Katka, žena, která vzala život do svých rukou

05.02.2020

Káťo, jsi žena, maminka, fotografka. Co ještě? Kdo vlastně jsi? Řekni nám něco o sobě, zkus se sama uvést, abychom byli schopni vytvořit si takový obrázek, který tě nejlépe definuje, vystihuje. Pověz nám o svém životě, kam tě zavedl a proč, a co to všechno obnášelo a obnáší.

Ano, v tuto chvíli jsem na prvním místě maminka dvou dětí - chlapec šest let a děvčátko jeden rok - a žijeme v Lounech. Nicméně většinu života jsem strávila v Liberci, vystudovala jsem bakaláře na vysoké ekonomické škole v Ústí nad Labem a po roční praxi v bankovnictví odešla do automotive, kde jsem pracovala celkem deset let v logistice. Několik let bylo velmi náročných a stresujících, člověka to doslova semele.

Během toho nejvostřejšího období jsem se potkala s mým partnerem, se kterým jsem neplánovaně otěhotněla, a od té doby můj život začal ubíhat úplně jiným směrem. Přestěhovali jsme se do Loun za partnerovou prací, vzali jsme se, postavili dům a po pěti letech jsem podruhé neplánovaně otěhotněla a narodila se mi dcerka, která navždy změnila můj život.

Již od mala jsem tíhla k otázkám o životě, co je po něm, jaký má smysl apod. Začala jsem pátrat, číst a vzdělávat se, a přestože jsem se hodně dozvěděla a naučila, za několik let jsem bohužel na některé zákonitosti zapomněla a šla za člověkem, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala, a to mě také semlelo.

Partner odešel od první rodiny kvůli mně, což s sebou neslo mnoho útrap a těžkostí. Člověk občas ví, že je všechno tak nějak špatně, ale stejně si nedá říct. Má to ale i své pozitivní stránky - mám třeba dva úžasné nevlastní syny a tím pádem bratry pro mé děti. Takže jsme vlastně byli poměrně velká rodina.

Jinak jsem upřímný člověk s hlubokým smyslem pro spravedlnost. Jsem přátelská a mám ráda legraci, nicméně nerada se bavím na úkor druhých, nemám ráda, když někdo někoho shazuje nebo ponižuje. Nesnáším lež. Jsem citlivá, někdy možná až naivní, protože věřím lidem. Věřím v jejich dobro. 

Kdysi jsem se dostala ke knize Život mezi životy a získala naději, že existuje "něco víc." A začala pátrat. Dostala jsem se k Reiki (práce s energií) a informacím o vysokém duchovním učení, které mi navždy změnilo život.

"Všichni pocházíme z jednoho zdroje"

Časem jsem pochopila, že všechno je vlastně o jednom a tom samém. Pochopila jsem, že všichni pocházíme z jednoho zdroje - jednoty, lásky, chcete-li, a naším cílem je okusit fyzickou zkušenost a vrátit se do té jednoty. Avšak mnoho z nás uvízlo v karmické síti, a tak nějak se v tom všichni "plácáme", hledáme, učíme se a dospíváme.

No, a já si momentálně hojím rány z jedné takové karmické zkušenosti a vstřebávám celý smysl toho, co se mi dělo a proč. Je to vlastně obrovský dar, když takovou zkušeností můžeme projít na vědomé úrovni. I když to moc bolí. 

Tím se dostáváme k další otázce: Jak to máš v osobním životě? Máš dvě krásné děti, ale s jejich otcem nežiješ. Proč?

Ano, nežiji. Je to poměrně čerstvé - před pár měsíci jsem se rozhodla manžela opustit. Na mateřské se dvěma dětmi. Bylo to velmi, velmi těžké rozhodnutí - to nejtěžší v mém životě. Uvědomila jsem si, že v tomto partnerství již nemohu dále žít, jinak bych se utrápila. Měla jsem vedle sebe malé miminko, které se na mě každičký den smálo a já jsem to nedokázala opětovat. Žila jsem v té době v obrovském stresu, byla neustále unavená a vyčerpaná. Chtěla jsem být šťastnou mámou pro mé děti a začala jsem to radikálně řešit.

Udělala jsem něco, co jsem si do té doby nehodlala ani na vteřinu připustit. Nikdy jsem nechtěla rozbourat naši rodinu. Makala jsem na všem, aby se to dalo dohromady. Ale k tomu jeden člověk nestačí. Pokud ztratíte důvěru, získává se zpět velmi špatně. A pokud vám váš životní partner neustále lže do očí nebo skrývá něco, co vás potenciálně ohrožuje a vaše problémy se jen prohlubují, pak MUSÍTE něco udělat. Zcela zodpovědně, nejen pro sebe, ale i pro své děti, které celý vztah rodičů nasávají jako houby a je pro ně jakýmsi vzorem. A to, že se rozhodnete odejít, nemusí nutně znamenat, že VY jste rozbourali rodinu! Toto je velmi vážná věc.

Naštěstí již žijeme v době, kdy NEJSME POVINNI ZŮSTÁVAT V NEFUNGUJÍCÍM VZTAHU. Na druhou stranu je dobré se vždy snažit udělat maximum pro jeho záchranu. Odchod by měl být až tím krajním řešením. Obzvlášť když jsou ve vztahu i děti. 

Jak moc bylo těžké, když sis poprvé skutečně uvědomila, že je něco špatně, že tvůj společný život s manželem nefunguje? Co následovalo? 

Měli jsme řadu problémů - stejně jako každý druhý vztah. Vše se dá řešit, když oba chtějí. Žádná růže nekvete celý rok. Určitě má smysl rozbité věci opravovat. Jednak kvůli sobě, protože pokud nám ve vztahu něco drhne, může to být jen odraz nás samotných a když z toho utečeme a najdeme si nového partnera, tak se nám zcela jistě bude stejná věc opakovat. A jednak kvůli dětem, které milují oba rodiče stejně a chtějí s nimi být. Má smysl pracovat sám na sobě, jít do sebe a hledat kořen problému a na tom makat. I to je dobrý příklad pro děti.

V životě jsem si takto srovnala mnoho témat, která mě trápila. Jak jsem ale již zmínila, ve vztahu jsme dva a když jeden selhává, nechce komunikovat, podvádí, lže nebo dělá jiné věci, které nikam nevedou, pak to nutně jednu stranu deprimuje natolik, že je nešťastná.

Měli jsme velké finanční potíže, o kterých jsem netušila do doby, než se nám narodila dcera a manžel přišel o práci. To se také děje v mnohých vztazích a vše se dá řešit. Vždyť jde "jenom" o peníze - ty se dají vydělat a problémy jsou od toho, aby se řešily. Ale musí to fungovat otevřeně, upřímně, se vším. Protože v manželství je vše společné - úplně vše! A můj problém je i problém toho druhého a on má právo vědět, co se děje. Dokonce bych řekla, že máme povinnost svého partnera o všem informovat. O tom je přece manželství, vyrovnaný vztah, který je založený na důvěře.

U nás toto celé ztroskotalo a ohrozilo to mne, mé děti. Nechci ani vzpomínat na ty okamžiky, kdy máte zablokovaný účet, nemáte za co koupit miminku plenky nebo synovi svačinu. Ani účty nečekají. V bance vám dají jen dvojnásobek životního minima pro jednoho člověka a nikdo neví, za jak dlouho se situace vyřeší. Bylo to šílené!

"Když člověk klesne na úplné dno, teprve pak se dostane sám k sobě"

Jenomže to nebyla ta hlavní příčina - byla to jen poslední kapka. Když člověk klesne na úplné dno, teprve pak se dostane sám k sobě. A to je vlastně velmi vzácný moment! Tam se totiž můžeme sami sebe zeptat, co je pro nás to správné a pak nacházíme odpovědi. Tam jsem došla ke svému rozhodnutí a věděla, že to jediné, co musím pro záchranu sebe udělat, je odejít. A to byl právě ten rozhodný moment. 

A jak na tvé rozhodnutí reagovalo okolí? Setkala ses s pochopením, podporou, nebo naopak s nepochopením či odsuzováním?

Naštěstí tohle bylo dobré. Moje nejbližší rodina a přátelé, kteří se o našich problémech dozvěděli, se postavili za mě. Všichni mě neskutečně podpořili.

Ovšem většina mě svými názory na mé manželství nešetřila, až to bylo zarážející. Velmi mě to zraňovalo, připadalo mi, jako bych před tím byla úplný hlupák, naivní, pitomá, slepá a hluchá. Nebylo to zrovna příjemné poslouchat, ale v tom stresu se to už svezlo. Nebýt mého terapeuta, tak to asi nezvládnu. Ten jediný měl nadhled a velmi mě podpořil, abych se z toho všeho skutečně nesesypala.

Celkově jsem si ale ověřila, kolik mám kolem sebe opravdu úžasných lidí, kteří neváhali a pomohli v čem mohli. Za to jim patří obrovské díky a doufám, že jim to budu moci jednou oplatit.

Jaký vztah máš k manželovi teď?

Je to táta mých dětí. I když nás čeká rozvod, mám stále ráda tu část jeho osobnosti, do které jsem se zamilovala. Někdy je mi opravdu velmi smutno a těžko. Někdy bych ho nejraději objala a chtěla bych, abychom si vše odpustili. Ale cesty zpět není, to je nezvratné.

Byla bych velmi vděčná, kdybychom spolu mohli jednoho dne normálně komunikovat. A vzájemně si vše odpustit.

Co ti to všechno dalo? Nebo ti to spíše vzalo?

I když to byl opravdu šílený rok, který mi vzal spoustu energie a síly, tak se na to dívám pozitivně. Dalo mi to možnost skutečně dospět. Také jsem pochopila, co to je manipulace a jak moc vážné téma představuje.

Nyní mám možnost na sobě v tomto směru pracovat a přicházet na to, "proč jsem se do té situace dostala" a uzdravit nějakou část sebe, která byla nemocná a přitáhla k sobě partnera, který se choval tak, jak se choval. A to nemyslím jenom v tom špatném.

Myslím si, že jsem také konečně sebrala odvahu udělat první krok k sebelásce. To mi na tom všem přijde nejzásadnější.

Jak si vysvětluješ svůj život a všechno, co tě v něm dosud potkalo? Věříš, že to mělo tak být, že to má na svědomí osud? Nebo je to dílem tvých vlastních rozhodnutí, náhody, kombinace všeho dohromady, nebo ještě něčeho jiného? 

To je těžká otázka. Na takové otázky hledáme odpovědi velmi často. Proč se nám dějí takové věci? Myslím si, že to jsou životní lekce, karmické zkušenosti. Máme možnost si něco vyřešit, odpustit si, naučit se něčemu pro nás velmi zásadnímu.

"Měli bychom děkovat i za to špatné"

Bude to znít možná šíleně, ale měli bychom děkovat i za to špatné, co se nám děje, protože díky tomu se máme kam posouvat. Je to vlastně velmi vzácný moment, který bychom měli přijímat s pokorou a vnímat naše tělo, naši mysl a jít za hlasem našeho srdce. 

Kdybys měla cokoli poradit ženám, které se octly ve stejné nebo podobné situaci jako ty, co by to bylo? Co má podle tebe dělat žena, která má děti, partnera, práci, ale cítí, že jen přežívá, že ani v náznaku nežije podle svých představ? Má cenu bojovat a jít za tím, čemu věříme, i když by to třeba znamenalo nejistotu, ztrátu komfortní zóny a pocitu bezpečí?

Děkuji, že se ptáš, i když nevím, zda mám právo někomu radit. Mohu se pouze opřít o vlastní zkušenost, která mi řekla, že dostat se na dno je vlastně pro člověka obrovské požehnání.

Dno má svou obrovskou výhodu - nelze klesat níž. To mi dodávalo sílu. Jen se může jevit obtížné, kde je vlastně to dno? Každopádně to každý pozná. A pak prostě musíme vstát, staneme se silnějšími o tu zkušenost a můžeme se radovat. Může se stát, že v sobě objevíme nové stránky nás samotných, staneme se jakoby někým novým, a to je na tom to krásné.

Když jsem opravdu nevěděla co dál, pomohla mi jedna metoda, kterou mohu doporučit... Opravdu pečlivě - třeba několik dní a týdnů - jsem se věnovala tomu, jaké mám možnosti. Vždy jsem se nacítila do té dané možnosti a vnímala své tělo a pocity. Bylo to velmi náročné rozhodování - odejít sama se dvěma dětmi, o které jsem navíc také musela zabojovat, rozhodnout kde, jak a z čeho budeme žít. Měla jsem několik možností, kam se přestěhovat nebo kde žít a zvažovala jsem všechny stránky. Co chci já, co je dobré pro mé děti apod. A vždy jsem pozorně vnímala, jak se u toho cítím.

Po několika dnech zvažování všech možností jsem dospěla k rozhodnutí, ve kterém mi bylo nejlépe a od něj jsem se odrazila. Je opravdu dobré udělat to dříve než se o tom s někým radíme. Protože jenom tak poznáme, co říká naše vnitřní já. Protože jenom my sami víme, co je pro nás dobré a dokážeme to sami poznat a poradit si.

Také bych doporučila kontaktovat nějakého terapeuta, kouče nebo psychologa - prostě někoho, kdo má nadhled a vyslechne vás a podrží. To je velmi důležité pro naše duševní zdraví.

Rozhodně bych chtěla podtrhnout, že odchod někdy není řešením. Máme možnosti zapracovat na sobě s partnerem, a to může být mnohem více. Důležité je, aby snahu měli oba dva.

"Život je krásný!"

Každopádně se mi líbí věta, kterou jsi mi jednou řekl, a sice že až když člověk opustí svou komfortní zónu, tak začíná život. A já jsem KONEČNĚ pocítila, že život je krásný! 

Máš nějakou životní filosofii, podle níž se řídíš? Věříš v Boha, talisman nebo duchy, vyšší bytosti? Jak vlastně vnímáš život a to, proč jsi tady?

Věřím v lásku. Láska je jediný hnací motor pro celou tuhle planetu. Ano, věřím v Boha, věřím na anděly, na život po životě, věřím, že všechno má svůj smysl a že na sobě máme možnost pracovat a užívat si pozemských možností. Věřím, že jsme v lidském bytí jenom na návštěvě a že to je součást našeho velkého poznání a návratu do jednoty, světla, lásky.

Je skvělé vidět, kolik lidí začíná chápat, že se nacházíme v epoše změn a že se o tom mluví a šíří mezi lidmi. Naše Země to potřebuje! Už mnoho času nezbývá. Mluví se o přepólování planety a o tom, že se dostáváme do nové roviny vnímání. To sama cítím a věřím tomu. A věřím, že dýchat a být tady a teď je to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat. 

A teď k focení - jak se vlastně stalo, že jsi začala fotit? Proč tě to baví? Co fotíš?

To je krásná otázka, která mě zavádí do mých patnácti let :)

Táta mi na mé naléhání koupil první Praktiku z bazaru na kinofilm a já začala fotit. Pak mi zamrznul v Jizerkách, když jsem bivakovala ve sněhu se svým milým. Ale už za pár let byl nový trend digi foto a já se k focení vrátila a dodnes je to můj velký koníček.

Baví mě fotit děti - na nic si nehrají. Fotím většinou lidi, kteří mě sami osloví. Fotím svatby, rodiny s dětmi. Sama pro sebe fotím nejraději krajiny. Teď jsem si splnila sen a koupila nový aparát - full frame zrcadlovku -, se kterým se učím a mám v plánu se dál rozvíjet a třeba se konečně vyprofilovat a vytvořit něco osobitého, co přesáhne standardní vlnu fotografií, kterých je kolem nás nespočetně.

Dává ti focení pocit nějakého naplnění či rovnou smyslu života? Co je podle tebe smyslem života?

Na focení mě baví to, že člověk dokáže zachytit kousek té krásy kolem sebe. Není to pro mě vysloveně smysl života, ale baví mě to už přes dvacet let a mít koníčka je super, no ne? :)

Smyslem života je podle mě proces poznávání a učení se. A láska! 

Kde se můžeme seznámit s tvým dílem, tvorbou?

Já mám prakticky pouze své veřejné facebookové stránky Katka Roflíková Foto.

Nicméně už se mi v minulosti stalo, že má fotka vyšla třeba v časopise Musicus, když jsem cvakala Lenku Dusilovou při natáčení klipu. Nebo když má kamarádka vydala již druhou knihu, kam se mé fotografie také dostaly, a to do obou z nich. To mě nejvíc baví - když ta fotka žije, když někdo ty jedničky a nuly promění do něčeho trvalejšího :)

Velmi děkuji za rozhovor. Přeji ti, ať i nadále kráčíš životem jako silná, vědomá a inspirativní žena, kterou rozhodně jsi!

Děkuji moc! A přeji všem, aby v sobě nacházeli lásku a sílu.