O době

05.10.2018

Každý z nás poměrně často hovoří o době. Pokud se v rámci společenského rozhovoru dostaneme k debatě téměř o čemkoli, co se týká nějakých veřejných záležitostí, jako je politika, kriminalita, společnost anebo prostého sociálního prostředí v komplexním měřítku, pak mnozí příčinu nějakého problému vidí v době. "Je to dobou, špatnou dobou, dříve to tak nebývalo." říkáme často. Každá generace, především vždy ta starší, se k nějakému odsuzování dnešní doby obrací tím častěji, čím je tato generace starší.

Domnívám se, že odsuzování dnešní doby z jakéhokoli důvodu je velmi nesprávné. Je to ale velmi snadné, a zřejmě proto tak oblíbené. Z pohledu Života a jeho vývoje je však podobné pomlouvání doby nepochopením, pramenícím z velmi zkresleného pohledu na svět kolem nás. Abych tuto myšlenku vysvětlil, musím se zabývat vývojem, respektive principem vývoje každého člověka, jeho generace.

V globálním kontextu se dá říci, že každá generace začne existovat v určitém časovém úseku, který skýtá určité podmínky, kolektivní vědomí, obsahující postoje, názory, přesvědčení, ale také fyzické prostředí, prostor. Těchto podmínek je celá řada, ale ty nejvlivnější můžeme označit za sociální, tedy za jisté vazby a vztahy lidí, žijících v nějakém prostředí. Způsob, jakým se lidé dané generace k sobě navzájem chovají a jsou k takovému chování od malička vedeni, se následně projevuje do dalších aspektů společnosti.

Prvořadým činitelem, jenž má vliv na nejhlubší podstatu člověka, je výchova rodičů, kteří mají největší podíl na budoucí život každého z nás, neboť, jednoduše řečeno, cokoli nám jako malým dětem řeknou, tomu věříme a podle toho se začneme chovat a v podstatě chováme po celý život. Rodiče fungují jako základní pilíře, na nichž stavíme náš život. Pokud nám dávají nepodmíněnou Lásku a chovají se tak, abychom nebyli vtahováni do věcí, které mohou velmi negativně ovlivnit celý náš život, můžeme být lidmi, kteří vytvářejí zcela jiné společenské klima než ti, kteří jsou vystavováni hádkám, nadávkám, nesnášenlivosti a dalším velmi negativním jevům. Prohlašování vulgárních nenávistných poznámek, které rodič klidně říká v přítomnosti dítěte, jsou nesmyslné a nezodpovědné. Dotyčný rodič si vůbec neuvědomuje, že dítě sice třeba ještě nerozumí tomu, o čem se mluví, ale naprosto dokonale vnímá emoce, které rozzuřený rodič během pronášení jeho nenávistných výroků vyzařuje. Děti jsou čistými bytostmi, které mají nejblíže k pravé podstatě Života, k "Bohu", protože ještě nejsou ovlivněny ničím, co vytváříme a nazýváme společností, Systémem. Jsou proto velice citlivé, zvláště pak na neviditelné, ale velice silné energie, jež vyzařujeme. Pokud je tedy dítě vychováváno v prostředí plným negativních výlevů, kterým časem začne rozumět i slovem, nepochybně ho to silně ovlivní. A nejen to. Osvojí si toto prostředí natolik, že ho vnímá jako normální a začne se chovat právě podle něj. Dítě je zkrátka zrcadlem rodičů.

Je velmi zajímavé, že drtivá většina všech kriminálníků, kteří se dopouštěli znásilnění, zneužívání, nějakého krutého nelidského zacházení s ostatními, byli v dětství, často ze strany rodičů nebo jednoho z nich, vystavováni právě takovému zacházení, kterého se potom sami dopouštějí. Také jsou doloženy důkazy o tom, že pokud malý chlapec vidí, jak jeho násilnický otec mlátí jeho matku, chová se i on v dospělosti k ženám násilným způsobem. Zmiňuji to proto, abych zdůraznil nepředstavitelnou důležitost výchovy dítěte, která z něj vytvoří dospělého člověka. Přitom si to nikdo zřejmě příliš neuvědomuje. Lidé se před dětmi hádají, rozčilují, dokonce se obracejí k násilí. Prohlašují před nimi osobní soudy o čemkoli. Nedávají dítěti svobodu k vytvoření vlastních postojů a názorů. Úloha rodiče je pečovat o dítě s Láskou, chránit ho a poté ho vypustit do proudu Života. Úlohou rodiče není zmanipulovat dítě dle vlastních názorů a domněnek a považovat ho za svého "nástupce".

Samozřejmě to není pouze výchova rodičů, která dítě, potažmo člověka, nasměruje na cestu vlastního života. Je tu vzdělávací systém a jiné blízké osoby, které ovlivňují vše, co vnímáme a hlavně jak to vnímáme. Každopádně jde o to, že jako člověk má každý z nás nějaké počáteční podmínky bytí na tomto světě, kterými je určován sám Život. Jde o společenské klima, utvářené mnoha podmínkami dané generace.

Nové generace jsou vychovávány podle toho, jak byly vychovávány ty předešlé, tedy ty, které jsou nyní v roli rodičů a osob, jež vytvářejí dané společenské klima. Velmi tiše se neustále předává jistý princip výchovy, jež se dědí z generace na generaci. Jakkoli se to může zdát divné, princip výchovy se v tom kterém prostředí neměnil po tisíciletí. Neměnil se tak dlouho, že se zdá jako správný i dnes. My, obyvatelé Evropy, známe v podstatě princip, v rámci kterého byli vychováváni nejen všichni z našeho rodu, které můžeme dohledat v písemných záznamech, ale také daleko za hranicemi dochovaných záznamů. Jde skutečně o stovky, možná tisíce let. Neustále jde o princip nadřazenosti a podřazenosti, podmíněné lásky, strachu a velmi silné domněnky, že mladší generace jsou hloupé a ničemu nerozumí.

A je to právě problém stejného principu výchovy, co mnohé vede k prohlášení, že dnešní doba je velmi špatná. Doba není špatná. Je to prostě doba, která plyne. Možná je označení "doba" nesprávné. Nejde totiž o dobu v pravém slova smyslu, protože nás nutí uvažovat o ní ve spojení s časem. Jak zmiňuji v úvaze "O čase", čas plyne jinak, než jak o něm smýšlíme. Čas je významný pouze v přítomnosti, která vše tvoří. Budoucnost a minulost jsou jen jejími následky. Místo pojmu "doba" je výstižnější "prostředí". A prostředí je vždy jen přítomné, samozřejmě v závislosti na jeho předešlém vývoji.

Co je v tomto momentě velmi podstatné vědět, je fakt, že, obecně řečeno, každý z nás se narodí do velmi specifického přítomného prostředí, které se už nikdy neopakuje. Je to velmi originální a jedinečný prostor, spoluvytvářený přístupy, postoji, názory generace předchozí, vychovávající nové děti, dospělé bytosti. Avšak doba neboli prostředí plyne v souvislosti s vývojem technologií a novými objevy, které prostředí mění nejpodstatněji a urychlují jeho vývoj.

A my na tento jedinečný, nikdy se neopakující prostor pohlížíme skrze prastaré výchovné principy a z nich vyvozených pohledů na dění kolem. Je to jako snažit se přimět spalovací benzinový motor fungovat tím, že do jeho palivové nádrže sypeme uhlí, a čekat, že se motor uvede do chodu. Motory, které byly díky spalování uhlí poháněné párou, jsou dnes již minulostí a muzejní záležitostí. Přesto však stále jezdíme dopravními prostředky. Jediným rozdílem je to, že jsme vyvinuli jiné palivo a jiné motory. 

Výchova a s ní související, nebo z ní vycházející podmínky bytí představují palivo, jím poháněnými motory jsou naše děti a dopravní prostředky vytvářejí přítomné prostředí. A prostředí je naše společné dítě, o které pečujeme. Žádný dopravní prostředek většinou nestojí, ale je v pohybu. Mění se jeho směr, je vylepšován, přelakováván, koroduje. Má vady, poruchy, ale nakonec vždy přijde něco, co tyto vady odstraní. Přesně jako přítomné prostředí. Pokud se tedy snažíme pohánět prostředí něčím, co je překonané, nebude to fungovat.

A tak se někteří z nás domnívají, že je špatná doba. Doba, jejíž hlavní pohonnou jednotkou jsou nové generace, na které starší generace pohlížejí z parní lokomotivy a nerozumí jim. Vzpomínají na doby, kdy se využívalo uhlí k zahřátí vody, jejíž pára poháněla parní stroj, a jsou znechucení novými motory, fungujícími pouze jinak. Zapomínají, že pohyb zůstává a je jediným důvodem, proč vlastně motory musí existovat. Je to jejich poslání. Zapomínají, že bývaly doby, kdy dopravní prostředky poháněli koně.

Pro lidstvo je naprosto přirozené, že se vyvíjí a mění. Prostředí se dnes mění stále rychleji, což vede ke zmatkům. Mladé generace začínají vnímat zatuhlý směr. Proto se stávají velmi zvláštní události. Rodí se takzvané indigové děti, citlivé a velmi vnímavé bytosti, které prostě nepřijímají starý princip výchovy a prostředí. Metody cukru a biče jsou pasé. Navíc si málokdo uvědomuje, že vždy platí, že my všichni jsme dětmi našich rodičů a na tom, jak se chováme a žijeme, nesou oni nemalou zásluhu. Stěžovat si tedy na špatnou dobu je jako kritizovat sebe sama za špatnou výchovu, kterou jsme dali našim dětem.

Možná byli někteří z nás vychováni velmi přísně a nechápeme výchovnou evoluci. Nerozumíme tomu, že je větší volnost. Vzpomínáme třeba na povinnou vojenskou službu, která z chlapců "vychovala" chlapy. Ale opravdu chceme žít v prostředí armád a mužů robotů, kteří poslechnou na slovo, hrnou se do války, obracejí se k násilí a nemají vlastní přesvědčení? Přesvědčení třeba o mírové cestě a světovém mezinárodním, politickém, rasovém nebo náboženském dialogu? Nebo dáme prostor inovativnímu myšlení, rozvíjející svobodnou vnitřní sebekázeň a uvědomělý duchovní růst, které je pro záchranu našeho druhu a celé planety nezbytné?

Starší generace nemůže rozumět té mladší. Bylo to tak vždycky. Je třeba respektovat se navzájem a nevnímat mezigenerační rozdíly jako něco negativního. Tolerance starší generace mladší a mladší tou starší je nutnost, která musí vycházet z pochopení přežitého principu výchovy a nevyvratitelných změn celé společnosti. 

Buďme vděčni starším generacím za to, že nás dovedla až sem. Že si musela vytrpět otroctví, hladomory, války, krutosti nepředstavitelného rozměru. Ačkoli jsme jako lidstvo nedospěli do zrovna nejideálnější doby, prostředí, vybrali jsme si tuto cestu dobrovolně a překonali jsme toho hodně. Každá cesta někam vede a je dobře, že po té naší kráčíme stále vpřed. 

Děkujme tedy všem, jichž jsme potomky za to, že nás dovedli tak daleko. Buďme k nim tolerantní a zkusme jim vysvětlit náš nový směr, na kterém nás ještě nějakou dobu budou doprovázet. A když uslyšíme jejich pomlouvání dnešní doby, nesuďme je za to. Pochopme, že si jen neví rady s rychlými změnami prostředí. Jednou budeme na jejich místě my a také možná nebudeme ničemu rozumět. Máme ale tu moc vychovat další generace tak, abychom jí nejen rozuměli, ale abychom vytvořili lepší dobu, prostředí.