Nástrahy nastávajícího otce - Porod

05.11.2019

A tak dále

Poslední dva týdny - především pak poslední dny - těhotenství bývají opravdu náročné. Hormony se už dočista a naprosto nekontrolovaně splaší, impulsem k pláči se stává padající lístek ze stromu nebo pohled na děťátko v reklamě "na štěstí", obavy o osud mravence v nesmyslném animovaném filmu představují skutečný problém, a tak dále a tak dále.

Musím uznat, že už jsem dost unavený ze všech pověr, předsudků, takzvaných pravd - jak já říkám, pseudopravd - domněnek a jakýchsi zažitých názorů, které když se opovážíte zpochybnit, jste pro všechny idiot. Pokud se však zamyslím nad těhotenstvím a jeho průběhem, přestávám být idiotem a zcela dobrovolně přijímám ovčí postoj a uctívám všechno, co se kdy o těhotenství, jeho náročnosti a porodu samotném řeklo.

Stále zůstává samozřejmé, že nic na tomto světě nelze nijak globalizovat, zobecňovat - to je brána do nepochopení. Vše je individuální a záleží na mnoha a mnoha různých faktorech a podmínkách. Jedno je však jisté: těhotná žena blížící se k porodu to má těžké! Břicho se napíná jako obludný balón a ženě se zdá, že snad praskne nebo už prasklo. Záchvaty nevolností se zjevují a mizí jako ekonomická krize, jen v o poznání kratších intervalech. Standardní emoční výkyvy se přirozeně nelepší, ba naopak. Miminko už vyrostlo natolik, že i jeho sebemenší pohyb bolí - z břicha se tak nějak stává prostředí MMA zápasů.

Pyrotechnik

Z muže se velice nenápadně, avšak o to jistěji stává nedobrovolný chodec v minovém poli, kde sebemenší chyba znamená explozi. Stačí jedna nemístná poznámka - něco jako: "Miláčku, mně se teď moc líbíš, protože jsi taková pěkná!" - a mina (těhotná žena) exploduje - neboť slyší: "Hej, ženská, mně se teď VŮBEC nelíbíš, protože jsi STRAŠNĚ přibrala! PRASE!" Stačí se dívat na módní pořad v televizi - který přirozeně navolila mina -, v němž se objeví pohledná žena a těsně před druhou explozí se ozve: "Nečum na ní!" A dokonce stačilo, že jsem se jednou v noci otočil na bok (zády k Jítě) a vyšel ze mě ten nejtypičtější mužský zvuk, jenž si tu a tam zarezonuje v každé běžné posteli - prostě jsem si prdnul! - a moje milovaná mina byla záhy nešťastná, protože nabyla dojmu, že na ní prdím (ne doslova, ale že na ni kašlu a asi si najdu jinou či co). No, zkrátka, kam se hrabe pyrotechnik! Ten alespoň ví, že důvodem výbuchu a nevyžádaného leteckého zážitku byl špatný výběr přeštípnutého drátu. Nastávající otec nemá ani kleště, ani výběr ze dvou, tří nebo čtyř drátů, ale rovnou z několika stovek a jako bonus vůbec netuší, co ten který drát představuje, kam vede a co se stane, když ho přetrhne pouhým vánkem vycházejícím mimoděk z jeho úst.

Na druhou stranu musím říci, že Jitunka je jednoduše úžasná! Nejen, že sama a bez mého přičinění sehnala veškerou výbavu pro miminko - dupačky, pleny, ponožky, lahve, přebalovací pult, vajíčko, kočárek, dečky, hračky, postýlku, chůvičku, podložku z budoucnosti, která monitoruje miminkovský dech... -, ale navíc to prostě zvládla. Ano, inkarnovala se do miny, ale když vybouchla, bylo to vždycky jenom na chvilinku a potom jsme se tomu oba zasmáli. Já jsem se tedy smál vždycky, protože když vybuchla, byla roztomilá. Navíc samotná ikarnace v minu není záležitostí jediného dne, ale vlastně celého procesu těhotenství - jak jsem naznačil v článku Nástrahy nastávajícího otce -, takže je poměrně snadné se s ní vyrovnat a přijmout ji. Chce to jen klid a chladnou hlavu, pánové!

Rebel!

Oficiální termín porodu byl stanoven na 3.11.2019. Porod samotný se oficiálním termínem neřídil - je to rebel! A Marjánka taky, což se mi jako individuu, které půlka rodiny považuje za magora, protože nezabíjím klíšťata - ach jo, teď jsem se svým vlastním přičiněním obohatil o další "nepřátele" - a zastávám zcela opačné postoje skoro ke všemu, velmi zamlouvá! Představuji si jí, jak jezdí s dredama na hlavně po celém světě a pomáhá nám, lidem, abychom "to všechno" už konečně pochopili! Jestli se však rozhodne být rockovou hvězdou, baletkou nebo klempířkou, bude mi to jedno - hlavně aby byla spokojená a naplněná pocitem, který teď zažívám já. To už ale předbíhám...

V úterý 29.10.2019 jsem byl v práci, když mi odpoledne před půl pátou zazvonil telefon.

"Honzíku, myslím, že už je to tady," ozvalo se.

Dvakrát se ujišťuji, zda slyším a chápu dobře a pokládám telefon s tím, že vyrážím domů. Před odjezdem trochu zmateně pobíhám sem a tam a opakuji kolegyni, že je mi to líto, ale s tím turnajem ve stolním fotbálku, který jsme organizovali pro děti a mládež, jí nepomůžu, což ona velice laskavě chápe (oni jsou v té mé nové práci všichni velelaskaví, velevstřícní a velelidští!). "Prosím tě, běž už! A jeď opatrně!" Nakonec tedy sedám do auta (nejprve jsem si ho spletl s jiným, ale zámek mi nešel odemknout, a tak jsem to celkem rychle pochopil) a jedu směr Jablonec. Doma vyběhnu schody a vykulený sleduji naprosto klidnou, sedící a usmívající se Jíťu, která tak zcela vzdorovala mým fantastickým představám o vodě valící se ze schodů a hlavičce miminka vykukující napůl ven. Nahážu do sebe pár lžic napůl dovařeného guláše, vyzvídám dosavadní průběh možného porodu, a už jsme na cestě do jablonecké porodnice, kde se po nějaké hodince dozvídáme, že to byl planý poplach - na přístroji z budoucnosti (pro mě jsou všechny moderní technologie, o jejichž funkci nic nevím, z budoucnosti - včetně toho nejprimitivnějšího rádia) nebyly zaznamenány ty správné, reálné kontrakce, jež zvěstují příchod porodu.

Tak trochu zklamaní se vracíme domů a Jíťa je nervózní, protože se bojí opakování stejného scénáře, až to na ní zase přijde, o čemž se už nedalo vůbec pochybovat - že se porod blíží naznačili i v nemocnici. Bolesti má už poměrně silné a celkem pravidelné, ale přístroj se vyjádřil jasně! Doma si jdu utahaný lehnout a poměrně v klidu usnu. Jíťa si jde utahaná sednout na gauč a poměrně v nervech a bolestech...dál sedí.

Že by?

"Honzíku, Honzíku!" slyším volání povědomého hlasu ve velmi příjemném snu, na který si už vůbec nepamatuji.

Otevřu oči a na posteli sedí Jíťa. Sděluje mi, že v půl jedné jí zřejmě "praskla voda", protože z ní něco vyteklo. Kouknu na mobil. Je kousek před třetí ráno. Opět se ptám, co že se to stalo - asi jsem tomu nemohl uvěřit. Nebo spíše nechtěl, protože jsem si díky mnohaleté práci na směny vybudoval nenávist vůči nutnosti být v noci vzhůru (ano, ano, já vím, s miminkem toho taky moc nenaspím, ale to je život! a ne nenaplňující práce). Po chvilce se probírám a oblékám se. Bereme tašku s "porodní výbavou" a podruhé odjíždíme do porodnice s lehkými obavami, že nás zase pošlou domů. Navíc nechceme zbytečně rušit - také Jíťa moc dobře zná, jaké to je být v noci pracovně vzhůru.

Je to tady!

Milému zřízenci se omlouvám za vyrušení a po chvíli už s Jíťou oba sedíme u přístroje z budoucnosti, který se tentokrát nechal ukecat a načmáral skutečné kontrakce - je to tady! Nadšený vytahuji telefon a "tajně" jím fotím Jíťu v momentu další kontrakce. Blesk fotoaparátu mě prozrazuje a Jítina reakce na sebe nenechává dlouho čekat.

"Tak to ses teď ale posral, ne?"

Zcela objektivně přiznávám nevhodnost fotografického záchvatu, opatrně vracím mobil do kapsy, abych už neprovokoval, a mlčím. Za pár vteřin mě ovládne záchvat smíchu, který pohlcuje i Jíťu - kontrakce č. 26 skončila, kontrakce č. 27 až 256 jsou na řadě.

O skutečném porodu jsem vlastně nic kloudného nevěděl. Člověku se vybaví ty notoricky známé scény z amerických bijáků, v nichž rodičce praskne voda a vzápětí rodí v taxíku - takhle to v našem případě nebylo. Jednak jsme nejeli taxíkem a jednak mi připadalo, že to děsně trvá, byť to paradoxně docela utíkalo - doteď nechápu, v jaké časové smyčce jsem se to ocitl!

Přesunuli nás do krásné místnosti s lehátkem, obří vanou a televizí. Z počátku jsem ani nevěděl, že jde přímo o porodní sál, resp. jeden z porodních sálů - ten druhý je bez vany, což by (čistě pro mě) možná bývalo bylo lepší, protože být x hodin v přítomnosti tak krásné vany bez možnosti se v ní vykoupat je škoda, nebo ne? Jíťa se uvelebila na lehátku - s ohledem na všechna možná hejblátka, polohování a celkově futuristický vzhled opět použiji výraz - z budoucnosti a začal nekonečný kolotoč chvil bolestí a úlevy. Bylo pět hodin ráno.

Od té doby, co jsem se převlékl do nafasovaného modrého munduru, jsem drtivou většinu času seděl na připravené pohodlné židli vedle hekající a funící Jíti. Pustil jsem televizi, aby to ticho, které stále ještě panovalo nad spící nemocnicí, nebylo tak nesnesitelné - ono je lepší poslouchat další přiblblý díl nekonečného seriálu, než slyšet pouze to, jak někdo, koho milujete střídavě sténá, heká a funí, a vy, i kdybyste se rozkrájeli, mu nepomůžete. Alespoň jsem se snažil pohladit, ukonejšit, držet za ruku, za což jsem byl posléze pochválen - tak přeci jen jsem tam (snad) k něčemu byl!

Kdy už to bude?!

Náš nový kamarád - přístroj, co práská kontrakce - vypuzoval nekonečnou roli papíru s křivkami, jež bez ustání kontroloval zdravotnický personál, který nás průběžně informoval o tom, co se děje a dít by se mělo, ačkoli předpovědět něco tak nepředvídatelného lze jen těžko. Zajímalo nás hlavně, kdy už "to" bude. Na tuto otázku je možné odpovědět až v momentě, kdy k "tomu" prostě dojde - to jsem nevěděl, ale jasně mě to utvrdilo ve velmi jednoduché pravdě, a sice že dítě se v podstatě rodí samo, stejně jako se samo narodí mládě kdesi v lese nebo vyklíčí strom, čímž rozhodně neznevažuji lékaře, lékařky, sestry, bratry, asistent(k)y a další personál, bez jejichž pomoci bychom se (my) jednoduše neobešli.

Je mi líto, že nedokážu popsat pocity, které žena cítí při porodu, protože vlastně nevím, jak to všechno vystihnout. Z mého pohledu to bylo opravdu hodně náročné, avšak už při tomto pouhém konstatování se cítím trapně, právě s ohledem na mé nepochopení ženy v tomto smyslu. Nezbývá mi tedy, než porod popsat tak, jak jsem ho vnímal já.

Do pr***!

Bolesti se postupně stávaly stále méně snesitelnějšími. Viděl a slyšel jsem to. Jíťiny kontrakce se měnily, vyvíjely do pocitu tlačení, čímž vlastně porod doopravdy začal, i když vím, že se jeho celkové trvání počítá od prvních pravidelných kontrakcí. Připadalo mi, že se ke zrození Mariánky schylovalo několikrát, avšak potom se něco změnilo, a zase nic. Tak to bylo několikrát. Nakonec jsem si naprosto jasně uvědomil tu pravou dobu.

Přišel pan doktor (po několikáté) a začal připravovat poměrně děsivě vypadající nástroje, snížil jednu část lehátka, druhou zvýšil. Sestra mu asistovala. Pak začali oba povzbuzovat a říkat, kdy a jak má Jíťa tlačit. Tehdy to začalo...

Ani vzdáleně si nedokážu představit tu strašlivou bolest rodící ženy. Trochu vzdálené povědomí jsem měl pouze díky hrůzostrašně působícímu výrazu Jítiny tváře a jejímu občasnému nekontrolovatelnému křiku - to docela vyvrátilo moje dosavadní přirovnání porodu k hodně silnému průjmu. Několikrát zopakovala, že to nedokáže, že to příšerně bolí.

"Do prdeleeeee!" zakřičela náhle.

"Ano! Správně! Musíte tlačit jakoby do prdele!" odrovnal mě neuvěřitelný pan doktor Karásek svou stále nepolevující profesionalitou a hlavně klidem, jenž z něj po celou dobu vyzařoval.

Křik, velmi očividná bolest, křečovitý výraz, zkroucené ruce a nohy - už jsem to nemohl vydržet a začal bulet. Byla to do té doby nepoznaná dávka nepopsatelného zoufalství, která mě zcela ovládla, stejně jako narkomanova touha po dávce. Tak moc jsem chtěl pomoci, ale jak? Stál jsem za lehátkem a připadal si jako trubec.

OBDIV!

Jakmile jsem potom uslyšel křik miminka a posléze ho také spatřil, bulel jsem jako nikdy před tím (i teď, jen když píšu tyhle řádky, mám slzy v očích). Bylo to jiné, tak neznámé. Vzlykal jsem, klepal se a potil a slzy jako hrách veliké mi doslova stříkaly z očí - trochu jsem litoval, že jsem si nevzal kapesník a musel si utírat nos do munduru. Pociťoval jsem směsici nezměrného štěstí, úlevy, lítosti, strachu a OBDIVU! Viděl jsem krev na lehátku a nad ní totálně vyčerpanou Jitunku, kterou "zašíval" a čistil pan doktor.

Žádný muž na světě není schopen pochopit tu obrovskou sílu a lásku, kterou v sobě každá žena má. A právě díky mé přítomnosti u porodu jsem si tohle uvědomil. Nečekal jsem, že mi porod takové uvědomění dopřeje. Okamžitě jsem začal vnímat ten nekonečný rozdíl mezi mužem a ženou. Naučil jsem se chápat, že žena je zhmotněným principem skutečné lásky a skutečné lidské síly. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak velký obdiv chovám ke všem ženám světa, bez ohledu na to, zda mají nebo nemají vlastní děti. Jde totiž o to, že každá žena má v sobě něco, co přesahuje naprosto vše, jež je možné pojmout mužskou myslí.

Dalo by se o tom psát a povídat donekonečna... Moc si přeji, aby se svět lidí změnil, abychom si všichni uvědomili, že každý jednotlivý zázrak zrození dokazuje všudypřítomnou, vševědoucí a všemohoucí boží sílu, neboť jaké jiné přirovnání k Bohu se může vyrovnat zrození člověka, ale také zvířete, rostliny? Nemusíme vyznávat žádné náboženství, modlit se, odpalovat se. Stačí jen pochopit Boha po svém a vidět ho tam, kde je. A ona boží síla, energie, zdroj - můžeme použít jakékoli označení, jež nám vyhovuje - je všude, v každém z nás i v našem okolí!

Můj obrovský obdiv a dík náleží také těm, kteří byli s námi u porodu. Neodpustím si jmenovat pana doktora Jiřího Karáska a paní doktorku Annu Brandejsovou. Velmi lituji, že jsem si nezapamatoval jméno sestry, která se o Jíťu starala během porodu, ale také jí bych chtěl touto cestou poděkovat. Je dost možné, že jsem někoho opomenul, za což se omlouvám, ale snad je to vzhledem k mému transu pochopitelné.

Díky!

Panu doktorovi Karáskovi děkuji za profesionalitu, s níž jsem se dosud nesetkal, a rovněž za naprosto klidný a pohodový přístup. Paní doktorce Brandejsové, Aničce, děkuji za laskavost a ochotu při neúnavném polopatickém vysvětlování toho, co se zrovna dělo, a za očividnou a moc milou podporu. Sestře beze jména děkuji za vytrvale vřelý a přátelský postoj k nám a našim nekonečným dotazům a za nepolevující úsměv. Díky vám všem jsem pochopil, že andělé na Zemi nemají křídla, protože je někteří skrývají pod lékařským oděvem.

AŤ ŽIJE JABLONECKÁ NEMOCNICE A TI, KTEŘÍ JI TVOŘÍ!

No, a pak jsem se opil. Hooodně (málem jsem napsal nábytku - ach jo, ty reklamy) opil. Dvakrát! Sice jsem si říkal, že to nebudu přehánět, ale okolnosti si žily svým vlastním životem - člověk míní, život mění! Při zapíjení Mariánky s mojí novou rodinou - s příbuznými Jitunky -, za níž jsem neskonale vděčný, neboť mě přijala s nebývalou vřelostí, jsem si uvědomil, že mám kolem sebe skutečně úžasné lidi. Zároveň jsem si uvědomil, jak moc je mi líto, že v naší rodině - v mojí rodině - existuje zbytečná nenávist a zloba, která ji ničí nebývalým a nevědomým rozsahem. Nechci tu nikoho konkrétního jmenovat, protože vím, že bych tím jen zbytečně přilil hektolitry oleje do ohně, ale stále nedokážu pochopit, proč se ze dvou blízkých lidí vychovaných bok po boku s veškerou láskou a péčí stanou dobrovolně dva nepřátelé "na život a a smrt".

Mám...

Abych nekončil takhle pochmurně, musím otevřeně říci, že jsem šťastný tak, jako nikdy dřív! Mám přenádhernou a milovanou rodinu, která je větší a větší. Mám tchána, kterému byla silnice příliš malá, když odcházel domů. Mám dědu, který se ztratil nakaši-babičce ve výtahu. Mám druhého dědu džentlmena, mám švagra, který je rozený a nelítostný barman a rozlévač všeho, co teče. Mám tchyni, co se "toho" taky rozhodně nebojí. Mám skvělou švagrovou, která si toho pamatuje asi nejvíc, mám moudrou sestřenici a jejího manžela, který je mistr kuchyně, mám úžasné synovce a neteře, mám bratrance, tetu, strejdu.

Mám také mojí starou známou rodinku, především samovytáčecího a fakt dobrýho tátu, jeho partnerku - přemilou, světoznámou lyžařku, milovanou mamku parťačku, s níž jsme toho už hodně zažili, jejího partnera, švagrovou Bedýnku, trochu bláznivýho, o to víc milovanýho bráchu kolotočáře a jeho tři úžasné děti. Mám přátele, kolegy a zkrátka všechny, kterým jsem buď nepoděkoval, nebo poděkoval, ale málo. Mám život, lásku, štěstí. 

Mám VŠECHNO, CO JSEM SI KDY MOHL PŘÁT!

Mám zážitek ze zapíjení Mariánky, o němž vím jen to, že si ho od desáté hodiny večerní vůbec nepamatuji. Z vyprávění jsem posbíral jakési jeho střípky: panák - panák - pivo - panák - zpěv - marná snaha se obout - taxík? - schody - spánek pod schodama - nevím - kocovina - ztracený telefon - nalezený telefon - kocovina!

Mám milovaného a milujícího pejska, čaroděje a bráchu z říše zvířat Merlina.

Mám tu - v mých očích - nejmilovanější, nejkrásnější, nejporoznější, nejhodnější, NEJ životní partnerku Jitunku!

A mám Mariánku, mojí novou učitelku života a nositelku poselství, můj nově objevený smysl života, mojí dceru...

Takže, moji milí, AŤ ŽIJE MARJÁNKA!