O médiích, koronaviru a chystané knize Můj příběh jménem Policie

05.03.2020

Záchodový trůn

Už je to nějaká doba, co jsem naposledy něco sepsal, a tak jsem zase tady, po měsíčním odmlčení. 

Několikrát jsem přemýšlel a zvažoval, o čem bych asi tak mohl napsat. Ale nedařilo se mi najít žádné téma, o němž bych se s vámi, mými vzácnými a milými čtenáři, rád podělil. Možná mi chybí múza nebo nějaký smysluplný impulz, jenž by mě nakopl. Možná to je tím, že jediné, o čem teď ze všech stran slyším, je buď koronavirus, migrace nebo Andrej Babiš. A velmi pravděpodobně to je tím, že mi chybí múza nebo nějaký ten impuls, a navíc všechny ty kraviny kolem koronaviru, migrace a Andreje Babiše poslední dobou čtu.

Je to taková ta klasika. Ráno se vzbudím, dám si žvýkací tabák - moje pomocná nikotinová berlička - a jdu trůnit na záchod. S pekelným strojkem, chytrým telefonem, v ruce. Prsty hladím display a znovu a znovu procházím všechny ty články, co jsou na jedno brdo - panika, strach, nenávist, zlost.

Článků o koronaviru bylo vytvořeno jistě nespočetně, možná až přehnaně s ohledem na fakt, že to není zase tak dlouho, co je tohle téma aktuální. Jeden tvrdí tohle a druhý tamto. Jednoznačně se neshodne snad vůbec nikdo, a je jedno ohledně čeho - jak moc se virus rozšíří, kolik lidí se jím nakazí, jaký počet mu podlehne nebo jestli je zapotřebí skoupit všechnu mouku a konzervy coby ochranu před - v některých názorech figurující - hrozícím hladomorem. Asi nejpalčivější otázkou zůstává, jak moc je situace vážná?

Já se k tomuto tématu vyjádřím takhle: horší než všechny nemoci, pohromy a katastrofy je lidská blbost a taky strach a jeho věrné souputnice - panika s hysterií. Zejména toho bychom se měli obávat a hlavně vyvarovat. A taky bychom si měli všímat věcí, co se dějí za oponou, věcí, které jsou skrze všechnu tu paniku a strach špatně vidět, ale - a tomu můžeme věřit - dějí se.

Jednou z nich je jistě přicházející ekonomická krize, která byť se opakuje celkem pravidelně (je totiž doslova nepostradatelnou součástí systému - byla s ním záměrně stvořena), má právě nyní skvělou příležitost, aby mohla vypuknout. Ostatně, už má nejvyšší čas, když ta poslední proběhla v roce 2007, resp. 2008. Vsadím boty na to, že vina vzniku této další ekonomické krize bude připisována právě koronaviru, přestože by jistojistě vypukla i bez něj, jen by se musela najít jiná "příčina".


Kdyby to ale byly jen všechny ty články, které čtu. Velmi často totiž rozkliknu diskuzní fóra, a to mi sebere i ty poslední zbytky chuti do čehokoli ve smyslu tvorby, protože v ten moment ztrácím víru v lidstvo. Mám-li být zcela upřímný, dělá se mi špatně z toho, jak netolerantní, útoční, nenávistní, pomlouvační a zlostní umíme my lidé vůči sobě být. Každý je ihned na vše odborník a má zcela jasno v tom, jaký názor je ten správný či jaké řešení dané problematiky uplatnit.

"Postřílet ty zmrdy!" komentuje čtenář článek o migraci.

"Na první pohled je vidět, že jste volil Babiše, vy nulo estébácká!" stojí v reakci na jeden z komentářů k jinému článku.

"Lidi jsou tupci, zaslouží si vychcípat!" vyjevuje kdosi emoce nad koronavirem, podporován desítkami lajků. 

Vlastně jsem pitomec, protože jsem to jedině já, díky komu se necítím nejlépe. Neustále se totiž zahlcuji všemi těmi nesmysly. Proč nesmysly? Pokud pominu ona diskuzní fóra, která by nebyla až tak zavrženíhodná, kdyby se lidé v jejich rámci krotili, nikoli jen každého a vše odsuzovali, pak jde hlavně o média jako taková, která jsou nesmyslná, protože jen šíří strach. Je to tak průhledné, stačí se trochu zamyslet...

Poptávka versus nabídka 

Ve světě, jenž je řízen výhradně obchodem, resp. nabídkou a poptávkou, není možné, aby byla alespoň část všech veřejně publikovaných informací objektivních či nezaujatých. Každé noviny, každou televizní stanici, každé rádio a každý internetový portál někdo vlastní. A ten někdo je živ převážně z reklam, které na svém médiu umisťuje, a proto usiluje o co možná největší zájem, aby byl slyšet a vidět, aby mu bylo za umístěné reklamy zaplaceno. A tedy platí, že čím větší je sledovanost nebo návštěvnost, tím větší jsou výdělky, pochopitelně. O co jiného by také zde, ve světě informací čili médií, mělo jít než o výdělky? Vše je o obchodu, o penězích...

A právě v ten moment přichází do hry poptávka, kterou tvoříme my, lidé. Co sledujeme, posloucháme, čemu jednoduše věnujeme pozornost, to je nám nabízeno, servírováno. Svou významnou a nepopiratelnou roli hrají přirozeně také konkrétní zájmy, jež potřebují prosadit ti, kdož stojí u pomyslného kormidla, potažmo ti, kteří ovládají mediální svět - zase obchodníci. Ale věřím, že skutečně nejzásadnější roli hrajeme my, "obyčejní" lidé. Kdyby totiž nebylo našeho zájmu, našich kliknutí, naší sledovanosti, nemuseli bychom denně čelit valícím se pseudonovinkám z černé kroniky. A je úplně jedno, jaký televizní kanál sledujeme, jakou rádiovou stanici posloucháme nebo jaký server či noviny čteme. Tady jde o princip toho, kam směřujeme naši pozornost. A podle všeho, co jsem dosud na tomto světě poznal, zřejmě chceme žít ve strachu, chceme se dozvídat o nehodách, katastrofách, černých scénářích naší budoucnosti, protože na to všechno se značně upíná naše pozornost - jak vidno.

Není divu, že svět se nám zdá krutý, plný nebezpečí a násilí, protože nás přesně tohle zajímá, podporujeme to. Ale svět takový není, stačí ho poznávat osobně, získávat vlastní zkušenosti a z nich si pak vytvářet vlastní názory. No jo, ale to dá moc práce - lepší je sedět doma na prdeli, hltat všechny ty žvásty, bát se a nadávat.

Dochází mi, že takhle to není u všech. Vím, že žije spousta lidí, kteří se nenechávají vtáhnout do téhle hry na strach a nenávist. Jenže, bohužel, takových lidí je stále o mnoho méně než těch, kteří onu hru provozují, zdá se. Možná vědomě, ale spíše nevědomě - byli jsme tak vychováni, vyrůstali jsme v takové iluzi.

Vzpomínám si, že když jsem byl kluk, naprosto neochvějně jsem se domníval, že co slyším v televizi nebo čtu v novinách, je čistá pravda. Média, zejména televizi, jsem vnímal jako kanály, které jednoduše informují o nezpochybnitelných faktech, tedy o tom, co se stalo a jak a proč a co to všechno znamená. Dnes už vím, že jsem se šeredně mýlil.

Zázrak na řece Hudson 

Abych tuhle drobnou úvahu nějak zakončil, zmíním se o filmu, který jsem nedávno viděl. Natočen byl díky skutečné události, jež se odehrála v lednu roku 2009 v New Yorku. Jde o příběh pilota, jehož letadlo se krátce po startu srazilo s hejnem ptáků, díky čemuž vypověděly službu oba motory, a on se tak rozhodl přistát s poškozeným strojem na řece Hudson, čímž zachránil všechny pasažéry včetně posádky. O tomhle příběhu jsem slyšel, ale díky onomu filmu, Sully: Zázrak na řece Hudson, jsem si něco uvědomil.

Jakmile patřičné úřady a pojišťovny zjistily, co se stalo, vyvíjely obrovské úsilí, aby dotyčného pilota, resp. jeho překvapivé rozhodnutí vlivem něhož nastalou ošemetnou situaci ku zdraví všech vyřešil, přinejmenším zpochybnily, ne-li samotného pilota dokonce obvinily. Od toho tu koneckonců takové úřady jsou. O pojišťovnách raději pomlčím. Jenže se stalo něco, co je i důvodem, proč se o filmu zmiňuji.

Lidé po celém světě - minimálně ve Spojených státech - okamžitě oslavovali hrdinský čin pilota a veřejně vyjadřovali svůj obdiv a podporu. Nevím, jak to bylo doopravdy - koneckonců na tom vlastně nesejde -, ale ihned jsem se zamiloval do skutečnosti, která jen potvrzuje to, o čem jsem v souvislosti s médii a naší pozorností psal.

Některé mediální kanály také zpochybňovaly pilotovo rozhodnutí, protože se možná nějaká podezření na jeho pochybení dostala "ven", a tak dychtily po senzaci, chtěly získat tržní výhodu - přijít s něčím šokujícím, co by zajistilo tu nejlepší sledovanost. Jenže veřejnost měla jasno:

Je to hrdina, který zachránil 155 lidí!

Pozornost lidí se upínala pouze na to. Možná proto, že konečně něco dopadlo dobře. Možná proto, že si obyvatelé New Yorku ještě moc dobře pamatovali údajné teroristické, rozhodně však tragické útoky z 11. září 2001. Pojišťovny a zřejmě také úřady se možná kroutily do všech úhlů a pozic, vzpouzely se (ono dostat dopravní letadlo z řeky, naložit ho a projet s ním jedno z nejlidnatějších měst světa není nejlevnější), ale lidé svým postojem jednoznačně rozhodli, byť film samotný nakonec ukazuje, že vyšetřování úřadů potvrdilo, že pilot je skutečně hrdinou. Snad kvůli důkazům, ale dost možná právě kvůli přístupu veřejnosti, která by je jinak ušlapala, kdyby jim ony instituce chtěly jejich hrdinu sebrat.

Nejsme tak bezmocní, jak se domníváme. Ba naopak. Doslova vše je v naší moci, my sami rozhodujeme, co je pravda, co je dobré a co špatné a jakým směrem se jako společnost ubíráme. Kdyby to tak nebylo, možná by hrdinný pilot Chesley Sullenberger seděl za mřížemi, neproběhla by žádná revoluce a vládli by nám krutí diktátoři.

Chtělo by to něco... 

Je pravdou, že momentálně procházím dalšími životními změnami, které mi dávají sakra zabrat. A pokud jde o jakékoli změny - ať už vědomé či nevědomé -, nebývají snadné, protože nám mění zažité návyky, rozkládají naši měsíce, roky, ba dokonce celý život budovanou komfortní zónu, a z té se nikdy nevystupuje snadno.

V březnu loňského roku jsem už věděl, že jde o můj poslední měsíc ve službách Policie České republiky. Když jsem se pak v dubnu stal nezaměstnaným, měl jsem prostý sen - stát se spisovatelem. Dopřál jsem si půlroční volno, poslušně docházel na úřad práce a psal. Posléze jsem zjistil, že mi došly peníze, což mi začalo hodně vrtat hlavou - zejména proto, že se nám zanedlouho měla narodit dcerka Mariánka.

Nakonec jsem se rozhodl, že se nechám zaměstnat. Našel jsem práci u neziskové organizace Člověk v tísni, o níž naprosto otevřeně tvrdím, že navzdory všem možným společenským předsudkům jde o organizaci kvalitní, skutečně pomáhající a lidsky přívětivou. Nejen ve smyslu potřebných, jimž pomáhá, ale také ve smyslu zaměstnaneckém. Byl to až šokující kontrast, když jsem s mými předchozími zkušenostmi s některými policejními manažery nastoupil někam, kde si všichni tykají a jsou naprosto v pohodě, včetně samotného ředitele Šimona Pánka - člověka, který si za to, co spolu s dalšími zakladateli a pracovníky stvořil a vytváří dodnes, zaslouží skutečný obdiv a uznání.

Podařilo se mi dokončit mojí první knihu, kterou jsem měl rozepsanou několik měsíců. Jakmile se mi vrátila od korektorky, jejíž volba byla nadmíru šťastná, neboť jde o schopnou, zodpovědnou a - troufám si tvrdit - na mou notu laděnou bytost, znejistil jsem.

Chtělo by to něco jiného, něco, co má potenciál, co osloví, co bude bavit, prostě něco, co se bude dobře číst, pomyslel jsem si.

Svou prvotinu sice nepovažuji za nekvalitní či nezdařilou - jsem s ní vcelku spokojen -, ale nemyslím si, že by měla být mou první veřejně publikovanou knihou.

Můj příběh jménem Policie 

A tak se zrodil nápad. No, on to nebyl zase tak nápad, jako spíše dlouho umlčovaná myšlenka, jejíž neustálý tlak na mou mysl způsobil, že jsem ji otevřel a začal s ní pracovat. Několik následujících měsíců jsem desítky a desítky hodin vysedával u počítače a datloval písmena, slova, věty a souvětí, až se mi podařilo něco, v co jsem původně nedoufal - napsal jsem svou druhou knihu.

Práce to byla namáhavá, dlouhá, komplikovaná, nesnadná. Bylo to jistě jejím tématem, o němž jsem dokonce přímo tady, na mém blogu, prohlásil, že se ho už nikdy nedotknu. Jednoduše proto, že už mě nebavilo. A taky proto, že jsem na něm nechtěl nijak profitovat.

Oním tématem je, samozřejmě, Policie České republiky, resp. mé zážitky a zkušenosti s ní, s těmi necelými dvanácti lety služby mé vlasti v roli řadového policisty. Původně jsem chtěl na všechno zapomenout a už se k ničemu z toho nevracet, ale - jak říká klasik - člověk míní, život mění. A snad taky, nikdy neříkej nikdy.

Na světě je tedy kniha, pracovně - a zřejmě i definitivně - pojmenovaná Můj příběh jménem Policie. Dopsal jsem ji zhruba před dvěma měsíci a momentálně je v rukách mé milé korektorky a taky grafičky, která pracuje na její obálce. Mimochodem, také onu grafičku jsem si nemohl vybrat lépe - buď mám velké štěstí, nebo dobrý čuch na lidi. Nebo je mi pomáháno odkudsi shora. Anebo všechno dohromady :). 

Protože se zdá - možná to už dnes mohu bez jakýchkoli pochyb tvrdit -, že právě tato má druhá kniha zanedlouho spatří světlo světa, napadlo mě, že vás všechny o její brzké existenci tímto způsobem spravím.

Mimo to mi dovolte, abych alespoň trochu objasnil, proč jsem knihu napsal. Jedním z klíčových faktorů byla má domněnka, že jde o velmi zajímavé téma. Vůbec nepopírám, že šlo tak trochu o komerční tah - chtěl jsem, aby byl o knihu zájem a jediné, co takový zájem umí vzbudit, je vyjma kvalitně zpracované obálky, o níž se tvrdí, že prodává knihu, právě téma. Jde tu o to, že v době, kdy jsem neměl žádný finanční příjem, jsem potřeboval napsat něco, co by mi alespoň nějaký příjem mohlo zaručit - to uvádím jako zdůvodnění či ospravedlnění mého prapůvodního záměru nechat policejní téma pod drnem.

Pak šlo o další podstatnou věc, a sice o nepolevující negativní postoje některých mých bývalých kolegů co se celé české policie a jejího fungování týče. Tu a tam jsem někoho potkal a ptal se. Byl jsem trochu naivně zvědavý, jestli se něco zlepšilo nebo alespoň vydalo na cestu ke zlepšení. Jak jsem však sám tušil, nic takového se zřejmě neděje. Možná se spíše děje přesný opak - nad kotlinou, v níž už dlouhá léta sídlí celá česká státní policie, se nejen nadále drží mrak nasranosti, ale zdá se, jako by se ten mrak stále zvětšoval a zvětšoval.

A právě posledně zmíněné uvědomění marně vyhlížené změny k lepšímu v očích a myslích téměř každého policisty, co znám, jsem si řekl, že je mou povinností s tím něco udělat. A asi jediné, co mohu udělat, je říct pravdu, protože se domnívám, že ji znám, byť jde rozhodně o pravdu zkreslenou mými osobními názory.

Kniha je inspirována článkem Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemůžu být. Vlastně z něj z velké části vychází, rozvádí jeho obsah do hlubších rovin. Velmi významné poselství knihy spatřuji v jejím popisu a přiblížení co možná nejvěrnějšího obrazu práce a role řadového policisty. Zjistil jsem totiž, že veřejnost jen vzdáleně tuší - a mnohdy ani to ne -, jaké to je být v této zemi a v této době příslušníkem Policie České republiky a co to všechno obnáší.

Veškeré informace ohledně knihy, včetně jejího náhledu a případné možnosti ji zakoupit, zveřejním, jakmile bude vše hotovo a připraveno. Už nyní ale mohu prohlásit, že se vy všichni, kteří "mě" čtete nebo vás zajímá policejní téma, máte opravdu na co těšit!

A jedno malé tajemství na závěr: oslovil jsem Roberta Šlachtu, někdejšího bývalého ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který se mi svěřil, že můj článek o policii četl a moc se mu zamlouval, a předběžně se s ním dohodl, že se stane kmotrem mé knihy. 

Jak možná někteří z vás ví, Robert také připravuje knihu, a ta asi bude pro mnohé lidi hodně silným kafem. Je zvláštní, že jsme se oba, zcela nezávisle na sobě, rozhodli sepsat naše policejní příběhy. Pan Šlachta je proti mně naprosto jinde - je veřejně známou osobností, má mnohem bohatší zkušenosti -, ale myslím si, že by se naše knihy mohly krásně doplňovat. O jeho pohled shora a můj pohled zdola. Uvidíme...