O rolích

09.09.2018

Pokud se na naši společnost podíváme z trochu jiného úhlu pohledu, tak zjistíme, že je v podstatě tvořena nikoli z lidí, ale z rolí, které si lidé přidělili. Na první pohled se to možná jeví jako jasné, protože je třeba zastávat jisté role, které společnost potřebuje k tomu, aby zdárně fungovala. Myslím tím převážně role zaměstnanecké, a v jejich rámci také role řídící, funkcionální, ať už na úrovni řízení podniků, měst, regionů, států či celého světa. Pod zdárným fungováním společnosti si představuji především určitou sociální stabilitu a prosperitu, chcete-li blahobyt. Tedy přátelské pohodové, vlastně láskyplné prostředí, v němž společnost funguje v symbióze s přírodou. O tom se však v naší společnosti opravdu nedá hovořit. Ano, společnost nějak funguje, ale spíše než lidem prosperuje současný stav samotnému Systému, který udržuje sám sebe bez ohledu na cokoli, a my mu ještě dobrovolně sloužíme a tím "umíráme". Někdo to označil za novodobé otroctví a nejdokonalejší podvod v dějinách lidské civilizace. To je podle mě velmi pravdivé.

Nejvlivnějším motorem Systému je tržní ekonomika, prostřednictvím které je řízeno naprosto vše. Podřizuje se jí celá společnost, tedy také lidské bytosti. Princip tržní ekonomiky jsem dříve nijak blíže nezkoumal, ani se jím nijak zvlášť nezabýval. Byla to pro mě, asi jako pro většinu lidí, španělská vesnice. Vůbec mě nezajímalo nic, co se ekonomiky týče. Domnívám se, že je cílené, aby lidé ani nechtěli pochopit tak složitou a přitom tak jednoduchou věc, jakou je trh a jeho fungování. Při studiu na vysoké škole a následném osobním dobrovolném bádání jsem si však uvědomil základní principy tržní ekonomiky a plně je vstřebal. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tímto principem je skutečně řízen a v podstatě vykořisťován celý svět a je příčinou veškerého utrpení v globálním měřítku, hlavně válek. V mém pochopení a v podání odborných textů jde v základu, velmi zjednodušeně, o to, že, aby současná tržní ekonomika prosperovala, je třeba neustálé maximální snižování nákladů a zvyšování výnosů, což je ekonomicky velmi logické, avšak v širším měřítku to znamená pouze sobeckost vůči všemu, neboť jediným možným východiskem se stává konkurenční boj na trhu, získání konkurenční výhody, jenž v celkovém důsledku souvisí s mnohými velmi negativními důsledky na život člověka. 

V rámci uvědomění si celé absurdity tržní ekonomiky skutečně stačí jen přijmout zmíněné principy. Dalo by se tuto úvahu rozšířit do mnohých oblastí, jako je například dopad takových principů na životní prostředí, kvalitu prodávaných výrobků a poskytovaných služeb. Rovněž by se dalo hovořit o bezohledném a nesmyslném monetárním systému a jeho politice ve spojení s centrálními národními a nadnárodními bankami a o tom, jak vůbec fungují a jsou vytvářeny peníze.

Já se však chci zaměřit pouze na dopady celého Systému na nás jako lidské tvory. Rovněž se nechci důkladněji zabývat ekonomikou, protože ona je pro mě opravdu nezábavná. Jelikož však řídí náš svět, mělo by být osobní povinností každého z nás pochopit ji alespoň v základních ohledech. Pochopit ji takovou, jaká skutečně je, a ne tak, jak ona sama potřebuje. To však Systém nechce a nepotřebuje. Znamenalo by to totiž nevyhnutelně probuzení nás všech a postupné zavrhnutí takového Systému. Pokud však hovořím o Systému, nemyslím tím nějaké tajné sdružení mimozemšťanů, kteří nás řídí. Co je totiž na Systému nejparadoxnější, je to, že ho tvoříme my. My všichni jsme přímo odpovědní za to, jak funguje. Proč? Protože ho podporujeme téměř každou minutu našeho Života, lépe řečeno stylem našeho Života, pramenícího ze všeho, co vytváříme a vidíme kolem sebe.

Neustále se odvoláváme na někoho jiného, kdo za to všechno může, a zcela nám uniká, že nikdo nemůže mít moc nad někým, kdo ho prostě neposlouchá. Nejde o vzdorování, protesty, revoluce. Jde o nepozornost k tomu, co se jeví jako nadřazené a řídící. Co vytváří v lidech pocit strachu tak chytře, že, ačkoli to lidé vlastně nechtějí a neustále proti tomu bobují tím, že o tom mluví a nadávají, a tím se ničí, neumí si bez toho představit Život. Jsme vězněni v uměle vytvářeném, neustále se vtírajícím strachu, že bez autorit, které nám říkají, co máme dělat, nebudeme umět žít. Proto jde o nejdokonalejší podvod v historii. Protože my jsme jak našimi otrokáři, tak zároveň otroky.

Když se zaměříme na přírodu na naší Zemi, jejíž jsme součástí, tak si uvědomíme, ačkoli se to někdy tak nejeví, že vše spolupracuje.

Voda se vlivem slunečního záření odpařuje, aby se mohla přesunout na jiné místo, kde dopadne v podobě srážek na lesní porost, díky čemuž strom vstřebá vláhu a roste. Roste ve spolupráci se zemí, v níž jsou živiny, pocházející z odumřelých částí jiných rostlin, ale také zvířat. Při růstu využívá opět slunečního záření, nezbytného pro proces fotosyntézy. Houby pod stromem jsou jeho pomocníky, kteří vstřebávají pro strom nepotřebné nebo i nebezpečné látky. Strom jim za to poskytuje stín a vlhkost. Ve větvích stromů se usídlí množství menších ale i větších zvířat a často ho tím chrání od dalších škůdců. Takoví živočichové žijí ve společenství lesa, aby na svých tělech roznášeli semena rostlin a tím zachovávali kontinuitu tohoto prostoru. Během svého života se pak tito živočichové stávají potravou pro větší živočichy, až se nakonec stanou naší potravou.

Tento příklad je velmi stručný a neodborný. Naznačuje však to, co se snažím říci. Tak, jako nemůže být Země bez vody a voda bez Země, nemůže na této planetě existovat nic bez přímého propojení s dalším. Nic není nadřazené nebo podřazené. Vše na této Zemi má svůj smysl. Nic kromě lidského společenství, se nesnaží vykořistit či soupeřit s ostatním jen pro to, aby získalo něco, co je nad jeho základní potřebou. Tedy potřebou přežít a soužít.

Uvádím to proto, že tento základní přírodní zákon spolupráce je v totálním kontrastu s naší společností, ovládanou tržní ekonomikou a s ní souvisejícími rolemi, jež zastáváme. V podstatě udržujeme při životě Systém, kterému příliš nerozumíme, a který prosperuje jen sám pro sebe, a jsme odtrženi od základních přírodních zákonů. Vím, že to každý z nás cítí. Všichni víme, že něco není v pořádku, jen se k tomu neumíme postavit. Začneme mít deprese, jejichž příčinu hledáme jinde, než kde skutečně jsou a dostáváme se do začarovaného kruhu. Systém nám nabídne pomocnou ruku v podobě antidepresiv a jiných léčiv, čehož s radostí využijeme, protože se nám uleví. Uleví se nám dočasně od následků našeho života v Systému, ale příčina problému je nevyřešena a stále uvnitř nás připravena se opět po čase projevit. Ve skutečnosti jen potlačujeme naší nejčistší přirozenost, která s tím vším chce bojovat a snaží se nám to říci. Probíhá tak neustálý vnitřní boj v mysli každého z nás. Prožíváme vnitřní válku a nasazujeme masky, aby vše vypadalo v pohodě. Nejpříhodnější je označit nás za stavitele Potěmkinových vesnic.

Proto si myslím, že je třeba si uvědomit především naše role. Uvěřili jsme totiž tomu, že jsme jednak odděleni jeden člověk od druhého, ale také od celé přírody, která pro nás představuje v podstatě neživý prostor, poskytující suroviny a občasné odreagování. Opak je ale pravdou. Jako oddělené bytosti fungujeme v rozporu se vším. A právě to si někde uvnitř uvědomujeme. Potřeba být lepší, soupeřit s ostatními, závidět si, cítit se povýšeně, dokazovat nadřazenost. To vše je Systémem fiktivně vybudovaný princip společnosti, která se v nejhlubších koutech své Duše cítí být nemocná. A ona je...

Člověk se narodí do "slušné" rodiny. Rodiče, kteří toho člověka milují, se ho snaží "dobře" vychovat. V rámci výchovy ho v podstatě připravují na to, že se musí dobře učit, aby měl v dospělosti dobré zaměstnání. Výchovný a vzdělávací systém tedy člověka postupně uvedou na základě principu soupeření do představy, že musí dělat vše tak, aby měl slušný finanční příjem, protože na tom se dá vybudovat slušný život. Člověk tomu skutečně uvěří, protože ve svém okolí opravdu vidí, že dobře se mají jen ti, kteří mají dostatek peněz. Mohou jezdit na dovolenou, kupovat si hezké věci a být celkově šťastní. Když tedy člověk toho všeho dosáhne, proč si často uvědomuje, že vlastně není šťastný? Že ačkoli má vše z materiálních požitků, po nichž snil a o nichž mu celý Systém tvrdil, že jsou základem spokojeného života, necítí se být sám sebou? Nebo se takto šťastní lidé objevují jen ve virtuálním světě sociálních sítí, médií, filmů, seriálů a my vlastně osobně žádného takového šťastného člověka neznáme?

V tom je právě ten problém. Dle mého mínění se totiž jedná právě o to, že v Systému člověk nemůže být sám sebou. Kdyby člověk takový byl, Systém by zkrátka nefungoval. Člověk totiž cítí, že není sám sebou, avšak Systém ho přesvědčuje, že není sám sebou ne proto, že dělá něco špatně v sobě, ve spojení s přirozeností, danou samým stvořením Života na Zemi, ale právě v Systému. Že není dost dravý, úspěšný, bohatý a krásný. Že není z pohledu společnosti dokonalý. Co to vše způsobuje? Pocit méněcennosti a frustrace ze Života. Spíše než ze Života z fikce zvané Život.

Společenský systém současné doby má nekonečné množství pravidel, kterými je třeba se řídit v závislosti na roli, kterou vykonáváme. Role jsou pevně spjaté jednak s povoláním, které vykonáváme a také s okolním prostředím, v němž žijeme. 

Staneme se třeba policistou. Během vzdělávacího kurzu pro výkon tohoto povolání jsou policisté koordinováni tak, aby v hrubé podstatě dohlíželi nad dodržováním společenských pravidel. Do hlavy jim jsou vtloukána zákonná ustanovení, podle kterých se musí řídit. Také musí chtít po ostatních, aby je respektovali, a to za využití násilí, pokud je třeba. Policista následně vykonává své povolání a řeší veškerou škálu lidských problémů. Je tedy v určité nadřazené roli vůči ostatním lidem a má poměrně hodně pravomocí. Může se cítit velmi nadřazený. To je tedy jeho role. Co je v tomto momentě velmi podstatné si uvědomit, je fakt, že jde skutečně pouze o roli policisty ve společnosti, nikoli o to, že se z člověka stal policista. Člověk je stále člověkem bez ohledu na cokoli. Policista má tedy na výběr, jak se může v rámci svého povolání chovat. Buďto je stále člověkem a chápe, že má pouze masku policisty, v níž se chová jako člověk a nehledí na to, že má tuto roli, respektive toho nezneužívá ve smyslu nadřazování se nad ostatní, anebo uvěří, že je policistou a chová se podle toho. Chová se jako mechanický člověk, který staví lidskost až za tuto roli. Nehledí na to, že každý z nás je unikátní a potřebuje originální přístup v řešení problému, ale důsledně uplatňuje veškerá zákonná oprávnění a nic dalšího ho nezajímá. Vlivem takového chování dojde k naprostému potlačení lidskosti a má za následek to, že se tento člověk zhroutí sám do sebe a jako bonus nasadí ještě další, mnohem horší masku. Agresivita, nedůvěra a negativita se stanou hnacími motory, v podstatě obrannými mechanismy, protože jen tak lze s tímto přístupem uspět. Nedat najevo svou slabost! Slabost je v Systému jedním z nejhorších prohřešků...

Nemusíme se samozřejmě omezovat pouze na jedno, v tomto případě zrovna velmi specifické, povolání. Každá zaměstnanecká role ovlivňuje člověka tím, že se ho snaží ovládnout. Chceme-li být dobrými a úspěšnými zaměstnanci, musíme velmi prosazovat a hájit zájmy toho kterého zaměstnavatele. Musíme být loajální k tomu, co děláme, do takové míry, která zajistí náš postup výš a prestižní postavení zaměstnavatele. Jsme pak dobrovolnými otroky naší role, která staví člověka v nás na vedlejší kolej.

Zcela si uvědomuji fakt, že zaběhnutý Systém není možné změnit ihned a kompletně. Ať je to jak chce, máme se my, občané České republiky, velmi dobře. Žijeme v materiálním blahobytu. Pokud by lidé rezignovali na Systém jakýmkoli způsobem, zhroutil by se a došlo by k velkým změnám, které by přinesly mnoho násilí. Protože za současného nejrozšířenějšího způsobu myšlení by se ani nic jiného stát zřejmě nemohlo. Pokud jsme ale vytvořili Systém, kde je na jedné straně nadmíra všeho, co ani nepotřebujeme, a na druhé straně naprostá bída, uvnitř které se lidé masakrují a umírají hlady, něco je velmi špatně. Současná ekonomika, a tím pádem celý Systém, se dříve či později stejně zhroutí, protože je neudržitelný a my tomu nezabráníme. Na to jsme měli času více než dost a promarnili jsme ho "vylepšováním" Systému v podobě zdokonalování zbraní, zvětšování armád a celkovým "zlidšťováním" násilí. Je však na nás, abychom dopady tohoto zhroucení co možná nejvíce změkčili a také se na ně připravili. Abychom si uvědomili naší chybu, konečně se z ní poučili a nedopustili, aby se stala znovu.

Proto je třeba, abychom si uvědomili naše role a oprostili se od nich. Ať už se jedná o role v zaměstnání, nebo o ty vytvořené z okolního prostředí, vlivem kterých se cítíme nedokonalí, méněcenní, frustrovaní, neboť "nejsme dokonalí". Život je sám o sobě naprosto dokonalý a nepotřebuje k dosažení spokojenosti všeho a všech nic víc, než jeho vlastní přirozený průběh bez veškerého našeho "vylepšování". Bez našich rolí, které vytvářejí do morku kostí prohnilý Systém.