O pozornosti

24.09.2018

V Životě máme jen velmi málo jistot. Myslím opravdových jistot, čili těch, které vycházejí ze Života samotného. Možná bych mohl říci, že jedinou skutečnou jistotou je smrt. Zemřít je také naprosto jediné, co opravdu musíme. Ostatní takzvané povinnosti jsou spíše vymyšlené lidmi, společností, Systémem. Vymysleli jsme prostor, v němž musíme chodit do práce, vydělávat peníze, kupovat si naprosto vše, co nám Země přirozeně poskytovala a poskytuje od dob dávno zapomenutých. Tím jsme si vytvořili velmi objemnou škálu nejrůznějších povinností, které ale při hlubším zamyšlení žádnými povinnostmi nejsou. Jsou to spíše následky životního prostoru, který jsme vytvořili a tvoříme.

Nemohu ani vzdáleně souhlasit s tvrzením, že se s tím nedá nic dělat. Že prostě musíme dělat to, co je třeba, jinak bychom asi jen těžko přežili. Co jiného nám zbývá? Třeba vydělávat peníze prostě musíme, jinak nepřežijeme. Přitom z pohledu Života a přírody jsou peníze bezcennými papírky. A nejen peníze, ale také majetek.

Někdo se před dávnými časy prohlásil za majitele nějakého pozemku, který potom začal prodávat. Tedy člověk, dítě Země, upoutal pozornost ostatních tím, že se stal záhadným způsobem, často na základě prastarého nesmyslného zákona, majitelem určité části Země. A lidé tomu prostě uvěřili a dokonce si od toho člověka kupují pozemky, které mu ale nikdy nepatřily. Nic na tomto světě nám nepatří. Vlastnictví je velká iluze! Má ale to, co ho vytvořilo a udržuje při životě nevídaným způsobem. Má pozornost...

Není to tak dávno, co si to jisté skupiny lidí, spíše národy, ještě uvědomovaly. Mluvím například o původních obyvatelích Severní Ameriky. Jak jsem četl v překrásné knize Duše indiána a další zápisky Ohiyesy neboli Charlese Alexandra Estmana, příslušníka kmene Siouxů, v dobách kolonizace Severní Ameriky chtěli "bílí muži" koupit od indiánů jejich půdu, na což tito indiáni reagovali velmi zvláštně, když řekli, že oni jim půdu prodat nemohou, protože není jejich. Půda je matky Země, která ji poskytuje všem, a jediným skutečným majitelem je tedy pouze ona. Indiáni zkrátka vůbec nechápali naše pojetí vlastnictví. Stalo se tedy to, že půdu si prostě přivlastnil ten, kdo se prohlásil za jejího majitele, a indiány z ní vyhnal často násilným způsobem, který můžeme zcela bez přehánění celoplošně označit za genocidu.

Dnes vím, že pouze to, co má nějakou pozornost, sílí a dokáže přežít. Co dokonce vznikne pouze díky pozornosti. Jistě mnoho z nás zažilo situaci, při níž v centru města stojí nějaký člověk a upřeně se dívá kamsi nahoru, třeba na okno domu, z něhož někdo kouká ven, nebo tam třeba ani nic konkrétního není. Ten člověk prostě jen kouká nahoru. Většina lidí si jde po svém, ale když takového člověka spatří, koukne se směrem, kterým se ten člověk dívá. Pokud se v těch místech děje cokoli zajímavého, co dokáže upoutat pozornost, přidávají se další a další lidé, až se nakonec vytvoří nemalá skupina, která se dívá stejným směrem, aniž by k tomu byl nějaký skutečně významný důvod. Říká se tomu upoutání pozornosti.

Ačkoli je tento příklad jednoduchý, je velice skutečný a dokazuje, že pozornost je tím, co vytváří nějakou realitu. A tato realita by bez naší pozornosti vlastně ani neexistovala. Lépe řečeno by neexistovala ve významu, jež se odráží právě v naší pozornosti.

Pak se stane, že se objeví člověk, který má nevídaný talent na upoutání pozornosti. Je výborný řečník, dokáže přesvědčivě hovořit k davům, slibuje, manipuluje, burcuje. Stane se středem pozornosti, což je to nejnebezpečnější. V moderní historii jsme to zažili několikrát. Nejlepším příkladem je Adolf Hitler. Jediný člověk dokázal upoutat neskutečnou pozornost obrovské masy lidí, která v něj uvěřila a stála za ním zcela ve všem. Pouze díky tomu dokázal jediný člověk rozpoutat Druhou světovou válku. Kdo ale za tuto válku nese vinu? Řekl bych, že to není ani Adolf Hitler, ani jeho pobočníci. Vina se dá přisoudit silné pozornosti, která vytvořila realitu vzniklé války. Kde by nacisté hledali loajální vojáky, tedy jediný skutečný nástroj války, pokud by jim lidé nedůvěřovali? Pokud by lidé skrze svojí pozornost neuvěřili realitě Třetí říše?

Dnes je to naprosto stejné, i když v Evropě a dalších oblastech zažíváme poměrně dlouhé období míru ve smyslu válek. Stále ale existuje něco, co má naší pozornost v globálním měřítku. Tím je Systém, ve který jsme uvěřili. 

Každá pozornost je upoutávána jiným, více méně ale stejným způsobem. Často jde o vytvoření nějaké naděje na zlepšení, lepší zítřky. Častěji, a v dnešní době především, je ale pozornost upoutávána strachem, jak uvádím v úvaze "O médiích". Uměle tvořený strach ze všeho kolem nás upoutává pozornost k prohnilému Systému, který tvrdí, že nás ochrání. Před čím ale? Před námi samotnými?

Když tedy naše pozornost, většinová pozornost, směřuje na nějakou věc, situaci, prostor, názor, stává se takový předmět pozornosti velmi reálným. Nakonec se stane, že už si ani nikdo nevzpomene na důvod, který stojí za tím, že má něco tak silnou pozornost. Z komára se tak stává velbloud a z velblouda komár. Dalo by se říci, že takhle jsme vytvořili současný Systém, který řídí Svět, naše Životy. Někdo, kdo v minulosti dokázal upoutat něčí pozornost, která se postupem času rozšiřovala mezi další lidi, dal za vznik nějaké verzi reality, kterou považujeme za jedinou možnou. Proč? Protože si již nikdo nevzpomene na počátek situace, při níž tato realita začala dostávat svojí podobu, i když byla jen jednou z možností. Že jsme kdysi stáli na křižovatce možností a vybrali si tu, která měla největší pozornost. Tedy jsme v podstatě šli s davem.

Naštěstí si stále více lidí uvědomuje, že takhle to dál nejde. Změnili svůj postoj k prostoru kolem nás a začali žít jinak. Dá se říci vědomě. Upoutali svou pozornost na svůj vlastní Život, jehož se stali tvůrci. Přestali dávat pozornost nesmyslům. Odpoutali se od fikce zvané život a přijali realitu jménem Život. Vše to souvisí s takzvanou komfortní zónou, o níž bych chtěl něco povědět.

Narodíme se, jsme opečováváni a vychováváni. Začneme chodit do základní školy, následně navštěvujeme školu střední a někdy vysokou. Plní očekávání nastoupíme do pracovního procesu. Po pár letech se dostaneme do bodu, ve kterém se vlastně již nic neděje. Přestaneme se vyvíjet, protože si myslíme, že jsme dostatečně vzdělaní, máme zaměstnání, a nic dalšího se po nás nechce. Sledujeme média, dění kolem sebe, ve volném čase navštěvujeme restaurace, společenské události. Máme partnera a rodinu. To vše, společně s naším individuálním vnímáním této reality, ke které jsme dospěli výchovou Systému, vytvoří komfortní zónu. Jako děti jsme takovou zónu neměli. Jakékoli zóny, tedy omezené myšlenkové, či reálně hmatatelné prostory, jsme spíše nesnesli a utíkali z nich pryč. Jako dospělí a "zotročení" naopak z těchto zón vykročit nechceme a bojíme se je opustit. Stanou se tedy naším komfortem, kterého se zuby nehty držíme.

Rád takový stav přirovnávám ke skleněné kopuli. Uvnitř je mlha, tvořená především strachem a neustálým stereotypem. Mlha nám neumožňuje vidět ani kopuli samotnou. Nevidíme tlusté sklo stěny, takže si ani neuvědomujeme, že v kopuli žijeme. Někdo si ale tohle všechno uvědomí a začne mlhu rozpouštět, až stěnu uvidí. Ve stěně vytvoří otvor a vykoukne ven. Nadechne se a uvidí skutečnou realitu Života, která zcela pohltí jeho pozornost. Nakonec vyleze z kopule a vydá se svobodnou cestou. Začne žít...

Jak takové lidi poznáme? Většinou udělají něco, nad čím se pozastavíme, protože to odporuje zaběhnutému myšlenkovému postoji. Dají výpověď v práci, prodají svůj majetek a odstěhují se jinam. Udělají něco, co se každý z nás udělat bojí. Jsou dokonce označováni za blázny. Tito lidé jsou ale uvědomělí. Dokázali zaměřit pozornost tam, kam chtěli nebo potřebovali. Uvědomili si svobodu, která je nám odepírána, spíše kterou si odepíráme. 

Zaměřme tedy naší pozornost kamkoli chceme a nenechme ji odvát tam, kam nám radí ti, kteří stále žijí v mlze. Pamatujme přitom, že záleží pouze na nás, jakou cestou se vydáme. Musíme ale přemýšlet nad naším směrem, abychom se jím nevydali pod vlivem strachu, obav, váhání. Udělejme cokoli nečekaného, o čemž víme, že je správně. Poznáme to podle vnitřního hlasu, který k nám promlouvá. Tenhle hlas můžeme slyšet pouze s čistou myslí. S myslí odpoutanou od komfortní zóny, respektive s vědomím existence komfortní zóny.