O pravdě

05.09.2018

Pravdu jsem od dětství vnímal jako něco, co si někde přečtu, nebo mi někdo, komu věřím, řekne, a tím se stává určité tvrzení pro mě více méně svaté. Tím, že jsem v dětství nikdy příliš nečetl, jsem byl spíše odkázán na to, co mi kdo řekl. Byli to především mí rodiče a prarodiče, hlavně děda, kterého jsem vždy obdivoval a obdivuji stále, i když je několik let po smrti, kdo mi dával rady do života a učil mě o tom, jak svět funguje. Byl to člověk sečtělý, který duší procestoval celý svět. V jeho slovech se odrážela moudrost, která jakoby překračovala vše, co jsem kdy slyšel. Pak tu byli učitelé na základní, střední a vysoké škole, kteří mi předávali jakási univerzální školská moudra. Spíše by však bylo lepší říci učební látku, související se vzdělávacím systémem. Jak jsem se stával dospělejším, i když tento pojem nemám rád, protože nevím, co si pod ním mám představit, neboť to ve skutečnosti znamená pouze dosáhnutí plnoletosti, která s dospělostí nemusí mít vůbec nic společného, začal jsem zjišťovat, že pravda má nějak moc různých podob. Každý, kdo mi o nějaké pravdě něco říkal, měl na ni celkem odlišný pohled než někdo jiný. Pak tu jsou různé historické texty, které káží o pravdě, respektive o něčem, co se stalo a ovlivnilo současnost ve všech možných ohledech.

Zdroje, ze kterých jsem měl možnost čerpat pravdu, byly mnohé. A jsou tu neustále. Od blízkých, ale i vzdálenějších osob přes média, myslím tím komerční i veřejnoprávní subjekty podávající čerstvé i starší zprávy ze světa, knihy, internet. Názory a pojednání o pravdě se natolik lišily, že jsem byl zmatený a nevěděl, co tedy pravda je a co je pouhá iluze pravdy. Dokonce jsem svoje názory na pravdu nejednou změnil. Asi jako každý. Na pravdě se totiž ani nejvyšší politická scéna nikdy neshodla. Nemusím se zde ale opírat pouze o politiku. Jde totiž o všechny oblasti sociálních struktur, ať se jedná o náboženské, vědecké, či ty nejzákladnější mezilidské.

Co tedy je pravda? Nyní vím, že na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Neexistuje totiž univerzální odpověď. Asi jako na většinu takových otázek. Co by se o pravdě dalo s jistotou říci, je to, že pravda je vše a zároveň nic. Pravda je jakási bytost, která má šaty všech střihů, charakter cholerika, sangvinika, melancholika i flegmatika, je zahalena do kompletní škály barevného spektra, je to muž i žena, je všude a zároveň nikde. Pravda je velmi subjektivní. Každý člověk na této planetě má o ní zcela odlišnou představu. Není možné dát jí určitý univerzální tvar a podobu. Pravda je naprosto pružná a zcela měnitelná.

Jednoduchý příklad, který uvedu, vystihuje jednu oblast pravdy zcela jednoznačně. Vítězství spojeneckých vojsk nad vojsky hitlerovského Německa na konci Druhé světové války zajistilo v té době mír. Nacističtí pohlaváři byli veřejně pranýřováni a odsuzováni za své činy. Dobro zvítězilo, zlo bylo poraženo. V učebnicových a historických textech je tedy zaznamenáno, že Adolf Hitler byl člověk až démonický a uvrhl na nějaký čas svět do chaosu a nevýslovného utrpení. Naopak vítězové války byli oslavováni. To je tedy pravda.

Zkusme se však zamyslet, kdyby konec této války proběhl jinak. Kdyby naopak Třetí říše zvítězila a nacismus se v plné síle stal pánem světa. Dnes bychom se učili o tom, jak tatíček Hitler osvobodil celý svět od krutovlády pomatenců a byla by to veřejně vnímaná a oslavovaná pravda.

A tak je to se vším v historii. Komunistický režim, který ovládl naší zemi na dlouhá desetiletí, byl v očích veřejné pravdy považován za jediný správný a prosperující všem lidem naší socialistické vlasti. Po jeho pádu se vše otočilo a nyní se dokonce zvažuje, že se symbol srpu a kladiva dostane mezi zakázané znaky, podobně jako hákový kříž. Jak tedy můžeme vědět, že to, co je považováno za historii, je skutečně pravdou? Není pravda psaná vítězi, jak praví staré moudro? Ano, je. A nejen vítězi. Pravda je psaná především těmi, kdo mají moc. A moc je především v rukách lidí, kteří se za mocné, pro mě často ze záhadných důvodů, považují. Jsou jimi právě ti, kdo veřejně hovoří o pravdě. A nejde jen o politiky všech stran, ale především o informační média, v zákulisí ovládaná korporacemi kontrolující svět, která mají největší moc nad názory lidí. Už jen fakt, že se o pravdě někdo snaží přesvědčovat druhé, staví tyto hlásající lidi do světla nepochopení. Tedy jejich nepochopení pravdy.

O Pravdě nemůžeme nikoho přesvědčovat, ani její podobu předkládat jako jedinou možnou. K pravdě musí dojít každý z nás sám. Je nepochybné, že k vytvoření vlastního pohledu na pravdu je třeba vždy znát tím víc faktů, čím pevnější pravdu pro sebe chceme poznat. Je zcela nepřirozené, abychom si zjistili fakta o nějaké problematice jen z jednoho úhlu pohledu. Na vše je třeba dívat se z ptačí perspektivy. Vidět všechny možné příčiny, zkoumat svědectví, ptát se, bádat a zjišťovat. Při tom všem si držet zcela neutrální pohled. Na konci našeho bádání si můžeme, ale také nemusíme, vytvořit pravdu. Co je ale velmi důležité, je vědomí, že ani tato naše pravda není správná. Tedy správná v komplexím slova smyslu. Je to stále naše pravda. Pokud si totiž tohle uvědomíme, nemůžeme o ní nikoho přesvědčovat. Ani nám to nepřísluší. Co můžeme, a asi bychom měli, je povědět o naší pravdě dalším lidem. Tak, jak to činím nyní já. Povědět jim vše, co víme, aby i oni mohli naše tvrzení zahrnout do střípků bádání a zkoumání jejich pravdy. Nikdy však nikoho nepřesvědčujme, že máme pravdu. Je to jako by někdo zamilovaný tvrdil druhému zamilovanému, že jen on zná skutečnou Lásku a má toho nejbáječnějšího partnera na světě. Pokud by to tak skutečně bylo, všichni ostatní lidé by měli partnera "druhořadého" a Lásku by nikdy nepoznali, což je nesmysl.

Stejně tak mi můj milovaný děda předával jeho pohledy na svět. Pohledy, které byly velmi silně ovlivněny dobou a podmínkami, v nichž vyrůstal. Poválečné Československo, kdy bylo cokoli německého nenáviděné, jeho násilnický a alkoholický otec, který bil jeho i maminku, rázovitý kraj průmyslového Kladna. To vše se nepochybně podepsalo na jeho vnímání všeho a s tím související vytváření názorů a pravd. Právě proto je pravda tak moc subjektivní. Zakládá se hlavně na vnímání světa každým z nás. A každý z nás má zcela jiné myšlení závislé především na, řekl bych, "startovacích" podmínkách života.

A proto je třeba mít stále na paměti, že naše pravda není svatá, protože co je pro nás pravdou, může být pro druhého nesmysl. A tak je to dobře. Protože když se sejde více lidí, kteří věří pravdě, k níž dospěli cestou, kterou jsem popsal, změní se svět. A změní se i ti, kteří k pravdě dospěli cestou plnou zlosti a hádek. Změní se svět, ve kterém se stále někdo snaží někoho o něčem přesvědčit a vytvoří tím válku.

Závěrem chci uvést moudro, které musíme mít stále na paměti. Stokrát opakovaná lež stává se pravdou. Vstřebejme tuto větu do morku kostí, abychom při dalším utváření názoru věděli, že není vždy vše takové, jaké se na první pohled zdá. Respektujme názory druhých a pochopme, že na ně má každý právo. Diskutovat je zcela na místě. Přesvědčovat, rozčilovat se a povyšovat se nad odlišnými názory je nejen sobecké, ale také hloupé.