O dobru a zlu

11.10.2018

Boj dobra a zla hraje velice významnou roli v celém lidském společenství. Je o něm uvažováno v pohádkách, románech, v tradičních mýtech, ale také třeba v historických učených textech, které za dobro a zlo pouze "dosazují", řekněme, politické protistrany, jež dané historické události a souvislosti údajně tvořily. 

Vše se tváří, jako by dobro hrálo stěžejní roli v každém prostředí, kde za něj bojují všichni, kdož vystupují nejen veřejně, ale hlavně jako zástupci lidu, tedy například politici. Dá se konstatovat, že dobro a zlo jsou kultem, kterému jsme zcela propadli. Vždy se objeví někdo, kdo neústupně hlásá nástroje dobra proti zlu, jež je, v současné době, spatřováno v momentálně medializovaném problému nebo kauze, také však v postojích k jakémukoli veřejnému i osobnímu dění. Zřejmě ani není možné pojmout obecně, čeho všeho se to může týkat.

Obecně vzato existuje dobro, které je prostě nějakým záhadným způsobem dobré, a zlo, které je stejným záhadným způsobem zlé. Tím se dostáváme k naprosto zásadní otázce. Co, nebo kdo určuje co je dobré a co zlé? Tato otázka se může zdát prapodivná, ale zkusme se nad ní zamyslet.

Jednota, z níž všichni pocházíme a přicházíme na tento svět, jak uvádím v úvaze "O lidech", obsahuje vše tak, jak bylo stvořeno v té nejčistší, nejpřirozenější a nejspravedlivější formě. Jednotou můžeme rozumět Vesmír, Boha, jakéhokoli "stvořitele" nebo čistě přírodu. Nejde ani tak o to, jak pohlížíme na původ všeho, tedy hlavně Života, potažmo lidí. Jde o vědomí čistoty, jednotnosti a neposkvrněnosti každého nově zrozeného živého tvora.

V přírodě se rodí zvěř, která poté žije, i přes veškerá vědecká bádání, nám záhadným způsobem. Hovořím tu o jisté spirituální rovině bytí, nikoli pouze o biologické stavbě a jejího mechanismu, o čemž víme mnohé. Zkrátka nevíme, zda a co si zvířata myslí, jak uvažují o sobě a svém specifickém společenství, pokud se v něm zdržují. Pokud však myslí, mají city podobné lidem, a já jsem o tom přesvědčen, žijí zcela evidentně naprosto jinak, než my. Zvířata samozřejmě nejsou bytostmi, které lze úrovní rozumu a velmi jedinečným sebeuvědomováním srovnat s lidmi, ale i tak jsou nám velmi podobná. Přitom nemůžeme o živočišné, ale ani o rostlinné říši říci, že je zde jakkoli rozlišováno dobro a zlo. Příroda takové kategorizování prostě nemá.

Někdy se nám zdá, že tomu tak není. Vidíme dokumentární film z divoké přírody, kde lev zakousne roztomilé mládě gazely. Svádí nás to k pocitu, že příroda je krutá a nechá "zlého" lva zabít nevinné "dobré" mládě. Můžeme tedy velmi povrchně vnímat dobro a zlo také v přírodě. To je ale velmi pomýlené. Je to způsobené právě naším odvěkým dělením všeho na dobré nebo zlé. Příroda, označovaná často jako krutá, je spíše než zlem nebo dobrem charakteristická svou námi dosud nepoznanou, respektive dostatečně neuvědomovanou moudrostí. Plodí své děti a zachovává přirozený běh všeho ve skrytém vnitřním řádu, který má své zákonitosti. Jde v ní o něco zcela jiného, na co se nelze dívat skrze naše lidské oči, jež bývají oslepené námi vytvořeným prostředím, a tedy velmi radikálním dělením.

Pokud se tedy vrátíme k naší otázce, musíme jí poupravit. Kdo určuje co je dobré nebo zlé? Tím jsem vlastně odpověděl. Jsme to my. A pokud jsme to tedy my, lidé, kdo konkrétně to určuje? Kdo měl a má tu moc, že o tom rozhodoval a rozhoduje? Je snad člověk více než příroda, Vesmír, Jednota, Bůh? Není snad člověk "pouze" součástí toho všeho? Jak je pak tedy možné, že takto svět dělíme, když to nic dalšího nedělá?

Odpovědět na tuto otázku není snadné. Museli bychom se zeptat každého člověka na Zemi, protože, jak jsem také uvedl v úvaze "O lidech", každý jsme jedinečný a máme zcela vlastní způsob vnímání prostoru kolem nás, tím pádem máme také velmi subjektivní pojetí dobra a zla. V globálním měřítku však jistě existují určitá "obecná" dobra a zla. Má to co do činění s kolektivním vědomím, o němž hovořím v úvaze "O posuzování".

Společenský prostor a jeho názory, postoje a instituce v podstatě dobro a zlo dělí již v samotných základech práva dané země, pokud tedy jde o zemi, zastávající takzvaný demokratický režim. Sama ústava naší země a Listina základních práv a svobod zaručují, že jako občané této země máme jistá základní práva. Dá se tedy říci, že z tohoto zákonného pohledu jsme dobří, a pokud jsou nám tato práva upírána, je jejich porušitel zlý. Zákony se následně dělí téměř do nekonečna a zaobírají se velmi hluboko dalším a dalším "zlem", které nám, nebo na nás, může být pácháno, avšak pod příslibem odplaty v podobě trestů, sankcí, odškodnění a podobně.

Občas se nemohu zbavit dojmu, že zákony, právní normy, jsou něco, co je naprosto neuvěřitelně úsměvné. Uvědomme si, že člověk tedy kdysi dávno začal rozlišovat dobro a zlo, a to ještě z velmi záhadných důvodů. O tom ale později. Aby se všeobecně vědělo, co do které kategorie spadá, respektive co je hlavně "zlé", začaly postupně vznikat zákony. Ty byly zpočátku jednoduché, jako například desatero Božích přikázání. To je sám o sobě dokonalý a naprosto dostačující zákon, který je možné vytisknout na jeden list papíru, a to ještě poměrně velkým písmem. Vezměme třeba přikázání "nepokradeš". Toto velice prosté přikázání říká, že si nesmíme vzít cokoli, co není naše. Tomu každý rozumí, a pokud ne, jen to předstírá. To samo o sobě zřejmě nestačilo, čemuž nejde rozumět, a dnešní český trestní zákoník se touto problematikou zabývá v šedesáti šesti paragrafech, přičemž nemálo z těchto paragrafů obsahuje další rozšíření, označených odstavci a písmeny. Je to změť, ve které se těžko orientuje. A to hovoříme pouze o majetkové trestné činnosti a pouze o trestním zákoníku.

Nemohu se zbavit dojmu, že čím více zákonů existuje, tím více existuje "zla", které tyto zákony v podstatě plodí. Proč? Protože pojmenovávají dosud nepojmenované a tím vytvářejí dosud nevytvořené. Jistě zákony nevznikají jen z pouhé nudy, i když občas zřejmě ano, ale reagují na naše vzájemné chování, které se mění a vyvíjí. Naše velmi povrchní jednání je však, podle mého názoru, závislé právě na tom, co všechno právní norma označí jako neoprávněné, tedy zlé. Pokud nějaké zákonné ustanovení říká, že nesmíme nikomu nic ukrást, pak se již na krádež můžeme začít soustředit a logicky se jí dopouštět. Je to ale více méně přirozené předešlému vývoji lidstva a jeho současnému stavu. 

Vše se stalo tak absurdní, že základní prameny práva České republiky, a netýká se to samozřejmě jen naší země, vyjmenovávají naše základní práva, jako je právo na život, svobodu, štěstí. Jako by bez existence takových ustanoveních člověk nemohl žít, nebyl svobodný a šťastný. Základní přirozenost musíme "chránit" a každému "přidělit" a tím mu ji vlastně bereme. 

Vraťme se ale k počátku, kdy člověk vytvořil dobro a zlo. Nevidím jiné logické vysvětlení, než že se někdo velmi šikovně a přesvědčivě ustanovil jako určitá autorita, které lidi uvěřili. Tato autorita pak pro své vlastní zájmy přikazovala, co se smí a nesmí, tedy co je dobré a co zlé. Důkazem toho jsou zrušené nebo zaniklé zákony, jež se nám dnes jeví jako zcela šílené. Jde například o zákon, opravňující usmrtit otroka, o možnosti vlastnit člověka v postavení věci a podobně. Někdo "vlivný" prostě usoudil, že černoši nejsou lidmi, a že je tedy možné zacházet s nimi dle libosti, jakoby se jednalo o kámen. Zabít člověka bylo v dobách takového zákona také trestné, zlé, ale zabít černocha bylo na uvážení každého jeho majitele bez hrozby trestu, tedy se to mohlo zdát dobré.

A tak se opět lidé stali dobrovolnými obětmi vykonstruovaného principu, systému, v tomto případě dobra a zla. A že jde o umělý systém, nikoli o přirozenost, dokazuje historická obměna a vznik téměř všech současných zákonů, respektive přizpůsobování podoby zákonů momentální autoritativní potřebě. Co je dnes "zlé", bylo dříve "dobré" a naopak. Samozřejmě nejde pouze o zákony, tvořící tento kult, ale odráží se od nich jeho základ. Jak to tedy vlastně je?

Dobro a zlo neexistuje. Jsou to velmi hluboce zakořeněné, šikovně uměle vykonstruované "síly", zneužívané k manipulaci, a to od velmi dávných dob. Jediné, co základní vesmírné zákony, přírodní principy, rozlišují, je příčina a následek, zákon akce a reakce.

Veškeré naše jednání a emoční cítění vyzařuje velmi specifickou energii, kterou vypouštíme do prostoru, a následně tato energie někde působí. Vždy se k nám ale nějakou menší nebo delší oklikou vrátí. Tento proces označujeme třeba jako karmu, Boží mlýny. Žádný "vyšší princip" však nerozlišuje, zda je námi vypouštěná, vytvářená, energie zlá, nebo dobrá. Je to prostě energie. Tedy platí, že co zasejeme, to sklidíme. Je to velmi jednoduchý a velmi účinný přirozený zákon. Pokud bychom ho vnímali zcela vážně a uvědomovali si jeho samozřejmé působení, nikdy bychom nemohli mít pocit nespravedlnosti, ukřivděnosti, ublíženosti. Tyto pocity v nás vyvolává právě uměle vytvořený kult dobra a zla a z něj vycházejících naprosto nedokonalých zákonů a nařízení. Nic se nemůže povyšovat nad přirozenost, a pokud ano, vytváří to zmatek.

Povrchně vnímáme vše, co se děje, protože nechceme prohlédnout hloubku. Možná, že ji chceme prohlédnout, ale skrze kal dobra, zla, zákonů, nařízení, Systému ji nemůžeme ani tušit. Posuzujeme podle vnější jemné slupky a celé nitro nám zůstává zahaleno. Na slupku naše pojetí dobra a zla možná použít můžeme. Na hloubku to však nestačí.

Proto původem libanonský básník Kahlil Gibran velmi výstižně ve své knize Prorok píše: "Zavražděný nese jistou zodpovědnost za to, že byl zavražděn, a okradený má jistý podíl na tom, že byl okraden. Spravedlivý má jisté tušení o činech hříšníka a nevinný má jistou vinu na skutcích zločince. Ano, obviněný je často obětí ukřivděného, a ještě častěji odsouzený nese břímě za nesouzené a neobviněné; nemůžete oddělovat správné od nesprávného a dobré od špatného; neboť stojí společně před tváří slunce, tak jako když se protkává černá nit s nití bílou."

Hloubka, do níž tato myšlenka proniká, je nevídaná a vyjadřuje právě často nevnímanou sílu přirozených principů "vyššího řádu", z nichž se jeden označuje jako karma, jak jsem zmínil. Buďme si jisti, že vše na tomto světě, pokud má příčinu, má i následek. Nic neunikne silám, principům, zákonům, které řídí Vesmír. Nespravedlnost je tedy pouhý pocit, vycházející pouze z nás. Ani ona totiž neexistuje.

Už jen proto není třeba vytvářet systém zákonů potažmo návodů. Pouze návrat k přirozenosti a k sobě samému nás dovede do bodu, v němž uvidíme absurditu existence zákonů, institucí, ochránců zákona, armády, války. Už jen vědomí nesmyslně vytvářeného dobra a zla v nás probudí poznání, že dobro je stejným zdrojem zla, jako je zlo zdrojem dobra. Jedno bez druhého by neexistovalo. 

Proto je myšlenka, že by dobro zvítězilo nad zlem, zcestná, neboť jak by mohlo existovat jen dobro, pokud by nebojovalo se zlem? Dobro a zlo jsou nerozdělitelnými dvojčaty. Zrozeny byly spolu, umřít mohou také pouze spolu. Jsou to dvě strany téže mince. Začátek a konec. Vytvořme dobro, vytvoří se zlo. Vytvořme krásné, vytvoří se ošklivé.