Nástrahy nastávajícího otce

03.09.2019

To se takhle jednoho rána probudíte a zjistíte, že Vaše partnerka je těhotná. Nebo bych to mohl uvést obráceně: To se takhle jednoho rána probudíte, zjistíte, že jste těhotná a řeknete to partnerovi. Obojí je v podstatě stejné - zkrátka se narodí miminko. Co však není vůbec stejné, je Vaše role. Buď jste nastávající matkou, nebo nastávajícím otcem - a v tom je sakra rozdíl!

Neumím si představit nervozitu ženy, která se dozví o svém těhotenství - nejčastěji díky minimálně dvěma pozitivním těhotenským testům, jejichž zakoupení podnítila absence menstruačního cyklu(ů) -, o němž má nečekaně říci svému partnerovi. Jistě se obává jeho reakce:

"Není příliš brzy?"

"Bude mít vůbec radost?"

"Co když se to mezi námi pokazí?"

"Co když mě opustí?"

Nejen s těmito myšlenkami v hlavě se žena dříve či později musí partnerovi svěřit. Přeci jen se miminko nezjevilo jen tak samo od sebe - k jeho stvoření jsou zapotřebí minimálně dva lidé odlišného pohlaví. Jako muž jste tedy v pozici "spoluautora" - řečeno sportovně - a za miminko nesete svůj díl zodpovědnosti. Oproti ženě jste však v určité počáteční nevýhodě. Ona se o svém těhotenství zřejmě dozvěděla v tichosti své vlastní samoty, díky níž měla dostatek času na to, aby vše vstřebala. Muž je pak znenadání vystaven situaci, v rámci níž se dozví jednu z nejzásadnějších informací ve svém životě a navíc se okamžitě pohybuje po velmi tenkém ledu, protože jeho zcela pochopitelně nervózní partnerka plná obav z jeho reakce velmi bedlivě sleduje každý pohyb a výraz ve tváři, z čehož je pro ni - hlavně díky jejímu neuvěřitelnému citu a intuici - hned patrné, zda má partner radost, nebo cítí něco jiného, co přesně koresponduje s obavami vykonstruovanými v její mysli.

Takže jsem se jednou probudil, rozespalý se protahuji jako kocour vyhřívající se na slunci, víčka slepená k sobě, ještě si pamatuji, co se mi zdálo a přemýšlím o tom, a moje partnerka mi náhle řekne: 

"Honzíku, čekáme miminko!"

V jejím hlasu cítím velkou radost a nadšení, zároveň však jakýsi pomyslný otazník na konci, který ohlašuje právě tu její nervozitu pramenící z toho, jak s touhle informací naložím. Z počátku jsem tím zaskočený - přeci jen stále ještě trochu spím. Pak si ale uvědomím, že přesně tak jsme to oba chtěli, byť náš vztah trvá jen několik měsíců - snad i proto mě napadlo, zda-li to není příliš brzy. Hned si ale sám odpovídám, že není. V životě jsem už ledacos zažil a vím, že moje holka mi doslova spadla z nebe. Asi proto, že jsem do nebe často volal přání, které zhmotňovalo přesně takový scénář: Potkám svou osudovou partnerku, začneme spolu žít, budeme mít psa a miminko. Náhle si uvědomuji, že se přesně tohle stalo - mám radost a jsem šťastný!

Říká se, že o těhotenství by se nemělo nikomu jinému - samozřejmě krom Vašeho partnera - říkat minimálně do konce třetího měsíce, protože tato doba je klíčová pro počáteční vývoj miminka a rozhodne o tom, zda vůbec přežije. Také se traduje, že říci o tom někomu dříve, než skončí tato pro miminko zásadní čtvrtina roku, přináší smůlu. 

Protože jsem si byl jistý, že miminko se bude vyvíjet v pořádku bez ohledu na to, kdy o tom "spravím svět", neboť nejsem pověrčivý ani se nestrachuji všeobecnými dogmaty, řekl jsem to okamžitě vlastně skoro každému, koho jsem potkal, čímž jsem Jíťu - mojí partnerku - velmi pobavil. Prý jsem slepičí prdel! Trochu mě štve, že nedokážu mlčet, když bych "měl", ale co jsem měl dělat, když jsem měl takovou radost?

Sotva tedy pominul jeden den, svěřil jsem se s tou úžasnou zprávou mnoha lidem s tím, že "to zatím nemají nikde jinde říkat". Tahle kouzelná fráze, využívaná hlavně při pomluvách, je krásná v tom, že způsobuje přesný opak - ten, komu jste ji řekli, ji spolu s informací, která měla být touto frází chráněna, zase řekne někomu dalšímu, ten zase dalšímu atd. Nakonec jsem se tedy spíše já dozvídal od ostatních, že budu otcem, než aby tomu bylo obráceně. No a co...že? Jen to dokazuje, že i slepičí prdele mohou mít miminko, což je z čistě přírodního hlediska až zvrácené :).

Je zajímavé, jak se velmi pomalu mění ploché břicho do "pivního bachoru". Prvních několik měsíců se vlastně zdánlivě neděje nic - tedy kromě poněkud zvláštních emočních, stravovacích, vyprazdňovacích a spánkových výkyvů, kterými si projde každá těhotná žena. Náhle bylo půl deváté večer a Jíťa opustila dosud společně okupovaný gauč při sledování filmu se slovy: "Dobrou noc". Nejprve jsem se domníval, že byla po celém dni unavena. S dalšími dny však únava nepolevovala, naopak nabírala na síle - stal se ze mě televizní sirotek, který jako večerní přízrak slídil prázdným bytem a jediným, avšak velmi milým společníkem mu byl milovaný pes. Časem mi došlo, že "výroba" miminka je pro ženino tělo velmi náročné a vyčerpává ho ze všech sil. A nejen pro tělo, ale také pro psychiku.

Pak tu máme chutě... Může se zdát až nechutné, co dokáže těhotná žena spořádat, ale hlavně jak to dovede zkombinovat. I když mě Jíťa za to, co tu teď napíšu, jisto jistě nakope do mé slepičí zadnice, stejně si to neodpustím, protože je to jednak vtipné a také si nemyslím, že by se to stalo pouze jí, protože jde o zcela přirozené stavy.

Na přelomu jara a léta tohoto roku, tedy 2019, jsme byli na překrásné dovolené, při níž jsme dosti cestovali, spali pod stanem - i se psem, což byl velký zážitek nejen pro něj - a podnikali mnoho výletů. Během procházky kolem jednoho z třeboňských rybníků jsem trochu neodhadl vzdálenost a namísto domnělých osmi kilometrů měřila nakonec trasa dvaadvacet kilometrů (stále nechápu, proč jsem nebyl obdařen lepší schopností odhadu, protože se mi to stává POŘÁD). Jitunka posnídala něco sladkého, zapila to něčím sladkým a dojedla se něčím sladším, a pak jsme vyrazili. Když už mi bylo jasné, že jsem vzdálenost trasy výrazně podcenil, udělali jsme pauzu, během níž jsem uvařil vodu a zalil jí i když instantní, tak velmi kvalitní a drahou stravu.

Po obědě jsme se váleli a užívali nesmírného kouzla okolní přírody, když se Jitunka velmi náhle zvedla a s výrazem nesmírného děsu a vykulenýma očima skoro vykřikla: 

"Honzíku! Kde je toaleťák?"

"No, já ho nevzal," odpověděl jsem a vnitřně jsem se zároveň smál i děsil, protože jsem na toaletní papír myslel, než jsme vyšli a možná i řekl, že ho beru. Tohle vědomí mi ho ale v batohu nevyčarovalo.

"Co budeme dělat?! Vždyť tady nejsou ani žádný listy!" stupňovala se naléhavost její situace.

Koukal jsem se kolem a s rozhodností chlapa a bývalého poldy jsem jí poradil: "Máme štěstí, že je tu voda... Teď si představ, kdyby tu nebyla, a tys musela..."

Jíťa mě vůbec nenechala domluvit, na nic nečekala, odhodila svůj šarm a stud, zapomněla na obecně vnímané tabu v otázce "žena a kadění" a spěchala za křoví. Po několika minutách vyšla s blaženým výrazem, který přede mnou trochu maskovala výčitkami z toho, co se zrovna stalo - naprosto upřímně vyjádřila své tělesné potřeby před někým, koho miluje a kdo miluje ji, což je považováno za poněkud choulostivé téma. Jelikož však patřím mezi ty, kteří se "neštítí" ničeho, co souvisí se životem a lidskou potřebou (až na puchýře na nohou - ty prostě nemohu ani vidět), samozřejmě mi to vůbec nevadilo, ba naopak mi celá situace připadala velmi srandovní a roztomilá.

vyčerpaná z výletu, šťastná z jídla...

O to víc jsem se musel smát, když jsme následujícího dne obědvali. Jíťa, očividně nepoučena z nedávného vyostřeného zážitku, si dala palačinky, před tím langoše a zapila to malinovkou s tím, že má ještě na něco chuť. Ta chuť se ale v mžiku stala minulostí, když opět zděšeně vyjekla: 

"Honzíku! Kde je tady záchod?!"

Rychle jsem ji navedl správným směrem a jen pozoroval, jak se (chudák) snaží ladně rychlou chůzí dostat na toužené místo úlevy.

...tak teď palačinky a pak HONEM na záchod!

Emoční výkyvy - jak tomu říkám - je kapitola sama pro sebe. Nemyslím si, že bych byl necitlivý nebo že nedokážu vnímat napětí či jakoukoli "změnu ovzduší", ale na tohle se prostě nedá nijak připravit. Žena to v tomhle ohledu musí mít neuvěřitelně těžké. Jedna myšlenka střídá druhou, radost se hádá s pocitem neštěstí, jehož příčinou může být prostě jen to, že už se - naprosto pochopitelně - nevejde do oblíbených kalhot. Zdánlivě drobný problém se stane tím nejzásadnějším, co je zapotřebí ihned vyřešit! Smích, pláč, smích, pláč, smích, pláč, smích, pláč - to je pětiminutová emoční smršť ženy v určité fázi těhotenství, možná celého.

Panoval zcela obyčejný večer, když jsem si lehl do postele. Trochu mě udivilo, že Jíťa ležela v posteli, koukala nikam a měla přitom rozsvícenou lampičku - už jsem tušil "problém". Dal jsem jí pusu na dobrou noc a velmi unavený jsem se čím dál hlouběji propadal do spánku. Něco mě ale stále navracelo zpět k plnému vědomí - slyšel jsem hluboký nádech a ještě hlubší výdech. Když se to opakovalo podesáté, otevřel jsem oči a podíval se na tu hromádku neštěstí, která vedle mě ležela.

"Děje se něco, miláčku?" zeptal jsem se obezřetně.

Následovalo několik kratších nádechů a výdechů, které zvěstovaly snahu svěřit se s něčím skutečně zásadním.

"Když já nevím, jestli se na to miminko těšíš," zaskočila mě svou odpovědí, ale hlavně tím tónem hlasu, který byl prosáklý obrovským pocitem neštěstí, doprovázený slzami v očích a klepajícím se hlasem.

"Samozřejmě že se těším!" přesvědčoval jsem ji a snil o tom, že už sním.

"Ale tebe vůbec nezajímá, že nemáme kočárek, oblečení - prostě nic!" pokračovala Jíťa s výkladem svého trápení.

"Ale miláčku, vždyť se to miminko narodí až za sedm měsíců, takže máme času dost, ne?" šel jsem na to racionálně, což byla chyba, jak jsem hned na to zjistil.

"No tak vidíš! Vždyť ty ani nevíš, v kolikátým jsem měsíci - včera jsem začala třetí! Buhahaha..."

Pánové, moc doufám, že nejsem jediný, kdo se v tomhle počítání těhotenských měsíců, ale hlavně týdnů vůbec nevyzná! Pokud vám mohu poradit, buďto počítejte, dělejte si čárky na futrech a buďte neustále ve střehu, abyste byli schopni ihned reagovat, nebo se o tom VŮBEC nezmiňujte.

Mně se povedlo tuhle časovou zmatenost povýšit natolik, že jsem jednou na otázku, jak jsme spolu s Jíťou dlouho, odvětil, že tři měsíce, když už probíhal třetí měsíc těhotenství, což by nebylo nemožné, ale my spolu v té době byli už půl roku, jak jsem se vzápětí dozvěděl.

Pomalu se dostáváme k fázi rostoucího břicha. To je něco, co my, muži, nikdy nepochopíme! Věřím, že každý z nás alespoň slyšel o sérii filmů "Vetřelec", což je pro muže asi jediné rozumné přirovnání k miminu, které roste ženě v břiše. První kopance Jitunka oplakala, neboť ji to dojalo. Vzala mi ruku a položila ji na své břicho, ale já necítil vůbec nic. Když už mě ruka bolela tak, že mi málem upadla, musel jsem ji narovnat, aby už přestala brnět. Jitunku to mrzelo tak, že se každý následující večer usilovně snažila, abych kopání malého tvorečka cítil - mně se to ale stále nedařilo.

"To není možný, že to necítíš!" rozhořčila se trochu.

"Fakt ne... Asi je ještě brzy, víš..." uvažoval jsem.

"Ne! Jsem z tebe nervózní, protože tě nebaví držet ruku na břiše, a miminko to určitě cítí, tak nekope!" vyřešila Jíťa záhadu.

Jak se břicho zvětšovalo, zvyšovaly se i šance, že také já kopání miminka ucítím, což se nakonec povedlo. Musím zcela otevřeně přiznat, že když jsem na své ruce poprvé konečně zaregistroval pohyb vetřelce, dojalo mě to. Je to kouzelný pocit, když ucítíte život, který jste stvořili! Byl jsem tehdy moc rád, že se miminko hýbalo navzdory mé údajné nervozitě, před níž dosud utíkalo zřejmě někam do plic.

Naše miminko bude holčička - dozvěděli jsme se. Viděl jsem ji několikrát na ultrazvuku u hodného pana gynekologa, k němuž s Jíťou pravidelně chodím - snad jako jediný muž, neboť jsem tam žádného dalšího zatím neviděl. V té čekárně plné žen všeho věku a všech stavů si občas připadám divně, ale jsem rád, že jsem mohl být u toho, když pan doktor zkoumal ty miniaturní ručičky, nožičky, páteř, obličej. Když na vlastní oči na černobílé obrazovce spatříte, že v pivním bachoru je opravdu miminko, nikoli vetřelec, vzbudíte v sobě otcovské pouto. Ačkoli tomu tak je - tedy podle mého vnímání - nikdy se pocit muže nevyrovná pocitu ženy. Ona totiž vnímá miminko neustále - cítí, jak v ní žije, jak se zvětšuje. Již v této fázi žena své dítě miluje.

náš malý vetřelec (srdíčko má jinde, než jak značí obrázek)...

Naproti tomu mužova vize dítěte stále spadá do oblasti vetřelce, protože rychle zapomínáme ty scény z ordinačního monitoru. Neumíme si ani na okamžik představit, že by se nám malý živý člověk hýbal v břiše. Pro mě je ta představa nepředstavitelná! Nevím proč, ale když se snažím "stát těhotným" - alespoň v myšlenkách a pocitech -, vybavím si scénu ze jmenovaného filmu, v níž se jednomu členovi posádky vesmírné lodi roztrhne břicho, všude lítají střeva a játra (a fuj a tak dál) a pak vyleze odporný malý vesmírný zabiják. Kdyby se mi něco hýbalo v břiše, nedovedu si představit, že bych se tvářil v pohodě, jak to během těhotenství žena dokáže, i když ne stále.

Dalším aspektem těhotenství je potřeba ženy mít neustále jistotu v jídle, tedy především v jeho dostatku a dostupnosti pokaždé, když se objeví hlad. A hlad se objevuje dosti záhadně...

"Budu dělat míchaný vejce, dáš si taky?" ptám se takhle po ránu.

"Ne, děkuju, nemám VŮBEC hlad!" velmi jistě a rozhodně odpovídá Jíťa.

Sotva domíchám vejce a sednu si ke stolu, ozve se: "Já mám HLAD!"

V případě výletů - ať už jde o velmi krátkou procházku nebo o túru - je zapotřebí přesně vědět, KDY a CO bude k jídlu. Když jsem se opovážil tohle téma nechat koňovi s tím, že prostě potom něco seženeme, setkal jsem se s výraznou změnou Jítiny nálady směrem dolů. Pochopil jsem, že jídlo je alfa a omega všeho! Jsem ale hlava dubová a plánování mi dělá velké problémy, takže zcela neúmyslně vytvářím "jídlové napětí", neboť ho prostě zapomenu vzít. Na to si ale Jitunka zvykla a raději má neustále u sebe nějakou tyčinku, ovocnou kapsičku nebo banán.

Jako když jsme jeli navštívit mého bratrance do krásné vesničky kousek od Plzně. Přijeli jsme k němu na jednu noc. Když jsme si vybalili věci, tak Jíťa vytáhla dva kulaté koláče a odložila je stranou. Udivený bratranec se zeptal: 

"Ty sis s sebou vzala koláče?"

"Na noc... Já se budím hlady, tak jsem si radši něco vzala," vysvětlila mu vážně.

Bratranec se rozesmál a já také. Ani ne tak proto, že se Jíťa budí hlady, jako spíše proto, že jsme bratrancovi vůbec nic nedovezli - pouze dva koláče, kterých jsme se já, on ani jeho malá dcerka nesměli za žádnou cenu dotknout.

Těhotenství je nádherné období jak pro ženu, tak pro muže. Je to období obrovské změny, která přichází pomalinku, že si toho člověk ani příliš nevšimne. Vždy je ale jisté, že za devět měsíců po tvořivém sexuálním aktu spatří světlo světa nový člověk. A i když je to člověk malinký, udělá nám ze života kůlničku na dříví - nemyšleno špatně. Život už od té doby nikdy nebude takový jako dřív - bude naplněný něčím, co je tak posvátné, že předčí všechno, co jsme do té doby považovali za důležité. Myslím si, že mi bude docela jedno, když nebudou nic kloudného dávat v televizi, když bude mistrovství světa, když dojde k politické krizi - to je mi jedno i teď.

Na miminko se těším. Přemýšlím o něm. Uvažuji, zda-li budu dobrým otcem. Říkám si, co všechno budu mojí malou holčičku učit, jak jí budu vysvětlovat svět, do něhož se zrodí. Přirozeně se trochu bojím. Zatím nemám představu o tom, jak na to, ale vím, že tak je to v pořádku. Člověk se nikdy nic nenaučí, dokud to prostě nezkusí. Není možné se připravit na něco, co jsem ještě nikdy nezažil. V takových případech - a že jich je v celém životě požehnaně - musíme prostě skočit a plavat. Pevně věřím, že se velmi rychle vzpamatuji, přestanu se topit a začnu plavat jako o závod, jen abych mojí holčičce dopřál všechno, v co věřím. 

Nechci jí vnucovat moje názory, postoje a pravdy. Nechci ji říkat, co má dělat, co si myslet, jak a o čem snít. Nechci ji otravovat řečmi o veledůležitém významu učení ve škole a nutnosti jít na vysokou. Nechci aby chápala svět jako bojiště, v němž vítězí ti nejsilnější. Jednoduše ji chci říci, že svět je to nejkrásnější místo a že život je velevzácný dar. Ukážu jí oceán bytí, ve kterém budeme zpočátku plavat spolu, ale se vzájemným vědomím blížícího se nevyhnutelného odloučení, po němž budeme žít oba dál tak, jak nejlépe dovedeme. Projdeme se po březích toho oceánu, aby věděla, kde jsou jeho hranice, pomyslné mantinely. Mantinely, které je třeba respektovat, ale není nutné se jich bát - oceán života je obrovský a dopřává nám velikou svobodu. Obeznámím ji s nástrahami, které se mohou zjevit, a vysvětlím jí, jak se s nimi co nejlépe vypořádat tak, aby se jich napříště vyvarovala. Po celou dobu však budu myslet na to, že já jsem "pouze" její otec a Jitunka "pouze" její matka, a že ve skutečnosti není dcerou naší, ale života. My ji musíme opatrovat, poskytnou láskyplný domov, odpovídat na všechny otázky, ale nikdy ji nesmíme přesvědčovat, že černá je černá a bílá je bílá. Prostě jen řekneme: 

"Mariánko, téhle barvě my lidé říkáme černá a téhle bílá. Tomuhle říkáme čtverec a tomuhle kolečko. O tomhle se domníváme, že je špatné a o tomhle, že je dobré."

Vím, že vy, ženy, to s námi, muži, nemáte jednoduché. Ve svých břichách nosíte naše děti, které vám dávají zabrat. S nepříjemnými nevolnostmi chodíte do práce,  špatně spíte, staráte se o domácnost, snažíte se, abyste byly stále přitažlivé a okouzlující, byť se cítíte tak, jak se cítíte. Myslíte si, že když během těhotenství přiberete na váze, přestanete se nám líbit - obáváte se nejrůznějších černých scénářů.

Milé ženy, ničeho se nebojte! Věřte mi, že když čekáte naše dítě, milujeme vás o to víc. Ve jménu vzájemné lásky přeci nemůže být nic majestátnějšího, než zrození děťátka - je to potvrzení života, že jsme nežili nadarmo. A i když se tím všechno změní, je to ta nejlepší změna, která nás všechny může potkat! Život se stane barevnějším, veselejším, i když občas přijdou starosti a problémy. Věřím však, že tyhle starosti se nakonec stanou melancholickou a zábavnou vzpomínkou, kterou budeme naše děti otravovat stejně jako nás s ní otravují naši rodiče - sto padesáté vyprávění té samé příhody na rodinných oslavách apod.

Ještě jsem chtěl dodat - a je to vlastně hlavní důvod, který mě inspiroval k sepsání tohoto článku -, že i když je to s námi, muži, těžké, protože nikdy nepochopíme, jak se během těhotenství cítíte, zkuste se zbavit těch zbytečných myšlenek, které vás otravují. My to zvládneme, uvidíte! My vás neopustíme, nebojte! My se do miminka zamilujeme, tím si buďte jisty! Dejte nám však trochu času, abychom si miminko ohmatali, seznámili se s ním. A jakmile pochopíme, že jsme jeho tátou, což někdy trochu trvá, budeme pro něj a pro vás žít! Myslete na to, že když jste těhotné, vnímáte miminko v podstatě jen vy a ono vás. My ho v břiše nemáme - ani si to nedovedeme představit. My ho potřebujeme vidět a cítit, protože teprve pak se stáváme otci.

Děkuji nevyslovitelně všem ženám světa za jejich nesmírnou sílu, lásku a obětavost, díky níž jsme se všichni zrodili. Jste klíčem života a jeho nikdy neuvadajícím kvítkem.

A děkuji Tobě, milá Jitunko, že nosíš naše miminko! Doufám, že mi odpustíš, co všechno jsem tu o Tobě napsal :-D