Hloupý Honza

05.09.2018

Děda 

Nevím proč tomu tak je, i když moderní vědní disciplíny, ale i takzvané alternativní životní přístupy, na to mají své poměrně logické teorie, ale nepamatuji si příliš mnoho z mého raného, ale i pokročilejšího dětství. 

Jsou to jen záchvěvy emocí v mé mysli, které mi občas připomenou okamžiky, jež působí spíše zmateně a mlhavě, než jako hmatatelné vzpomínky. Je zvláštní, jak dokáže třeba vůně vyvolat emoci, kterou ne vždy chápu. Někdy cítím radost, klid, štěstí, jindy strach, smutek, pocit ublíženosti. Jako když vstoupím do bytu mojí babičky, který je v činžovním domě pod Horním náměstím, kdysi Rudém náměstí, anebo ještě před tím Adolf Hitler Platz, v Jablonci nad Nisou, kde žiji od svého narození roku 1987, poté, co delší dobu trpělivě čekám za pečlivě zamčenými dveřmi, než se babička doplíží, aby mi otevřela. "Honzíku! To jsem ráda, že jsi přišel, pojď dál." Radost v její časem opracované tváři se mi zdá pořád tak čistá a upřímná. A ona je. A to i navzdory jejímu velmi pokročilému věku 89 let, v němž se začíná její mysl pomalu ztrácet...

"Představ si, že mi za dva roky bude 100 let!"

"Babi, vždyť to není pravda, nebylo Ti ještě ani 90!"

"Jo? Tak vidíš. To je ale taky hodně!"

Její láska je ale tak silná, že z ní přes veškerou zmatenost její časem zchátralé duše tryská všemi směry. Vůně jejího bytu ve mně vždy evokuje pocit bezpečí. Vidím to jako dnes, když ještě děda žil a seděl ve svém křesle v obývacím pokoji a jeho tvář voněla po Pitralonu, kterého měl děda zásobu jako pro celý regiment a nestačil ji spotřebovat během celého roku, když od každého vnuka a vnučky dostal k Vánocům alespoň jednu lahvičku. Nutno říci, že vnoučat mají moji prarodiče požehnaně. Pokaždé, když stejnou vůni cítím, a může tak vonět třeba úplně cizí člověk, jsem až dojatý a mám pocit, že děda stojí u mě. Často se stane, že bych takového člověka nejraději objal. Dokonce mám k němu i naprostou důvěru. A to jen kvůli vůni! Nebo právě pro tu vůni?

Děda byl člověk, kterého jsem si vždy moc vážil. Byl to urostlý vysoký elegantní "kovboj" s hustými černými prošedivělými vlasy, jak si je dnes vybavuji, a vždy hladce oholenou tváří. Byl velmi sečtělý. Díky všem možným románům od vynikajících světových autorů, jako je třeba Jack London, procestoval duší celý svět, ačkoli mimo naší vlast nenavštívil zdaleka tolik zemí, které znal a objevoval prostřednictvím literatury. Měl dost jasné a neústupné zásady a názory, ze kterých pramenila veliká moudrost, ale zároveň byl z jeho postojů cítit vliv prostředí a doby, v nichž vyrůstal. Vesnička nedaleko průmyslového Kladna, alkoholický a násilnický otec, milující maminka, poválečné období a mnoho dalšího se na něm hodně podepsaly. A to ve všech ohledech. Rodina pro něj byla tak posvátná, že by býval neváhal ani vteřinu udělat vše pro to, aby ji ochránil. Často jsem jen seděl v tom bezpečném bytě, do nějž skrze bílé záclony v oknech proudilo zažloutlé zapadající letní sluníčko vrhajíc stíny venkovních stromů na koberec, a poslouchal jeho vyprávění o všem možném i nemožném. Byl to muž slova a činu. Skvěle vařil. Babičku miloval od první až do poslední chvíle neotřesitelným způsobem. Říkával jí malebně znějícím indiánským jménem Kvítek prérie. Taková jména jsme měli všichni v rodině. A některá byla opravdu výstižná. Třeba Rychlá huba, jméno jedné z mých milovaných tetiček, sestry mé mamky, která vážně tou svou hubou jede a jede, až člověku po čase píská v uších, jako po večerním bujarém koncertu.

Děda nesnášel muže, kteří byli nesamostatní, lhali, podváděli, byli násilničtí, nespolehliví. "Chlap, kterej se o sebe nedokáže postarat, stojí za hovno!" opakoval mi často. Narážel na jeho některé kolegy z práce, kteří si snad ani nepšoukli bez svých služebných-manželek, ke kterým se na oplátku chovali povýšeně a bez většího respektu. Vrcholem pro něj bylo, když takovýto muž ještě chodil za ženskými, propíjel s nimi výplatu a rodinu viděl jen tu a tam. O těchto mužích pronášel děda ještě silnější soudy. "Takovýho chlapa rozemlít do salámu!"

Jednou jsem za dědou přišel a řekl jsem mu, že se chci nechat potetovat. Samozřejmě jsem se nesetkal s přílišným pochopením, jak to u lidí pokročilejšího věku bývá. Možná bývalo, protože doba a společenské klima se tak rychle mění a úsudky přirovnávající potetované s kriminálními živly se asi již vytratily. Když jsem mu ale vysvětlil, že motivem tetování bude on, strnul v úžasu. Jeho oči se zrcadlily vlivem nečekaného dojetí. Dokonce mi chtěl tetování zaplatit, což jsem odmítl, ale na jeho a babiččino naléhání jsem vzal velký příspěvek. Je škoda, že se děda nedožil svého zvěčnění na mém rameni, kde je vyobrazen v arizonské poušti Divokého západu, o kterém mi nesčetněkrát vyprávěl.

Ty jeho historky člověka tak ohromily, že jsem jako malý byl přesvědčen o tom, že děda to vše nejen skutečně zažil, ale že je i skutečným kovbojem. A nebyl jsem sám. Vzpomínám si, že se jednoho z mých bratranců, možná to byl bratr, ptala paní učitelka ve škole, co dělá děda, načež se dozvěděla, že je kovboj.

Když ještě děda žil, vytvářel s babičkou skutečný přístav setkání, klidu, ale i dohadování naší celé rodiny. Jejich byt byl každý den v obležení někoho z rodiny. Při oslavách, svátcích nebo prostě jen tak. "Chceš grog?" ptal se děda. "Tak jo tati, ale nedělej mi ho moc silnej!" odpověděla jedna z jeho dcer a po vypití šálku málem nesešla schody na cestě domů. Ohřátý rum bez kapky vody nebo čaje. To byl podle dědy pravý grog. To byl celý děda. Všechno přeháněl, ve všem byl extrémista. "Prosim tě, Bible není dobrá ani na vytření prdele!" prohlásil jednou při debatě o knize knih. "Ježiši Jardo!" trefil mojí pokřtěnou, katolickou víru vyznávající babičku málem šlak! Tradují se v rodině historky, že když děda řekl tuto legendární větu, zastavily se vlaštovky v letu, hodiny přestaly tikat a možná i planeta Země točit. Děda měl ohledně jakéhokoli náboženství jasný názor. "Jen lidstvo oblbuje!" říkal často. S odstupem času, jak se já sám vyvíjím a vytvářím pohled na život a jeho směr, chápu jeho slova hlouběji. Vím, že se za tímto výrokem skrývá význačnější prohlášení, které měl děda na mysli. Náboženství zneužité sobeckostí, touhou po moci, nepopiratelně lidstvo oblbuje. A nejen to. Vede celé národy proti sobě.

I když měl děda velmi extravagantní názory, které bez okolku neváhal komukoli předat, a tu a tam prohlašoval šokující věty, byl nekonečným způsobem laskavý a milující. Dodnes ho považuji za vzor mužskosti, cti a moudrosti.


Rudá

Dětství plyne a člověk s ním. Jak šťastný a neskutečný je tento čas. Mlhavé vzpomínky dostávají jasnější tvar, sto padesáté vyprávění stejné historky na rodinných sešlostech dopomůže k vyvolání i těch starších zapomenutých vzpomínek. Mám ale pocit, že jak se taková příhoda stále převypráví, ztrácí hodně na své původní pravdě a mnohdy se zdá, že každý vnímá tehdejší událost úplně jinak, a co se tehdy doopravdy přihodilo, je ve hvězdách. Je to ale přirozené.

Mé dětství bylo ve znamení úrazů z blbosti nebo spíše z dětské rozdováděnosti. První zlomená kost, mamka se hroutí. Druhá zlomenina, třetí, čtvrtá a mamka stále se stejným trápením prožívá moje úrazy bez ohledu na to, je-li to po páté, co mám sádru na všemožných částech mého těla. "Ta Vaše karta, paní Dudová, začíná být opravdu objemná!" pošklebuje se lékař na chirurgii v jablonecké nemocnici snažíc se, abych výraz jeho tváře neviděl, když v sedmnácti padám ze stromu na záda poté, co jsme pivem posílení vymýšleli se spolužáky po zapíjení vysvědčení, jak vylezu na kovový monument u fabriky, abych se předvedl, jaké mám akrobatické vlohy. "Aha, takže kamarád Ti hodil kšiltovku na strom, a ty jsi pro ní lezl?" nevěřícně se řechtá sestřička, když mě vede na dětské oddělení, kam se nevejdu ani do postele, nade mnou visí hračky na provázku, což mamku konečně rozesměje natolik, že mi to se smíchem vypráví dodnes. Já, sedmnáctiletý kolohnát s nekonečně dlouhýma a hubenýma nohama na dětském oddělení, nemocniční pyžamo mi končí těsně pod koleny. Sestřička dobře věděla, jak to asi celé bylo.

Je krásné, jaký neuvěřitelný talent mají někteří lidé poznat lež. Je ale pravdou, že u mě není zase tak těžké odhalit, že si vymýšlím. Jsem asi tak dobrý lhář, jako je provazochodec letecký inženýr. Rudě se mi zabarví nejen tváře, ale celá hlava až za uši. Bože! Jak já to nesnáším! Rudnu ale i v běžných situacích. Jdu po ulici, z dálky vidím známého, pevně se soustředím na to, abych byl v klidu, aniž bych měl mít důvod, ale už cítím nával horka, jak postupuje z krku do tváří a krásně se mi rozlije po hlavě, až svítím jako lampión. V extrémním případě, který přichází nečekaně a bez varování, zrudnu natolik, že mi i oči začnou slzet. Barva mých tváří navíc není stálá. Střídají se odstíny světle červené, růžové a různé druhy rudé. Strávil jsem hodně času tím, že jsem se snažil vymyslet jakýsi algoritmus, jak a proč k tomu efektu dochází. Už jsem to ale vzdal. Je to prostě část mé osobnosti a vlastně ani já a ani lidé v mém životě si mě bez toho nedokáží představit. 

Mám to po obou rodičích. Jak je možné, že se sejdou na světě dva lidé, kteří oba "svítí"? A jak je možné, že jsem to byl právě já, kdo tuto úžasnou výhodu zdědil? Proč má brácha normální barvu za všech situací? A vůbec, proč je úplně jiný než já? Silnější, šikovnější, ale také prudší. Prudký je jistě po tátovi. Prateta, mimochodem sestra mého dědy, kdysi prohlásila legendární větu. "Radim je hodnej, ale prudkej jako sračka!" To mého tátu vystihuje asi nejlépe. Je to člověk neskutečně šikovný, hodný a starostlivý. Nehledě na jeho zajímavou schopnost "samonáseru", jak takové osoby označuje skvělý Jaroslav Dušek. Říkáme mu "samovytáčecí táta". Je to skutečně nesmírně zajímavé a vtipné, jak dokáže vstřebat nějakou informaci v rámci rozhovoru, který plyne dál, táta se k té informaci náhle vrátí s vyjádřením údivu a v následujících fázích rozhovoru sám nad tím údivem dumá ve spirálovitém stupňování rozhořčenosti. Na konci spirály je právě náser na vrcholu. Výbuch sopky s překrásným AZ-kvízovým jménem Eyjafjallajökull, tak se dá o tomto vrcholu hovořitBrácha je v tomhle celý on. Ale i když je úplně jiný, je také stejný jako já. Asi chápete, kam těmito otázkami mířím. Jsou to totiž otázky, které, jak člověk z dětství přejde do puberty a následně do dospělosti, začnou v jeho mysli proudit a nedají člověku pokoj. Kdyby to ale byly jen tyto "nepodstatné" otázky. Náhle se zjevují další, složitější, zdánlivě nezodpověditelné. Co se stane, až umřu?

Jako malý jsem se jedno období strašně bál smrti. Ležel jsem v posteli, snažil se usnout, ale nešlo to. Myslel jsem na to, že až umřu, budu takhle ve tmě ležet v rakvi nekonečný čas. Nikdo mi na to nedokázal odpovědět. "Prosím tě! Nedělej si s tím hlavu, jsi ještě malý." No jo, ale on mi to nikdo nikdy nevysvětlil ani potom, co už jsem se stal "velkým". Je to pro rodiče jistě skutečný očistec tohle ptací období dítěte. Otázka za otázkou, které není na tomto světě dost dobře možné zodpovědět.

"Proč tudy vedou koleje?"

"Protože tudy jezdí vlak."

"A proč tudy jezdí?"

"Protože tudy vede trať."

"A proč tudy vede trať?"

"Protože jí tu postavili."

"A proč jí tu postavili?"

Já podobnými otázkami tyranizoval nejen rodiče, ale i babičku s dědou, kteří mě hlídali v předškolním věku. Představte si tu lásku. Každé ráno šli babička s dědou přes půl Jablonce k nám do Jabloneckých Pasek, kde máme dům. Babička začala vařit, děda šel něco kutit na zahradu. Já si hrál celý den venku, lezl jsem v obrovských výškách po stromech, z čehož měla neskutečnou radost hlavně k smrti vyděšená babička, hrál si na všemožná povolání, často na válku, jako asi všichni kluci. Prostě jsem žil jako skutečné dítě, obklopen naprostou láskou. To je něco, co ze mě udělalo člověka, který se trochu vymykal. Stal jsem se velmi citlivým, možná se dá říci až přecitlivělým. Nesnášel jsem vtipy o mámách, narážky na mámy. V dětství se mi spolužáci často posmívali a využívali tyto moje "slabé" stránky. Na prvním stupni základní školy to bylo vůbec těžké. Děti umí být zlé. Jak snadno se dítě nechá ovlivnit a zmanipulovat druhým, jen díky nové digihře. Dítě se silnějším postavením, získaným jen díky nějaké drahé vymoženosti, kterou si nemůže každý rodič dovolit, ovládá zástup spolužáků, kteří udělají cokoli, jen aby si tu věc mohli alespoň na chvíli půjčit. Nevědomky se tedy stávají otroky alfaspolužáka, který je řídí a poštvává proti tomu, kdo se mu zrovna nelíbí. Dítě s takovou mocí není dobré si znepřátelit. Cítím tu neskutečně silnou podobnost mezi touto dětskou, zdánlivě naivní malou společností a společností v tom nejširším slova smyslu. Tou takzvanou dospělou společností. Společností nejen dnešní doby.

Puberta

Puberta. To je vůbec asi to nejzvláštnější období v lidském životě. U mě probíhala obzvlášť divoce. Ačkoli jak můžu vědět, jakým způsobem probíhala puberta třeba u Vás? Všeobecně je ale puberta vnímaná jako období života, ve kterém je každý druhý člověk v očích jeho okolí zralý na blázinec. Vzpomínám si, jak jsem přešel ze Základní katolické školy na Gymnázium Dr. Randy. Na základní škole bylo všechno jakoby ve starém dětském duchu. Učitelé nás znali tak dobře, jako naši rodiče. Jen ta rodičovská láska chyběla, což je v tomto systému školství normální. Někdy ale i bolestivé. Jako když jsem od pana učitele Rybáře dostal facku za to, že jsem skotačil po chodbě. Ta jeho obrovská ruka mi navodila pocit vesmíru. Ačkoli byl den, viděl jsem hvězdy. Takový okamžik si člověk až moc dobře pamatuje. Asi proto, že to bylo nepříjemně šokující, i když z dnešního mého pohledu také v jistém smyslu oprávněné.

Obtížný je život učitele. Asi o žádném povolání na světě neplatí označení "poslání" tak, jako právě v pedagogické oblasti. Tohle povolání zkrátka nejde dělat pro peníze. A pokud snad někdo je učitelem pouze proto, aby se měl čím uživit, nezbývá mu, než uvažovat o rychlé změně povolání, v opačném případě o návštěvě psychiatra.

Měl jsem velkou výhodu, že jsem chodil právě na katolickou školu. I když, nenechte se mýlit. Nešlo o katolickou školu ve středověkém duchu. Šlo spíše o volnější způsob výuky třeba v přírodě, na výletech. Součástí vyučovacích předmětů bylo i Náboženství, kde jsme si četli v Bibli, jezdili na exkurze a mohli navštívit místa, kam se leckdo nedostane. Třeba do sklepení u židovského hřbitova v Praze, kde jsem viděl lidské kosti v kbelících při jeho rekonstrukci. Paradoxem je, že moji spolužáci, včetně mě, jsme se jako žáci této školy se "svatým" jménem málo kdy chovali. Třídní a ředitelské důtky, dvojka z chování, to nebylo nic výjimečného. I tak jsem ale vždy věděl, kam až mohu zajít. Nikdy jsem nebyl drzý, nebo si to alespoň myslím. Učitelé mě měli rádi. Byl jsem takový andílek s delšími blond vlasy střiženými podle hrnce, jak se to tehdy nosilo. Mamka mě tak stříhala, je to kadeřnice. Když se dnes podívám na fotky, nevím, jestli jí za ten účes děkovat nebo vynadat. Kastrolovitý pocit vyvolaný pohledem na fotografie mě ale postupem času jen pobaví a dokonce si říkám, že jsem asi vážně byl roztomilé dítě. Jaké dítě není roztomilé, že...

Na gymplu se všechno změnilo. Nové předměty, noví lidé, nové prostředí. S tím jsem měl problém. Rudl jsem stále častěji. A do toho všeho už plně rozvinutá puberta mladého "pitomce". To bylo něco. Dodnes si občas kladu otázku, jak je možné, že jsem to všechno zvládl, natož pak s takovým výsledkem mé osobnosti, kterou mám dnes, a to nemyslím nikterak povýšeně. Mám na ty časy takové hořko sladké vzpomínky, asi jako mnoho z nás. Je to přirozené, člověk opouští dětství a přechází do dospělosti. Ale v tom mezi čase, možná mimo čase, se může rychle ztratit. V mysli opouštíme rodiče a poznáváme svět okolo nás. Dokonce se nám zdá, že rodiče jsou téměř nepotřební, jen nás omezují, nerozumí nám.

Svět nám rozevírá náruč a my do ní vřele padáme. Můj přístup k této etapě života byl poměrně netradiční a vymykal se takovému tomu standardu. I když, co je vlastně standard? Tím, že jsem byl vychováván v opravdu velké lásce, jsem choval respekt nejen k rodičům a vůbec celé rodině, ale také k ostatním lidem. Měl jsem volnost, kterou jsem nezneužíval. Když se řeklo, že budu v devět doma, byl jsem. Je ale fakt, že kde jsem byl, to věděli jen zasvěcení nebo kumpáni, se kterými jsem podnikal výpravy do míst, na kterých, kdyby rodiče věděli, že jsem byl, asi by je trefilo.

Můj starší bratr měl na mě neskutečný dopad. Co poslouchal on, poslouchal jsem já. Jaký názor měl on, takový jsem měl já. S bráchou jsme si vždycky rozuměli. Jako malí kluci jsme si spolu hráli každý den. Vytvořilo se mezi námi tak silné pouto, že ho nelze přetrhnout. To se ale projevilo až s odstupem času. V pubertálním věku, ve kterém on už nějaký čas plaval a já do něho teprve směle kráčel, se mezi námi projevila ta pravá bratrská láska. "Dělej! Drž to kolo a nečum na mě!" koordinoval mě bratr, když jsem mu pomáhal s výměnou pneumatiky na Jawě 350. Protože neměl potřebné nářadí, jen nějaké staré zohýbané šroubováky, byl výsledek jeho úsilí celkem jasný. Kolo mu po desáté vyklouzlo z ruky, prst mu zůstal mezi ráfkem a pneumatikou, a když ten prst vztekle a zběsile vytáhl, ještě do kola kopl, což mu způsobilo další bolest a jeho prudkost-sračka se projevila v plné síle. "Ty kreténe! Jak to držíš?" vykřikl na mě. "Radime, ty seš fakt debil!" odvětil jsem mu a dal se na útěk, protože brácha sebral šroubovák a mně bylo jasné, že se náhle měním z pomocníka v terč jeho hodu. Kličkoval jsem po zahradě a kolem hlavy mi prosvištěl šroubovák, pak ten druhý, potom kladívko, polínko a všechno možné, co měl brácha po ruce. "Kde je Ráďa?" ptal se mě bratranec Michal, když se toho odpoledne stavil u nás doma. "Nevím, a i kdyby chcípnul, tak je mi to jedno!" prsknul jsem na něj odpověď.

Bylo to jako na horské dráze. Druhý den, jako by se nic nestalo, jsme s bráchou dělali na zahradě oheň a pálili bordel, který jsme při úklidu našli v pokojíčku. A že ho nebylo málo! Nejdřív jsme pálili kulturně, jednu věc po druhé. Po chvíli nás to ale už tak nebavilo, tak jsme do ohně sypali celé přepravky smetí najednou. Náhle se ozval takový divně ostrý zvuk. Pak další a další. "Ty vole! Tys tam nasypal ty náboje!" Záchvat smíchu nás ochromil, když jsme utíkali za dům do skrýše. Bylo to vzrušující, připadali jsme si jako vojáci na frontě. Bratr byl v té době biatlonista a zapomenutá krabička s náboji do malorážky vhozená omylem do ohně zajistila situaci jako na bojišti.

"Pojď sem, něco ti ukážu," zavolal na mě jednou brácha z ložnice rodičů, když nebyli doma. Šel jsem za ním a uviděl na zemi porno časopis z roku 1990 nebo tak nějak. Zkušenější bratr listoval a já jen s úžasem koukal. Nejdřív jsem si připadal divně, provinile, ale po čase jsem se vkradl do tátova stolku a s podivným pocitem dobrodružství jsem listoval v tom kvalitními obrázky nabytém časopisu. Po exkurzi do velice jednoduchých a krátkých příběhů porno světa s opravářem praček Helmutem a nadrženou paničkou Dolores jsem časopis vždy pečlivě uložil tam, kam patřil. Mám pocit, že rodiče už o něm dávno ani nevěděli. Pak ho ale jednoho dne našla mamka pod koberečkem na záchodě, kde jsem ho po mých osamocených hrátkách zapomněl. "Kdo ho tam nechal?" zeptala se. Moje zrudnutí jí hned napovědělo. Moje výmluva, že za to může brácha, že mě nutil se dívat, že mě to vůbec nezajímalo, jen jsem ho omylem upustil pod kobereček v koupelně, nijak nepomohla. Naopak mamku rozesmála. Samozřejmě se nezlobila, jen se trochu polekala, že jsem se ocitl v prostředí, ve kterém si mě asi jen těžko dokázala představit, ještě navíc v tak mladém věku. Je ale pravdou, že bratr mě skutečně zasvětil do prostředí sexuálního světa, a to nejen skrze objev porno časopisu, ale také, a o tom se dozvěděl až časem a nutno podotknout, že nebyl rád, když se věnoval společně s dívkou šťastným chvilkám v našem zahradním domku, jenž byl upravený pro letní přebývání, a já s mým kamarádem jsme ho při tom pozorovali skrze díru po suku v obložení, která nemohla mít tušení, jakou radost způsobila dvěma puberťákům. "Díra jedna pitomá!" řekl jsem si i já, když jsem byl skrze ní zaměřen "náhodným" kolemjdoucím při podobných aktivitách, jež se od těch bratrových lišily tím, že jsem je provozoval sám. Byla to tehdy od bráchy rána pod pás. Vysmíval se mi celé dny. Blbec! Asi to byla karma za moje předešlé zorganizování šmírování jeho sexuálních hrátek. Jó, ta karma! Ona je totiž zdarma...

Bratr odešel na vojnu, já zůstal doma sám. Tedy samozřejmě ne zcela sám. Rodiče, hlavně mamka, byli stále se mnou doma. Ale i tak. Bylo to divné. Po všech těch letech bez něj v pokojíčku. Po vojně se brácha odstěhoval definitivně, protože, ačkoli to nebylo zrovna v plánu, zplodil se svou tehdejší přítelkyní dítě. Krásnou a milovnou Julinku. Holčičku s blond vlasy a modrýma očima, která z toho miloučkého miminka tak rychle vyrostla. A tak se musel zapojit do velmi odlišné role, které jsem já tehdy ještě nemohl ani vzdáleně rozumět. Možná jí nerozuměl ani bratr, ale život ho hodil do vody s příkazem "plavej!" Tohle období, mezi mým patnáctým a osmnáctým rokem, bylo to, o kterém bych mohl v klidu prohlásit, že bylo ve stylu splašené komety, která letí jednou tam, potom zase zpět, naráží na všechno možné, náhle visí jen tak ve vzduchoprázdnu, potom se skrze láhev změní v beztvarý kus modelíny, co sebou trhá sem a tam, někdy je všechno dohromady a neví, proč sakra ty beďary pořád raší a co jsou vlastně zač! Ano, i touto mnou podanou jednoduchou definicí lze charakterizovat stavy poberty.

Mnohé se tehdy odehrálo. První nešťastná láska, první kocovina, první sex na záchodcích diskotéky, první počítač, první fesťák, první zkušenost s cigaretami a marihuanou, první vážnější známost. Těch "první" bylo opravdu hodně, jak to tak bývá. A nutno podotknout, že některá ta "první" neproběhla tak, jak si je člověk, když tušil, že přijdou, že dokonce musejí přijít, představoval. To se týká hlavně prvního sexu. Asi víte, co tím myslím. Představa romantického sexu u svíček v pološeru pokoje se rychle změní v realitu v podobě velmi krátké zkušenosti někde venku na louce při studeném dešti.

Během mého kometa-lahev-modelína období mě velmi oslovovala hudba. I v tom měl na mě vliv můj bratr. Ten vliv začal působit samozřejmě už dříve. Myslím si, že je zcela jedno v jakých letech předchozího století nebo i v tomto století jste vyrůstali. Hudba je kult. Její styl se sice každé různě dlouhé období mění, ale způsobuje v principu stále stejné vlny, možná až explozivní výbuchy. Je to působení na oblékání, účes, názory, styl hovoru a dokonce i styl chůze. 

Jak tak píši o chůzi, vybavuje se mi, jak jsem byl jeden čas pod vlivem fotbalistů. Nebo jsem si to s nimi nějak spojoval. Kdysi jsem se moc chtěl stát fotbalistou. Ani nevím proč. Významný důvod vidím v tom, jak byli fotbalisté mého věku obdivováni dívkami, o kterých jsem snil. Každopádně jsem najednou začal nějak zvláštně kulhat. Chůze to byla prapodivná. Pečlivě jsem přešlapoval z jedné nohy na druhou v takových houpavých tónech. Během toho jsem si připadal skutečně jako fotbalista, kterého jsem takto chodíc viděl asi někde v televizi. Možná to byl jen někdo ze známých, kdo hrál fotbal a ohromil mě, jak chodí. Nutné je dodat, že mi jen připadalo, že chodím tak, že to každá holka jen mlčky obdivuje. Trvalo to do té doby, než jsem byl s tátou kupovat v Mladé Boleslavi, když jsme jeli odněkud, boty. V rámci cvičné procházky po obchodu jsem se měl tátovi předvést, jak mi boty padnou. Když mě viděl, řekl mi: "Co děláš? Proč chodíš jak debil?" Jsem mu za to vděčný. Dnes obzvlášť. Kdyby mi to zůstalo, jistě bych musel navštívit nějakého odborníka. Dokonce i tehdy, ačkoli jsem se na něj nejdřív rozzlobil, že mi nerozumí a ví prd, uvědomil jsem si, že ta chůze je divná. Pomohla k tomu zrcadlová stěna v tom obchodě, v jejímž přísně realistickém obrazu jsem se zahlédl po tátově připomínce. Je pravdou, že každý člověk je svou chůzí, stejně jako vším ostatním, jedinečný. Já například nějak podivně šmajdám. Vytáčím pravou noho směrem doprava, druhou mám rovně. Dlouho jsem si toho nevšiml, ale čerstvě napadaný sníh, po němž kráčím jedním směrem a stejným se pak vracím, mi to prozrazuje a připomíná v zimním období velmi často.

Hudba prezentovaná mým bratrem jako ta, kterou když někdo neposlouchá, jakoby neexistoval, zasadila do mé hlavy semínka, která postupně vyklíčila v prales z ní pochopených a převzatých myšlenek a názorů. O hudbě zde píši z toho důvodu, že na mě měla skutečně značný vliv. Když pominu návalové vlivy, jako byly myšlenky anarchie, skinheads, alkoholismu, byl to hlavě vliv hudebního stylu punk rock, který skrze kapelu Blink 182, pocházející z kalifornského Los Angeles či San Diega, způsobil výbuch nadšení pro bicí. Bubeník této kapely je jedním z nejlepších na světě a mě jeho hraní oslovilo tak, že se stalo středem mého vesmíru. Bicí jsem si pořídil a k nadšení rodičů a všech našich sousedů jsem hrál v pokojíčku, kde bicí souprava nahradila bratrovu postel. Hodiny a hodiny týdně se nesly vzduchem našeho útulného údolí s malebně rozsetými domky uši trhající rány na činely, bubny a někdy i paliček dopadajících kamkoli v pokojíčku, když mi mou začátečnickou nešikovností vyklouzávaly z rukou. Trpělivost nejen mých rodičů, ale i sousedů byla až zázračná. Nikdo si nikdy nepřišel stěžovat, že mu poskakují skleničky v obývací stěně nebo že už volá Chocholouška, kterého prosí o akutní hospitalizaci pro nervový kolaps.

Sousedé na mě byli vždycky milí. Viděli mě vyrůstat. Mnozí jsou dodnes jako moji strýčkové a tetičky. To mohu bez mrknutí oka prohlásit o Pepovi. Pepa byl po určitou dobu mého dětství, hlavně v předškolním věku, skutečný kamarád, ačkoli byl o několik dekád starší. Chodil jsem k němu každičký den, když mě hlídala babička s dědou. Měl tehdy jen malou automobilovou dílnu přímo naproti našemu domu přes ulici. Ta jeho dílna byla jako svatyně pro místní chlapy, kteří sem jezdili utěšit svoje emoce spojené s manželskými neshodami, pracovními trablemi, nebo prostě jen tak na pokec, kafe a cigáro. Bavilo mě poslouchat rozhovory, kterým jsem vůbec nerozuměl. Byl jsem mezi velkými chlapy a to mě bavilo. Připadal jsem si jako jeden z nich, zamyšleně jsem kýval, když kývali ostatní a smál se, když se smáli ostatní. "Pepo, spadnul mi řetěz z tříkolky," oznámil jsem mu jedno odpoledne, když zrovna vyřizoval objednávku na opravu vozu. "Honzíku já teď nemůžu, přijď za chvíli," odvětil a dál se věnoval své práci. "Ale já to potřebuju hned! Vždyť nemůžu jezdit!" vytřeštil jsem oči a naléhal na svém požadavku o okamžitou opravu mého vozítka, které jsem považoval minimálně za stejně důstojné, jako všechna vozidla na světě. "No, tak v tom případě se nedá nic dělat," řekl se smíchem pán, který s Pepou potřeboval domluvit opravu jeho vozidla. Pepa všeho nechal a vrátil řetěz do ozubeného kola a já vesele pokračoval v jízdě, která v mojí dětské mysli zrovna probíhala někde na německé dálnici směrem do New Yorku, kde jsem byl za tři minuty. Pepovu garáž jsem zkrátka miloval. Potajmu jsem čuchal výfukové výpary ze Škodovek různých modelů.

Perňa

Vidím to jako živý obraz, když malý Honzík, kterému dnes nikdo neřekne jinak než Perňa nebo Perník, aniž by cokoli šňupal, je to prostě přezdívka pramenící z jeho jména, když se rozespalý zjevil v balkonových dveřích domu, kde bydlel. Náš dům vystavěl můj táta v kooperaci s nejrůznějšími námezníky hned vedle domu sousedů, kteří v té době, začátkem devadesátých let, stavěli jako mnozí další v naší ulici. Dnes se jen musím smát, když mi táta vypráví, kolik celá stavba včetně pozemku stála peněz. Bez ohledu na uměle a pro mě nesmyslně vytvářenou inflaci byla prostě tehdy stavba domu nesrovnatelně levnější. Ano, materiálu bylo poskromnu, ale vadilo to snad ve finále někomu? Troufám si tvrdit, že mému tátovi ani sousedům to rozhodně nevadilo. Často si sousedé pochlebují, jak skvělý čas to byl. Jak si všichni vzájemně pomáhali, byli na sebe milí, nezáviděli si. Prostě se ze všech stavitelů v okolí stala jedna velká rodina. Všichni měli malé děti, stejně jako moji rodiče.

A tak se zrodilo jedno z nejpevnějších a nejlepších přátelství v mém životě. Musím přiznat, že mě Perňa někdy vytáčel do nepříčetnosti. A musím také přiznat, že to samé platí obráceně. V tom je ale podstata přátelství. S opravdovým přítelem se dokážeme pohádat kvůli tomu, že pivo v plastovém kelímku se prostě nedá srovnat s pivem ze skla. Mnohdy se tak banální debata zvrtla do husté atmosféry, jež je cítit před zápasem těžké váhy v boxu na tiskové konferenci, kde se dotyční boxeři naparují jako pávi a zastrašují soupeře i novináře. Vždycky to ale skončilo slovy "polib mi prdel vole" a za pět minut se vyhrocená atmosféra vypařila stejně rychle, jako zkondenzovala. Mnohem častější byli naše společné kamarádské výpravy do "vietnamské" džungle, kde jsme nesčetněkrát umírali v boji, stříleli nepřátele a stavěli bunkry. V mládí jsem se vůbec nebál lézt do velkých výšek. Stromy mi poskytovaly nekonečné množství dobrodružství. Se sekyrou v ruce, prkny v podpaží a zásobou hřebíků v kapse jsem šplhal do korun, abych zde vystavěl sedátko, na kterém jsem seděl po úmorné práci, při které mi opakovaně spadla sekyra dolů k Perňovi, kterému prolétla těsně kolem hlavy, sám, protože mojí vášeň k výškám Perňa nikdy nesdílel. Stoupl si na první větev půl metru nad zemí a pevně se držel, aby ho závrať neposlala k zemi. V čem jsem nevynikal já, exceloval zase on. Doplňovali a doplňujeme se téměř celý dosavadní život.

Obrat v dětství přinesl objev piva, cigaret a holek. Jednou jsme měli potřebu vyzkoušet cigarety. Šli jsme k prvnímu nejbližšímu obchodu, kde nás paní prodavačka odpálkovala smečí hodnou profesionálnímu tenistovi. A tak jsme pokračovali od obchodu k obchodu, až jsme došli do centra města, kde jsme s neskutečnou hrdostí a pocitem vítězství nad celým světem zakoupili krabičku lehkých Marlborek. Radost z právě zakoupené krabičky byla tak neúnosná, že jsme se s ní dělili se všemi kolemjdoucími, kterým jsme s výrazem Barbara Conana strkali v ruce drženou krabičku před obličej. Radost opadla po vykouření první cigarety na schodech u autobusové zastávky, protože ji vystřídala značná nevolnost, která vyvrcholila nejprve u mě pozvracením, po krátkém výsměchu se ale ve stejném charakteru projevila i u Perni. Oba jsme šli spát zničení s pocitem, že už nikdy na cigaretu nesáhneme. Nemusím asi zmiňovat, jak dlouho tohle předsevzetí vydrželo...

Objev alkoholu u nás vyvolal, stejně jako u většiny mladých puberťáků, zcela nový, do té doby neprobádaný směr života. Problém, a díky Bohu za něj, byl v jeho obstarání. Hospody zprvu nepřicházely v úvahu. Naše chlapecké rysy vždy hned odhalily, kde je pravda ohledně našeho věku. Hlavně otázka na věk ve mně vyvolalo rudnutí, které nás oba hned prozradilo. Rozhodli jsme se tedy z počátku o pokusy nakoupení alkoholu v obchodech. Někdy se nám to povedlo, většinou však nikoli.

Nově vystavěný Kaufland ve Mšeně nad Nisou, dnes městské části Jablonce, v nás evokoval nápad. Vyšli jsme ve večerních hodinách s nutkáním obstarat lahev vodky. K naší smůle nebyl výběr takto pozdního času vůbec vhodný. V obchodě byl jen pracovník ostrahy a několik prodavaček. Bylo před zavírací dobou. Nervózně jsme chodili mezi regály. Náš nákupní košík obsahoval petardy a touženou láhev vodky. Blížíc se k pokladně, vykrystalizoval v nás pocit, že nám to nejspíš neprojde. Náhle se objevil nápad. "Hele, musíme koupit ještě něco jinýho, jakože nás poslala mamka," rozjasnili se mi oči nad skvělým nápadem. "Jasně, vezmeme vánočku kámo," vyšperkoval můj nápad Perňa. Cestou z obchodu jsme naštvaně rozlamovali vánočku a konzumovali ji v mrazivém počasí s pocitem naprostého nepochopení pitomé prodavačky. "Ať si tu vodku strčí do prdele, Kráva!"

Postupem času jsme asi začali vypadat starší, protože jednoho horkého léta otevřeli jeden ze stánků s občerstvením u přehrady Mšeno, která je ojedinělá v Evropě svou polohou i velikostí. V letních měsících se sem sjíždějí lidé z celého nedalekého, ale i dalekého okolí, aby se osvěžili koupelí i nápoji, ale hlavně okolní přírodou a ojedinělou atmosférou. U námi ihned zamilovaného stánku, v němž pracovali velmi milí manželé, jsme vysedávali téměř denně. To přineslo zálibu v pivu, které s Perňou pijeme oba dodnes s velikou vášní a chutí. A nejen pouze ve dvou. Časem se k nám mimo spoustu známých a pár skutečných přátel přidaly naše první dlouholeté přítelkyně. Z jedné z nich se nakonec vyklubala perňova manželka Maruška. Krásná milá a chytrá holka, která se stala mojí sestrou ve smyslu indiánské "tradice". Řezání a křížení žil na pažích jsme sice vynechali, ale je to prostě "moje" Maruška. Jak by ne, je to žena Perni, kamaráda, kterých v životě mnoho nepotkáte...

Moje tehdejší přítelkyně Míša byla mojí učitelkou v partnerském životě. Nechci se tu nijak zvlášť rozepisovat nad tím, co vše jsem s ní zažil, protože jsme oba udělali značný krok vpřed v našich životech a každý je žijeme již odděleně ve velmi přátelském vzájemném duchu, ale byla a je skvělá holka, díky níž jsem si uvědomil spoustu věcí. Třeba to, že jsem se jako partner nechoval dobře. Nejde o to, že bych si to dnes vyčítal. Jde o to, že jsem si to po našem rozchodu uvědomil a za to jsem jí vděčný. Vděčný za to, že měla trpělivost. Vzpomínám na ty časy jen v dobrém a doufám, že to platí i obráceně. Na ní a její rodinu nikdy nezapomenu. Byly to skvělé časy!

Florida

O Míše se zde zmiňuji proto, že po našem rozchodu začalo v mém životě období, které mě kompletně změnilo. Považuji ho za velmi důležitý mezník. Ještě před rozchodem ale nastaly události, které mu předcházely a o které bych se rád podělil.

V únoru roku 2014 jsme spolu s mým dalším velmi významným kamarádem Pavlem odletěli do Spojených států Amerických na Floridu, kde jsme společně pracovali v bistru a nárazově na zahradách a stavbách. Čas jsme zde trávili spolu s dalšími Čechy, ale také s místními Američany, malým Mexičanem a věčně usměvavým Jamajčanem. Práci a bydlení nám zařídil kamarád Honza, který na Floridě už nějakou dobu žil a žije dodnes.

Amerika byla pro mě nový svět. Skutečně je zde kompletně vše jiné. Byl jsem překvapený, že se ten kontinent liší i v sebemenších detailech. Hlavně se ale liší atmosférou. Jistě, Spojené státy jsou obrovská země a určitě to na Floridě není stejné, jako v New Yorku, ale já jsem byl zrovna tam, kde jsem měl být, abych se v životě dostal tam, kam jsem potřeboval...

Tím, že jsem na čas opustil vše, co jsem doma měl, práci, Míšu, rodinu, ale také právě atmosféru, ve které jsem celou dobu vyrůstal a žil, jsem se jakoby vrátil v čase zpět do trochu "dospělejšího" druhu puberty. Již cestou v letadle to začalo. Abychom se s Pavlem během letu nenudili, neustále jsme velmi naléhali na letušky, aby nás dostatečně zásobovaly pivem, z čehož měly jistě velkou radost. Po sedmém pivu nám už řekly, že se můžeme obsloužit sami, aniž by jakkoli polevily ze své profesionality a milého úsměvu. V pivním duchu se to pak táhlo celou "americkou" éru. Byl to vlastně jeden velký mejdan. Hodně jsme pracovali a každou volnou chvíli jsme trávili na pláži nebo, a to především v mém případě, v místních velmi vyhlášených hudebních klubech.

Zažili jsme neskutečné množství zážitků, při kterých jsme občas měli až namále. Ani tu nemohu vylíčit všechny. Jednak by to bylo na román a také není třeba se nijak hlouběji pouštět do vyprávění zážitků, díky nimž jsem mohl klidně skončit v místním vězení a tím pádem být deportován. Jako když jsme ve třech jeli opilí na skútru na červenou skrze největší křižovatku ve městě bez řidičského průkazu. Jednu historku se skútrem si ale neodpustím.

Bylo to jednoho všedního odpoledne, když nám zavolal náš v Americe nově získaný český kamarád, kterého potkal neuvěřitelný osud, že se mu narodil syn a že ho musíme zapít. I když jsme toho večera měli jít na noční směnu od deseti hodin večer, vůbec jsme neváhali a vydali se s Pavlem na skútru asi deset kilometrů podél pobřeží do německé hospody. Oslava se rozjížděla a mě se zmocnily obavy. "Kámo, já už začínám bejt docela nachcanej! To není dobře, když jdem ještě makat," řekl jsem Pavlovi při třetím tupláku. "Já na to seru!" vyprskl se smíchem Pavel, načež jsme oba dospěli k názoru, že je to fuk a že se prostě opijeme a nějak to dopadne. Po sedmi tuplácích, čtyřech panácích Jägra a třech hovorech s kamarádkou Zuzkou, kterou jsme měli v bistru vystřídat a která na nás v jedenáct večer marně čekala, jsme vyšli před hospodu a nasedli na skútr. Já se chopil řízení, Pavel usedl za mě. Nastartoval jsem a rozjel se. Po pěti metrech jsem zcela ztratil kontrolu, kterou jsem vlastně ani neměl, a skútr položil na bok. Způsobenou bolest umocnil nejtvrdší asfalt vozovky, na který jsem kdy dopadl, a velmi sporé letní oblečení. Nepřítomnost helmy u nás obou také nepůsobila nijak nápomocně ve spojení s velmi intenzivní bolestí. "Ty seš kretén!" procedil Pavel se smíchem skrze zuby komentář k mojí jízdě. Když jsme se zvedli a otřepali, opět jsem usedl za řídítka a s Pavlem za zády vyrazil k výjezdu z parkoviště. Tentokrát jsme ujeli asi deset metrů a opakoval se stejný scénář, avšak s trochu intenzivnějším pocitem bolesti. "Vypadni, budu řídit já, vole!" reagoval Pavel potom, co jsme se oba s velkou námahou zvedli. Nutno podotknout, že bolest se značně mísila se záchvaty smíchu. Pavel se chopil řízení ve velkém stylu. Rozjel se mnohem rychleji než já, což jsme tentokrát po delší ujeté vzdálenosti značně pocítili. Nevěřil jsem, že jsme zase spadli. Čemu jsem ale nevěřil ještě víc, byla bolest. Ačkoli můj pád změkčil proti mně drobnější Pavel, kterého jsem asi svou vahou vstřebal do silnice, narazil jsem hlavou do země a odřel si celou pravou tvář. Také z kolena mi tříštila krev. Pavel na tom nebyl o moc líp. I jeho tělo zdobily oděrky. "Ty vole, to není možný! My tady chcípneme!" Představa tolika pádů na tak krátké vzdálenosti spojená s vidinou deseti kilometrů do práce ve mně tehdy vyvolala pocit zoufalství. Dokonce si nás už všimli nějací lidé, kteří nabízeli přivolání záchranky, což jsme, vzhledem k našemu stavu, vylučujícím způsobilost k řízení čehokoli, s vděkem razantně odmítli. Protože jsme během mé vlády nad strojem upadli jen dvakrát a Pavel měl tedy ještě jeden pád k dobru, řídil opět on. Vystrašeně jsem seděl za ním a držel se ho jako klíště, nedbajíc toho, že takhle jezdí na motorkách jen zamilované páry. Kupodivu jsme jeli stále dál a pokračovali v cestě. Bylo to pozitivní do té doby, než jsem si po dvaceti minutách uvědomil, že jedeme ve tmě, že se ta pobřežní silnice nějak zvětšila a že na nás docela hodně troubí kolemjedoucí auta. Teprve když jsem se v jeden moment ohlédl a uviděl, jak nás minulo za námi jedoucí auto jen o půl metru, protože jeho řidič neměl šanci náš stroj vidět, zakřičel jsem na Pavla, že je něco špatně. Zastavili jsme a zjistili, že jedeme nikoli podél pobřeží, ale do vnitrozemí, kde jsou jen lesy. "Ty vole, vždyť my jedeme na úplně blbou stranu!" vyjekl jsem s údivem. Opět nastal výbuch smíchu, ale tentokrát měl nahořklou chuť. V tom lese nebyla atmosféra nikterak líbezná, spíše hororová. Oba jsme byli tak soustředění na to, abychom zase nespadli, že jsme tím zastínili orientační smysl. Nejde však ani tvrdit, že jsme ho zastínili. Zcela jsme o něj přišli, protože splést si osvětlenou cestu podél pobřeží, lemovanou hotelovými komplexy a bary, s tmavou dálnicí na letiště, je nevysvětlitelné. Často si na to vzpomenu a vybuchnu smíchy. Vidím to zcela živě, jak Pavel soustředěně drží řídítka, která se klepou buď vlivem rychlé jízdy, nebo jeho alkoholem rozhozených motorických schopností, a já mu sedím za zády a představuji si ty bolestné pády doufajíc, že cestou do práce další nenastane, přičemž celou dobu jedeme stále dál a dál naprosto mimo náš směr.

Do práce jsme nakonec dorazili nějak před půlnocí. Zuzka, která nás už vyhlížela, vytřeštila po našem příjezdu oči. Když jsem se po sesednutí ze skútru podíval nejprve na Pavla a poté v zrcadle na mě, pochopil jsem. Oba jsme byli celí od krve, oblečení roztrhané. Skútr, který byl mimochodem Zuzky, také nevypadal nejlépe.

Nechali jsme se provizorně ošetřit, vyslechli několik nadávek, hlavně od Zuzky, která o nás měla strach, a pustili se do práce. Obsluhoval jsem zrovna nějakou rodinu z Mexika, když jsem si uvědomil, že jsem nějak dlouho neviděl Pavla. "Kde je?" tázal jsem se Honzy. "Vždyť byl na sračku, tak šel spát." Nejdřív jsem za to v ten moment Pavla nesnášel, že mě tam nechal. Mojí rozhořčenost ale náhle naboural dotaz mexického táty na účet. V ten moment jsem si totiž uvědomil, že jsem si vůbec nepsal objednávky a nemám ani tušení, co si kdo dal. Vzhledem k tomu, že mi to ale pro mou opilost a bolest bylo úplně jedno, prostě jsem se jim se svým problémem s účtem svěřil a oni mi tak nějak nadiktovali, co měli. Směnu jsem nakonec sám zvládl až do rána, ale nebylo mi nijak zvlášť dobře. Tak si říkám, oni opilí lidé mají skutečně "štěstí"... Možná nás opatroval Pavlův táta, který zemřel. Že s námi ale musel mít práci. Díky za to!

V Americe jsme žili šest měsíců, během nichž jsme zažívali nespočet zážitků, které jsem do té doby neznal. Naštěstí už jsme naše životy příliš neohrožovali, jak tomu bylo v případě cestování skútrem. Aniž bych si to uvědomoval, změnil jsem se. Poprvé jsem si toho všiml, když za námi na poslední měsíc pobytu dorazila Míša. Byl jsem jako utržený ze řetězu. Létal jsem kdesi v oblacích a připadalo mi, že mě Míša nějak omezuje, což nebyla pravda, jen jsem to tak tehdy vnímal. Ztratil jsem pojem o vztahu. O tom, že jsem dříve život sdílel s někým jiným. Nebylo mi to příjemné a měl jsem pocit, že mi někdo utrhl křídla a přivázal mě za nohu k zemi. Ten pocit, který asi nedokážu nijak kloudně popsat, se stal intenzivnějším po návratu domů. Těšil jsem se na návrat, ale bylo pro mě těžké navázat změněný na život tam, kde jsem ho před půl rokem přerušil. Jak by to také mohlo jít...

Dno

Začal jsem bojovat sám se sebou. Začal jsem cítit něco, co jsem nikdy necítil. Vnímal jsem pocit ztracenosti, jehož příčinu jsem nechápal. Lépe řečeno jsem si to všechno ani neuvědomoval. Život se mi obrátil vzhůru nohama. Mezníkem byl právě rozchod s Míšou, který byl jen logickým vyústěním našeho odloučení. Oba jsme v tu dobu chtěli od života něco jiného. Já vlastně ani nevěděl co. Tohle jsem si ale uvědomil až mnohem déle...

Nedávalo mi smysl, proč vlastně žiju a domníval jsem se, že je asi potřeba udělat si ten život tedy lepší. Jak ale? Snažil jsem se zkousnout, že dělám práci, která mě nenaplňuje. "Pracovat člověk musí, tak to prostě je." Říkal jsem si, že se budu snažit ušetřit, i když mi to nikdy nešlo. Jsem všechno jen ne dobrý hospodář. Naštěstí jsou tu půjčky. Pak si mohu koupit tohle a támhle to. Opakoval jsem si, že si najdu holku, budu s ní mít děti a pak budu šťastný. Do té doby, než tohle všechno získám, si budu užívat. Budu chodit na pivo každou volnou chvíli, balit holky, vyspím se s každou, která se mi líbí, pak o tom povím kamarádům, že mám další "zářez na pažbě".

Vychloubal jsem se historkami o nekonečných pařbách, jak jsem se támhle válel po zemi, jak jsem usnul ve stoje na diskotéce. Občas přišlo vystřízlivění, neděle. Ten den jsem nesnášel od školních let. Deprese na mě dopadaly stále silněji, sliboval jsem si, že už nebudu pít, že se příště budu chovat jinak a už určitě potkám tu pravou holku. Pak jsem se ale otrkal, šel zase na pivo a celé se to opakovalo. Neměl jsem se rád. Někdy jsem na sebe kouknul do zrcadla a nemohl se ani vidět. Mračil jsem se na lidi kolem s pocitem podráždění, vzteku. Ráno po probuzení jsem občas praštil pěstí do postele, aniž bych věděl proč. Měl jsem pocit, že všechno kolem mě je o ničem, že mám smůlu, že život mi jen ubližuje, že jsou všichni pitomci.

Pak tu byly světlejší chvilky, kdy mi připadalo, že to zase není tak špatné. Ozvala se kamarádka, pak druhá a já si připadal jako král. Holky se na mě usmívaly, když jsem šel po městě. Někdy jsem s nějakou holkou randil a užíval si. Moje ego se vznášelo mimo naší galaxii. Po krátké době jsem byl zase sám. A být sám se sebou jsem nedokázal ani půl dne. Chtěl jsem něco dělat, abych se zabavil, měl nějaké koníčky. Ale jaké? Lepit letadélka? To snad ne!

Hrál jsem hry na počítači a při nich se vztekal, protože mi to nešlo podle mých virtuálních představ. Hru jsem po čtyřech hodinách, a po ze vzteku rozmlácené myši, vypnul. Vztek byl mou dominantou a já na to byl vlastně hrdý. Vytvořil jsem si z něj mou masku, obranu proti vnějšímu světu. Šel jsem do práce, kde mě to štvalo. Přišel jsem z práce a šel do posilovny. Cpal jsem do sebe suplementy na budování svalstva a spokojeně se prohlížel v zrcadle, jak jsem napumpovaný. "No, chtělo by to větší ruce, mám je malé. Sakra! Musím ty ruce zvětšit!" S nejistým pocitem jsem opět usedal k počítači a hrál. Přišel víkend a já šel pít.

A takhle pěkně jsem si ten život "užíval" a čekal, až přijde to, na co čekám, aniž bych věděl, co to vlastně má být. Snad "ta" pravá. Byl jsem přesvědčen o tom, že "štěstí" ke mně přijde z vnějšího světa, že teprve až ho potkám, tak budu šťastný a změním se. Protože jsem byl ztracen sám v sobě a nic nechápal, musel Život zasáhnout. Měl jsem totiž dost času na to, abych si vše uvědomil sám, ale nestalo se.

Protože jsem čekal, že se vše může změnit asi až tehdy, kdy potkám "tu" pravou, rozhodl se Život, Osud, Vesmír, Bůh, či jak tomu kdo říká, že mi tedy do života vstoupí někdo, kdo mě zasáhne pro mě dosud nevídaným způsobem. Seznámil jsem se s Klárou, do které jsem se šíleně zamiloval.

Naše společné soužití trvalo dva měsíce, během nichž jsem se cítil jinak. Najednou se vše změnilo a já ucítil dotek lásky, o níž jsem si myslel, že bude trvat navždy. Byl jsem vděčný za to, že jsem našel člověka, který se stal zdrojem mého štěstí a naprosté spokojenosti. Vděčný jsem však nebyl Životu, ale Kláře. Myslel jsem si, že pouze s ní mohu žít spokojený život. Byla pro mě středem Vesmíru. Upnul jsem se na ní všemi smysly. Byl jsem jako klíště, které se přisaje a nepustí za žádnou cenu.

Než odjela do zahraničí, přesvědčil jsem sám sebe, že se vrátí a budeme zase spolu, ačkoli mi nic takového neslíbila. Naopak říkala, že potřebuje být sama a žít podle svého, což nemyslela vůči mně vůbec sobecky. Já jsem to ale neslyšel. Vytvořil jsem si v hlavě představu toho, co bude, aniž by mě zajímal její názor. Vlastně jsem miloval tuto představu, "nikoli" ji.

Po pár měsících, kdy byla pryč, jsem se dozvěděl, spíše si konečně uvědomil, že se nevrátí a že je "konec" naší lásky. Tím se mi zhroutil celý svět. Když jsem si už konečně myslel, že jsem našel to, co mi změní život, co mi ho vlastně už změnilo, náhle jsem se propadl na samotné dno života. Nechtěl jsem jíst, nemohl spát, nesoustředil se na nic. V hlavě jsem si každou minutu promítal film minulosti, ve kterém jsem znova prožíval ty dva společné kouzelné měsíce, a také film budoucnosti, ve kterém se ke mně vrátila a tvořili jsme dokonalý pár. Topil jsem se v přízraku minulosti a fiktivním obrazu budoucnosti. S každým jsem se dokázal bavit pouze o tom. Nezajímalo mě nic, než moje sebelítost a utrpení.

Týral jsem se do té míry, že jsem došel do bodu, v němž se asi ocitne alespoň jednou za život mnoho z nás. Hlavou se mi začaly honit myšlenky, jakým způsobem bych mohl odejít z tohoto světa a tím ukončit nesnesitelné trápení. Žádné jiné východisko jsem tehdy neviděl. Nechtěl vidět...

Probuzení

Způsobů, jakými se lidé dostávají na životní dno, je obrovské množství. Dno je ale vždy stejné. Je tam tma, smutek, lítost, zloba, ukřivděnost, nenávist a mnoho dalšího. Co ale není stejné, je způsob, jakým člověk toto dno prozkoumá, jak dlouho se na něm chce zdržet a hlavně zda se pokusí odrazit a vyšplhat po jeho kluzkých stěnách zpátky nahoru.

Já jsem na dně strávil několik nekonečných měsíců, což je z mého dnešního pohledu velmi dobře. Prozkoumal jsem ho poměrně důkladně. Během toho jsem sice fyzicky žil, ale duševně jsem byl úplně jinde. Doslova jsem umíral zaživa.

V jedné krásné písni od české kapely Vypsaná Fixa se zpívá, že "dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd..." Je to moc moudré, a to z několika důvodů. Na dně si uvědomíme, že vše v životě je pomíjivé. Že pokud se na cokoli upínáme "fanatickým" stylem, nedopadne to nikdy dobře. Také si uvědomíme, že na dno se už nikdy nechceme dostat. A pak se náhle objeví otázka. Jak se tedy ze dna dostat? Kdo mi s tím pomůže?

Ve stejné písni, kterou zmiňuji, se její zpěvák svěří, že "má rád hrdiny, kteří lezou po dně a v poslední chvíli se zvednou..." Hrdinou se stane každý, kdo po dně leze a zvedne se, ať už z jakéhokoli důvodu. Pokud se ale zvedne proto, že se rozhodne sám, aniž by navštívil psychologa či jiného odborníka, což není nic špatného, protože každý řeší problémy po svém a tohle je jedno z řešení, stane se velmi silným.

V životě většinou k nějakému rozhodnutí dospějeme tehdy, když nás něco ovlivní, zasáhne. V mém případě se stalo to, že jsem na doporučení mé kamarádky viděl dokument o tom, že existuje neviditelná síla, která je lidmi zapomenuta a která řídí celý Vesmír. Je to síla, díky níž můžeme získat vše, co chceme, pokud si to správně přejeme. Možná víte, o čem je řeč. Tento dokument mě velmi silně zasáhl, protože mi dal sílu k tomu, abych se zamyslel nad tím, jestli náhodou není skutečně vše trochu jinak. Jestli nejsme my strůjci našeho Osudu. Tato myšlenka se mi zaryla hluboko do hlavy. Cítil jsem skutečnou naději, protože jsem se nevědomky vydal na docela odlišnou životní cestu.

Jen pro doplnění, zmíněný dokument byl pro mě výstřelem ze startovací pistole. Dnes mám na něj jiný názor, než když jsem ho viděl poprvé, ale jsem velmi vděčný za to, že existuje.

Protože Život (budu tomu říkat univerzálně Život, ale můžeme za toto slovo dosadit Bůh, Vesmír, Osud, cokoli, co uznáme za vhodné) se asi radoval z toho, že jsem "to" začal chápat, přinášel mi do cesty další a další zdroje, ze kterých jsem mohl čerpat nově pochopenou Pravdu. Jednalo se o mnoho knih, dokumentů, přednášek a lidí, které jsem začal potkávat.

Jak čas plynul, začal jsem si v hlavě utvářet mou osobní Pravdu o všem, hlavně o Životě. Nebylo to snadné, protože jsem se tuto Pravdu snažil pochopit starým způsobem myšlení. Tedy tak, že je třeba si co nejrychleji vytvořit jakýsi názor, právě osobní Pravdu, tu si násilím vtlouci do hlavy a nedopustit, abych z této Pravdy sešel. Byl jsem tedy netrpělivý.

Zároveň jsem všechny okolo mě přesvědčoval o mých nově získaných znalostech. Byl jsem totiž velmi nadšen tím, co jsem se dozvídal. Ať už to byly poznatky z kvantové fyziky, která zbořila mnoho starých dogmat o fungování Vesmíru, příběhy o životních osudech s poselstvím moudrosti od různých autorů, náboženské, duchovní a filozofické texty.

Velmi podstatné bylo, že jsem poprvé v životě cítil, že jsem na správné cestě. Že se stávám sám sebou. To jsem nikdy před tím necítil. Náhle jsem se začal zbavovat všech masek, za něž jsem se schovával. Nebylo to jednoduché, protože celé mé okolí si začalo všímat, že se se mnou něco děje. Nepopírám, že si někteří lidé mysleli, že jsem se pomátl, že jsem vstoupil do nějaké sekty, že jsem takzvaný "sluníčkář" a já nevím co ještě. Bylo to logické, neboť lidé se vždy bojí jakékoli změny, hlavně té osobní. Také já jsem o tom hodně přemýšlel a pochyboval. Hnal mě ale vnitřní hlas, který bez přestání naléhal, abych pokračoval po nově nalezené cestě.

Není vůbec jednoduché vysvětlit, jak to vše probíhalo. V základu šlo o to, že se mi na mé nové cestě neustále dostávalo mnoho informačních zdrojů, které jsem zrovna v tu dobu "potřeboval". Opravdu jsem vždycky náhle někoho potkal, něco si přečetl nebo shlédl, a připadalo mi, že jsem navázal na již získaných znalostech a plynule pokračoval dál. Spíše jsem se ale na svět začal dívat jinýma očima a tím viděl to, co tu bylo vždy, jen jsem to pro svou slepotu neregistroval. Hodně mi pomohlo studium na vysoké škole, na kterou jsem se přihlásil rok před tím, než jsem spadl na dno. Nejde o to, že mi škola poskytla potřebné znalosti, to se skutečně nestalo, ale jde o to, že člověk "začne" používat mozek. Namáhá svou mysl učením. Já jsem díky tomu začal hodně číst a studovat to, co jsem chtěl a co mě zajímalo.

Postupem času se mi změnilo vědomí. Začal jsem intenzivně cítit sílu, o níž jsem tolik četl a slyšel. Sílu Života a Vesmíru. Slovy se to nedá vysvětlit. Jde o pocit, který je nejsilnější při pohledu na moře, hvězdné nebe, krajinu, les, horské masivy. Prostě v situacích, kdy nejsilněji slyšíme hlas Duše. Začal jsem cítit radost a štěstí prostě jen tak. Nic jsem k těmto pocitům nepotřeboval. Pouze být sám na vhodných místech. K pocitům radosti a štěstí se přidal vděk a pokora. Když jsem se takto cítil, což bylo čím dál častěji, stávaly se neuvěřitelné věci. Vesmír mi odpovídal. Dával mi mnohá znamení v různých podobách. Cítil jsem vnitřní klid a mír. Věděl jsem, že je to správně a že jsem součástí něčeho nevídaného, co mě velmi miluje.

Nová éra mého života pokračovala a já v sobě konečně probudil něco, co mi dalo důvod žít. Byl to Život sám, bez vlastnictví čehokoli, bez jakéhokoli externího zdroje radosti ve smyslu hmatatelných věcí a osob. Pochopil jsem, že žít na této Zemi je požehnání, které je třeba si uvědomovat každou minutu. Zcela jsem se oprostil od všech dogmat společnosti. Začal jsem vidět Život v jeho skutečné podobě. Nejdříve jsem přestal lidem rozumět, protože mi přišli beznadějně ztracení. Trvalo dlouho, než jsem se zase k lidem vrátil a začal je chápat.

Dnes jsem jiný člověk. Uvědomil jsem si, že každý z nás má jedinečný dar. Nějaké poslání. Moje poslání jsem spatřil v pomoci. Naplňuje mě dialog o podstatách Života. V hlavě mám tolik myšlenek, že jsem se rozhodl sdílet je s co možná největším počtem lidí. Nemyslím si o sobě, že jsem chytřejší než ostatní, nebo že jsem, jak se lidově říká, "sežral šalamounovo hovno". Chci jen naprosto nenásilným způsobem sdílet mé názory na nevyčerpatelnou studnici témat. Potřebuji to dělat.

Nejsem členem žádné organizace, ať už jde o náboženské, duchovní, ba dokonce sektářské. Nepopírám, že čerpám informace ze všeho, co mě osloví, tedy i z náboženství. Neuznávám ale žádného konkrétního gurua, politickou stranu, ideologii, náboženství a podobně. Pouze se jimi nechávám inspirovat. Beru si to, co potřebuji.

Proto píši jakési úvahy a byl bych vděčný za to, kdyby si je lidé tu a tam přečetli a přemýšleli nad nimi. Nejde mi o to, aby se někdo doslova řídil tím, o čemž píši. To ani není možné. Jde mi o můj osobní pohled na svět a Život, se kterým se chci podělit s ostatními. Je to proto, že jsem si jistý, že jakákoli změna začíná u každého z nás. A protože je změna velmi nutná a já k té své, která mě učinila šťastným, přišel "sám", přeji si celým srdcem, aby taková změna nastala u co možná největšího počtu lidí.

Předkládám tedy svůj velmi otevřený životní příběh, který, pokud jste dočetli až sem, nyní znáte. Udělal jsem to proto, abyste si o mně mohli utvořit obrázek. Abyste věděli, kdo je autorem úvah, které píše. A pokud se rozhodnete je číst a přemýšlet nad nimi, budu velmi šťastný. Pokud Vás ale to, co píši, nijak neosloví, je to i tak dobře, protože každý z nás je naprosto originální a žije po svém. Nikdo na světě nemá právo Vám cokoli diktovat! Jen pevně doufám, že, ať už se rozhodnete jakkoli, bude Váš život naplněný tím, co jsem poznal já.

Na závěr chci uvést nejdůležitější moudro, které pravil Sókratés a k němuž jsem dospěl.

"Vím, že nic nevím."