu, ale nadšení vyprchalo a snaha s ním. S pocitem zklamání jsme s Perňou sbalili sekyru, prkénko a odcházeli směrem domů. Zároveň jsem byl tajně rád, že jsme kapra neulovili, protože bych ho nikdy nedokázal usmrtit. Myslím, že to samé platilo i u Perni. Cestou jsme se přesvědčovali, že rybaření je úplně nesmyslné a nudné, a že už na to kašlem. Srát rybáře nám šlo o mnoho líp, zůstali jsme už jen u toho. Naší konverzaci občas přerušilo zakousnutí do housky. S jednou jsme se podělili s kačenami...