Nástrahy novopečeného otce - Dovolená

26.08.2020

Když jsem se stal tátou, všiml jsem si jedné velice podivné věci - kdykoli jsem někde venku, kde potkávám jiné lidi, najednou si všímám výhradně těch, kteří mají dítě. Pozoruji, jak otec běží za nekontrolovatelně řítícím se odrážedlem, na němž vlaje v transu uvízlá ratolest, jak zoufalá matka podesáté přiskakuje k pískovišti, aby marně vyčistila dětskou pusinku plnou chutného písku, nebo jak dítko dostává zmrzlinu, kterou si nejprve rozpatlá po celém těle, a pak ji neohrabaně pouští na zem, což vyvolá hysterický pláč. Byly časy, kdy jsem snad ani netušil, že takoví lidé existují, že takových lidí je fakt hodně! Možná se přede mnou schovávali, možná mě nezajímali. Teď se ale vyrojili ze všech stran a stali se středobodem mého zájmu. Najednou jsem totiž prozřel. Najednou vím, že se koukám sám na sebe, i když trochu do budoucnosti - Mariánka ještě nemá odrážedlo a ani zmrzlinu neochutnala (zato písku, kamení, listů, větví - a snad ani nechci vědět čeho všeho - snědla už poměrně dost).

Nechci se po nikom opičit, nemám v úmyslu vytvářet druhý Deník moderního fotra. Jen se s vámi chci podělit o moji zcela první rodinnou dovolenou, protože se odehrálo několik nezapomenutelných zážitků a už dlouho jsem nic nenapsal...


Hurá, hurá, jde se na to! 

Jeden z mých bratranců má krásný prostorný byt v dvougeneračním domě v malém městečku jménem Mirošov nedaleko Plzně. Je to hned na kraji Chráněné krajinné oblasti Brdy. Krátce jsme u něj pobyli, ještě když byla Jíťa těhotná a moc se nám tam líbilo. No, a tak nás letos napadlo, že bychom se k němu mohli pozvat na dovolenou, protože to není kdovíjak daleko, bez ohledu na megalomansky pojatou super pandemii covid-19 jsme stejně chtěli zůstat v naší krásné a milé vlasti, a navíc jsme tenhle krásný kraj brdských lesů ještě nikdy blíže neprozkoumali. Trochu stydlivě, ale s notnou dávkou přesvědčení, že jinak to ani nebude, jsem napsal Péťovi - mému bratrancovi -, který asi hned pochopil, že nemá na výběr, a přijal naše sebe pozvání s tím, že doma stejně nebude, a tak budeme mít celý jeho byt sami pro sebe. Hurá, hurá, jde se na to!

Můj táta mi před nedávnem říkal, že to první, co si budeme muset jakožto novopečená rodina pořídit, je větší auto. Pomyslel jsem si: No jo, zase je chytrej jak rádio! Během nakládání několika set kilových tašek (já měl jen maličký batůžek se třemi tričky, plavkami a náhradními trenkami) mi začalo docházet, že chytrolín táta má možná, možná pravdu. Pak jsem ještě do našeho vozu zn. Škoda Fabia Combi přidal kočárek a ne zrovna malou kovovou konstrukci na uchycení hojdavaku (vynikající a jednoduché to zařízení pro uspávání dětí) a zjistil, že se to všechno - díky Bohu - vešlo do kufru. V duchu jsem si říkal: Ha! A teď mluv! Jenže v ten moment se na mě přišel podívat můj rozespalý kamarád Merlin - na toho třiceti kilového chlupáče jsem docela zapomněl! "Ty vole! A kam s tebou?" říkám mu. Merlin jen nechápavě a typickým psím způsobem naklonil hlavu do strany, vyčůral se na zadní kolo a šel si po svém kamsi do křoví. Drbal jsem se na hlavě a došlo mi, že pokud bude Jíťa sedět s Mariánkou vzadu - aby ji měla při ruce a mohla jí, kdykoli to bude třeba, servírovat její milované hráškové suchary -, bude Merlin muset sedět vepředu (nebo běžet za autem) - snadná matematika.

Jižní spojka 

Vyrazili jsme někdy po obědě. Venku svítilo slunce, ani lísteček se nepohnul a teploměr v autě ukazoval nějakých 30°C. Původně jsem chtěl jet mojí vynikající růžovou Felicií, což Jíťa razantně odmítla. Nejprve mě to trochu mrzelo, ale ještě když jsem ve zpětném zrcátku skrze malou mezírku šikanovanou vší tou bagáží pozoroval náš vzdalující se dům, už jsem ji za její rozhodnutí chválil, protože byť je můj vůz velmi kvalitní, spolehlivý, krásný - dokonce vybavený malým roztomilým hasicím přístrojem (prošlým) - a mám ho rád, nedisponuje - na rozdíl od Fabie - klimatizací, která ihned projevila svůj obrovský význam na naší cestě. Říkám to pořád, že ženy jsou v určitých ohledech předvídavější a praktičtější.

Mariánka konečně usnula, až když jsme byli kousek před Prahou. Do té doby neustále zaměstnávala Jíťu nevyslovenými, avšak dobře tušenými požadavky na suchary a různé jiné věci, které byly po ruce a které potřebovala ocucávat, aby tak alespoň na pár minut zabavila svou nezkrotnou neposednost. Můj psí spolujezdec seděl nepřipoután, pořád sebou vrtěl, hlasitě funěl a bylo na něm znát, že si cestu nikterak neužívá. Ani já jsem cestu nevnímal jako snovou a myslím, že Jíťa jakbysmet. Nakonec to byla pouze Mariánka, která - kdyby to uměla - mohla prohlásit, že cesta byla fajn, protože se vzbudila téměř v jejím cíli. Nad časovým ani jiným harmonogramem cesty jsem vůbec nepřemýšlel, což se ukázalo jako chyba - do Prahy jsme přijeli právě v době, kdy bývá provoz nejhorší. Jižní spojka, které se, pokud to jen trochu půjde, napříště rozhodně vyhnu, byla zacpaná, rozpálená o dalších 5°C a neustále zaměstnávala moje ruce a nohy, Fábiinu spojku, brzdu a plyn, když jsem co pět metrů zastavoval a zase se rozjížděl. Byl jsem nervózní z Jíti, Jíťa byla nervózní ze mě. Mariánka roztomile spala, Merlin funěl a funěl. Určité pozitivum se však také objevilo, a to zejména právě v koloně na Jižní spojce, kde si někteří řidiči všimli vpředu sedícího Merlina - velmi netradičního spolujezdce -, což je pobavilo. Ano, já vím, pes by měl být transportován odděleně, nejlépe v zavazadlovém prostoru. Jenže co jsem měl dělat? Naše Fabie není nafukovací a dovolená bez Merlina by nestála za nic - třeba loni s námi náš čtyřnohý mazlíček procestoval severní část Rakouska, kousek jižních Čech a okraje Moravy a spal s námi ve stanu. Sice právě třeba spaní bylo trochu náročnější - když si Merlin v našem prostém stanovém příbytku lehl na záda mezi mě a Jíťu (tou dobou se Mariánka věnovala svému vývoji v Jítině břiše) a započal hlasitě chrápat -, ale prostě patří do rodiny a neexistuje varianta dovolené bez něj!

Merlin se poblil!


Po necelých třech hodinách cesty jsme se octli v tom malebném městečku Mirošov. Hlavou mi projely dvě věci: Byl jsem šťastný, že jsme to zvládli, a nervózní, že nás to samé čeká na cestě zpět. Protože jsem ale člověk přítomný, nechal jsem budoucnost koňovi a slavnostně si otevřel teplého lahváče, kterého jsem vyndal z basy, jíž jsem uschoval v kufru pod bagáž - byla tím prvním, co jsem naložil.

"Kdes to vzal?" divila se Jíťa, když si všimla, jak hltám zlatavý mok.

"Tady", ukázal jsem na basu.

"Ukaž, dej mi taky!"

"Ale je to teplý!" upozorňoval jsem.

"To je mi jedno!"

Lehce omámen tekutým chlebem jsem vyložil bagáž, tak nějak jsme se ubytovali a hned jsme vyrazili na procházku k nedalekým rybníkům. Cestou jsem popíjel další pivko, které se při vybalování a zabydlování stačilo vychladit v mrazáku, Mariánka se hrdě vezla v kočárku, srandovně se držíc za opěrku, do které se tu a tam z nudy zakousla svými holými dásněmi postrádající byť náznak zubu. Jíťa se usmívala a zároveň měla pocit brzkého samovznícení vlivem nemilosrdného vedra a Merlin lítal jako pominutý. Když jsme došli k rybníkům, projevil Merlin neskrývanou radost - skočil rovnou do vody, až se hejno místního gangu kachen samým leknutím rozletělo do všech stran. Pak spokojeně ležel ve vodě u břehu a po chvilce se vydal zápasit s těžkou, vodou nasáklou shnilou mohutnou kládou. Boj to byl opravdu tvrdý, protože Merlin na kládu vrčel, štěkal, až se z toho nakonec poblil, a to přímo do vody. Ostatně tohle se mu nestalo prvně - právě během loňské dovolené se Merlin koupal v jedné z vodních nádrží nedaleko pláže určené pro dočasné obyvatele místního kempu. Tou dobou jsem ležel daleko na dece, ale velmi jasně a zřetelně jsem slyšel ty pradivné pazvuky vycházející z jeho tlamy těsně před poblitím, a pak i poblití samotné. Stydlivě jsem se rozhlížel kolem sebe, kdo všechno si této scenérie buď všiml, nebo ji zaslechl - každý! A právě když jsem si uvědomil, jak jsem rád, že jsem tak daleko, a předstíral, že toho psa ani jeho majitelku, která ho nezodpovědně nechala koupat v přehradě, absolutně neznám, otočila se Jíťa mým směrem a z plných plic na mě zakřičela: 

"HONZIKU! HONZIKU! MERLIN SE TADY VYBLIL, CO MÁM DĚLAT?" 

Samozřejmě mě to rozčílilo, protože její zvolání mě jednak odhalilo před ostatními rekreanty, s nimiž jsem dosud souhlasně, resp. pohoršeně kroutil hlavou ze strany na stranu, a také proto, že jsem zcela nepochopil Jítinu otázku - co mám jako asi tak dělat? Vysrkat to brčkem? Říkám to pořád, že ženy jsou v určitých ohledech nedostatečně předvídavé a praktické. 

To nic, holčička je vzhůru


Náš plán byl strávit v Mirošově zhruba týden. Každý den jsme vymýšleli nějaký program, zejména výlety do hlubokých brdských lesů. Obzvláště tam jsme si užívali naprostého liduprázdna, klidu a ticha, což mě velmi (mile) překvapilo - žil jsem domněnkou, že Brdy budou - stejně jako většina podobných lokalit - doslova přelidněny, když tedy letos jen málokdo odjel na dovolenou do ciziny, zejména díky té nové chřipce, které kdosi přiřadil nálepku pandemie.

Pokaždé, když se Mariánka vzbudí a otevře oči, tak se usměje. Vlastně se usmívá skoro pořád. Je to opravdu veselé dítě, což nám přináší to největší potěšení. Jenže někdy se její veselost stane spíše hlučností, která dokáže slušně rozhodit mozkové synapse a zapříčinit dočasnou hluchotu (a v mém případě také nepříjemné škubání v pravém uchu, které jsem si poškodil vlivem několikaletého hrání na bicí, díky čemuž se stalo velice citlivým na hluk).

Při jednom z nezapomenutelných výletů jsme šli nádhernou romantickou krajinou. Les jen tichounce šuměl, jak ho ovíval teplý letní vánek. Vodou v malé a průzračně čisté říčce brouzdali malí pstruzi, ptáčci pozpěvovali své neznámé uklidňující melodie. Vzduch voněl směsicí okouzlujících lesních aromat. Z vysoké trávy na kopci nás sledovala pasoucí se srna. Skrze větve mohutných listnáčů, jejichž stín příjemně ochlazoval tělo, jsem hleděl na jasně modrou oblohu a cítil dotek Boha. "To je krása! Bože, to je krása!" zazněl hlas mé duše a oči se zaleskly dojetím.

"HÍÍÍÍOOOOUUUUJÁÁÁÁ! JÁÁÁÁÁÁÁÁ! TATA! TATATATA!" 

ozvalo se náhle z kočárku tak nahlas, až jsem zakopl, srně samým zděšením opadala srst a Jítě se na okamžik zastavilo srdce. "To nic, holčička je vzhůru," dodala, když se jí srdce zase rozbušilo.

A takhle to bylo a je pokaždé. Mariánka je skutečně maličké, okouzlující a roztomilé stvoření, ale když si ověřuje, co už umí se svým hláskem, bývá to snad i strašidelné. V tom lese jsem se totiž zamyslel, co asi prožívá někdo, kdo ji slyší. V případě zvířat je to jasné - prchají, co jim kopýtka, křidélka a nožičky stačí. Lidé se nejspíš zarazí, uvažují, který tvor - Bože! - vydává takové zvuky, a nakonec možná i oni prchají - já bych rozhodně prchal! Mrzí mě, že nemohu písmem plně vystihnout charakter jejích skřeků, ale ubezpečuji vás, že jsou jako z jiného světa! Slyšet mojí holčičku takto vřískat během některého z mých večerních pobytů v lese - aniž bych věděl, že to je ona -, omdlím hrůzou! 

Poslední večeře


Na okraji Mirošova, kde vás ani nenapadne, že se nacházíte ve městě, spíše si připadáte jako na typicky krásném českém venkovském statku, se nachází opravdu malebná hospůdka. Byli jsme tam několikrát na obědě a padlo tu i několik lahodných vychlazených pivek a limonád. Mají tu hezkou zastřešenou venkovní terasu, vedle níž je ohrádka a v ní roztomilá skotačící kůzlátka.

Když nastal náš poslední dovolenkový den, ihned nás napadlo, že bychom jej mohli slavnostně zakončit právě v oné hospůdce U Kozlerů. Někdy mezi odpolednem a podvečerem jsme se šli projít k rybníkům, kde jsme nějakou dobu pozorovali další Merlinův zápas s kládou, a pak pomalu zamířili na večeři. Náš oblíbený venkovní stůl byl neobsazen, ale jinak tu bylo poměrně dost lidí. S Jíťou jsme se posadili naproti sobě a Mariánku nechali sedět v kočárku po našem boku u stolu. Merlin, vyčerpán nevyhraným bojem, se uvelebil pod lavicí a klimbal.

K večeři jsme si objednali delikatesní plátky šťavnaté vepřové panenky s americkým bramborem, dipem a salátem, přičemž jsme si přiťukli předem donesenými orosenými půllitry, jež vyplňovala do míry natočená studená jedenáctka. V poklidu jsme si povídali, rozjímali nad posledními dny a zážitky a plánovali, že v hospůdce zůstaneme třeba i hodinu.

Slečna servírka přinesla objednané pokrmy a my se do nich s chutí pustili. Mariánka žužlala rajče a okurku. Najednou se ale zadívala na pána, který seděl u vedlejšího stolu. Jen tak nenápadně jsem si ho prohlédl - seděl sám, v klidu popíjel pivo a kouřil cigaretu. Záhy si ale všiml, že je pozorován těma nejvykulenějšíma očima, jaké kdo kdy viděl - jakými byla Mariánka obdařena. V koutcích rtů se mu objevil mírný úsměv a zdálo se, že si i tak dál dumá nad svým vnitřním světem. Nevím, čím ten pán Mariánku tak strašně zaujal, ale civěla na něj dál a dál, až se pán usmál o poznání výrazněji.

Náhle před sebe Mariánka natáhla ručičku, ukázala prstíčkem na onoho pána a s naprosto vážným výrazem ve tváři a s pohledem ještě víc upřeným započala vydávat strašlivé a velmi hlasité skřeky:

"HÁÁÁÁÁÁÁÁJÍÍÍÍÍÍÍHOOOOOUUUUU! HÍÍÍÍÍÍÍÍÍJOOOO! HÁÁÁÁÁÁÁ! HÉÉÉÉÉÉÉ! A!"

Všichni hosté restaurace si přestali povídat a zděšeně se otáčeli, co se to děje. Kuchař také vykoukl z okna, jestli někdo neubližuje kůzlátkům nebo jestli někdo nenatahuje kočku na skřipec. Pán, který se stal terčem Mariánčina pohledu a jejího vřískotu to už nevydržel a doslova vybuchl smíchy.

"Co se mi teď stane?" ptal se, "Nevyroste mi třeba ocas? Nezatáhnou se mraky a nezačne pršet krev?"

Když Mariánka zjistila, že je terčem pozornosti, zřejmě měla radost, protože ve svém jekotu nadále pokračovala.

"Nebojte, to není žádná kletba, ona není posedlá démonem!" uklidňoval jsem ty hosty, kteří mě měli šanci slyšet a kteří se také chechtali.

Jenže Mariánka stále "zaklínala" všechny přítomné. Dokonce i kůzlátka utekla do svého přístřešku a zděšeně civěla ven.

Když se zvedli první hosté a odešli, napadlo nás s Jíťou, že bychom také asi měli odejít. Když se zvedli další lidé, aby si odsedli, aby si mohli alespoň trochu povídat, nechtěli jsme nadále narušovat idylickou atmosféru a aniž by nám kdokoli cokoli vyčetl či se na nás jen vyčítavě podíval, zhltali jsme poslední sousta, požádali o účet, vyexovali pivo, zaplatili a blesku rychle jsme opustili náš rozlučkový mejdan, který nakonec trval necelých 40 minut.


Cesta domů proběhla sice v dost podobném duchu jako cesta na dovolenou, ale kupodivu mě to nijak zvlášť nerozhodilo - asi si zvykám, asi začínám chápat, že budu nejen vysvětlovat Mariánčiny "kletby", které ječí na všechny kolem, ale že časem budu také běhat za jejím odrážedlem, dokola přiskakovat k pískovišti, abych ji proti její vůli zabránil v konzumaci písku a kupovat znovu a znovu zmrzlinu, která nakonec stejně vždycky skončí rozplizlá na zemi a napatlaná na jejím oblečení, ručičkách, nožičkách a obličeji. A víte co? Stejně je to krásná představa! Vždyť ve skutečnosti jsou to právě tyhle momenty, na něž člověk, když zestárne, nejraději vzpomíná...