Martin Koubek, fotograf (s) duší

26.10.2019

Martinovým úvodem

Je docela zábavné sledovat sílu vědomí. Nějakou dobu si v hlavě pohrávám s myšlenou rozhovoru. Je to vždy, když sleduji DVTV. Tam si ale spíš říkám, jaký by to byl průšvih, být tam pozván. V ústním rozhovoru mi chybí určitá záklopka upřímnosti a já bych vysypal šílené věci. Takže jsem rád, že jsem si tou představou přitáhl tento rozhovor, který je psaný, a já mám aspoň čas věci lépe formulovat.

Martine, v Jablonci nad Nisou - a troufám si říci, že nejen tam - jsi bezesporu známým fotografem. Přeci jen tě ale požádám: mohl by ses nějak představit, uvést? Pokus se vylíčit svou dosavadní cestu životem, zejména z profesního hlediska - zajímá mě, jak ses stal profesionálním fotografem (myšleno tak, že se tím živíš), co to obnášelo, jaká úskalí tě potkala a hlavně jaké úspěchy ti tvá kariéra dosud přinesla (a nebuď příliš skromný, prosím).

S focením lidí jsem začal koketovat během studií. Nebyla to ale studia fotografie. Měl jsem se stát učitelem biologie a základů společenských věd a jako většina "Mgr" svou práci nedělám. Od roku 2011 mě focení začalo živit. Hezky, rovnou po škole...natvrdo! O biologa totiž nebyl zájem. Často se sám divím, jak všechno klaplo. Měl jsem opravdu velké štěstí na lidi okolo mě, skrze které jsem se postupně dostával do lokálního povědomí.

"Často se sám divím, jak všechno klaplo." 

Zásadní setkání proběhlo během focení svatby v roce 2010, kde jsme potkal sestru jedné nevěsty. Nevěsta je nyní mou švagrovou a s její sestrou mám dvě krásné děti. Markéta je mou velkou oporou a nese svůj podíl na stylu mé práce.

Když pominu osvojení si ovládání foťáku, které při troše snahy zvládne třeba i pan Ovčáček, tak základem mé práce bylo naučit se pracovat s lidmi. Myslím, že nejlíp si to osvojíte, když budete pracovat na sobě. Mou cestou jsou meditace a cvičení jihoamerických šamanů. Příručky o tom, jak dosáhnout dokonalých póz či retuší módních fotografů jsem poslal těm, které ten svět láká.

Můj sen je snaha o rozvoj vnitřního potenciálu a hledání "Pravdy". Vše mě dovedlo až za šamany v Peru, a tam během jedné z ayahuaskových ceremonií přišel zlom ve focení (více o ayahuasce najdete ZDE, zdroj: wikipedia, pozn. red.) Ve změněném stavu vědomí započal nenápadný proces vzdávání se iluze, že focení musím řídit. Fotil jsem, meditoval a můj způsob života se vmíchal i do procesu focení. 

Dodnes tvrdím, že fotit vlastně neumím a znám plno lidí, kteří mají toto řemeslo technicky zvládnutější lépe než já. Já se ale umím "dostat do lidí". Nepředstavujte si nic manipulativního. Je to o rozpuštění bariér a ponoření se do nenuceného proudu života. Nerad lidi šteluju a asi to moc neumím. Nejsem ten sochař dokonalých póz. Když ale dostanu prostor, vedu lidi tak, aby to zvládli sami a vtiskli tím do fotky autentičnost.

"Dodnes tvrdím, že fotit vlastně neumím..." 

Úspěch je to, že mě fotka živí. A nejen mě. Plno fotografů z okolí má svou práci, která jim dává tu potřebnou jistotu, a vedle toho focení jako koníček a přivýdělek. Lidé se občas nejistě ptají, jestli mě focení může uživit. Nejistota tady je stále, ale je vykoupena svobodou.

Na tomto místě musím doplnit, že Martin byl přeci jen příliš skromný, a tak jsem mu to řádně vytknul! O jednom z - mnoha - jeho úspěchů si můžete přečíst ZDE

Existují lidé, kteří věří v osud, a lidé, kteří věří v náhodu - řečeno velmi obecně a jednoduše. Jak to máš ty? Jak si vysvětluješ, že jsi se stal fotografem? Byl to osud, náhoda, nebo ještě něco jiného?

Osud ve své fatální formě je pro ty, kteří v něj věří. Já jsem si třeba někde svou cestu zvolil a nyní ji žiju, ale byly to maximálně mantinely, kterými se nyní pohybuji, a i ty by se daly při určité míře snahy posunout. Ve finále je tu nekonečná svoboda, která má své limity opravdu jen v našem vědomí. 

"Osud ve své fatální formě je pro ty, kteří v něj věří." 

V mých fotografických začátcích mi jedna kartářka/vědma řekla, že budu fotit to, co je lidem neviditelné - jejich duši. V tu dobu to pro mě byla spíš otázka rekvizit a postprodukce. Když se na to dívám dnes, tak by vznikal nějaký ezoterický kýč se symboly a jiným haraburdím, který jde spíš od duše dál.

Před dvěma lety jsem v rámci focení aktů začal projekt Naked Soul/nahá duše (název vymyslela moje žena). Je to focení lidí v té nejprostší formě, bez oblečení, bez líčení. Sedí, leží, stojí tam přede mnou člověk, který už zevní masky odevzdal a já se během focení snažím, aby skrze uvolnění aspoň na okamžik do fotky problesklo něco hlubšího. Je to staré klišé o vnitřní kráse, které je na první pohled s fotkou neslučitelné, ale z reakcí focených a také okolí se mi dostává zpětné vazby, že fotky jdou opravdu hlouběji. Že tam ta "duše" je.  V době onoho proroctví jsem si to takhle opravdu nepředstavoval :D (více o projektu Naked Soul/nahá duše najdete ZDE, pozn. red.). 

S hledáním autenticity a přirozenosti jsem začal před třemi, čtyřmi lety. Do té doby to bylo marné snažení dělat tu profi-fashion fotku, šokovat, naučit se retušovat a prostě stát se úspěšným fotografem časopisů. Díky lidem, které jsem potkával, a hlavně díky práci s vědomím a formováním si reality se mi občas dařilo do toho světa pozlátka nakouknout (vyhlašování Miss či jiné soutěže, přehlídky...). Ale já jsem tam nebyl šťastný, bylo to tam pozlacené prázdno ušpiněné přetvářkou. Tam jsem nepatřil. Věděl jsem o sobě, že nemám představivost na štelování lidí, vizi, jak je pak doretušuju a dokreslím. Drtilo mě, že jsou zástupy lidi, kteří to dokáží lépe. Ale to se zlomilo.

V roce 2015 jsem se poprvé vydal za šamany do Peru, kde jsme skrze posvátný nápoj ayahuaska mohl vstoupit za hranice běžně vnímané reality. Během jedné ceremonie jsem poprosil o radu, čím se mám živit, aby to mělo pro mě i lidi smysl. Dostalo se mi odpovědi: "Dělej cokoli, co tě bude bavit. Energie radosti do toho vložená se přenese dál. A je jedno, jestli budeš fotit, nebo prodávat párky - lidé to docení." (Ten chlapík z reklamy na Jihlavanku tím musel projít taky). V ten moment mi to docvaklo a radost naplnila můj svět.

Za rok jsem se do Peru vrátil a požádal o pomoc s tím focením. Tuto ceremonii v poušti Ica považují za klíčový zvrat ve stylu focení. Ve vizi se mi otevřelo nebe a z něj vykoukl mimozemšťan, který mi upravil a očistil mé centrum komunikace v krku, pod které spadá i umění. Od té doby se moje práce s lidmi změnila. 

Za rok a půl jsem opět požádal o pomoc, a jelikož to bylo v amazonském pralese, tak celou delikátní operaci údržby mého centra v krku vykonal 1,5m vysoký brouk.

To je celé kouzlo ;) 

Myslíš si, že má každý člověk nějaké poslání, nebo prostě jen žije, aby naplnil svůj reprodukční úděl? Pokud věříš v poslání, jaké je - podle tebe - to tvé? Souvisí nějak s tím, čím se živíš?

Myslím, že jsme tady proto, abychom si tuhle zkušenost užili a vyvíjeli se. V ideálním případě nejen neškodili, ale pomohli i jiným. Reprodukce je jen takové věcné břemeno, aby mohli tu samou možnost mít i jiní. Celé to je geniálně propracovaný systém vzdělávání, který nemáme šanci zcela pochopit a prohlédnout v celé jeho šíři. Lekce, která se nám dneska zdá nefér, drsná a zbytečná, může být za týden či rok doceněna jako klíčová.

"Moje focení je vydřené..." 

Být fotograf nevnímám jako poslání. Byl to prostě jen koníček, který jsem rozvinul. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že nemám na focení talent. Jen jsem měl tolik vůle se profotit k úspěchu. Proto říkám, že moje focení je vydřené.    

Představuje pro tebe kariéra fotografa - osobně pojem kariéra nemusím, ale významově je poměrně výstižný - smysl života? Co všechno je pro tebe smyslem života?

Být fotograf je jen kabát, který si obléknu, když si mě někdo objedná. Není to rozhodně smysl života, je to prostě profese, která mě osvobozuje od nutnosti být v nějaké práci na čas a mít šéfa. Je to oblast, která mi dovoluje přinášet lidem radost, šířit pocity a myšlenky.

Abych to ale neidealizoval, tak je to něco, co mě nutí pracovat, i když mají jiní volno, co mě odvádí od rodiny většinu sobot v roce. Je to závazek být tvůrčí a příjemný "na požádání". Smyslem života je pro mě cesta za poznáním sebe sama a tím i reality. Mít jako smysl života fotku, tak to by bylo skoro smutné :D

Lidé často na tuhle otázku odpoví, že jejich smyslem života je rodina. Rodina jsou pro mě opravdu velmi blízcí lidé, se kterými kráčíme životem na svých cestách. Miluji je, přeji jim to nejlepší a udělám pro ně co je jen v mých silách. Bez nich by byla v mém životě obrovská díra. Díra je asi nejbližší termín. Třeba po mém otci, který se utopil, tam opravdu díra je a nic ji nemůže zaplnit. Smyslem mého života je můj život. Je to ten nejcennější dar, který máme a je potřeba ho náležitě využít.   

Na každého z nás dopadá čas od času stres, neklid, negativní emoce. Když jsi ve stresu nebo se ocitneš v období, které je z nějakého důvodu stresové či psychicky náročné, co děláš pro to, abys přišel na jiné myšlenky a zahnal chmury? Co ti nejvíc pomáhá, aby ses uklidnil, načerpal novou psychickou energii?

Jsem ve stresu, když nestíhám a lidé musí na mou práci čekat dlouho. Ale pak jsem ještě ve větším, když přijde období klidu a mám vše hotovo. Moje rodina (nyní už čtyřčlenná) je živa převážně z fotky. Když to domýšlím do důsledků, tak je to zázrak! Život tolika lidí visí na foťáku a mé schopnosti být stále pro lidi zajímavý. 

Děsí mě rozbití foťáku, protože to je hned srandička za 100 000,-Kč a komu z nás se to doma jen tak válí pro případ potřeby?

Když tedy mám nějaké chmurné období, tak mi pomůže práce. Fotky mě umí nabít. Hlavně když následně vidím smysl toho, co dělám. Když třeba skrze akt pomůžu ženě aspoň z části k sebe přijetí nebo když zmrazím čas okamžiků štěstí ve svatebních fotkách či focení rodiny. Protože nemám rád štelování a neumím to, tak i vím, že zachycená radost je opravdová a ne nasazený americký úsměv. 

Meditace v době chmur moc nepomáhají. Myšlenky dotírají o to intenzivněji. Je daleko účinnější se snažit situaci vidět z lepší perspektivy. Když je méně práce, mám možnost být víc s rodinou a odpočívat. Když se někomu nelíbí moje práce, přemýšlím o změně a o tom, jestli skutečně nemá pravdu a jestli není na čase se pohnout.  

Jakým způsobem se vypořádáváš s neúspěchem, když se něco nedaří tak, jak bys chtěl? Připouštíš si vlastně neúspěch či prohru, ať už je jakkoli velká?

Jsem člověk s poměrně stabilní náladou. Neříkám ale, že mě nic netrápí.

Může být ve fotce úspěch či neúspěch? Odfotím-li třeba svatbu a z mého úhlu pohledu bude opravdu perfektní, tak se vždy může najít osoba, které moje práce nebude nic říkat a třeba ji zkritizuje. Vždy doufám, že jím nebude nevěsta či ženich, kteří si za to zaplatili. Ta možnost tady je vždy. Poslední dobou si ale uvědomuji, že právě ty neúspěchy mě vždy donutily pohnout se dál zásadnějším způsobem, než pozvolný sebevývoj. Nespokojený zákazník dá na rozdíl od spokojeného podnět k zamyšlení. Každopádně to příjemné není. Vždy ale dělám věci jak nejlépe dovedu a snažím se lidem vyjít v rámci možností vstříc. Mám pak svědomí čisté, i když to třeba mrzí.   

Zkus si představit, že bys dostal možnost vrátit se v čase. Využil bys takovou příležitost? Vrátil by ses do nějaké konkrétní doby a něco ve svém životě změnil, udělal jinak? Lituješ něčeho? Nebo bys to nechal být, protože bereš život ve stylu "co se má stát se stane a nemá cenu toho litovat"?

Jsou momenty, které pro mě nebyly příjemné, ale i ty mě formovaly. Udělal jsem chybná rozhodnutí, která bolela i mé blízké. Do teď mě to mrzí. Ale díky této zkušenosti už určité věci neudělám, nestojí mi za to. Toto vědomí mi nyní v mé práci značně pomáhá.

Litovat asi nemá cenu. Odpouštět lidem umím, sobě to už jde hůř. Důležité je prostě to poučení.

Co si myslíš o současném světě a naší společnosti? Žijeme "zdravě" a jdeme tím správným směrem? Funguje systém, který jsme stvořili? Pokud ne, v čem je podle tebe hlavní problém? A má vůbec "obyčejný" člověk moc něco změnit?

Systém funguje tak, jak mu to dovolujeme. Není to nic jiného, než výsledek toho, jací jsme. Nic víc.

"Systém se změní, až se posuneme dál." 

Problémů může být kvantum. Jedním z nich je předávání odpovědnosti za sebe sama do rukou jiných. Děje se to ve zdravotnictví, kdy naše zdraví věšíme na krk doktorům. Ale děje se to i ve vzdělávání i chodu státu. Někam si prostě odložíme odpovědnost a pak jen nadáváme.

Systém se změní, až se posuneme dál. Jedinec může změnit jen sám sebe. Až bude většina lidstva uvědomělejší a pozvedne se nad pudy a honbu za falešným štěstím, tak i systém bude lepší a možná už nebude potřeba, protože ony normy, které jsou zatím pochybně vynucovány z venčí, v sobě budeme nosit přirozeně sami a budeme je i žít. Do té doby bude demokracie stále jen vládou lůzy (jak řekl Platón).

Takže měňme sami sebe a nějaké to dobro, co v sobě máme, jen nechme svítit do širokého okolí. Třeba to někoho strhne. Každopádně si myslím, že na sílu to fungovat nebude.

Bojíš se něčeho? Máš z něčeho strach?

Někdy se bojím, že se zblázním. Ale to jen tehdy, když moc přemýšlím o tom, jak ta naše realita funguje. Bojím se, jak dlouho mě může focení živit. Budu se stále vyvíjet? Budu na focení mít i fyzicky? Bude někdo na focení svatby chtít postaršího pána, který věří na duchy a UFO?

Bojím se ztráty blízkých či toho, jak by je zasáhla moje případná ztráta. Bojím se toho, že moje životní filosofie je blud a já jen marním čas jeho rozkrýváním. Je tu plno strachů, to k životu patří.  

Věříš v něco? Myslím tím víru v Boha, talisman, přírodní bytosti, duchy či cokoli jiného "mezi nebem a zemí". A pokud ano, jak moc ti taková víra pomáhá v každodenním životě?

Já věřím v plno věcí :D Každý den v něco jiného. Věřím, že vše v sobě nese oživující jiskřičku absolutna. Vše má své vědomí. Věřím, že svět je hrou, iluzí.

V mém vidění světa je místo i pro duchy přírody a tajemné síly, UFO a jiné světy... Jsou to součásti té mé hry. Svým způsobem reálné, ale jen v rámci hry, která ve svém konci reálná není, stejně jako já. Jsme jen snem absolutna.

To je to, co si chci prožít, kam se chci promeditovat. Je to paradox. Toužím se tam dostat, ale jen pouhá představa té nekonečně variabilní iluze mě děsí. V různých stavech vědomí už jsem si zažil pouhé náznaky poznání. Bylo to zdrcující. 

Když už jsi nakousl talismany - plno lidí by se asi pobavilo, kdyby zjistilo, s čím vším jdu fotit svatbu. Vždy u sebe mám:

  • Chumpi khuyas - kusy opracovaného (prý) meteoritu, které jsem si přivezl z trhu v Andách a které mi nabil jeden amazonský šaman. Je to sada sedmi několika-rohých amuletů (1-7 rohů). Na svatby si beru ten se dvěma rohy, který je spojený s naším energetickým centrem v pupku. To má na starost náš vztah ke společnosti, to, jak Vás lidé mají rádi a kolik jsou ochotni za vás dát. Je zajímavé, že se mi často stává, že za mnou lidé na konci svatby přijdou a poděkují mi, že to tam se mnou bylo super. A to aniž by viděli fotky. 
  • Přívěšek na krk ve tvaru andského kříže, tzv. čakany plus ještě jeden amulet ze serpentinu, který byl na několika silových místech.
  • Aqua de floridu - to je něco mezi nejlacinější toaletní vodou v orientálním zapadákově a nepovedenou vůní do záchodu. Moje žena tu vůni "nemá ráda", ale já ji mám spojenou s ceremoniemi šamanů, kteří nás tím očišťovali od těžkých energií. Tou se před náročnějšími částmi focení lehce máznu na čele (intuice), na krku (komunikace) a na hrudi (láska).

Vím, že to jsou jen obyčejné věci, ale pro mě mají své kouzlo. Něco jako ikona na ploše. Sama o sobě není programem, ale umí něco spustit i přes svou takřka nulovou hodnotu. Já se pomocí talismanů dostávám do potřebných stavů a rozpoložení.  

Máš nějaký velký osobní sen, který by sis rád splnil, ať už je jakkoli odvážný?

Poznat pravdu o tom, co Jsem.

Kde se můžeme seznámit s tvou prací, dílem? Máš web, profil na facebooku či instagramu?

Moji práci lidé znají asi nejvíce z facebooku a nebo ze stránek www.koubekmartin.cz. Instagram mám taky, tam dám občas kromě práce něco ze soukromí.

Na všech kanálech jsou nejen fotky, ale třeba i kratičká zamyšlení či postřehy, které se pojí s moji prací. Na webu mám i blogovou část rozdělenou na dvě rubriky. Jednou z nich je Nefocení, kam hrnu vše, co spadá pod pochopení mého stylu práce. Druhou rubrikou je Práce s realitou, kam občas sepíšu techniky, díky kterým měním svůj svět. Pár lidí mi už řeklo, že to je docela odvaha to tam takhle napsat, že si tím třeba odeženu potenciální zákazníky. Kdo by ale stál o to snažit se uspokojit potřeby všech?

Tím, co dělám, jak to dělám a jak o tom píšu, si třídím lidi, kteří ke mě přijdou. Vysílám určitou informaci a ten, s kým rezonuje si ke mně cestu najde. Nedělám si iluze, že pár větami kdesi z Jablonce všichni fotící a focení prozřou a vrátí se k přirozenosti. Stále tady bude poptávka po kýči a sériovém vánočním focení. Já si ale dál po kapkách měním a tvaruji ten můj svět.