Nástrahy novopečeného otce

23.01.2020

Miminko není skříňka!

Pokud jsem měl vůbec nějakou představu, jaký bude život s miminkem, s tím malým tvorečkem, jenž i když dlouhých, tak přece krátkých devět měsíců okupoval, zvětšoval, tu a tam terorizoval, Jítino břicho, nebyla tato představa nijak reálná. Budoval jsem ji na základě vlastních domněnek a taky trochu na tom, co mi kdo řekl a radil, aniž bych však o nějaké řeči nebo rady žádal - přicházely docela spontánně, podivně automaticky.

"Počkej, zapomeň na to, že se vyspíš! Počkej, už se v klidu nekoukneš na žádnej film! Počkej, rozluč se s tím, že bys šel zapařit, že tohle a tamto..."

Tedy nezbývalo, než čekat - v tom se rady rozhodně nemýlily. Ohledně ostatního jsem si říkal, že to je všechno sice moc pěkné, ale já jsem jiný než ostatní. Jíťa je jiná než ostatní. Oba jsme jiní. Žijeme tak trochu v ústraní, máme rádi náš vlastní klid, který se snažíme vytvářet a dost pracně budovat. Žijeme duchovními hodnotami, jež oba neustále hledáme a objevujeme. Pokud to jen trochu jde, řídíme se čistě životem a jeho moudrostí.

Nejen díky tomu jsem se asi domníval, že budeme ihned jasně vědět, co naše malá, roztomilá a, samozřejmě, nejkrásnější holčička na světě potřebuje, aby téměř neplakala, pravidelně jedla, kakala, čůrala a spinkala.

Pak mi to došlo. Mimino je nový člověk, stejně unikátní jako každý z nás, ale co je podstatné - ono nemluví, nepíše, neumí vyjádřit své nejrůznější potřeby a požadavky jinak než brekem.

A tak se hned takhle zkraje ptám: Kam ses poděl ty můj duchovní a uvědomělý živote? Jak jsi mohl dopustit, že všichni měli pravdu? Proč se díky moc milému, ale také trochu - odpusť - uši rvoucímu řevu Mariánky stala docela běžná kocovina tou nejhorší na světě? Víš, její roztomilý hlásek, když je opravdu hlasitý, cítím až u míchy, škube mi v uchu, bodá mě do mozku!

Jak jsi mohl dopustit, že jsem od té doby, co s námi Mariánka bydlí, neviděl v kuse jediný film? No, film bych ti třeba i odpustil - přeci jen bývá dost dlouhý -, ale ty mi nedopřeješ ani jediný poklidný díl dvacetiminutového seriálu? A to mluvím jen za sebe!

Ó ty můj živote, zase jsi mě překvapil, zase jsi mi připomněl, že jsem pořád stejný člověk jako všichni ostatní, že ostatní lidé mívají pravdu, když jsou zkušenější... Možná jsem na jejich řeči a rady nebral ohled, protože mě strašili. Kdyby to řekli jinak, bez toho pitomého a protivného počkej, které fakt nesnáším, možná bych jim více naslouchal.

V porodnici nám nedali žádný manuál "Jak na Mariánku", s podrobnými popisky, výčtem všech součástek, dokonce s obrázky, jak bývá zvykem u návodu přiloženého u zakoupeného kusu nábytku v IKEA, který byť vypadá složitě, po jeho hodinovém zkoumání a zjištění, že k onomu sestavení skříňky potřebujete šest pomocníků, bourací kladivo, míchačku a ropnou věž, nakonec se ukáže, že je ještě složitější. 

Skříňku bez návodu nepostavíte, s návodem a obstaráním všeho zmíněného snad ano. Ale co miminko? A co miminko bez návodu?? Půjde odložit do krabice s tím, že až bude chuť, budeme se mu věnovat? 

Miminko je oproti kusu nábytku poměrně živější. Miminko není skříňka, živote - teď už to vím!

Ale všechno popořádku...

Normální chlap

A tak jsem si po bujarých oslavách, gruntování bytu, rozeslání milionu odpovědí v reakci na gratulace od rodiny, přátel a známých - za něž ještě jednou moc děkuji - vyzvedl holky v porodnici a konečně je odvezl domů.

S vajíčkem v ruce jsem jako páv hrdě kráčel po nemocniční chodbě a každému se snažil dávat najevo, že jsem táta - zejména takovým rozumným či starostlivým výrazem, který jsem nasadil, a o němž jsem ve výtahu, kde bylo zrcadlo, záhy zjistil, že existuje výhradně v mých představách, neboť ať jsem se snažil a snažím sebevíc, stále svým zjevem působím spíše jako Mariánčin starší bratr.

Na druhou stranu je to dobře - její budoucí kamarádky jistě ocení, že nejsem šedivý, ustaraný, vyčerpaný morous, byť se samo sebou nedá vyloučit, že mě časem má role otce nepromění v šedivého, ustaraného, vyčerpaného morouse. Avšak protože jsem celý táta - o němž se sice traduje, že je prudkej jako sračka, ale jednoduše vypadá dobře, resp. rozhodně nevypadá na tolik, kolik mu je, a to i přesto, považte, že má dva syny, kteří mu dávali a dávají pořád sakra zabrat -, mám naději, že budu stále tak svěží, mladistvý a krásný jako nyní, že...

Ještě jednou jsem poděkoval báječnému personálu jablonecké porodnice a odkráčel po boku mé nové rodiny na parkoviště k autu. A právě tam jsem se setkal s první, zdaleka ne poslední novinkou, jíž zahrnovala má čerstvá role otce. 

Navzdory tomu, že naše vajíčko pro miminka je krásné a plně funkční, a navzdory tomu, že se mi do něj Mariánku podařilo s Jítinou pomocí umístit, byť to rozhodně nebyla záležitost pěti minut, nechápal jsem, jak ono vajíčko obmotat bezpečnostním pásem tak, jak naznačoval obrázek, na němž jsem ocenil, že na vajíčku alespoň byl, i když v mém případě zbytečně - prostě mi připadalo, že k zdárnému zafixování vajíčka potřebuji minimálně dvakrát delší pás, než jakým disponuje má Škoda Felicia, kterou mám moc rád, ale doslechl jsem se, že by si ji normální chlap s ohledem na její růžovou barvu nikdy nepořídil - ještě že nejsem normální chlap, jinak bych mohl být ostatním vládcům testosteronu pro smích!

Doma jsme už dávno měli všechno přichystané - Jitunka se o všechno postarala ještě během těhotenství, což byla - jak se ihned ukázalo - veliká výhoda. Jenže se také ukázalo, že sebelepší a sebepreciznější přípravy jsou sice výhodné, ale ani v nejmenším neposkytují tolik postrádaný návod "Jak na Mariánku" - vše bylo výhradně na nás, na jejích rodičích, kteří ještě nedávno byli sami dětmi, užívali si rozmarů života, konopných a alkoholových dýchánků, výletů. 

Šestinedělí

Jedna moc milá kamarádka Jíti, kterou jsem nikdy neviděl, ale už teď ji mám opravdu moc rád - později vysvětlím proč - mi krom krásné a milé gratulace napsala, že prvních šest neděl bývá pro čerstvou maminku hodně náročných. Kladla mi na srdce, abych v tomto období s Jitunkou nikdy a o ničem nediskutoval, bez jakýchkoli řečí udělal přesně to, co chce, a rozhodně nedával najevo nervozitu, rozhořčení či ostatní nevlídnosti. 

Letmo mi naznačila své vlastní emoce a stavy, které v šestinedělí prožívala, a já se opravdu zamyslel a řekl si, že se jejími radami budu řídit - jsem sice zženštilý typ a troufám si tvrdit, že ženám docela rozumím, umím se do nich vcítit, ale pořád jsem chlap, plivu na ulici, hlasitě smrkám, občas zkouknu akční film, kde létají vzduchem ruce a střeva, a taky mi někdy smrdí nohy, takže ženskou radou sotva kdy pohrdnu.

Bez vědomostí, bez návodu, započali jsme se o Mariánku starat, jak jsme v daný moment nejlépe dovedli. Jíťa se stala její výhradní pečovatelkou, já byl po ruce. Když bylo cokoli potřeba, a i když jsem si myslel, ba dokonce věděl, že něco není potřeba, udělal jsem to. Koneckonců, měl jsem otcovskou dovolenou - milá a dobrá to novinka v naší upracované společnosti -, kterou mi doslova zařídily mé milé kolegyně z práce, tak jsem prostě plnil své povinnosti a... držel hubu a krok.

Jíťa byla ovládána takovým strachem, nejistotou a celkovou nedůvěrou v sebe sama, že velmi často propadala zoufalství.

Mariánce se nedařilo přisát k prsu, pomohly silikonové nástavce. Když přestaly fungovat, nastoupila ruční odsávačka, pak elektronická, a nakonec bylo mléka stále méně a méně, až jsme přešli výhradně na sunar. 

A právě to Jíťu trápilo nejvíc - asi si připadala jako špatná matka, myslela si, že selhala. Plakala. Nespala.

Hlavou se jí musely prohánět skutečně otravné myšlenky.

Je tu dost tepla? Není tu horko? Nebude malá nemocná? Bez mateřského mléka to přeci nejde... Zvládnu to? Dělám toho dost? Vždyť určitě dělám všechno špatně! Ach jo, co si jen počneme?

Pokaždé, když se mi s takovými a obdobnými myšlenkami svěřila, když plakala, trápila se, snažil jsem se ji uklidnit, i když jsem byl sám hodně nervózní a nejistý. 

Hodně energie jsem věnoval tomu, aby se hlavně ona cítila dobře, takže jsem se (snad) tvářil v pohodě. Pomáhal jsem v kuchyni, s úklidem, s praním. S žehlením ne. Trpělivě jsem naslouchal a dokola opakoval, že bude všechno dobré, že nezáleží až tak na tom, jestli Mariánka dostává mléko mateřské, nebo umělé, ale na tom, v jakém prostředí ho jí. Že je pro ni nejpodstatnější klid, a to jak vnější, tak hlavně ten vnitřní, ten, který vyzařuje z nás dvou, z jejích rodičů, neboť miminko je jako houba - všechno do sebe nasává, všechno vnímá a cítí!

Nejhorší bylo, že když se mi po dlouhé době podařilo s vypětím všech sil Jíťu uklidnit, přišla nějaká milá návštěva, pronesla jedinou poznámku a vše začalo nanovo. A přitom stačila jediná, krátká, výstižná, ale jednoduše nemístná otázka:

"Kojíš?"

Nikomu to ale nezazlívám. Jsou to naprosto běžné a pochopitelné otázky, kterých jsem sám položil milion. Jen jsem si díky nim uvědomil, že někdy je třeba více myslet než mluvit.

Pokud bych tedy měl stručně shrnout u nás probíhající šestinedělí, musím uznat, že to bylo jedno z nejnáročnějších období (nejen) mého života. 

Avšak musím spravedlivě poznamenat, že takhle náročné to nebylo celých šest týdnů, ale snad jen dva nebo tři. Za to vděčím zejména Jitunce, o níž jsem se bleskurychle na vlastní kůži přesvědčil, že v mých očích je ta nejlepší, nejpečlivější, nejtrpělivější, nejláskyplnější a nej, nej, nej maminka, jakou jsem si pro moje dítě/děti mohl přát!

Můj vděk bez pochyby náleží také oné kamarádce, jejímiž radami nad zlato jsem se řídil - děkuji! Nejen za to, že jsi mi pomohla, ale hlavně za to, že tvé rady byly skutečné, pravdivé, poučné, prospěšné, nikoli založené na strachu, na bezduchém pseudopoučování. 

Azulen

Když jsem se prvně zjevil v obchodu, abych krom jídla nakoupil také pleny, přebalovací podložky, dětské ubrousky, olejíček a sunar, cítil jsem se jako panic - bral bych všechno, jen abych to už konečně měl za sebou. Monstrózní regály plné všech možných značek a druhů všeho, co jsem sháněl, mi vůbec nepomohly, i když to asi myslely dobře - ono méně je někdy více.

Plenky s gumičkou vzadu, vpředu, na bocích, s páskem měnícím barvu v závislosti na množství vlhkosti, s aplikací do mobilu pro nepřetržitý přehled plenkového obsahu, se satelitní navigací. Ubrousky no obličej, na pravou ruku, levou nohu, parfémované, neparfémované, vlhčené slzami ptáka Fénixe, sypané drceným rohem jednorožce. Je libo olejíček s Aloe vera, azulenem, Měsíčkem lékařským, po koupeli, před koupelí, do koupele?

"No do prdele!" pomyslel jsem si. Co pomyslel, myslím si to pořád!

Myslí vůbec výrobci všech dětských hygienických i nehygienických potřeb na to, že to nejsou pouze ženy, kdo je nakupuje? Jak mám proboha vědět, co je to azulen? Azulen... Zní to jako žíravina...

Možná bývalo stačilo, kdybych lépe naslouchal Jítě, která mě dopředu informovala, co přesně mám koupit. Jenže já jsem opravdu chlap, tu a tam ovládán nebo alespoň ovlivňován egem a ješitností, a tak jsem si myslel, že koupit pleny a to ostatní, není nic složitého. Naštěstí jsem se poučil a napříště už docela v pohodě všechno nakoupil.

Začal jsem se zdokonalovat také se samotnou Mariánkou. Z počátku jsem s ní zacházel jako s tím nejkřehčím porcelánem, co kdy Čína vyrobila. Ještě v porodnici mě šokovalo, jak rychle umí sestry Mariánku umýt, přebalit, obléct. Nemohl jsem se na to vůbec dívat, připadalo mi, že ji přitom utrhnou ručičku nebo hlavičku. Jenže to byla mýlka - ač se miminko jeví jako malé stvoření, které drží pohromadě pouze díky zavinovačce, není třeba se bát, ono něco snese. 

Takže přes počáteční obavy, vlivem nichž jsem s Mariánkou zacházel jako s rozbuškou atomové bomby, jsem už schopen vcelku rychle a v pohodě přebalit a obléct. Učím se hlavně od Jíti, která to má v malíku - dělá to dnes a denně a sakra dobře!

Svou jedinou hlavní roli jsem zaujal při koupání. To první proběhlo tak, že jsem si napustil vanu, v klidu a s pocitem pokoje si do ní lehl, a náhle přišla Jíťa s Mariánkou v náručí a podala mi ji. Trochu šokován jsem ji opatrně převzal a vložil do teplé lázně. Ihned jsem si to zamiloval. Je to nepopsatelné, držet v rukou život, jehož jsem spoluautorem. Moci z blízka vidět, jak se jí koupel líbí. Jak sevře ty krásné malé pěstičky a užívá si vše obklopujícího tepla. Kéž by nikdy nevyrostla a já se s ní mohl čas od času koupat. 

No jo, ale nic netrvá věčně - přijde doba, kdy naší společnou koupel nejen neocení, ale rázně odmítne.

"Tati... vždyť už nejsem žádná malá holka! Nebuď trapnej..."

A já ji budu do konce mých dní provokovat našimi společnými koupelovými fotografiemi, na nichž vykuleně a roztomile čučí...

Co dokáže malá holčička...

Málem jsem si nadělal do kalhot, když jsem poprvé v životě uviděl, jak se moje malá princezna usmála. Má dolíček na bradě, a ještě jeden na tváři - stejně jako Jíťa.

Málem jsem omdlel, když jsem poprvé v životě ucítil, jak moje malá princezna umí smrdět, když se pokaká - stejně jako já.

Málem jsem se rozbrečel, když jsem si poprvé v životě konečně uvědomil, že mám dítě. Trvalo to. Měl jsem pravdu, když jsem říkal, že tátům to prostě trvá. Musel jsem Mariánku nejen vidět, držet ji v náručí, ale nějakou chvíli s ní žít.

A stále vím, že mi to úplně nedošlo. Možná mi to úplně nedojde nikdy. Ale záleží na tom? Prostě tu je, a to je hlavní! Jsem si stoprocentně jistý, že pro ni udělám cokoli na světě! Že Jíťa pro ni udělá cokoli na světě! Stejně jako vy všichni, kdož máte děti.

No, ale to jsem nebyl zcela upřímný. 

Párkrát se už stalo, že se Mariánka pokakala tak, že jí i vlastní záda byla malá - měla to až na ramenou, dokonce na hlavě! Bylo to moc i na azulen a plenky s gumičkami. Jednoduše to nedaly, nebyly připraveny na tu super nálož.

"Jééé, Honzíku, pojď mi pomoct! Má to všude!" volá na mě Jíťa z ložnice. "Ano miláčku, už jdu," odpovídám a jdu za ní. "Hueeee!" natáhlo mě záhy poté, co jsem spatřil tu fekální scenérii. "Hueee, nezlob se, mi - hueee - láčku, ale tohle - huueeeee - nedám!" a zbaběle jsem utekl, neboť to vážně bylo všude - i na Jítě!

Nevím, ale s tímhle mám asi trochu problém. Jako bývalý policista jsem viděl opravdu všechno možné - jak se říká, koně blít, hada couvat -, ale co dokáže malá holčička, to mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo!

Takže ano, udělám pro ni cokoli na světě, ale nemohu zaručit, že se to obejde bez hueee! Raději nechám některé věci na Jítě, která to vždycky dá! Co dá, ona to bez problémů zvládá! Ale jak to? Jak to... protože je máma!

Máma

Říká se, že dříve to ženy měly těžší, protože neměly sušičky, myčky, jednorázové plenky, a že ty dnešní ženy tohle všechno mají, v péči o dítě jim pomáhají všemožné moderní vymoženosti, tak nač by si vlastně mohly stěžovat?

Jó, dříve to byly určitě jiné časy. Ještě jsme na rozích ulic a před výlohami těch malinkých krámků, po nichž dnes není ani památky, protože je vstřebaly nákupní centra, vídali staré štěbetající babičky s šátkem kolem hlavy, v květinové blůzce, elegantní sukni a s látkovou taškou s nákupem přes rameno. 

Všechno působilo tak klidně. Nebylo tolik aut, obchodů, domů, zboží v regálech. Nebyla možnost cestovat do dalekého zahraničí a koupit ve tři ráno hamburger u MC Donald's.

Ale také nebylo tolik shonu, stresu, duševních poruch. Nebyla tak obrovská spotřeba antidepresiv, děti nepáchaly celkem pravidelně a tak často sebevraždy. Lidé si více povídali, možná příliš neuvažovali nad totální devastací planety Země a stále více očividném úpadku základních morálních hodnot či ctností mezi lidmi. Matky nečelily tak monstrózním a intenzivním útokům korporačních obrů, kteří jim dnes a denně vyhrožují širokou škálou dětských nemocí a jinými komplikacemi. Dnešní mámy žijí v mnohem větším strachu. Dnešní mámy nemají babičky s šátkem kolem hlavy...

Každá máma na světě, která žila, žije a žít bude, využívá všechny možné prostředky, které má na daném místě a v danou dobu k dispozici a které si může dovolit, aby pro své milované dítě udělala to nejlepší. Pokud by tomu tak nebylo, zcela logicky bychom dnes neměli ony vymoženosti jako je myčka, sušička, jednorázové plenky, protože lidé žijí pokrokem a zjednodušují si život naprosto ve všech ohledech a dělají to už mnohá tisíciletí - pamatuje si snad někdo počátek lidského pokroku? Tehdy jsme asi žili způsobem na hony vzdáleným nejen tomu dnešnímu, ale i včerejšímu a předvčerejšímu. Jak těžké to asi měly tyhle "první" mámy?

Takže, je to dnes lehčí být mámou, nebo snad těžší?

Doba se sice mění, ale máma je pořád máma. Vždycky bude milovat, chránit a opatrovat své dítě. A kdy nebo kde se tohle magické pouto děje, je naprosto jedno. Nezničil ho Nero, Stalin ani George Bush. Nezničil ho žádný politický režim, ekonomické krize, dokonce ani války. Přežívá všechno a je stále stejné.

Ať žijí mámy, naše statečné ženy!

Neřešte to!

Na roli otce ani matky se nedá nijak připravit. Ano, můžete číst stohy odborných knih, účastnit se rodičovských seminářů, platit si odbornice na dětské koupele, laktační poradkyně, sledovat hodinové diskuse na téma očkování. Ale to není třeba.

Mnohem lepší je věřit si. Důvěřovat sobě samému, a hlavně tomu druhému. Všichni to máme v sobě, všichni jsem vnitřně připraveni na úplně všechno, co nás v životě potká - možná jsme si to sami dopředu vybrali. Chce to jen trpělivost, nenechat se otrávit strachem, jenž do nás pumpuje okolní svět. Chce to odstup a nebrat sebe ani život až tak vážně.

Krmíme sunarem - a co? Občas si dáme skleničku - a co? Tu a tam se Mariánka drcne do hlavičky - a co? Jsme snad kvůli tomu špatní rodiče? A budeme špatní rodiče, až si Mariánka poprvé sedře koleno?

Nejsme ani dobří, ani špatní - jsme rodiče. Milujeme své dítě a učíme se od něj.

Mariánka už říká "egu" nebo taky "agu". Čím dál častěji se směje. Udrží hlavičku, když je na bříšku. Stále více si všímá všeho kolem. Je moc šikovná! Zdá se být velmi spokojená, klidná. To mi bohatě stačí a děkuji za to!

A co bude dál? No, až to přijde, tak uvidíme. 

Co myslíš, Mariánko, dáme to? Zvládneme to?

Tak vidíte... :)