O Lásce

05.09.2018

O lásce existuje nekonečné množství nejrůznějších románů, filmů, písní, básní, úvah a také nikdy nevyslovených příběhů, které nosíme hluboko v srdci a často s námi umírají. Přitom si myslím, že je na ní nahlíženo mnohdy jinak, než jak si zaslouží. Tak, jako je to s osobními názory a pravdou, má na lásku každý svůj osobitý pohled. Mnoho lidí vidí lásku jako slabost, ubližující živel, zklamání působící sílu. Někdo má zase lásku spojenou se štěstím, radostí, pocitem naplnění a smyslem života. Je více než zřejmé, že pojetí lásky určuje naše životní zkušenost.

Co je často opomíjeno, je fakt, že láska zdaleka nesouvisí pouze s lidmi a jejich vzájemnými vztahy. Protože jsme však tvorové vyjadřující se slovy a emocemi, tedy pro nás přímo viditelně, zdá se, jako bychom skutečně pouze my byli schopni lásku cítit, a tedy ji milovat, nenávidět, či vedle ní prostě žít a být s vědomím, že existuje. Láska však sahá daleko za hranice lidskosti.

Jen proto, že nerozumíme řeči rostlin a zvířat ještě neznamená, že ani v tomto nám vzdáleném prostoru láska neexistuje. A to se nemusíme ostýchat uvažovat o lásce v rámci celého Vesmíru. Protože pokud si představíme, že, dle v současné době nejrozšířenější teorie Velkého třesku, bylo kdysi vše vtěsnáno do miniaturní kuličky o nekonečné hmotnosti a hustotě, která následně explodovala a expandovala do podoby současného Universa, musela láska stát již na samém zrodu všeho. Náboženské texty to ostatně berou naprosto vážně v potaz. Nejde však jen o náboženské texty, ale také o texty duchovní, filozofické a rovněž o nesepsané pravdy prastarých národů a civilizací. My však s naší uspěchanou a materialistickou dobou jako bychom na to zapomněli.

Matoucí se však jeví základní otázka, nebo spíše odpověď na ní. Co je to láska? Pocit starosti a strachu o blízkého člověka, se kterým vše sdílím a tvořím pár, později rodinu? Pocit, že jsem s někým spojen, ať už v rodině či jinde? Myslím si, že odpovědět na tuto otázku se rozhodně nedá jednoduše. Jde spíše o pochopení principu lásky a jejího vyjadřování, než o slovní definici. Slova jsou sice prostředkem, kterým se dorozumíváme a vyjadřujeme, jsou ale zároveň velmi omezená a naprosto nedostačující. Vše je třeba zažít, procítit. Vezměme například chuť banánu. Mohl bych Vám vyprávět tři hodiny o tom, jak banán chutná, ale dokud neochutnáte, nikdy nepochopíte. A tím se dostáváme právě ke zkušenosti každého z nás. Někdo banán ochutná a zamiluje si ho. Jiný ho sní a udělá se mu špatně. Čili zejména první zkušenost nás naladí na další, přičemž si většinou vybavíme tu první a než začneme banán jíst, už máme nějaké očekávání zkreslené prvním dojmem. Jde v podstatě o předsudky, což je velmi výstižné slovo, neboť říká, že předem soudíme, a to je samo o sobě velmi matoucí. Tak je to vlastně se vším. V případě lásky jsme naštěstí ochotni nechat se její chutí zklamat vícekrát, protože jako lidské bytosti po ní uvnitř cítíme hlad. Hlad, který je tím nejzákladnějším principem člověka.

Vraťme se však k naší otázce. Jedno z nejkrásnějších pojetí lásky jsem četl v knize Alchymista od Paula Coelha, v poutavém příběhu mladého muže, hledajícího svou životní cestu. V rozhovoru s pouští, která se ptá, co je to láska, chlapec odpoví: "Láska je, když sokol létá nad Tvými písčinami, protože Ty jsi pro něj zelená louka a on se nikdy nevrací bez úlovku. Zná Tvé skály, Tvé duny a Tvé hory a Ty jsi k němu štědrá... A Ty jsi se starala o svou zvěř, aby živila sokola a sokol bude živit člověka a člověk pak jednoho dne bude živit Tvé písčiny a tam se znovu objeví lovná zvěř. A to je láska." Citaci jsem mírně zkrátil, aby i tak vystihla své poselství. Pokud se dokážeme do těchto vět ponořit celou svou bytostí a chápat, jaká moudrost je v nich obsažená, pak si myslím, že jsme lásku pochopili.

Jsem také zcela přesvědčen, že každá matka, pokud se omezíme pouze na živočišnou říši, lásku chápe tak, jako žádný muž nikdy nepochopí. Její pouto s dítětem je samo o sobě založeno na neuvěřitelně silném principu lásky. Jaká matka by ve vteřině neobětovala svůj život za život svého dítěte?

Dalším příkladem je pes. Psi jsou schopni pro svého pána udělat cokoli. Milují ho, i když má hrb, smrdí, je chudý, často ho nechává o samotě nebo ho dokonce týrá. Psí láska je možná tím největším příkladem, což je trochu smutné, když se zamyslíme nad tím, že existují lidé, kteří berou zvířata jako člověku podřadná. Kdo ví, možná jsou psi stvořeni proto, aby nám svou němou neotřesitelnou láskou stále dokazovali její přítomnost.

Mám za to, že nahlížíme na lásku často špatně. Pan Jaroslav Dušek výstižně uvádí pojem podmíněná láska. Nevím, zda je on "vynálezcem" tohoto označení, či ho převzal z Toltécké moudrosti, jak tomu nejspíš bude, ale velmi dobře ho vysvětluje. Principem podmíněné lásky je samozřejmě podmínka. Neustále si vytváříme nějaké podmínky pro to, abychom mohli milovat, nebo spíše abychom mohli být milováni. Tyto podmínky pak ještě musíme dokazovat. Jde o princip vytváření dojmu, že pokud nás někdo miluje, musí dělat vše tak, aby to nebylo v rozporu s našimi podmínkami. Nejlépe se to vysvětluje na příkladu prohlášení ve stylu: "Jestli mě miluješ, tak..." A je to. Lásku musíme dokazovat, protože asi sama od sebe nestačí. Stavíme pak milovanou osobu do role, v níž si má vybrat mezi naší přízní a něčím, co má třeba rád. Má si tedy vybrat, co je pro něj důležitější. "Buď já, nebo tohle!" To je podle mě jedna z nejhloupějších vět ve spojení s láskou. Je to jako rozhodnout se, zda půjdu do kina, nebo bude pršet...

Plně si uvědomuji argumenty, které se nyní mnohým tvoří v hlavě. Jde přeci o to, že nechceme dopustit, aby partner šel raději někam s přáteli, než aby s námi trávil romantický večer. "Pokud spolu žijeme a budujeme vztah, musí ten vztah být na prvním místě. Jistě s určitou dávkou volnosti", říkáme často. Tak jednak se musím otevřeně vyjádřit k označení "budování vztahu". V našem přetechnizovaném, a tím pádem velmi složitém životním prostoru máme na všechno návody, brožury, efektivní postupy a různé rádce považované za odborníky. Tento vývoj je ve spojení s technickou revolucí přirozený. Bohužel jsme takové postupy a návody přenesli rovněž do oblastí, které se takto řídit nedají. Jak se dá třeba řídit živel, jakým je oceán? Stejně jako se námořník snaží kormidlovat svou loď v rozbouřeném moři, musíme i my držet naše kormidlo správným směrem, abychom neztroskotali v mnohdy divokých vodách lásky. A stejně jako si námořník užívá klidnou hladinu nekonečného moře, necháváme se i my příjemně povznášet na zrcadlové hladině lásky. Každé moře je ale stejně jako láska každého z nás naprosto odlišné a také každý námořník kormidluje podle jeho osobitých schopností.

Budování vztahu tedy již samo o sobě vyvolává dojem, že je skutečně třeba lásku nějak vybudovat na pevných základech, a patro po patru stoupat až pod perfektní střechu. Ten princip je sám o sobě možná správný. Jde ale o to nemyslet si, že lásku musíme za každou cenu vyhledávat a násilím ji přetvářet k našemu obrazu. Pak se nám totiž náš dům zhroutí na hlavu a my se tomu ještě divíme.

Co je na partnerském vztahu nejvíce důležité, je důvěra. Plná důvěra je přístavem, ze kterého lze občas volně vyplout a poté se zase s radostí vracet. Je přístavem bez řetězů, ukovaných žárlivostí a pochybami. Jak přeci mohu někoho milovat a zároveň na něj žárlit? Pokud žárlím, podlamuji tím důvěru partnera a nevážím si ho. Je to jako někoho objímat tak silně, až se udusí...

Univerzální návod na lásku neexistuje a jakékoli návody na její ovládnutí je pouhé vytváření rolí, ve kterých, pokud jsme ochotni je bez přestání hrát, můžeme uspět, avšak potom se už nejedná o lásku, ale o jakési technické partnerství. Je to potlačení celé naší přirozenosti. Milujeme pak naší představu člověka, nikoli člověka.

Nechme lásku, ať nás vede. Buďme velice trpěliví a mějme oči stále otevřené, protože nikdy nevíme, co nás potká. Jak řekla matka Forresta Gumpa: "Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš." Nejdůležitější je nalézt lásku nejprve u sebe a cítit ji sám k sobě, což není vůbec snadné, ale je to klíč. Klíč, k němuž vede často osamělá cesta. Ale je to právě dočasná samota, která bez jakýchkoli vnějších vlivů ukáže každému, kdo o to stojí, tu správnou cestu. Teprve potom se můžeme opět "vrátit" do světa a rozhlížet se.

Lásku bychom měli cítit ke všemu a ke všem bez rozdílu. Dokonce i k takzvaným nepřátelům! Proč? Protože láska nemiluje jen bílé, krásné, bohaté, úspěšné, ale také černé, ošklivé, chudé a neúspěšné. Miluje bez omezení a rozdílů. To jen my se omezujeme a vše škatulkujeme a dělíme. Láska nerozlišuje, jestli si ji někdo zaslouží nebo ne. Lásku si totiž zaslouží všechno v celém Vesmíru. Jen na jejím principu lze uspět ve všem, co děláme. Pokud smýšlíme o lásce a zároveň o nenávisti, co je dominantnější? Je to nenávist! Člověk si spíše pamatuje vše zlé, co se mu stalo, než to dobré. S láskou v srdci však již nikdy neuvidí nic jako zlé, protože pochopí, že vše zdánlivě zlé není vůbec zlé, ale dobré, protože jde o projev Života a jeho láskyplné znamení a rady pro naše dobro.

Vynechme ve spojení s láskou jakékoliv vlastnictví. My nikdy nic nevlastníme. Ani naše těla a Duše nám nepatří. Jak si tedy můžeme přivlastnit druhého člověka a jeho lásku? Lásku nevlastní nic. Můžeme ji pouze cítit a nechat se řídit jejími pohyby a proudy. Protože jen ona ví, kdy jsme na ni připraveni. A připraveni jsme tehdy, když pochopíme její vyjadřování tak, jak to kupříkladu popisuje již zmíněný chlapec v rozhovoru s pouští. Potom si totiž bezpodmínečně uvědomíme, že naše vztahy s životními partnery jsou spíše sladkou třešní na nejvyšším patře obrovského dortu, upečeného pravým principem lásky, a nikoli že partner je tím dortem. Partner nám však může velmi často poskytnout přístup k receptu na takový dort. Sám ho ale nikdy neupeče a nikdy není pouze on jeho těstem.

Jsem šťastný za to, že mezi námi žijí umělci. Umění je totiž láskou často silně motivováno a jen díky němu je někdy možné alespoň nastínit něco, co nejde jiným způsobem vysvětlit. Proto si závěrem neodpustím citovat úryvek z knihy Prorok od Chalíla Džibrána: "Milujte se navzájem, ale nečiňte si z lásky pouta. Nechť je láska spíše mořem, vlnícím se mezi břehy vašich duší. Plňte si vzájemně své číše, ale nepijte z jediné číše. Dávejte si vzájemně ze svého chleba, ale nejezte vždy jen z téhož krajíce. Zpívejte, tančete a radujte se spolu, ale dopřejte jeden druhému, aby byl sám. Právě tak, jak jsou samy struny loutny, i když se všechny zachvívají stejnou melodií."