O smyslu Života

20.09.2018

Smysl Života je něco, co, tedy podle mého názoru, každý z nás hledá. Hledání začíná v momentě, kdy si uvědomujeme, že žijeme, rosteme, že někam spějeme. Tedy někdy v dětství. Možná je označení "smysl" nepříliš správné. Jedná se totiž rovněž o důvod, naplnění, poslání. To vše v sobě smysl Života zahrnuje. A nevím o nikom, kdo by tyhle základní životní otázky neřešil. Někdo se o nich otevřeně baví, jiný o nich bloumá pouze ve svém nitru. Ale jsou to otázky, které tu byly, jsou a budou po celý náš Život, a nepřestanou nás hlodat do té doby, dokud na ně nenalezneme odpověď, nebo dokud nezemřeme. Mnoho lidí umře, aniž by odpovědi našlo. Takoví lidé bývají před svou smrtí mrzutí, pomlouvační, ukřivdění, velmi negativní. Pak se také stává, že na smrtelné posteli někteří lidé náhle pochopí, co dělali špatně, respektive co nedělali, aby došli k poznání smyslu Života. Toho pravého smyslu. Pak ho třeba náhle objeví. Ať už si ho ale člověk uvědomí v jakékoli fázi jeho pobytu zde, na Zemi, jde o to, že si ho uvědomí, a to je nejpodstatnější. Samozřejmě platí, že čím dříve si náš smysl uvědomíme, tím lépe, protože můžeme žít ve štěstí, s pocitem naplnění. Bohužel, není mnoho lidí, kteří takto žijí. Kdyby tomu totiž tak bylo, nebyl by dnešní Svět takový, jaký je...

Ačkoli je tedy smysl Života velmi důležitý, často mě překvapují reakce lidí na otázku ohledně jejich smyslu, důvodu, naplnění, poslání. Většinou nikdo vlastně neví, co má odpovědět. Samozřejmě souvisí odpověď s individuální vírou, pravdou a postoji k čemukoli. Čili člověk musí nejprve přirozeně přemýšlet, aby na takovou otázku odpověděl. Paradoxem ale je, že většina z nás nakonec prostě neví, co má odpovědět.

Smysl Života není individuální věc. Možná se toto tvrzení zdá divné, ale při hlubším zamyšlení je velice logické. Člověk je tvor společenský, o tom nemůže být pochyb. Jsme závislí na společnosti druhých. I tak je ale podstatná samota. Staré moudro praví, že "každý člověk by měl alespoň hodinu denně být sám". Proč? Protože je to právě samota, strávená nejlépe v přírodě, která nám dopřeje čas se sebou samými. Mysl tak, aniž by byla čímkoli a kýmkoli rušena, mnohdy najde klid a toužené odpovědi. Těžko se dokážeme zklidnit uprostřed centra města nebo ve společnosti kolegů z práce, ale také přátel a rodiny. Klíčem k osobnímu vývoji a klidu je právě samota.

I když je ale krátkodobá samota velmi významná a prospěšná, možná nezbytná, není a nemůže být smyslem Života samota dlouhodobá. Člověk potřebuje mluvit s ostatními, obejmout, pohladit, prostě vědět, že není sám. A aby nebyl sám, musí milovat a být milován. A pokud je milován a miluje, je šťastný. A pokud je šťastný, skutečně žije.

Jak říká Jeho Svatost Dalajláma, základem každého náboženství je Láska. Na Světě žije přes sedm miliard lidí, z toho je zhruba miliarda ateistů. Přes šest miliard lidí tedy věří v nějakého boha, vyznává nějakou náboženskou víru. Když pomineme negativní vliv náboženských organizací, o kterém hovořím v úvaze "O víře", proč jsou vlastně lidé takzvaně věřící? Co je k tomu vede? Je to právě hledání smyslu Života, Lásky.

Každý skutečně věřící člověk, který chápe pravé poslání svatých knih a učeného náboženství, si uvědomuje význam soucitu a pomoci. Jistě znáte Svatou Matku Terezu, indickou ženu, jež zasvětila svůj život pomoci druhým, za což byla dokonce odměněna Nobelovou cenou za mír. Není to jen ona a třeba jmenovaný současný 14. dalajláma, kteří objevili smysl Života v pomoci druhým bez jakýchkoli osobních tužeb. A přitom Dalajláma je při vší své skromnosti, dobrotě, vědomí velice dlouhé čínské okupace jeho rodného Tibetu a hrůz, které my lidé pácháme sobě a přírodě, stále velmi usměvavý a pozitivní. Je to tím, že našel Lásku ke všemu a ke všem na této planetě. Proto říká, že nemá nepřátele, ale pouze žijí lidé, které ještě nepoznal.

Abychom tedy našli pravý smysl Života, je velice nutné být občas o samotě s vědomím všeho, co jsem zmiňoval. Že nejsme jedinými, kdo hledá a má pocity, kterým nerozumí. Spolu s námi je v tom dalších více než sedm miliard lidí. Že drtivá většina lidí na této planetě se snaží nalézt smysl Života tím, že věří ve svého Boha a skrze něj se to vše snaží pochopit. Že ten zbytek ateistů je na tom úplně stejně, jen hledá jinak. Že žili a žijí lidé, kterými se můžeme inspirovat. 

Také můžeme přemýšlet o naší minulosti. Můžeme si vzpomenout na okamžiky, kdy jsme někomu pomohli a jak jsme se u toho cítili. Ten zvláštní hřejivý pocit u srdce, který máme během toho, když někomu pomáháme, a který trvá i potom, co jsme pomohli, je něco magického, co přesahuje všechno ostatní a proudí každou buňkou našeho těla.

Skrze naše vlastní poznání, k němuž lze dospět nejlépe pravidelnou dočasnou samotou, bez jakýchkoli vlivů věcí, osob, sociálních sítí, chytrých telefonů, politických otázek, problémů jakéhokoli spektra, můžeme dojít do bodu, v němž si uvědomíme pravou Lásku, jak o ní píši v úvaze "O lásce". Lásku především k nám samotným. Můžeme začít milovat sami sebe a potom celý zbytek Vesmíru. Pouze skrze vnitřní Lásku se můžeme dívat na okolí a být pak šťastní. Jak už jsem několikrát zmiňoval v jiných úvahách, nic, skutečně NIC externího, vně nás, nás NIKDY neučiní skutečně šťastnými. Jde pouze o dočasné a velmi prchavé "štěstí".

Co je tedy smyslem Života? Je to bezpochybně Láska. Láska ke všemu a ke všem, jejíž poznání začíná pouze u nás. Láska bez výjimek, pochyb, podmínek. Hovoří o tom každé náboženství na tomto světě. Hovoří o tom knihy, zaměřené na osobní rozvoj, psychologové, dokonce i někteří lékaři. A proč je to právě Láska? Protože jen ona nás potom ve spolupráci s Životem, Osudem, Vesmírem vede tak, jak vnitřně toužíme a jak si přejeme. Se skutečnou Láskou v srdci můžeme skočit do řeky Života a radostně se nechat unášet jejím proudem přesně tam, kam potřebujeme. Postupem času začneme pracovat tam, kde nás to bude bavit. Potkáme partnera, po němž toužíme. Uzdravíme se. Zkrátka se začnou dít věci, které jsme si ani neuměli představit a budeme se divit, jak je to všechno možné. 

Navíc s pravou Láskou v srdci začneme zcela přirozeně cítit potřebu pomoci ostatním, neboť jsme skutečně závislí jeden na druhém. Je to tak v celém Vesmíru, přírodě. Pouze s Láskou, a z ní vyplývající vzájemnou pomocí nastane celoplošné globální štěstí, tedy naplnění smyslu Života lidstva. Právě proto není smysl Života individuální věc. Je ale velmi individuální do doby, než si ho uvědomíme.

"Miluji, můj ubohý příteli - a svět má náhle smysl, život má náhle smysl, i smrt bude míti smysl..." František Xaver Šalda, český spisovatel.