Má to smysl?

25.03.2021

"Asi jsem těhotná," pověděla mi Jíťa s naprosto stejně viditelně potlačovanými obavami co já na to, jakých jsem si všiml i tehdy, když mi nesměle oznámila, že čekáme naší dnes už téměř rok a půl řádící, zářící a milovanou Mariánku.

Má reakce byla vskutku "nečekaná" a typicky mužská: "Aha, a jak to víš?" zeptal jsem se, jako kdybych snad zapomněl na to, že ženy tohle prostě vědí a že ve skutečnosti nepotřebují žádné testy ani návštěvy lékaře, které by jim jejich zcela jasné intuitivní zjištění potvrdily.

"Udělala jsem si testy," pravila.

"Kolik?" zareagoval jsem opět dosti primitivně, jako by na tom snad záleželo.

"Dva," odpověděla Jíťa, zatímco jsme oba začali chápat, že jen kroužíme kolem toho nejpodstatnějšího, toho, co je zdrojem obav všech žen, když zjistí, že jsou těhotné: co na to řekne Honza, Martin, Ráďa, Milan - prostě jejich partner. Bude mít radost? Jsme na to oba připraveni? "Jedno dítě, žádné dítě!" hlásají ostatní. "Počkejte, až budete mít děti dvě! To se teprve zblázníte!" říkají také.

Přiblble jsem se uculoval a díval se do jejích očí. "Máš radost?" tázala se mě opatrně a ihned dodala: "Ale stejně to ještě není jistý...," pravila a snažně cosi hledala, snad aby své sdělení nějak odlehčila, aby mě jím tolik "neděsila".

"Samozřejmě, že mám radost, miláčku, vždyť jsme si to přesně takhle přáli, abychom měli děti pokud možno co nejdřív po sobě, aby si spolu mohly hrát, obzvlášť na té naší vesničce, kam se brzy přestěhujeme," zapřemýšlel jsem nahlas, což Jíťu očividně uklidnilo, jen jsem ji musel ještě párkrát přesvědčit, že mám opravdu radost, že to, co jsem řekl, myslím vážně.

V tu chvíli mi opět došlo, že muži jsou v těchto situacích postaveni do velice svízelné pozice. Už kdysi jsem v jednom z mých článků psal o tom, že žena má vůči svému partnerovi tu výhodu, že se o svém těhotenství dozví v soukromí svých vlastních myšlenek, zatímco muž je vystaven jejímu bedlivému pozorování, protože žena bývá většinou nejista tím, jak muž zareaguje. Přeje si však jediné: aby měl radost. Protože i ona má radost, kterou ji možná zakalí momentální myšlenky na nějaké aktuální partnerské problémy či neshody, ale v hloubi své duše se bez ohledu na cokoli raduje - vždyť jde o obrovskou událost příchodu nové duše na planetu Zemi, o ryzí podstatu stvoření - a přirozeně si tedy přeje, aby její partner tuto radost sdílel. Proto je velice zásadní, jak žena uchopí tak významné sdělení, jakým způsobem ho naservíruje svému protějšku. Seberadostnější novina se může velice lehce stát nesmírným zklamáním, a to jen díky tomu, že byla vyřčena v nevhodný okamžik, s předem vytvořenými domněnkami mužovy reakce.

Chvíli jsme si o příchodu našeho nového děťátka povídali, dávali najevo naše emoce, šťastné emoce, když po chvíli přišla na řadu velice zvláštní, ba spíše nevyhnutelná otázka: "No jo, ale chceme vůbec do tohoto světa přivést další dítě, když víme, jaký náš svět je? Když víme to, co je skrýváno, a sice že svět čeká radikální změna, jíž chtějí ovládnout lidé, kteří hledí jen sami na sebe a své vykořisťovatelské zájmy a mají v úmyslu doslova zotročit všechno a všechny, a to skrze onu pandemii?"

Ihned jsem začal Jíťu ubezpečovat, že není čeho se obávat, že všechno dopadne dobře. Jenomže jsem věděl, že lžu. Nejen jí, ale zejména sobě.

"No jo, ale co všechny ty tvoje články o covidu a o tom, co je za ním? Co všechno to tvoje povídání o snaze zavést Nový světový řád, o vakcinaci, která má způsobit neplodnost, narušení imunity - prostě likvidaci větší částí z nás?" naléhala Jíťa, jejíž oči se zaleskly obavami a děsem.

"Neboj, to bude dobrý!" plácl jsem a rychle uvažoval, jakým směrem svedu tuto těžkou konverzaci, když se Jíťa náhle zvedla a s pro ní typicky vykulenýma očima vyjekla: "Musím na záchod! Neposlouchej, pusť si televizi!" a zmizela za dveřmi toalety - to nic, to se jen ten malý zárodek v jejím břiše projevil a ohlásil, že tu skutečně je! Huráááá!

Toho večera jsme se už k oné svízelné otázce nevrátili. Tedy ne společně. Nevím, jak Jíťa, ale já se k ní tiše vrátil o chvíli později a začal o ni přemýšlet. Opakovaně jsem si tu otázku kladl a hledal na ni odpověď. Možná ani ne tak odpověď, jako spíše řešení - jaký význam by totiž mělo hledat odpověď na otázku, o které již bylo rozhodnuto? Skutečnost je taková, že čekáme další děťátko. Otázka tedy zní: jak se postarat o to, aby byla má rodina zajištěna a v bezpečí? A nejen to, ale také jak ji ochránit před všemi těmi bludy, lží, strachem, jak ji dopřát prostředí veselé, hravé, plné lásky, pochopení a míru?

Rozjímal jsem nad všemi těmi knihami, besedami, články, rozhovory, které mě přivedly k poznání pravdy, skutečné pravdy, která však byla po celou dobu uložena ve mně, pouze jsem skrze všechny ty proudící informace, z nichž jsem pečlivě vybíral prostřednictvím své intuice, odemkl pečlivě uzamčené dveře její takřka zapomenuté komnaty uvízlé pod haldou osvojených nesmyslů otravujících a zaslepujících mou mysl. Také jsem uvažoval o mých článcích, které jsem na toto téma nepsal, vzpomněl jsem si na nedávnou debatu s jedním z mých nejlepších přátel, kterou jsme virtuálně vedli skrze facebook. Stačilo málo a byli bychom se pohádali. A to jen proto, že každý z nás se na stávající covidovou situaci díváme jinak.

Začal jsem toužit po dalším poznání. Pochopil jsem totiž, že už dávno tu nejsem jen sám za sebe, ale zejména za svou rozrůstající se rodinu, že mám zodpovědnost, s níž jsem se dosud v takové míře nesetkal. 

Transformace I

A tak se stalo, že jsem se - díky Jitčiným nevolnostem, jež ji v brzké večerní době posílají rovnou do pelechu - dostal k dokumentu Davida Attenborougha s názvem Život na naší planetě (2020). Kdo jej nezná, tomu jen ve stručnosti nastíním, že jde o přelomové dílo zmíněného přírodovědce, které je jakýmsi zrcadlem jeho života - David v něm velmi přímočaře a bez jakýchkoli okolků ukazuje, co všechno se stalo s naší planetou za doby trvání jeho vlastního života. Musím zcela otevřeně prohlásit, že dokument mě naprosto šokoval! Čím déle jsem ho sledoval, tím větší úzkost se mě zmocňovala. Snad každému člověku je známo, že planeta Země je do značné míry poškozena, ba spíše zničena, a to téměř nepochopitelným rozměrem. Když však na vlastní oči, byť na televizní obrazovce, spatří jasné a přímé důkazy této devastace, velmi ho to zasáhne. Přiznám se, že jsem brečel. Nebylo to dojetí, slzení, byl to brek doprovázený vzlykotem! Pociťoval jsem ohromnou lítost vůči všem živočichům a rostlinám, vůči bytosti jménem Země, která má - zcela prokazatelně - své vlastní vědomí, je zcela jedinečná a výjimečná. Zároveň jsem pociťoval ohromný vztek na lidstvo, které je - velmi stručně řečeno - primitivní! Jen velmi těžko bychom hledali nějaký jiný druh, ať už živočišný, tak i rostlinný, který devastuje svůj jediný vlastní nezaměnitelný domov (a tím pádem i domov všech ostatních druhů), ví o tom, že to dělá a prostě to dělá dál. Je až neskutečné, kolik utrpení my lidé způsobujeme, a to zdaleka ne pouze sobě navzájem.

Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím větší vztek se mě zmocňoval, až jsem náhle došel k názoru, že to, co se v souvislosti s covidem děje - ať už si o tom myslí kdo chce, co chce -, si všichni zasloužíme! Došlo mi, že už se minimálně celý rok všichni zaobíráme pouze námi samotnými. Litujeme se a brečíme, že nesmíme do kina, do hospody, do práce, že vláda tohle a vláda tamto, přičemž třeba já osobně jsem za celou tu dobu vůbec nepomyslel na ty ostatní, tedy na živočišnou a rostlinnou říši, na planetu jménem Země, bez jejíž existence bychom se nemohli ani litovat, ani brečet - nemohli bychom žít. Po celou tu covidovou dobu jsem se zajímal jen sám o sebe, jak budu všechny varovat, co nás podle mě čeká, jak budu přesvědčovat ostatní, že mám pravdu.

Došel jsem tedy do bodu, kdy jsem si řekl, že je mi zcela jedno, co se s námi stane, protože ať je to jak chce, zdá se, že díky pandemii se našemu životnímu prostředí hodně ulevilo. Dokonce jsem začal na všech těch restrikcích a opatřeních, které směřují k zavedení již zmíněného Nového světového řádu, vidět mnoho dobrého. Jak dlouho se totiž diskutuje o nutnosti omezení znečištění planety Země a jak dlouho s tím téměř nic neděláme? Náhle stačí několik málo měsíců a vše se zastavilo, což je nesmírně dobře, protože - jak nastínil pan Attenborough - pokud by vše nadále fungovalo tak, jako dosud, do roku 2040 bude po všem. Až takhle jednoduché to může být...

Měli jsme tolik času, tolik šancí něco změnit, ale všechny jsme promarnili, ba dokonce se o ně ve většině případů ani více nezajímali, a to především na individuální úrovni. Skuteční vůdci tohoto světa jsou všelijací, ale jistě nejsou hloupí, a i když vím, co se snaží udělat, z jistého úhlu pohledu chápu, proč to dělají. My lidé jsme jako hmyz, jehož populace enormně roste a který žere sebe navzájem i svůj jediný a ničím nenahraditelný domov, byť jsou mezi námi tací, kteří se domnívají, že nahraditelný je - řešením by prý mohlo být kolonizování Marsu či jiných planet. Skutečně? A jak bychom tam asi tak přežili? Člověk přeci není pouhý biologický stroj, jemuž stačí jíst, pít, pracovat a spát. Člověk má přeci duši a jsem si jistý, že ta by v této hmotné formě šité na míru pro život na Zemi nikde jinde nepřežila, zvláště dlouhodobě. Tohle prostě není udržitelné, není to dlouhodobá cesta, jen kratičká stezka směřující k nekonečné propasti, jejíž okraj se blíží mílovými kroky.

Transformace II

Naštěstí mi můj nově nabytý, téměř apatický postoj vůči současnému dění nevydržel dlouho. Jak už jsem psal - díky oné otázce, kterou jsme si s Jíťou položili, a sice zda vůbec chceme, resp. zda má vůbec smysl přivést do tohoto světa nového člověka, jsem začal toužit po dalším poznání. A protože vesmír a Bůh slyší, co si přejeme, po čem prahneme, bylo mi takové poznání dopřáno.

Setkání s pravdou nebývá snadné, protože žijeme ve světě lží. Téměř vše se děje jinak, než jak je nám podsouváno, a to od nejmenšího malička. Nevadí, teď už to vím a nemyslím si, že na to jen tak zapomenu. Jen se zatím neumím zcela oprostit od občasného studu. Studu za to, že jsem člověkem, příslušníkem lidské rasy, z níž mám dojem, že žije v sebestřednosti a v totálně zcestném přesvědčení, že je pánem všeho tvorstva.

Pravda o planetě Zemi otřásla celou mou bytostí. Díky onomu dokumentu jsem zřejmě vykročil trochu jiným směrem, který se z počátku zdál být dosti pesimistický a negativní, neboť jsem se naprosto odvrátil od lidí, od sebe samého a vlastně se začal modlit: "Prosím, Bože, dej, ať se zachrání planeta Země a její nevinní němí tvorové. A pokud by to mělo znamenat, že zemřou masy lidí, včetně mě, ať se tak stane. Přijímám svou chybu a jsem připraven nést následky."

Uplynula nějaká doba, velice divná doba vnitřního prázdna, a já cítil, že se mýlím, že jsem to stále ještě nepochopil. A tak mi bylo dopřáno dalšího poznání. Jsem si jistý, že bylo zapotřebí, abych si uvědomil mnoho faktů, zejména mou sobeckost a sebelítost pramenící z pocitu příkoří páchaného na lidstvu skrze pandemii covidu. Musel jsem se probrat a pochopit, že ničemu nepomůže, když se od všeho odvrátím a strčím hlavu do písku.

Stejně tak jsem měl pochopit, že se musím vyvarovat toho, co dělají všechna mainstreamová média na světě, drtivá většina všech politiků, zástupců významných světových organizací, ale i obyčejných lidí, a sice šíření strachu. Hlavní proud hlásá mnoho strachů o covidu a já jsem dosud dělal to samé, byť z jiného úhlu pohledu, o němž tvrdím, že je pravdivý. Jenže čemu pomáhám, když děsím ostatní i sám sebe a své nejmilovanější? Není to snad v principu naprosto stejné jako v případě cíleného šíření strachu ze strany mocných? Není to to samé, jako když televizní moderátorka s napůl vytřeštěným a napůl zdrceným výrazem ve tváři informuje o počtu nově nakažených, který ZASE překonal svůj super rekord? Naštěstí je však dobrá herečka, a tak se v minutě rozzáří, když záhy představuje pana Žežulku s košem plným hub... Jéééé, to je krása, houby... Když občas, většinou omylem, koukám na večerní zpravodajství, nemůžu se zbavit dojmu, který z toho všeho pramení a který říká, že je všechno v prdeli, všude samá vražda, násilí, zlost a konflikt, ale není se čeho bát, s laskavým svolením moderátorů se můžeme alespoň chviličku zaradovat z toho, že pan Žežulka je vskutku dobrý houbař!

Zřejmě šlo o to, abych nejprve poznal hloubku celé pravdy nejen o covidu - protože tato pandemie není ničím novým, co bychom už někdy nezažili, neboť jde pouze o jednu z mnoha uměle vyvolaných krizí, které dosud tradičně zastupovaly zejména války, později terorismus a před covidem stále ještě probíhající migrační otázka -, následně tuto pravdu zpracoval a hlavně přijal, a teprve pak mohlo přijít na řadu uvažování nad možnými způsoby řešení, čímž jsem se dostal (zas a znovu) k alfě a omeze veškerého dění v lidském světě, a sice ke strachu.

Strach. Co je to vlastně strach? Povím vám, co si o něm myslím. Strach není a nikdy nebyl člověku přirozený - to je velice důležité pochopit, je důležité pochopit zásadní rozdíl mezi strachem a určitou pudovou výbavou, díky níž se nenecháme přejet autem, nechodíme po kraji propasti, nelezeme do klece s hladovým a rozzuřeným tygrem, prostě jsme jistým způsobem ostražití, což je v pořádku a velmi nápomocné. Strach však představuje něco, co jsme sami vytvořili v reakci na nepochopení světa kolem nás. Velmi brzy se strach začal zneužívat k našemu manipulování ze strany těch, kteří toužili po moci nad ostatními, nad něž se nadřazovali a oni jim to vinou své nevědomosti umožňovali. Strach se tak postupem času stal základem naší lidské civilizace, je na něm postavena jakákoli politická i jiná moc, a to kdekoli na světě. Vezměte si pouhý dopis od pojišťovny, v němž se píše, že máte uhradit nějakou finanční částku, za což vám předem děkují, ale zároveň důrazně představí všechny možné sankce (strachy), pokud tak neučiníte. Vše je vždy doprovázeno výstrahou, která zní zhruba takhle: Ano, děláte všechno správně, jste poslušní, ale kdybyste náhodou nebyli, buďte si vy ubožáci jistí, že se stane tohle a tohle a tohle! BUBUBU!!! Proč máme vždycky ze všeho pocit, že jsme něco provedli? Proč nám všichni mocní neustále vyhrožují, ať už jde o politika nebo nadřízeného? Je to proto, abychom se cítili provinile - jen tak, v rámci prevence poslušnosti -, a právě dnes a denně, ze všech stran podsouvaný pocit provinění nám způsobuje strach z toho, že jsme dosud nebyli, nejsme a nebudeme dost dobří, což zásadně podkopává naší vnitřní sebejistotu a hlavně sebelásku - to nejpodstatnější ze všeho!

A tím se konečně dostávám k zásadnímu poznání, se kterým se potřebuji svěřit. V jisté velice moudré knize se píše, že to, čeho se lidé bojí, si sami mohou přivodit. Význam a důležitost každého jednoho z nás je velice zásadní, zvláště dnes, v době, kdy už se nikdo nemůže ukrývat a vymlouvat za svou nevědomost. Každý člověk představuje bytost, která je obklopena energií, kterou zároveň vysílá a přijímá. Dokazuje to dokonce i moderní věda. Vše, co v tuto chvíli děláme, co říkáme nebo si myslíme, vyzařuje určitý druh energie, která putuje až do hlubokého vesmíru, odkud se zase po nějakém čase vrátí nazpět. Je to princip jednoho z nejzákladnějších zákonů všeho - akce a reakce. Jednoduše řečeno to znamená, že pokud se například neustále obávám toho, že budu nemocný, pořád nad tím přemýšlím a lamentuji, mohu si být jistý tím, že skutečně onemocním. Důkazem jsou hypochondři, kteří jsou opravdu pořád marodní. Proč? No přeci proto, že chtějí!

Proto platí, že pokud si něco opravdu a ze srdce přejeme, celý vesmír se spojí, abychom toho dosáhli, a to obzvláště tehdy, jde-li o přání ušlechtilé, láskyplné, které si klade za cíl pomoci ostatnímu tvorstvu, planetě Zemi jako bytosti nevyjímaje. Problém však představuje způsob, jakým si to přejeme. Nestačí říct něco jako: "Přeji si, abych se udobřil s tchyní." Takhle to nefunguje. Pokud se opravdu chceme udobřit s tchyní, je zapotřebí vynaložit určité úsilí, které se rozhodně neomezuje na pouhé vyslovení přání. Klíčem k uskutečnění přání je meditace. Nejde o to skoupit všechny knihy o buddhismu, začít navštěvovat kurzy jógy, každý den do úmoru sedět v pozici lotosového květu apod., byť jde samozřejmě o velmi nápomocné nástroje k nalezení vnitřního klidu, ovšem zároveň jde často o pouhá pozlátka, která jsou zneužívána ve jménu módy a hraní rolí. Mám na mysli takový druh meditace, při němž se jakýmkoli způsobem dostaneme do vnitřního klidu, a v něm si pak vizualizujeme přesně to, čeho chceme dosáhnout. Pokud si tedy přeji udobřit se s tchyní, musím si s určitou pravidelností vizualizovat situaci, při níž jsme oba spolu, v klidu a se vzájemným porozuměním konverzujeme a tak podobně. Zároveň je třeba procítit pozitivní emoce zbavené všech dosavadních předsudků a názorů, prostě naladit se čistě na lásku. Pokud se rozhodneme pro tento princip, pak můžeme dosáhnout všeho, o čem se nám kdy snilo. 

Důkaz víry

Na začátku mé cesty k víře, která rozhodně nesouvisí s bezduchými náboženskými dogmaty, jsem četl jednu knihu, která pojednává právě o přání. Byl v ní nastíněn takový jednoduchý pokus, který jsem okamžitě vyzkoušel, protože tehdy jsem ještě potřeboval vidět důkaz, abych uvěřil, i když dnes už vím, že to platí přesně obráceně - kdo chce uvidět, musí nejdříve uvěřit (pokud se muž snaží o nějakou ženu, také zřejmě věří, že je to žena se všemi jejími přednostmi a vlastnostmi, protože kdyby tomu nevěřil, neměl by k takovému snažení žádný důvod). I tak mi byl toužený důkaz dopřán a věřím, že bude dopřán komukoli dalšímu, pokud bude jen trochu chtít. Byl to dobrý začátek, hodně mi pomohl v další cestě, a proto bych si moc přál, abyste tento pokus vy, kteří jej neznáte, také vyzkoušeli. Jen upozorním, že k pokusu je zapotřebí automobil, který je nutné osobně řídit, nebo v něm alespoň být přítomen.

Princip je následující: Cestou na nějaké místo, nejlépe ještě před tím, než k němu vyrazíte, si toto místo zcela jasně představte. Mělo by to být zejména nějaké parkoviště, o němž víte, že bývá často plné, že se vám zde jen zřídkakdy podaří zaparkovat. Jakmile si to místo vybavíte - včetně všemožných detailů, které zaujaly možná jen vás -, představte si dále, že k němu se svým vozidlem přijíždíte a naprosto pohodlně zaparkujete, dokonce na nějakém konkrétním místě. Snažte se přitom být klidní, dobře naladění, klidně na malou chvíli zavřete oči. Následně si sami pro sebe řekněte, že až na to místo dorazíte, zaparkujete přesně tak, jak jste si to před chvílí vizualizovali. Potom poděkujte a vyrazte. Cestou je dobré si celý postup - vyjma zavřených očí, to by nebylo příliš bezpečné - opět zopakovat, protože pak se vaše přání zesiluje.

Slibuji vám, že pokud se budete držet popsaného návodu, určitě zaparkujete, jakmile k onomu místu dorazíte. Ti soustředěnější dokonce zaparkují přesně na konkrétním místě, které si představili. Ti méně soustředění možná nezaparkují hned, ale když jen maličkou chvilku počkají (stačí pár vteřin), záhy se jistě nějaké místo uvolní. Samozřejmě je nesmysl čekat minuty či snad hodiny - to by pak nešlo o zhmotnění vašeho přání, ale o prostý, z vaší strany nikterak ovlivněný, běh věcí.

Tento pokus jsem učinil desetkrát a jen jednou se mi stalo, že to nevyšlo, a to pouze proto, že jsem se plně nesoustředil a přání vyslovil příliš pozdě na to, aby vesmír stačil zareagovat - musíme mu dopřát čas, stejně jako ho potřebujeme my, když hodláme cokoli zrealizovat. Ve všech ostatních případech jsem zaparkoval, a to na velice vytížených místech. To na mě udělalo dojem, z něhož se vlastně stal první krůček na mé nové cestě životem. To proto se o něm zmiňuji, protože jsem si jistý, že se i pro někoho z vás může takovým prvním krůčkem stát.

Ale proč to všechno píšu...

To, čeho se lidé bojí, si sami mohou přivodit, píše se v té moudré knize. To by se dalo považovat za hlavní styčný bod učení toho, kdo chce být mocný, kdo chce ovládat druhé, kdo nás ovládá. Vládnout a prosadit doslova cokoli spočívá pouze v tom, vytvořit nějaký strach a ten pak velmi dlouho a houževnatě pumpovat do lidí, kteří pod vlivem své uměle vytvářené vytíženosti podléhají, a onen strach se jich zmocní, čímž je splněn nejdůležitější úkol. Lidé potom, zcela netuše, už naprosto sami přijímají a vysílají energii či vibrace toho strachu, jímž jsou zároveň pohlceni. Tato ničivá energie pak putuje a putuje, až někam kdo ví kam - do nepředstavitelně vzdálených koutů vesmíru -, odkud se však po nějakém čase, který nebývá nikterak dlouhý, vrací zpět na Zemi - zákon akce a reakce. A na Zemi se pak tahle energie, tahle celými masami lidí vysílaná a přijímaná energie, zhmotňuje do konkrétních skutků a činů, prostě se promítá do světa kolem nás. A to je celé. To je ono tajemství života, to je onou bránou poznání vedoucí k osvícení neboli osobnímu růstu.

Je naprosto klíčové, abychom si tohle všichni uvědomili a měli neustále na paměti. Pomůže nám k tomu třeba zmiňovaný pokus s přáním si zaparkovat, protože mezi přáním si čehokoli a pociťováním strachu není vůbec žádný rozdíl - vesmír nerozlišuje, co je pro nás v našich očích dobré a co nikoli, dopřává nám pouze to, na co se soustředíme, nijak více nezasahuje, a to zejména proto, že nad vším stojí naše svobodná vůle, naše posvátná vnitřní svoboda. A jak už jsem řekl, pokud se soustředíme na nemoc, dopřeje nám nemoc, pokud se soustředíme na strach, dopřeje nám strach, pokud se soustředíme na pandemii, také tu nám dopřeje.

Jakmile sami sobě umožníme to pochopit a přijmout, což je opravdu nesmírně důležité, zcela přirozeně začneme chápat, že každý z nás je strůjcem svého štěstí a neštěstí, že každý z nás je pánem svého osudu, že každý z nás je sám o sobě bohem, který je schopen čehokoli - třeba zaparkovat tam, kde chce. Hlásají to všechna moudrá učení na světě, než došlo k několika cenzurám Bible, bylo to obsaženo i v ní. Zároveň s tím pak musíme dojít k poznání, že každý z nás nese obrovskou zodpovědnost nejen za život svůj, ale také za život zvířat, rostlin a celé planety Země. Skrze námi vysílané energie, resp. námi pociťované strachy, ale také naděje, totiž ovlivňujeme všechno ostatní, co nás obklopuje, co spoluvytváří prostor, v němž žijeme.

Tohle jsem si uvědomil a pochopil, jak moc důležité je, abychom to pochopili všichni, protože právě v tento moment je zapotřebí, abychom konečně vzali věci do svých rukou, přestali si hrát na oběti, ukončili obludnou manipulaci skrze lži a strachy a vymanili se z nesmyslného přesvědčení, že já přeci nic nezměním, když jsem tak bezvýznamným a malým člověkem. Nikdo není o nic menší či méně důležitý nebo významný než je papež, prezident USA nebo silikonová celebrita. Kým by totiž všichni tito lidé byli, kdybychom nepřistoupili na hru a jejich předstíranou a podsouvanou roli nepřijali? Byli by to normální obyčejní Fanouš, Joe a já nevím, třeba Lelka. Jsme to přeci my, kdo stvořil jejich význam a důležitost, protože jsme souhlasili, že to tak bude. Skutečnost je taková, že jsme všichni do jednoho vybaveni stejným potenciálem moci. Problém je takový, že o tom málokdo ví, ba co víc, že si to málokdo zcela uvědomuje. Ale je jasné, proč to tak je, neboť pokud bychom všichni byli od malička vedeni k pravdě, že jsme opravdu velice mocní, nemohlo by fungovat téměř nic z toho, co se dnes a denně, obzvlášť ale dnes, děje. Nevěřím, že to, co se v současné době odehrává na globální úrovni, je naším přáním, že bychom si to dobrovolně vybrali jako svůj osud. Bylo nám to předhozeno jako kost hladovému psovi, a my ji teď hltáme, protože jsme zaslepeni strachem a všemi těmi informacemi, jež ho záměrně šíří.

Čili opět musí zaznít, že jsme se octli na křižovatce dvou cest. Jedna znamená krize, nemoci, pandemie, karantény, lockdowny, vakcíny, konflikty, hádky, soudy. Druhá znamená chopit se moci, přijmout svou vlastní zodpovědnost za celý vesmír, práci na sobě samém, vytvoření vzájemně tolerující se a spolupracující společnosti. Ať už se rozhodneme pro jednu či druhou cestu, měli bychom si uvědomit, že jednou přijde moment, kdy se budeme ze všeho, z každého našeho rozhodnutí, za celý náš život, zodpovídat. Ne Bohu, ne vesmíru, ale sami sobě.

Takže uvažujme už teď, jestli žijeme a prociťujeme tak, abychom se v onen zásadní moment mohli sami na sebe a bez jakýchkoli výčitek podívat do zrcadla, nebo jestli žijeme a prociťujeme tak, že se do toho zrcadla ani neodvážíme podívat. Je to naše zodpovědnost, nikoho jiného. Je to zodpovědnost, před kterou nikdo z nás nikdy neuteče a ponese si její následky nikoli do konce tohoto hmotného pozemského života, ale na věky ve své duši. Neexistuje žádná nespravedlnost, nejsou žádné křivdy ani utrpení, existuje pouze to, pro co jsme se rozhodli.

Není nutné bát se, rozčilovat se, nadávat, dohadovat se s ostatními - tím jen přispíváme a posilujeme to, co se právě děje. Je nutné začít se nebát, zbytečně se nerozčilovat, nenadávat, přestat se dohadovat - tím dovolíme pravdě a lásce, aby se staly. Na jejich vlnách pak můžeme s důvěrou, pokorou, vírou a trpělivostí tvořit nový začátek lidského věku.

Ano, má smysl přivést do tohoto světa nového člověka, nový život a duši, protože jsou to právě děti, bez jejichž pomoci se nyní neobejdeme. Děti jsou smyslem a nadějí, děti jsou těmi, které skrze naši laskavou a láskyplnou péči obnoví rovnováhu planety Země a odvrátí katastrofu enormních rozměrů.  Musíme jim vysvětlit, co se to vlastně stalo se světem a naléhat na ně, aby měly neustále na paměti, že jsou zcela rovnocennými bytostmi, jež drží osud svůj i celé naší planety ve svých rukou, a to společně s námi, jejich milovanými rodiči. A nemůžeme to učinit zítra nebo za týden, ale právě teď, protože času už mnoho nezbývá. 

Na závěr přikládám rozhovor s Jaroslavem Duškem, který hovoří za vše. Je plný lehkosti, souznění, logiky, je zcela srozumitelný a pochopitelný, ale také velmi vážný a naléhavý.