O posuzování

05.09.2018

V naší společnosti je beznadějně zakořeněné posuzování. Jistě, z jistého úhlu pohledu je určité vytváření úsudku zcela na místě. Jde o selekci čehokoli na základě našeho přirozeného výběru. Dalo by se říci, že je nutností, aby každý z nás měl zdravý úsudek nad vším, co ho obklopuje. Ať už se jedná o materiální věci, či osoby. Vynechejme však pro tento moment takovýto druh posuzování, protože je to otázka naší přirozenosti, lépe řečeno intuice. Ta je bezpochyby velice důležitá pro všechny živé bytosti na této planetě. Pokud uvádím živé, myslím tím pro oko člověka zaznamenatelně se hýbající bytosti, které se pohybují svým vlastním počínáním. Tedy zvířata a lidi. Mám totiž za to, že živé je způsobem, který zatím nejsme schopni pochopit, na naší Zemi vše. To je ale opět jiná věc. Intuice je zkrátka pro člověka velice prosperující schopnost, zvířatům dokonce život ochraňujícím smyslem.

Mám na mysli posuzování, které je hybnou silou všech konverzací. Je úplně jedno, zda se jedná o naší každodenní konverzaci s kamarády a blízkými, nebo zda se jedná o konverzaci mezi prezidenty nejvlivnějších států. Posuzujeme vše, co se stane předmětem konverzace. Jistě, konverzace je v podstatě o posuzování, vyvstane nám na mysli. To je však dle mého špatný zlozvyk.

Velice často soudíme vše, co se dozvíme. Od zcela nepodstatných malicherností, až po ty největší světové otázky. Jsme samosoudci našeho světa. Jakmile si například přečteme nápis "exkluzivního" článku, v němž se píše "Mladý muž pobodal dva lidi v metru", již v ten moment jsme schopni bez mrknutí oka odsoudit ten odporný čin s velmi intenzivním pocitem, že tohoto činu se musel dopustit zase nějaký cikán, imigrant, muslim, terorista a jim "podobní". A když se při čtení článku dozvíme, že se jednalo o sebeobranu toho mladého muže proti třem výrůstkům, odsoudíme zase ty tři se slovy "patří jim to!" Někdo je dokonce schopný si pomyslet, že to tedy bylo tentokrát jinak, ale že zase nebyl tak daleko od pravdy, protože cikán by tohle klidně udělal. Ať je to jak chce, prostě soudíme. Soudíme, ačkoli nám to vůbec nepřísluší.

Vezměme si třeba bezdomovce. Jdeme po ulici našeho města, v hlavě řešíme své záležitosti, a najednou zpoza rohu vyjde drban, který páchne alkoholem, je pomočený, motá se ze strany na stranu. Už jen pohled na takového člověka nás zahanbuje. Jsme šokováni tím, jak někdo může být schopen takhle žít. Odplivneme si před tímto člověkem a pokračujeme dál s pocitem nadřazenosti a spokojenosti, že takoví nejsme. Jsme však něco víc, než ten drban?

Drban byl profesionálním hasičem, který pomáhal lidem, jak jen mohl. Dokonce byl za svou obětavost několikrát vyznamenán. Po pádu ze střechy si pochroumal nohu a nemohl již dále svou práci vykonávat. Propadl depresím, začal pít, opustila ho žena. Po čase neměl nic, čím by zaplatil za základní životní potřeby a dopadl na temné životní dno. Všichni od něho dali ruce pryč. Aby se na sebe nemusel dívat a uvědomovat si, co se z něj stalo, propíjí se do stavu, v němž je jeho bolest alespoň trochu slabší.

Zaslouží si tedy takový člověk odsoudit za svůj zevnějšek? Jistě, můj příklad působí jednoduše a možná naivně. Ale opravdu si myslíte, že by se člověk sám od sebe rozhodl žít takový život? Naivní jste Vy, kdo si myslíte, že se Vám nic takového stát nemůže, a že kdybyste byli v jeho kůži, určitě byste to řešili jinak. To je tak moc pomýlené tvrzení. Velmi důležité moudro praví, že nemáme nikoho posuzovat, dokud si neobujeme jeho boty. V případě našeho hasiče-drbana je to více než výstižné.

Netvrdím, že si každý bezdomovec nemůže za svůj osud sám. Každý z nás si může zcela za vše, co ho potká a jaký život žije. Jde mi jen o to vysvětlit, že i když člověk udělá spoustu chyb, nemůžeme ho za ně odsuzovat. Člověk dělající chyby je totiž mnohem vyspělejší než ten, kdo žádnou chybu nikdy neudělal (o nikom takovém nevím). Jde o to, podat takovým lidem občas pomocnou ruku, tedy pokud o to stojí, aby se mohli ze svých chyb poučit a znovu je neudělat. Chybami se totiž člověk skutečně učí. O tom se konec konců přesvědčujeme u těch nejmenších. Teprve až když si dítě opravdu na ta kamna sáhne a pocítí bolest z rozpálené plotny, tak už na ně nejspíš nesáhne.

Chtěl bych ještě uvést jeden příklad, o němž jsem si jistý, že pobouří ne jednoho člověka. Takzvaný radikální muslim odsuzuje takzvané bezvěrce a rozhodne se odpálit nálož, jež má umístěnou na svém těle a usmrtí přitom nevinné lidi. Veřejné soudy jsou nenávistné a zcela nekompromisní. Chtěl bych nyní položit velmi pobuřující otázku. Jaký je rozdíl mezi takovým teroristou, který, velmi stručně řečeno, odsoudí druhé za to, že mají jiné přesvědčení, názory, víru, a mezi námi všemi, kteří jsme schopni odsoudit druhého za to, že mají jiné přesvědčení, názory, víru? V bezvýznamné konverzaci o názoru na volbu prezidenta? Samozřejmě, my nikoho nezabíjíme jen pro to, že má jiný názor. Jde však o základní princip. Terorista odsoudil a reagoval. My odsoudíme a reagujeme. Je to ta samá podstata. Navíc opomíjíme jednu velice důležitou věc. Sice nikoho nezabíjíme, nevezmeme do rukou zbraň a nepostřílíme dvacet lidí, ale způsobujeme emoční bouři, která může v konečném důsledku vést až ke stejné spoušti, jakou udělá terorista. Mimochodem pojem terorista označuje někoho, kdo se snaží druhé přesvědčit o nějakém názoru, ať už politickém či náboženském, a užívá přitom násilí. Jak víme, násilí není pouze fyzické, ale také psychické, které je často mnohem horší.

Jako přirovnání zcela nesmyslného odsuzování použiji volbu prezidenta. Na sociálních sítích se v roce 2017 vyloženě bojovalo o to, zda je vhodným prezidentem opět pan Miloš Zeman nebo pan Jiří Drahoš. Po výsledcích voleb jsem nevěřil svým očím. Dělo se něco, co jsem do dnešního dne nepochopil. Zjistil jsem, že jeden můj známý si vymazal z "přátel" na Facebooku svojí tetu za to, že volila jiného kandidáta než toho, kterého volil on. A nejen to. Dokonce se se svou tetou přestal bavit. Ačkoli si myslím, že pouze odlišná volba prezidenta není tím pravým a jediným důvodem ukončení jejich vztahu, nechápu ani to, že se taková situace může stát "poslední kapkou". To je právě ten princip, o němž se zmiňuji. Pouze jiný názor na volbu hlavy našeho státu rozsekne rodinnou vazbu. Odsouzení za jiný názor. Naprostá netolerance bez jakéhokoli dialogu. Proč tedy tvrdíme, že žijeme v demokratické zemi, kde má každý právo na svůj názor? Pro někoho je pan Zeman blbcem, pro druhého výborným politikem. Je to věc názoru a úhlu pohledu. Vše také zcela souvisí s osobní pravdou, nad níž se zamýšlím v jiném pojednání.

Se soudy je spojeno kolektivní vědomí. Carl Gustav Jung, jeden z nejvýraznějších psychologů naší historie, zavedl pojem kolektivní nevědomí, jakousi osobně nezaviněnou hybnou sílu, která formuje názory. Alespoň tak tomu rozumím. Myslím si, že je jedno, zda mluvíme o kolektivním vědomí či nevědomí. Jedná se o podstatu utváření základních názorů a s nimi spojeného posuzování. Je to spojeno se zvyky a kulturou, jež formují osobnost člověka nevídaným způsobem. Proto je "normální" prohlásit v hospodě, řekl bych, moderní či s kolektivním vědomím spojený soud o aktuálním problému. Narazíme-li na problematiku migrace, která je velice oblíbeným tématem, létají vzduchem nenávistné výroky vůči těmto migrujícím "parazitům". Některý opovážlivec někdy pronese, že nejde všechny házet do jednoho pytle. I tak si ale většina myslí, že by bylo nejlepší tyto lidi nechat utopit před břehy Itálie či některého z jižních států, než aby nám zamořili Evropu. A je hotovo. Pokud by se tak snadno dalo všechno soudit, možná by na Zemi nezbyl nikdo z lidí. Jen si představte mít tu moc skutečně někoho odsoudit k smrti. Koho byste odsoudili? Kdyby takovou moc lidé měli, asi bychom tu dávno nebyli, protože dřív, než bychom my dnes odsoudili migranty z Afriky, odsoudili by oni nás už dávno za to, jak jsme v roli kolonizátorů vykořisťovali jejich kontinent a masakrovali místní domorodce několik dekád a pokračujeme v tom nadále v masce zachránců a ochránců lidských práv.

Vždy je třeba znát souvislosti. A pokud skutečně známe souvislosti, které nemají masku zkreslených informací z médií, ani tehdy nemáme žádné právo nikoho soudit. Soudí snad planeta Země nás za to, jak jsme ji poničili? Soudí nás zvěř za to, jak ji týráme? Soudí nás Vesmír ve své nepředstavitelné velikosti a moudrosti za to, jak se chováme k sobě navzájem a ke všemu, co nám dává? Že je člověk pánem tvorstva a nejinteligentnější bytostí na Zemi? S tím, o čem hovořím, se jistě nedá o inteligenci mluvit. Protože nic inteligentního neničí samo sebe. Žádný živočišný druh na světě se nevybíjí jen tak, jak to v podstatě děláme my. A to se samozvaně označujeme za pány Vesmíru.

Zkusme tedy žít bez soudů. Zkusme žít tak, jak žije Slunce. Svítí na lidi bez rozdílu, zahřívá je, neposuzuje, nevybírá si. Slunce svítí na lidi všech náboženských vyznání a ras. Kdo ví, třeba o nás má také nějaké mínění. Ve své lásce a moudrosti však trpělivě shlíží na naší Zemi a nikomu neříká, jak se má chovat.

Jak velmi moudře uvádí Don Miguel Ruiz ve své knize Čtyři dohody, bravurně převedené do stejnojmenné divadelní hry od pana Jaroslava Duška a kolektivu, nehřešme slovem. Bavme se o každém tak, jako by byl přítomen. Neodsuzujme nic a nikoho. Suď a budeš souzen. To je ten princip. Začarovaný kruh naší společnosti.