O odpuštění

05.09.2018

Říká se, že "mýlit se je lidské a odpouštět je božské". Toto tvrzení se na první pohled jeví tak, že pokud někdo udělá chybu, je dobré mu ji odpustit. S tím se asi většina lidí dokáže ztotožnit a možná v tom nevidí až takový problém. Pak to ale může znamenat taky to, že pokud někdo udělá chybu, která se týká mě nebo mého blízkého, tedy mi někdo nějak ublížil, je dobré mu to odpustit. Zde bychom určitě narazili na mnohem méně lidí, kteří s tím souhlasí. Ono to však může sdělovat ještě jedno velmi důležité, možná to nejdůležitější, poselství. A totiž, pokud udělám chybu, je dobré ji odpustit sám sobě. To je ze všech druhů odpuštění to nejtěžší a zároveň nejdůležitější.

Během svého života jsem přišel na to, že dělat chyby je nejen naprosto přirozené, ale zároveň velice podstatné. Pokud by lidé nedělali chyby, Alexander Fleming a jeho kolegové by například nikdy neobjevili penicilin, který se stal zázrakem v medicíně. Díky chybám se civilizace vždy jen rozvíjela, protože snažit se objevit něco, co může pomoci, ať už v jakémkoli slova smyslu, s sebou nese nekonečné množství chyb, jež se postupem času odstraňují a v konečném důsledku vlastně přinesou toužený výsledek. Ve vědecké oblasti se tedy chyby tolerují, protože jsou v podstatě její nezbytnou součástí. Pokud totiž vědec chce svůj objev obhájit, musí se ho v podstatě sám snažit vyvrátit tím, že ho podrobuje širokou skálou testů, aby zpochybnil jeho možné chyby. Skrze chyby tedy přivede na svět dokonalý vynález, objev. A je to hlavně věda, díky níž lidstvo prosperuje a rozvíjí se.

Existuje trochu jiná oblast chybování, která má ale naprosto stejnou podstatu, jakou zmiňuji. Jde o chyby v podání člověka ve smyslu jeho osobního vývoje. I zde platí stejný princip jako u vědy, neboť každý jednotlivý člověk se vyvíjí sám za sebe a prostě musí dělat chyby, aby se z nich mohl poučit, posunout se dál, a tím se stát "dokonalým". Pouze když člověk chybuje, tak se rozvíjí. Co je velice podstatné, je vědomí, že pokud chybu uděláme, měli bychom si ji hlavně uvědomit, tedy si ji přiznat, poučit se z ní, odpustit si, a poté ji už nikdy neopakovat.

Dnešní společnost však nepochopitelně předstírá, že je dokonalá a vytváří v nás všech dojem, že chybovat prostě nemůžeme. Ukázali bychom tím zřejmě naši nedokonalost a stali se ze Systémového pohledu naprosto mimo. V Systému přeci není "moderní" přiznat chybu, protože chyba znamená slabost. My "potřebujeme" dravost, sílu, princip "oko za oko, zub za zub", nenechat si nic líbit! A tak vídáme v televizních pořadech a filmech děti, kterým je deset let a které hovoří zcela spisovně a odborně na úrovni nejvýše postavených akademiků.

Když náhodou cítíme, že jsme nějak pochybili, všemožně se snažíme obhájit naše chování a nejlépe se vymluvit na někoho jiného, kdo to vše způsobil. Když nikdo takový není, na společnost a Systém se to dá hodit vždycky.

Takovým způsobem myšlení jsme se dostali do fáze, kdy se vlivem našich naprosto přirozených chyb cítíme nedokonalí a tím frustrovaní. Abychom tyto pocity nedali najevo, maskujeme se za dokonalost. Než abychom někomu přiznali, že něco prostě nevíme, nebo že jsme udělali chybu, kroutíme se, potíme a snažíme se rychle změnit téma třeba na pomlouvání někoho, kdo udělal chybu a stal se tím "nemožným". Nebo si chybu donekonečna vyčítáme a obviňujeme se. A právě díky tomu se v nás hromadí výčitky za chyby, jichž jsme se dopustili, protože je v sobě nevyřešené ukládáme a násilím je vytlačujeme do nejvzdálenějších koutů naší mysli. Mysl si je ale pamatuje velmi dobře a stále nám je připomíná. Pocit frustrace sílí a jednoho dne se stane nesnesitelným. Jeho následek pak lidé cítí každou minutu a vlastně vůbec netuší proč. Svoje chyby považují za nepřijatelné a vytvoří si domněnku, že jsou k ničemu. Raději se tedy uzavřou do sebe a třeba přestanou "žít", aby zase neudělali další chybu, kterou by už nesnesli.

My lidé jsme velice specifické bytosti. Rád používám naše srovnání s dalšími živočišnými druhy na naší planetě. I zde si jedno neodpustím. Jsme jediní tvorové, kteří, když udělají chybu, trestají se za ni znova a znova, někdy až do smrti. Žádný jiný tvor to nedělá. Možná je to z toho důvodu, že pokud udělá chybu zajíc tím, že, aniž by se dostatečně rozhlédl, vběhne na louku, kde ho vzápětí uloví nějaký dravec, za svou chybu zaplatí životem a vyčítat si jí už nemůže. Když se mu ale podaří dravci uniknout, jistě bude příště obezřetnější. To je vše. Rozhodně si zajíc nesedne na pařez a netrápí se tím, že tehdy mohl zemřít. Samozřejmě je zajíc v porovnání s člověkem naprosto odlišný v mnoha ohledech, hlavně myšlením. Chtěl jsem však na tomto příkladu poukázat na paradox našich výčitek z chyb.

Jestliže se chceme z nešťastného kolotoče, o němž se zmiňuji, dostat, musíme si začít uvědomovat naše chyby. Nejde o to si cokoli vyčítat. Jde o to, zamyslet se nad našimi chybami a přijmout je, přiznat je. Tím nemyslím, že bychom měli chodit po světě a všem říkat, jakou chybu jsme kdy udělali. Myslím tím vnitřní dialog každého z nás. Zkoumat příčiny, které nás přivedly k chybě. Když budeme velice pozorní, náhle si všimneme, že příčinou chyby jsme byli pouze my a naše jednání. Tím se nám v ruce objeví klíč, jež odemyká dveře moudrosti. Přestaneme obviňovat svět kolem nás a zjistíme, že máme moc ovládnout naše chování. Chybu nakonec přijmeme s velkým vděkem, čímž už si ji vlastně odpustíme. Díky tomu se z ní naprosto přirozeně poučíme a už ji nikdy nezopakujeme. A pokud ano, je to dar Života, který se rozhodl nás prověřit, či spíše poukázat na to, že jsme se dostatečně nepoučili. Ať tak či tak, chyby jsou opravdu jedním z největších darů. Stejně jako vědcům pomáhají k dokonalému objevu nebo je k němu přímo přivedou, také nám pomáhají na cestě ke spokojenosti a vyrovnanosti.

Naše vlastní chyby a práci s nimi uvádím proto, že, abychom byli schopni posunout se dál v odpuštění, je naprosto nezbytné začít u sebe. Teprve když jsme odpustili sami sobě, jsme schopni odpustit ostatním. Je to velmi logické, protože když známe princip, na jehož základě chyby fungují u nás, pochopíme, že stejně fungují u každého člověka na Zemi. A aniž bychom se museli nějak zvlášť snažit, přirozeně budeme odpouštět ostatním, protože v nich uvidíme sami sebe. Dokonce si začneme všímat vnitřních bolestí lidí, způsobených jejich vlastními chybami a pochopíme tím, proč se "snaží" ublížit nám. V naprosté většině případů nám totiž nikdo ublížit nechce. Je to jeho strach z nedokonalosti, který ubližuje.

Odpuštění nám poskytuje vnitřní klid a mír. Nenávist či ukřivděnost nás dusí, a tomu, vůči němuž takové pocity chováme, navíc vůbec nic nepůsobí. Je těžké si to přiznat, ale pokud mi někdo ublíží takovým způsobem, že mi zcela úmyslně způsobí bolest, využije mě se špatnými úmysly, zraní mě, apod., a já k němu díky tomu cítím nenávist, dokonce se mu chci pomstít, způsobuji tím bolest pouze a jedině sobě. Jsem totiž naštvaný, moji mysl stále zaměstnává zloba, díky čemuž se nedokážu dostatečně soustředit na to, co je v životě podstatné. Mohu tím znepříjemnit život nejen sobě, ale všem lidem kolem mě. A to nemůžeme opominout fakt, že s takto negativními myšlenkami ohrožuji své zdraví, v krajním případě i život sám. Dnes totiž není žádným tajemstvím, že nemoci jsou z drtivé většiny vyvolané psychikou člověka. Samozřejmě psychikou, ovládanou negativním myšlením.

Zkusme zapomenout na nesmyslná a prastará dogmata založená na principu "jak ty na mě, tak já na Tebe". Není nic lehčího, než vracet druhému to, co mi způsobil, stejným způsobem. Topit se v obviněních sebe a celého světa. Žít ve výčitkách. Naopak není nic těžšího, než se naučit odpouštět. Stojí to ale za to, protože potom můžeme chodit po světě bez zátěží na svých vlastních bedrech a užívat si Života takového, jaký skutečně je a jak byl stvořen.