Kateřina Smutná, veselá lyžařka s velkým srdcem

01.12.2019

Kateřina Smutná (*13. června 1983, Jablonec nad Nisou) je česká běžkyně na lyžích, v letech 2006−2016 reprezentující Rakousko. Od roku 2015 se věnuje především dálkovým běhům, dříve svých nejlepších výsledků dosahovala ve sprintech a obstojně si vedla i v distančních závodech klasickou technikou. V současnosti hájí barvy lyžařského klubu eD system Bauer Team. Zúčastnila se sedmi mistrovství světa v klasickém lyžování (dvakrát za Česko a pětkrát za Rakousko) a dvou zimních olympijských her (pouze za Rakousko). Je svobodná a žije se svým trenérem, servismanem a přítelem, Radimem Dudou v střídavě tyrolském St. Ulrich am Pillersee a v Jablonci nad Nisou. (oficiální text, zdroj: wikipedia.org)

Milá Káťo, jsi bez přehánění světově známá lyžařka, která má za sebou spoustu významných sportovních úspěchů. I tak se přirozeně najde někdo, kdo tě příliš nezná. Mohla bys tedy o sobě něco říci? Představ si, že neexistuje stud, že není zapotřebí být příliš skromná - prostě mi pověz, co tě definuje, jak bys sebe samu představila tak, abys vystihla svou kariéru, co všechno jsi v ní dosud dokázala, jaké tě potkaly překážky, a jak jsi se vlastně stala lyžařkou.

Běhat na lyžích jsem začala v jedenácti letech, ve čtvrté třídě, na základě vyhraného školního přespolního běhu. Do té doby jsem dělala moderní gymnastiku, moje maminka byla trenérkou. Mamka po pár závodech pochopila, že ze mě žádná Věra Čáslavská zřejmě nebude, a tak mě spolu s tátou v roce 1994 přihlásili do Ski klubu Jablonec nad Nisou v Břízkách.

Josefův Důl, 1995

Moje běžkařská kariéra ale nezačala bůhvíjak oslnivě. Na podzim jsem vyhrávala přespolní běhy, ale ty běžky mi zatím tak nějak překážely. Až po jednom závodě v Harrachově, kde jsem skončila na úplném chvostu startovního pole, došla rodičům trpělivost, a přešla jsem do jiné skupiny k jinému trenérovi. Tím byl a je Radim Duda - můj přítel, trenér a člověk, bez kterého si svoji kariéru nedokážu představit, a jak s oblibou říká komentátor Pavel Čapek, je i mým dvorním servismanem.

"Ty běžky mi tak nějak překážely" 

Radim mě tenkrát v roce 1995 naučil během ledna a února správně technicky lyžovat, a v březnu se mi už houpala na krku bronzová medaile z MČR (Mistrovství České republiky, pozn. red.). Bylo nás tehdy ve skupině kolem dvanácti. Byla legrace, měli jsme, myslím, skvělou partu. Radim to s námi uměl... V dorostu jsem byla skoro pokaždé na bedně. Mistrovství ČR jsem jednou vyhrála s minutovým náskokem před druhou Radkou Vodičkovou, která byla taky z naší skupiny a která dnes patří mezi světové triatlonistky. Tenkrát s námi jednu nebo dvě sezony trénovala, než odešla k triatlonu.

Soustředění v Itálii, 2001 (na snímku druhá zleva)

Každý rok jsem se zlepšovala a brzy jsem často stačila i dospělým reprezentantkám. Jako juniorce mi utekla zimní olympiáda v Salt Lake City 2002 - přesně o šest sekund, o které mě porazila v rozhodujícím závodu Ilona Bublová, která na olympiádu jela. Ale mě to nebylo líto, myslím, že jsem na to tehdy ještě nebyla zralá...

Asi tou největší "překážkou" v mé kariéře bylo moje zařazení do seniorské reprezentace, ačkoliv jsem byla věkem ještě juniorka. Hlavním trenérem byl Stanislav Frühauf (osobní trenér Kateřiny Neumannové) a jeho asistentem byl Radim. Od první chvíle to mezi mnou a S. Frühaufem tak nějak drhlo, zkrátka jsme si nesedli. Nakonec se to v roce 2006 vyhrotilo na MS (Mistrovství světa, pozn. red.) ve Val di Fiemme v Itálii - byla jsem vyloučena z reprezentace hned po závodě na 10 km klasicky za to, že jsem prý závod sabotovala. Byla jsem tehdy pár dní po antibiotikách a skončila na 51. místě. V životě by mě ani ve snu nenapadlo, jet při závodě schválně pomalu, abych se někomu "pomstila".

"Bylo mi řečeno, že si už nezalyžuju"

Celé to bylo nešťastné - zase to bylo o mezilidských vztazích, o tom, jací na sebe dokážeme být. Tenkrát se nenašel nikdo, kdo by se za mě postavil - všichni se tak nějak báli určitých lidi na svazu lyžování. Radima doslova hodili přes palubu. Bylo nám řečeno - tedy přesněji mě -, že si už nezalyžuju - velký zklamání a bezmoc.

Osud nám ale v roce 2004 přihrál do cesty člověka, kterého si shodou okolností velice vážím. Reini Grossegger z Rakouska se stal jedním z nejdůležitějších lidí v mé kariéře. Díky němu jsem se postupně, během dvou let, stala Rakušankou, vstoupila do rakouské armády, a byl ze mě rakouský reprezentant v běhu na lyžích. Ovšem nutno podotknout, že vše bylo přirozeně podmíněné či založené na výborných sportovních výsledcích.

Teď bych se mohla rozpovídat o prožitých letech na běžkách i mimo ně, ale patnáct let je spíš na knížku než na jednu zodpovězenou otázku. Za úspěchy, kterých jsem dosáhla na světových soutěžích, vděčím hlavně příteli Radimovi a osudu, že mi to vše umožnil. Prožila jsem a prožívám stále moc hezká sportovní období...

Věříš tedy v osud? Pokud ano, myslíš si, že stát se profesionálním sportovcem pro tebe bylo dané právě osudem? A pokud ne, jak si vysvětluješ svou profesní cestu životem - proč jsi se stala sportovcem, a ne třeba účetní?

Věřím, že to všechno mělo asi tak být. Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně závodím už pětadvacet let. To je vlastně čtvrt století, a na té dlouhé cestě se samozřejmě událo mnoho. Určitě jsem měla štěstí na lidi, které jsem potkala v tom pozitivním smyslu, a zase spoustu věcí ovlivnilo to, že jsem se potkala s lidmi pro mě "nepříznivými". A právě to špatné se časem ukázalo jako dobré, protože mě to nasměrovalo tam, kde momentálně jsem.

"Věřím, že to všechno mělo asi tak být" 

V mém případě platí, že těžké chvíle a různé překážky mě při jejich překonávání posouvají dál.

Myslíš si, že má práce profesionálního sportovce nějaké obecné poslání? Abych to upřesnil - osobně věřím, že každý z nás se narodil z určitého důvodu, který je nám skrytý do doby, než ho v sobě sami objevíme. A třeba posláním hasičů je nejspíš pomáhat lidem (i zvířatům, samozřejmě). Existuje nějaké podobné poslání u sportovců? Jaké je podle tebe tvé konkrétní poslání - pokud věříš, že nějaké je?

Pokud má sport obecně nějaké poslání, tak je jím především dělat lidem, kteří mi fandí, radost. Úspěšný sportovec dokáže ovlivnit mnoho začínajících sportovců tím, že v nich vzbudí pocit, že má smysl tomu hodně obětovat. Tělesný pohyb je v poslední době velké téma, a já si teď uvědomuji, že čím déle člověk sportuje, tím více ukazuje ostatním, že věk vlastně nerozhoduje.

Mé poslání vidím v tom, že sport se má dělat s veselou myslí, a to se snažím předávat dál.  

Vítězství na Vasaloppetu, 2016 - největší úspěch kariéry 

Představuje pro tebe sportovní kariéra smysl života? Co všechno je pro tebe smyslem života?

Smyslem života je rodina. Sportovní kariéra má pro mě velký smysl, ale bez podpory rodiny by to fungovalo dost těžce. Momentálně je pro mě můj sport na prvním místě, obětuji tomu všechno. Jsem profesionální sportovec, takže mě moje kariéra živí. Jednou to ale skončí a objeví se další smysl života, ale pořád tam bude ta rodina.

"Mám to obrovské štěstí, že moje práce je tím, co miluji"

Tahle otázka trochu souvisí s tou předchozí, ale neodpustím si ji. Pokud bys měla vybrat pět nejvýznamnějších "věcí" - např. majetek, úspěch, láska, rodina, přátelé, partner - ve svém životě, jaké by to byly, a jak bys je seřadila ve smyslu jejich důležitosti?

Na prvním místě by mělo pro každého být vlastní zdraví, zdraví rodiny a blízkých. Být šťastný v životě a radovat se z toho, že jsou šťastní lidé kolem nás. Majetek neřeším, i když peníze jsou, bohužel, k životu potřeba.  

Když jsi ve stresu nebo se ocitneš v období, které je z nějakého důvodu stresové či psychicky náročné, co děláš pro to, abys přišla na jiné myšlenky a zahnala chmury? Co ti nejvíc pomáhá, aby ses uklidnila, načerpala novou psychickou energii?

Málokdy je na mě vidět, že jsem vystresovaná, což je moje výhoda. Ale když to na mě padne, uklidní mě třeba domácí práce, jednoduše úklid - srovnám a uklidím věci všeho druhu.

Baví mě vařit a péct, i když se mi to ne vždycky povede tak, jak si naplánuju 😊 Začala jsem s tím poměrně pozdě a metoda pokus-omyl byla na denním pořádku. Myslím, že tak za sto padesát let ze mě bude skvělá kuchařka 😊 Né, prej jsem už v určitých variacích hodně dobrá - koláče, bábovky a hlavně chleba... moje doména...

Jak běžně reaguješ na to, s čím jsi se určitě musela někdy setkat, a sice závist, pomlouvání, nepřejícnost? Mrzí tě, když se k tobě někdo chová nehezky? Jak moc si takové reakce připouštíš a do jaké hloubky se tě dotýkají?

Jsem velmi citlivý člověk a zároveň docela veselá povaha. Závist je jedna z věcí, kterou fakt nesnáším! Sama závistivá nejsem - styděla bych se za to sama před sebou. Je mi líto lidí, kteří to mají v sobě. Často jsem si toho všimla i ve sportu. Závidí se lepší výsledek, výbava, oblečení, a také to, kdo se s kým baví. Tenhle hnůj fakt nemusím!

"Závist je jedna z věcí, kterou fakt nesnáším" 

Například jsme si teď vzali pod křídlo mladou, patnáctiletou sportovkyni Matildu. Je s námi prakticky od minulých vánoc, a vedle tréninků se ji snažíme i tímto směrem vychovávat. Směrem, kterým se s Radimem sami řídíme a věříme v něj. Myslím, že Matilda bude skvělá i lidsky, a tohle, ta závist a s ní spojená zbytečná dramata, se ji týkat nebude, ačkoli u mládeže je závist velký problém. To je, bohužel, hodně dané současností a společností, ve které žijeme.

Lituješ něčeho? A pokud ano, a ty jsi měla možnost vrátit se v čase, jak bys to napravila? Nebo bys to nechala být, protože bereš život ve stylu "co se má stát se stane a nemá cenu toho litovat?"

Jsou věci a situace, kterých lituji. Brácha Tom. Stále si říkám, jestli jsem nemohla něco udělat, aby tu byl. To jsou těžký otázky a bolej. Tady bych určitě brala vrátit čas.

S bráchou Tomem

Jinak si říkám, že ostatní věci měly tak být a ničeho nelituji. Jo, asi jsem měla více číst, ale to můžu napravit - mám totiž problém se slohem, obzvlášť, když dostanu otázky od novinářů, třeba... 😊😊😊 

Co si myslíš o současném světě a naší společnosti? Žijeme "zdravě" a jdeme tím správným směrem? Pokud ne, v čem je podle tebe hlavní problém?

Už dávno mi není dvacet, a proto mám asi docela vyzrálý názor na svět. Moc rychle šla dopředu technika - myslím přetechnizovanost obecně, všude kolem nás. Najednou nám začínají chybět obyčejné věci a vracíme se rádi k tomu, co bylo za našich babiček. Pro mnoho lidí je důležitější dovolená na půjčku, než obyčejná tůrka lesem a večer u táboráku. Jsme na sebe málo hodní, málo si vážíme pravého přátelství. Už dlouhou dobu žijeme s partnerem většinou v zahraničí, a když se vrátíme domů, do Čech, vidíme, že spousta mezilidských vztahů prostě nefunguje. A tak s oblibou říkáme, že tady chodí málo lidí do kostela...

"Jsme na sebe málo hodní, málo si vážíme pravého přátelství" 

Oslava Jara u přátel na Moravě, s partnerem a trenérem Radimem Dudou, 2019

Otázkou je, jak se dá dnes zdravě žít? Registruji, že stále více lidí se dává na cestu péče o své zdraví, dospělí lidé sportují, běhají, jezdí na kole. Ale u dětí je to dost špatné. Od mala se jim v mnoha případech podsouvají ke zjednodušení výchovy mobily, tablety, televize, a přibývá bledých dětských tvářiček, protože tráví v přírodě minimum času. Vždy se říkalo, že děti jsou naše budoucnost, a nějak si tedy nedovedu představit, kam to dojde...

Pozitivní je však jedna věc, které fandím: lidé se vrací na venkov, shánějí se po čistých potravinách, jako je zelenina, ovoce, maso - prostě si začínáme uvědomovat tu obrovskou koncentraci chemie ve stravě, která škodí. Také já dělám vše pro zdravý jídelníček - věřím čisté přírodě. Přála bych si, aby se to stalo samozřejmostí pro všechny.

Taky jsem často naštvaná, jak nám farmaceutický průmysl podsouvá obrovské množství léků, které neléčí, ale často jen jakž takž udržují setrvalý stav nemoci. Pustím televizi a... reklama na léky. To by přeci nemělo vůbec být. Nemocný člověk se potřebuje uzdravit, nikoli být donekonečna léčen...

Bojíš se něčeho? Máš z něčeho strach?

Někdy mám strach, nebo spíš obavu, z toho, co bude, až jednou pověsím běžky na hřebík. Ani ne tak z finančního hlediska, ale zkrátka proto, že mi ten každodenní "dril" bude chybět.

Vítězství na Jizerské 50, 2017

Během sezóny mám pochopitelně strach z toho, že onemocním, protože základem úspěchu je zůstat přes zimu zdravá. Je to takový šestiměsíční stres. Vyhýbám se prostorám s velkou koncentrací lidí, jakými jsou obchoďáky, kino, bazény atd.

Strach mám snad jen z toho, že blbých lidí bude víc než těch dobrých. Myslím tím to, jak se člověk chová k člověku, a to na všech úrovních. Jak se říká: 

"Nejhorší je srážka s blbcem!"

Jak se vypořádáváš s neúspěchem?

Je to asi paradox, ale většinou mě neúspěch - v mém případě nepovedený závod - nijak nerozhodí. Vždy si řeknu, že soupeřky byly lepší, nebo že já musím být v dalším závodě rychlejší... Je ale třeba rozebrat, proč se neúspěch dostavil a vzít si z toho ponaučení. Hlavně se na nic nevymlouvat.

Zimní olympijské hry, Vancouver 2010, sprint klasika, 11. místo (na snímku první zleva)

Věříš v něco? Myslím tím víru v Boha, talisman, přírodní bytosti, duchy či cokoli jiného "mezi nebem a zemí". A pokud ano, jak moc ti taková víra pomáhá v každodenním, tedy také pracovním životě?

Před rokem a půl jsem přišla o bratra, a víra v posmrtný život mi pomáhá se s tím vyrovnat. Nebylo to vůbec jednoduché, ale Komínek (Hloupý Honza Duda, pozn. red.) mně a mamce hodně pomohl. Věřím, že my, lidé, jsme tady na světe vlastně jen na návštěvě, že ten hlavní Život je tam nahoře.

A talisman s tím tak trochu souvisí - každý závod s sebou vozím fotku bratra a náramek, který nosil. Takže jedeme oba...

Máš nějaký velký osobní sen, který by sis ráda splnila, ať už je jakkoli odvážný?

Mým největším snem je vlastní potomek, kterého si už delší dobu s Radimem přejeme. Doufám, že se nám ten sen brzy splní. Bude jedno, jestli to bude holčička, nebo klučík. Těším se na to a doufám, že si budeme všichni užívat - i moje mamka, která se taky těší na vnouče...


Na závěr doplním něco ze sebe. Katka je skromný, štědrý, neustále usměvavý, veselý a inspirativní člověk, který, navzdory svým skutečně pozoruhodným sportovním výsledkům, nemyslí jen na sebe, naopak se doslova rozdává ostatním. A i když se k ní její vlastní rodná země otočila zády, resp. ji z dosti nepochopitelných důvodů zavrhli a odmítli ti, kteří stáli u kormidla českého lyžování, nikdy neztratila víru v sebe sama, v to, že jednou bude moci opět nosit českou vlajku na čele. A to se povedlo...

Její příběh je o tom, jak důležitá je víra, odhodlání, vnitřní disciplína a ochota nic nevzdávat. Je o tom, že žádný sen není příliš odvážný. Jsem hrdý na to, že se Katka stala součástí mé vlastní rodiny, že s ní mohu trávit čas a ochutnávat její mistrovské pekařské výtvory.


A na úplný závěr krásně sestříhané, emotivní video Sezóna 2016/2017 od Tonyho Šmause.