O čase

11.09.2018

Nejčastější uvažování o čase z pohledu lidského vnímání je myšlenka přímky, spíše úsečky, která začíná v nějakém bodě, matematicky označeném jako krajní bod úsečky, a vede do dalšího, opět krajního bodu. Na jednom z těchto bodů něco začíná, poté nějakou dobu trvá, mění se a vyvíjí, a na druhém končí. Proto se nedá hovořit o přímce, protože ta, dle matematické definice, má charakter nekonečně dlouhé, dokonale rovné křivky. My lidé nejsme schopni pochopit nekonečnost, protože v našem světě, který dokážeme vnímat, všechno někde začíná a někde končí. Dokážeme ale přijmout fakt, že v rámci nějakého vesmírného nekonečna je úsek, jenž je vymezen právě zmíněnými krajními body. Je to logické, protože už jen život každého z nás, myslím tím fyzickou přítomnost našeho těla v hmotném světě, skutečně začne zrozením a končí smrtí, tedy začátkem a koncem života fyzického těla. Používám označení fyzické tělo, protože existují teorie, uvažující o lidském těle jako o schránce, v níž po určitý čas, od jeho zrození do smrti, působí Duše, která se po fyzické smrti našeho těla přesune do jiného prostoru, dimenze, zde nějakou dobu přebývá, a poté se opět vrací do dalšího, nově zrozeného těla. Protože je však téma o Duši zahaleno velkou neznámou, a my prozatím nemáme šanci vědecky dokázat, že tomu tak je, nebo není, nechci se tím blíže zabývat. Ono to ani není příliš podstatné, protože jde hlavně o to, jak vnímáme čas během tohoto našeho života, bez ohledu na názory o pojetí Duše. Já osobně se však domnívám, a jsem o tom vlastně přesvědčen, že fyzické hmotné tělo a nefyzická nehmotná Duše existují, a to jednak odděleně, zároveň samozřejmě velmi provázaně. Jsem tedy zastáncem teorií o Duši, reinkarnaci, karmě a všem, co s tím souvisí. To je ale téma z jiného soudku.

Myslím si, že naše pojetí času je velice oprávněné právě proto, že celý život vidíme, že něco začne, nějakou dobu existuje, a poté skončí. Znalosti astrologie našich předků společně s tímto pojetím času dalo za vznik velmi důkladně a chytře uspořádanému dělení času na základní jednotky, jakými jsou rok, měsíc, týden, den, hodina, minuta a vteřina. Rok je také dělen na jaro, léto, podzim a zimu, tedy na období, jež jsou charakteristická svým počasím neboli okamžitým stavem v ovzduší.

Přijde mi neuvěřitelné, jak dokonalý je tento systém. Jak do sebe jednotlivé jeho části zapadají a je velice pochopitelný a jednoduchý. Uvědomil jsem si ale, že toto pojetí času s sebou přineslo velmi zmatenou představu o Životě a jeho průběhu. Aniž si to dostatečně uvědomujeme, stali jsme se otroky času ve smyslu, kterým ho vnímáme. Jde především o to, že jsme stvořili buďto nedostatek času, nebo jeho přebytek. Začali jsme spěchat, nebo se nudit, a v podstatě nic mezi tím příliš neexistuje.

Zcela jsme oddělili čas od všeho ostatního. Čas tak v našich myslích začal existovat jako samostatný rozměr, který si plyne stále směrem dopředu a nikdy se nezastaví. Právě tato představa nás nutí buďto spěchat, nebo se nudit.

Co je ale mnohem nebezpečnější, je vliv takového pojetí času na naše vnímání minulosti, přítomnosti a budoucnosti. V našich představách totiž zaujímá dominantní místo hlavně minulost a budoucnost. Naše životy v přítomnosti představují většinou míček, který se odráží od stěn minulosti a budoucnosti. Někdy se na nějaký čas přitiskne na jednu stěnu, pak na druhou. Přítomnost v podstatě jakoby neexistovala. Jen si vzpomeňme na jakýkoli den, během něhož stále přemýšlíme nad tím, co jsme udělali, nebo co ještě uděláme. Naše mysl je upoutána pouze tím a přítomnost je jen mostem, který si příliš neuvědomujeme.

Je to jeden velký paradox, protože pouze přítomností vytváříme jak minulost, tak budoucnost, a právě ona je tím nejdůležitějším, co máme z pohledu času. Je to ale právě naše vnímání času a jeho dělení, co to způsobuje. Snažím se říci to, že pouze "tady a teď" je nejdůležitější. Je to proto, že pokud si uvědomujeme sílu přítomného okamžiku bez jakéhokoli vlivu minulosti a budoucnosti, tak zjistíme, že Život existuje pouze v přítomnosti a minulost s budoucností jsou jen jejími následky. Je to velice snadné si uvědomit.

Pokud zrovna teď, při čtení těchto slov, vezmete nůž a říznete se jím do prstu, poteče Vám krev, kterou umažete ubrus. Vzniklá skvrna začala existovat pouze díky přítomnosti a promítá se do minulosti a budoucnosti "pouze" svou existencí. Skvrnu není možné vytvořit v minulosti ani budoucnosti. Přítomnost má moc skvrnu nejen vytvořit, ale také ji zvětšit, zmenšit, nebo předejít jejímu samotnému vzniku. Je to tedy pouze a jen přítomnost, která vše tvoří. Proč se tedy naše životy tak soustavně upírají na minulost nebo budoucnost?

Tohle vše tu uvádím z toho důvodu, že je velice potřebné vymanit se z "úsečkového" vnímání času, respektive nesoustředit se příliš na krajní body časové úsečky. Pokud totiž naši pozornost věnujeme pouze těmto bodům, nikdy nedokážeme skutečně žít a Život nám "proteče" mezi prsty.

Uvedu několik velmi nesmyslných příkladů našich tvrzení, spojených s časem.

"Nemám čas...být nemocný"

"Nudím se"

"Spěchám"

Mohl bych uvést mnoho dalších absurdních prohlášení, souvisejících s časem. Všechna mají jedno společné. Označují čas jako neovlivnitelný rozměr, který nezajímá nic, než jeho samotná bezohledná existence. Přitom máme právě tolik času, kolik chceme!

Albert Einstein zavedl v jeho Teorii relativity pojem časoprostor neboli prostoročas, který "sjednocuje prostor a čas do jednoho čtyřrozměrného kontinua." (wikipedia.org) Jde o to, že Einstein tvrdil, že čas a prostor existují pouze spolu a jeden bez druhého existovat nemohou. Jeho teorie také tvrdí, že čas existuje současně v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Nemusíme být zrovna odborníky na fyziku, abychom se z těchto tvrzení poučili o tom, že čas skutečně není takový, jak ho vnímáme. Einsteina a jeho teorie zde zmiňuji proto, abych neuváděl pouze nějaké moje domněnky a názory, ale opřel se o tvrzení jednoho z nejuznávanějších vědců naší historie.

Je to právě vazba času na prostor a prostoru na čas, která zcela ničí představy o čase jako nezávislém rozměru. Čas je vázán na prostor, v němž žijeme, a nikoli pouze sám na sebe. A prostor je tím, co tvoříme, mimo jiné, také naší aktuální, tedy přítomnou, činností, myšlením, apod.

Z toho všeho vyplývá, že není skutečně nic důležitějšího, než přítomný okamžik. Přitom se tím neřídíme. Mnoho lidí si přítomný okamžik neuvědomuje. Patřil jsem mezi takové osoby. Velmi jsem se těšil na to, až pojedu na dovolenou. Upínal jsem svoji pozornost na chvíli, až budu na pláži a budu si užívat touženého volna. Když jsem pak k moři přijel, chvíli jsem si opravdu užíval, ale po velmi krátkém čase jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co mám dělat, a začal jsem se nudit. K tomu se brzy přidaly myšlenky na odjezd a návrat do práce a stereotypního života. Po návratu domů jsem zase vzpomínal na chvíle u moře a chtěl jsem se tam vrátit. To vše znamenalo, že jsem nikdy nežil přítomností, ale pouze minulostí a budoucností.

Když jsem si uvědomil skutečný význam času, začal jsem o něm přemýšlet "v přítomnosti", a najednou jsem se velice zklidnil. Užívám si přítomnost jak jen mohu. Někdy to nejde, to je jasné. Máme mnoho povinností, které zaměstnávají naši mysl. Pokud je to ale jen trochu možné, a mělo by to tak být většinu času, měli bychom si stále uvědomovat sílu přítomného okamžiku. S tímto vědomím si pak vše užijeme naprosto jinak. Naplno. Navíc tím, že budeme vnímat přítomnost v její skutečné podobě a skutečném významu, se nikdy nebudeme nudit nebo spěchat, samozřejmě na jisté výjimky, a tím se stane minulost i budoucnost přirozeně "šťastná". Nemusíme se obávat toho, co bylo, nebo toho, co bude, protože využíváme přítomnost naplno a vědomě. Tím tvoříme skvělou minulost i budoucnost.

Uvědomíme si obrovský význam moudra "žij každý den tak, jako by byl poslední". Představme si, že bychom se ráno probudili s vědomím, že je to opravdu poslední den našeho života. Zajímalo by nás, jaká bude minulost a budoucnost? Nebo bychom se snažili užívat přítomnost co nejlépe? Na principu prožívání každého dne jako posledního je nejkrásnější to, že on opravdu každý nový den může být naším posledním...

Závěrem uvedu krásné moudro, které pronesl Phil Bosmans, belgický spisovatel. "Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem, nýbrž místo k zaparkování na slunci. Dnes žít! Dnes se smát! Dnes se radovat!"