Můj příběh jménem Policie

27.07.2020


Aktuality


Kampaň na podporu výroby knihy, která probíhala na serveru Hithit.com, byla dne 18.07.2020 úspěšně dokončena, a to s výsledkem 150 090 Kč, což je (bez devadesáti korun) přesně dvaapůlnásobek původní cílové částky, kterou jsem potřeboval získat. 

Slova díků nemohou nikdy dostatečně vyjádřit mou vděčnost všem, kteří přispěli! :-)

Detailní informace o ukončeném projektu jsou na TOMTO ODKAZU.

Nyní čekám na dokončení spolupráce se zástupci serveru Hithit a zařizuji vše potřebné k realizaci samotného tisku. 

Veškeré aktuální informace o knize budu průběžně zveřejňovat zde a na mých facebookových stránkách. :-)

Ti, kteří si knihu v rámci kampaně předobjednali, ode mě nedávno obdrželi informační mail. 


O knize


"Ráďo, rovnou se tě zeptám: Mám jít k policii? Uvažuju o tom už dlouho a ty jsi jedinej policajt, kterýho znám, tak mě zajímá tvůj názor."

Radek se dlouze zamyslel, poněkud zvážněl a pak řekl: "Honziku, nemyslim si, že by to byla kdovíjaká výhra. Tahle firma je už pěkně ve sračkách. Nepřemýšlels o něčem jiným?"

Tenkrát jsem právě složil zkoušku dospělosti, a přestože mě Radkův názor zajímal, ve skutečnosti jsem už byl rozhodnutý: Stanu se policistou! Záhy jsem ale zjistil, že má představa o policistech, o jejich práci, ale také o samotné Policii České republiky není ani vzdáleně podobná skutečnosti. Realita se od policejních seriálů, filmů a domněnek široké veřejnosti zásadně lišila.

Když jsem pak opustil policejní školu a octl se "na ulici", kde jsem dnes a denně řešil krádeže, hádky, rvačky, úmrtí, zažíval jen těžko vysvětlitelný stres, ale hlavně když jsem na vlastní kůži zažil, jak doopravdy funguje česká policie, na jakých principech stojí její každodenní činnost, jaké nároky jsou kladeny na práci jednotlivých řadových policistů, každým dalším odslouženým rokem jsem nabýval silnější přesvědčení, že tu něco není v pořádku. A opravdu. Není!

Tato kniha vychází z mých osobních zkušeností s téměř dvanácti lety služby na obvodním oddělení Policie ČR - základního a v určitém smyslu také nejvýznamnějšího článku v rámci policejní hierarchie. Přibližuji v ní postupný proces, kterým se ze mě stal policista, jak jsem se prvotně i průběžně seznamoval se vším, co policejní práce obnáší, a jak a proč jsem vlastně došel k rozhodnutí odejít do civilu, když na mě celou svou vahou dolehla ona slova o "firmě ve sračkách".

Kniha zcela otevřeně předkládá ty nejzásadnější důvody, pro které je v dnešní době a v této zemi tak těžké býti policistou. Je určena všem, které zajímá policejní tematika, komukoli, kdo se chce o Policii ČR dozvědět něco, co je záměrně skrýváno, a já věřím, že to musí být řečeno.


Jak to začalo


Když jsem v březnu roku 2019 - měsíc před mým dobrovolným odchodem od Policie České republiky - zveřejnil na mém blogu článek s názvem Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemůžu být, nestačil jsem se divit. Po pár dnech jsem totiž zjistil, že článek četly desítky tisíc lidí (k dnešnímu dni je to přesně 81 852 lidí!) a že byl citován různými informačními médii. Obdržel jsem nespočet mailů vyjadřujících podporu a pochopení, ať už od policistů, tak i civilistů. Rozpoutaly se vášnivé diskuse na sociálních sítích o všem, co jsem do článku napsal, zejména v souvislosti s tím, do čeho "obyčejný" člověk nevidí, tedy do principů policejní práce, do principů policejního řízení a vedení a do opravdového života běžného policisty.

A tak mě napadlo, že článek rozvinu. Pořádně rozvinu! :-)

A protože mě vážně baví psát (můj blog zanedlouho oslaví dva roky od svého založení), napsal jsem knihu, jež z onoho článku vychází.

Proč článek nestačil? Protože se do něj vešlo jen velmi málo! Kniha je o pořádný kus bohatší a otevřenější, je v ní všechno, je prostě jinde!


Jak to probíhalo


Text

Při psaní textu knihy jsem neměl příliš velké potíže, protože jsem vycházel z onoho článku, který se mi stal skvělou předlohou, snad mohu říci osnovou. A ta je - jak známo - pro ucelení textu a jeho příběhu velmi důležitá. Držel jsem se hlavních pilířů této osnovy, od nichž jsem v každé kapitole odbíhal a zase se k nim vracel. Samozřejmě to nebylo vždy až tak snadné - člověk má neustále tendence rozvíjet další a další myšlenky, které se při psaní těch kterých částí textu objevují, přičemž musí neustále myslet na onu textovou celistvost či srozumitelnost, což není v případě delších textů zase tak snadné -, ale nakonec jsem přeci jen dopsal první podobu rukopisu, což zabralo nespočet hodin práce.

Jakmile skončila tato první základní etapa, poslal jsem text vynikající redaktorce Andree Hermanové, s níž jsem spolupracoval už na jiném projektu. Andrea, velmi talentovaná a v češtině a jejích záludných pravidlech opravdu znalá žena, se pak pustila do svého dílu práce, který představoval - jednoduše řečeno - celkovou opravu textu, tedy jeho překlepů, gramatických chyb, slovosledu, ale také třeba věcné správnosti apod.

První verze textu, kterou mi Andrea po několikatýdenní práci zaslala, byla doslova prošpikovaná desítkami a desítkami jejích komentářů s doporučeními, jak vše upravit tak, aby se kniha stala ještě srozumitelnějším dílem. Mimo to také navrhla, co do knihy přidat a co ubrat.

Takhle vypadala jedna strana textu s Andreinými komentáři

V drtivé většině případů jsem se řídil vším, co mi Andrea poradila či navrhla, protože je vážně vynikající profesionálka, která ví, jak má vypadat dobrý text. A nejen to. Andrea mi značnou měrou pomohla také po - řekněme - právní stránce věci, když mě upozornila na některé ošemetné pasáže, jejichž zveřejněním bych se býval mohl octnout v problémech. Kupříkladu jsem zásadně změnil část o Generální inspekci bezpečnostních sborů a jejím vlivu na práci řadových policistů a mnoho dalšího, co - jak jsem si později uvědomil - by opravdu zbytečně provokovalo.

Naše spolupráce pak probíhala dalších několik měsíců, během nichž jsem celý text neustále dokola četl a upravoval a pak ho posílal Andree k další kontrole. Během celého tohoto období nabírala kniha svou finální podobu.

Obálka

Někde jsem četl, že obálka prodává knihu, protože když člověk navštíví knihkupectví, aniž by hledal něco konkrétního, jen tak se rozhlíží, brouzdá očima po plných regálech a svůj pohled většinou opře právě o tu knihu, která ho zaujme svou obálkou. Je naprosto logické, že vizuální stránka jakéhokoli zboží je např. z hlediska úspěšnosti prodeje snad nejpodstatnější. Ve spojení s knihami jsem o tom ale nikdy takto neuvažoval, byť v dnešním světě se hledí zejména na obchodní či prodejní potenciál, ať už jde o mobil, auto nebo právě knihu.

Představu o obálce jsem měl téměř ihned jasnou. Chtěl jsem, aby byla jednoduchá, nápaditá, zajímavá, prostě pěkná, a aby jasně vyjadřovala to, co se knihou snažím předat - především pocit zoufalství, zmatenosti a určitého šílenství, které jsem jako policista dnes a denně prožíval. Také jsem chtěl, aby bylo z obálky na první pohled zcela jasné, že jde o knihu s policejním tématem, resp. o policejním tématu.

A tak jsem oslovil grafičku Mirku Kolářovou Šulcovou a vysvětlil ji mou vizi. Mirka byla skutečně důsledná, ptala se mě na sebemenší detaily o všem, co s obálkou souviselo. Dokonce jsem na její popud sám sebe fotil s různými výrazy ve tváři, abych jí tak ještě více přiblížil mou představu.

Mirka také pracovala několik týdnů, a když mi poslala první skici, nemohl jsem uvěřit, jak dokonale vystihla moje "obálkové" přání. Vlastně ho výrazně předčila...

Každá kniha má svou duši. A jestliže platí (a já vím, že ano), že oči člověka jsou okna do jeho duše, pak také platí, že obálka je okno do duše knihy. A Mirka, neskutečně zdatná a nadaná umělkyně, dokázala vytvořit naprosto dokonalou duši mé knihy.

S Mirkou, stejně jako s Andreou, jsme si tedy dokonale sedli, tak nějak jsme se dokázali naladit na stejnou strunu, čehož si stále dost cením, protože umělecká práce potřebuje pohodu a porozumění - tedy alespoň v mém případě. A tak zcela otevřeně říkám, že nebýt těchto dvou skvělých žen, kniha Můj příběh jménem Policie by nejspíš nikdy nevznikla.