O tom, co je ve mně

03.11.2018

Nastal podzim a s ním přišla i všem známá prapodivná atmosféra. Někdo ji označuje za podzimní depresi. Já s tím nesouhlasím. Počasí nepochybně ovlivňuje naší náladu, pocity, a tím pádem i celkové dění kolem nás a hlavně v nás. Z teplého radostného léta přichází období spánku. Příroda umklne na dlouhé měsíce. Stromy shazují listí a odhalují nám svá prostá a zranitelná těla. Tím jako kdyby přestaly mluvit a uchýlily se k dlouhému mlčení. Jejich listí už nehovoří řečí větru. Zvěř také utichla. Ptáci tu a tam zběsile létají, sháníc poslední zásoby na chladnou zimu. Právě ptáci jsou jakýmisi kazateli zimního času. Jejich zpěv ztichl. Kolik jich v zimě zemře? Je to dáno krutostí zimy? Krutostí přírody? Jistě že ne. Je to Láska, se kterou krásní ptáčci létají a zpívají nám. Zároveň s ní také umírají. Je jedno, jestli je jaro, léto, podzim nebo zima. Ptáci ví, že Láska, která je všude v celém Vesmíru, přírodě, je doprovází kdykoli a kdekoli, byť v sobě nese nádech smrti.

A co my? Měla by snad změna počasí a příchod podzimu a zimy vrhnout na naše ztuhlá těla depresi? Máme snad problém s potravou? Přežíváme každý mrazivý večer někde venku a čekáme, zda se dožijeme rána? Většina z nás má naprosto vše, co potřebuje k tomu, aby přežila. Chceme víc a víc a zapomínáme, že jsou mezi námi ptáci, kteří každý den bojují o přežití. Vedle takového ptáka může ležet bezdomovec, který ztratil vše díky vlastním chybám. Kolik z nás chybuje, octne se na ulici a umře vedle ptáčka, který žil radostně, nemajíc příbytek, v němž by zimu přečkal. A když ho má, ještě mu ho třeba zničíme. Pak spolu tihle dva kamarádi umírají, každý z jiného důvodu, ale přece spolu. Oba se tak vrací k prazákladu všeho. Jejich duše upustí jejich těla a jejich těla se promění v prach. Možná si pak svoje životy vymění a bezdomovec bude ptákem. Je snad rozdíl v tom, jaká bytost umře, když konec, který jako konec pouze my označujeme, spojí vše do jednoho? Máme před umrznutím chránit ptáčka nebo bezdomovce?

Začněme u sebe. Právě v tento čas nastávají velmi zásadní okamžiky, které prověřují. Život se zdá být prázdnější, protože není až tolik potěšení z okolního světa přírody. Ale přece tu s námi příroda je. Pouze my nejsme s přírodou. Vytvořili jsme svět, který se snaží roční období umlčet, aby jejich projevy nebyly tak hlasité. Na poušti se lyžuje, za polárním kruhem se opaluje. Přehnané umělé tropické haly nabízejí rodinnou podívanou za bezkonkurenční cenu. "Přijďte zrelaxovat na umělou pláž s umělým mořem, kde máte k dispozici prostor, vyměřený po vzoru králíkáren a vyvolávající kurníkový pocit, all inclusive samozřejmostí, jezdící schody až do postele." Unikáme před přirozeností do námi vykonstruované iluze. A je to právě odklon od přirozena, který v konečném důsledku způsobuje třeba i depresi. Poté si připadáme zmatení, nechápeme, co se to s námi děje. A ta zmatenost nás nikdy neopustí, jen se na chvíli odmlčí, ale jednoho dne opět vyjde na světlo. Je dobře skrytá uvnitř každého z nás. Proč nás nikdy neopustí? Protože její volání nechceme poslouchat, a když už se nad ní třeba zamyslíme, hledáme odpověď na to, proč v nás je, ve zcela jiném světě, než do kterého patří.

Mám se tu vyjadřovat o takzvaném vánočním shonu? Asi neexistuje nic pitomějšího - odpusťte mou ráznost. Četl jsem článek, v němž je uvedeno několik statistik o finanční stránce Vánoc a naším národem, lépe řečeno náš "finanční vztah" k Vánocům. Není zrovna málo lidí, kteří si prostě půjčí na vánoční dárky. O tom jsem věděl. Co jsem ale nevěděl, že zhruba dvě procenta z lidí, kteří si takto půjčují, mají v úmysl vzít si úvěr sto tisíc korun, aby dopřálo svým blízkým "bohatého ježíška". Víte, moje znalosti v oblasti ekonomie jsou základní, ale povím Vám jedno. Tlak médií, filmů, zpráv, propagovaného životního stylu, módy a právě hlavně ekonomie, čili vykonstruovaných fikcí zvaných život, přesně tohle chtějí. Pod maskou štěstí nás lákají barevnými obludnými reklamami do propasti. Věřit tomu, že Vánoce jsou o dárcích, které musejí být samozřejmě co nejhodnotnější, protože je to přeci v první řadě cena dárku, co určuje jeho hodnotu a velikost, je smutné. Proč se všechno musí převádět na nějakou hodnotu, nejlépe hodnotu finanční? Odpověď známe. Je tu ekonomie a její potřeby. Je tu Systém a jeho pijavičný princip. Ale především jsme tu my, kteří to všechno tvoří a uvěřili všem těmto fikcím. Vykupujeme se z pocitu provinění vůči blízkým, na něž třeba nemáme čas, a pořizujeme hodnotné dárky, jež mají povahu odpustků. Umlčíme pocit opomíjení obdarováním našich dětí nesmyslnými dary. Přitom nechápeme, že se tím právě na našich dětech dopouštíme toho nejhoršího hříchu. Dáváme jim vše, co chtějí, aby snad měly pocit, jak moc je milujeme. Obývák plný dárků, dítě ani nestačí všechny dárky rozbalit, natož si na každý z nich za hodinu vzpomenout. Co z toho? Děti se upnou na věci, otupují tím svůj cit, připadá jim, že mohou mít vše. To "vše" se však týká pouze materiálních věcí. Ty snad mít mohou, ale jaké bytosti z nich věci utvoří? Jediné, co dítě chce, je nepodmíněná Láska rodičů a hlavně jejich přítomnost. To jim žádný dárek, žádná věc na světě nedají. Většina lidí s tím, co jsem právě zmínil, často souhlasí, ale stejně se scéna s hektickými Vánocemi a monstrózními dary neustále opakuje. Pamatuji si, jak se mě ve škole ptali spolužáci, co jsem k Vánocům dostal. Děti se předháněly v počtu darů a jejich velikosti, vyznačující se samozřejmě hlavně finanční hodnotou. Kdo toho dostal nejméně, trpěl pocitem studu a opovržením ostatními. Kdo toho dostal nejvíce, trpěl pocitem nadřazenosti a iluzí moci. Tak přesně tohle způsobují komerční Vánoce, jaké známe.

Mít depresi z Vánoc? To je jako mít hlad z právě zkonzumované plné porce svíčkové s osmi knedlíky. Buďme rádi za sebe, za naše blízké, za ptáky a všechna zvířata. Děkujme Životu a jeho darům, těm pravým darům. Paprsky slunce, vzduch, voda, nedoceněná hojnost, kterou máme. Pomáhejme bezdomovcům, i když víme, že je to jen a jen jejich chyba, že se ulice stala jejich domovem.

Dlouho jsem nebyl schopen nic napsat. Život mi přinesl mnohé změny, které jsem ještě nedokázal plně vstřebat. Tou nejvýznamnější je moje partnerka, která mi znenadání vstoupila do života a náhle ho sdílíme spolu. Stále ještě nerozumím tomu, jak se to všechno seběhlo, ale jsem nevýslovně vděčný za vše, co mě potkalo a potkává. Změna je vždy spojená s jistou zmateností. Vybočení z dosavadního komfortu je nesnadné, i když je takové vybočení spojené se sdílením Lásky s milovanou osobou. Je to ale štěstí, co nakonec v člověku vypluje na povrch. A to se mi stalo. Stalo se mi to už před delším časem, ale nyní jsem ho nějak naplnil. Má číše se stále plní. Není snadné to vysvětlit, ale zkrátka smysl všeho, co se člověku děje, nelze popřít. Vše přichází v pravý čas a přesně tak, jak má. Za to nevýslovně děkuji! Nikdy se nic neděje se špatným úmyslem, i když se to tak mnohdy může zdát. Chce to čas a klid.

Mám potřebu svěřit se, vypsat se ze všeho, co mám v hlavě. Snad mi, milý čtenáři, odpustíš. Možná je toto povídání trochu sebestředné, ale člověk by měl dělat to, co zrovna považuje za nejvhodnější. Chce to jen poslouchat hlas Duše, vycházejícího přímo ze srdce. Pozná se to snadno. Jde o hřejivý pocit, pocit správnosti, naplnění. To jsou známky toho, že děláme dobře. Bohužel, takové pocity jsou téměř vždy doslova utlučeny hlasem ega, které dnes kraluje celému světu. Hlas ega zase poznáme podle pocitu strachu. To je všechno. Je to jen strach, jenž je hlasem ega. "Co kdyby se něco stalo? Co když to udělám a budu toho litovat? Hlavně aby se něco nestalo..."

Nevím, jestli jsem to v některé z mých úvah či vyprávění zmínil, jsem již jedenáctým rokem policistou. Začal jsem u Policie České republiky pracovat hned po maturitě v roce 2007. Dnes je tomu tedy jedenáct let, co nosím uniformu. Nevím, jak přesně bych toto povolání popsal. Policisté nejsou nijak zvlášť oblíbení, čemuž vlastně rozumím. Systém, jehož velkým kritikem jsem, nás potřebuje, aby dosahoval svého v případě, že lidé oponují. Není to ale takhle snadné. Princip strachu v tomto Systému je klíčový, jak jsem několikrát zmiňoval ve svých úvahách. My jsme nástrojem strachu a sami jsme jím pohlceni. Lidé nás mnohdy nenávidí, nadávají na nás, ale když se jich zeptáte, jestli si dokáží představit svět bez nás, tak se až zděsí. "To by nešlo! Ježiši, to by byla anarchie a bordel!" Také se ti, kdo nás nenávidí, dostanou do nesnází a náhle přijde vhod to, že nás mohou zavolat. Co si máme myslet o člověku, který se k nám chová arogantně, velmi nesnášenlivě, ale když má problém, tak ihned volá a chce po nás, abychom mu okamžitě pomohli? Je to neuvěřitelný paradox. Jsme v očích veřejnosti nenávidění, ale zároveň nepostradatelní. Jak můžeme něco nenávidět a zároveň to potřebovat? Odpovědí je strach.

Moje povolání zaměstnává mou mysl neustále. Nechci se tu rozepisovat o tom, jaké to během celého průběhu mého působení v této ozbrojené složce bylo, jak jsem ho vnímal. Důležitá je vždy jen přítomnost. Povím Vám, jak vše vnímám právě teď. Připadám si jako osamocený muž, obklopený spoustou bojovníků, kteří nic nechápou, protože jsou pohlceni v tom, co dělají. Ve své velmi složité roli, v níž bojují jak mezi sebou, tak s obrovskou přesilou "protivníků", tedy občanů této země. Vždy jsem si říkal, že je to prostě jen práce, a tak se musím řídit zákony a prosazovat jejich dodržování ze strany široké veřejnosti. Také lidé mi při mé práci často říkají, že to chápou, že se prostě řídím nastavenými pravidly. Když jsem ale přestal být robotem s přiděleným služebním číslem, tedy když jsem pochopil, jak funguje Systém, v němž je zabudován také systém policejní, již jsem se nikdy nespokojil s tím, že je to prostě moje práce. Člověk je člověkem bez ohledu na cokoli. V tomto povolání je ale lidskost stavěná až daleko za masku policisty. Je to dáno právě stylem, charakterem policejního systému. Je až neuvěřitelné, jak se každý bojí každého. Policista čelí strachu z kolegů, z nadřízených, z veřejnosti. Nad jeho prací bdí celá armáda kontrolorů. Všudypřítomný strach tedy v podstatě nutí k neempatii. Prostě pospícháte do nemocnice za těhotnou ženou, cestou se dopustíte přestupku a jste řešeni bez ohledu na cokoli. Nejsme to my, kdo tvoří policii. Je to zmatená změť nařízení a pravidel, která žene všechny neznámo kam. Opět se dostáváme k tomu, že tento systém udržuje sám sebe bez ohledu na cokoli a my mu sloužíme. Pojmy jako absurdita, zbytečnost, alibismus jsou ve spojení s policií velmi výstižné. K čemu vlastně policie existuje? "Chrání" nás před námi, protože jsme uvěřili, že nemáme moc sami nad sebou. Že neustále potřebujeme nějakého hlídače, který nás bude usměrňovat, vychovávat. Ano, policie je zcela propojená se základním principem současné společnosti, který říká, že musí existovat někdo nebo něco, co je nám nadřazené, neboť bez toho by nastal chaos. To je nám od malička vštěpováno do hlavy, a přitom je to jeden z největších bludů světa.

Protože jsem již nemohl dále být součástí toho všeho, protože jsem pochopil, že má přítomnost v tomto systému jen tlačí mojí Duši do kouta a brání mi v dalším vývoji, podal jsem výpověď, kterou jsem v zápětí stáhl z jediné příčiny. Byl to sen mé mamky, v němž za ní přišel děda, kterého možná znáte z vyprávění "Hloupý Honza". V tom snu jí sdělil, že není pravý čas, abych někam odcházel. "S jarem a teplem ať vyjde." pravil děda. Můj plán byl tehdy vyjít pěšky v září tohoto roku do Santiaga de Compostela. Mé vnitřní volání po pouti bylo velice silné a neopustilo mě ani dnes. O tom později. Díky tomuto snu, který byl jasným vzkazem od mého zesnulého milovaného dědy, s nímž jsem nějak stále propojen, jsem tedy výpověď stáhl a zůstal dále policistou. Nejprve jsem se s tím nemohl vyrovnat, protože jsem si připadal, že jsem zradil sám sebe. Později jsem pochopil, proč jsem takové pocity měl. V práci jsem totiž zůstal s vidinou toho, že budu pokračovat ve studiu na vysoké škole a dosloužím čtyři a půl roku, abych měl nárok na výsluhu, pak se uvidí. Nejprve se mi to zdálo jako dobrý nápad. Časem jsem se ale začal cítit prázdný. Nic mě nebavilo. Neměl jsem na nic náladu. Jeden den jsem náhle pochopil proč. Díky netrpělivosti a nepochopení jsem poslechl hlas ega a nechal jsem se jím strhnout na cestu zajištěné kariéry. Duše se propadla hluboko do mého nitra. A jak jsem přestal slyšet její hlas, nebylo mi dobře. Uvědomil jsem si, že musím nechat vše plynout a být naprosto v klidu. Věděl jsem, že děda jen tak pro nic za nic mamce do snu nevstoupil. To jsem samozřejmě nemohl nikomu v práci říci. Jako důvod stažení mé výpovědi jsem prostě říkal, že mi nevyšel jeden plán. Následovalo období poklidného vyčkávání, co je pravým důvodem toho, že jsem ještě neměl odejít. A pak to začalo.

Těsně před tím, než bych býval vyšel na mou pouť, tedy na konci srpna, jsme byli s kamarády na překrásném čundru podél řeky Berounky. Jednoho večera mi přišla SMS zpráva od dívky, kterou jsem neviděl snad patnáct let. Ve zprávě byl návrh na schůzku, čemuž jsem nějak nemohl uvěřit. Bylo to nevídané. Jako by Vám najednou z nebe spadla dívka, se kterou jste velice dlouhou dobu nemluvili a ani jí neviděli a která se Vám vždy líbila. Na naší první schůzce se pak stalo něco ještě podivnějšího. Nejen že mi nenabízela nový tarif do mobilu nebo nějaký nový vysavač, jak jsem si tehdy vysvětlovat možný důvod této neočekávané schůzky, ale po chvíli velmi příjemné společné konverzace mi do hlavy vstoupila silná myšlenka: "Tuhle holku si vezmu za ženu!" Nikdy jsem nic takového nezažil. Od té doby jsme spolu a plujeme po proudu Života, který je velmi šťastný a naplněný. Celá má rodina si Jíťu oblíbila. Dokonce si velmi rozumí s mojí mamkou, se kterou dnes bydlíme v jednom domě. To je něco, v co jsem velmi doufal. Že si jednou moje dívka, manželka, bude rozumět hlavně s mamkou.

Vše se vyvíjelo a nastala další situace, která vyžadovala mojí přítomnost zde. Moje babička, žena, s níž můj děda sdílel většinu života, onemocněla, a my si jí vzali k nám domů, abychom se o ní starali. Velmi složitou roli pečovatelky na sebe vzala moje mamka, která se o stařeckou demencí ovládanou babičku starala nad snesitelnou míru. Odevzdávala jí veškerou svou energii. Dělala pro babičku s velkou láskou v srdci více než maximum. Nebylo to ani zdaleka snadné. A právě moje a Jitčina přítomnost doma pomáhala to těžké břemeno mojí mamky alespoň částečně odlehčit. Snažili jsme se pomáhat jak to jen šlo. Babička umřela nedávno. Já osobně jsem se s tím vyrovnal velmi rychle. Vnímám smrt jinak než většina lidí. Vím, že nejde o žádný konec. Pouze se Duše vrací domů. A právě proto, že tohle vím a cítím, bylo důležité, abych byl nablízku. Abych mohl být oporou, abych zařídit vše potřebné kolem kremace. Také jsem měl, stejně jako téměř celá rodina, možnost se s babičkou v den její smrti rozloučit, což je neskutečné požehnání.

Tohle vše, co tu vyprávím, je právě důvodem toho, proč jsem ještě neměl odejít. Náhle to celé chápu a jsem šťastný. Jen díky tomu, že jsem poslechl znamení a hlas Duše, se děje přesně to, co mě v Životě posouvá tím správným směrem. Nemůžu slovy vyjádřit, jak moc jsem Životu a Vesmíru, Zdroji či Bohu, vděčný za vše, co prožívám. I když jsem neměl zrovna lehké období, viděl jsem mamku brečet každičký den, slýchával ztrápené myšlenky na odchod její milované maminky, cítil všudypřítomné napětí, děkuji za to. Právě díky osobní zkušenosti se znameními, s hlasem Duše, o čemž jsem dosud převážně jen více méně teoreticky uvažoval, psal a povídal, jsem si jistý Životem. Možná ještě není všemu konec. Možná se ještě objeví další významné důvody toho, proč jsem měl zůstat doma. Vlastně o tom ani nepochybuji.

Mé vnitřní volání po pouti je stále se mnou. Začalo asi před rokem a od té doby tu je. O pěší pouti vím jeden velmi důležitý fakt. Oproštěním se od dosavadního komfortu, opuštěním pseudojistot, stereotypu, zakušením velmi prostého bytí, při němž máte všechen majetek v batohu na zádech, se Vám dostane toho nejcennějšího daru ze všech. Osamoceným putováním v krajině postupně umlčíte hlas ega, a Duše se konečně projeví v plné síle. Zjistíte, co dělat dál. Tak to vnímám a můj vnitřní hlas mě o tom ujišťuje. V únoru následujícího roku chci podat výpověď, abych mohl v květnu vyrazit. Mám podporu rodiny, blízkých přátel, ale hlavně Jíti, která to chápe a nechává mě dýchat. Dáváme si svobodu k osobnímu růstu, což je na vztahu to nejdůležitější. Majetnický přístup k partnerovi, egoistický rámec soužití, to je cesta do neštěstí. Jestli vím, co budu dělat? Jak se budu živit? Nevím a to je právě to krásné. Odevzdávám se Životu s plnou důvěrou a nevýslovně se těším, co bude. Mám své vnitřní touhy a věřím, že se naplní, neboť se některé z nich již naplnily. Někdy to však chce nějaký čas k jejich uskutečnění. Tak, jako jsem to nyní poznal já. Možná se na svou pouť nevydám hned, možná nastanou okolnosti, jež moje plány přetvoří. Ať už to bude jak chce, děkuji za to!

Celé toto povídání je spíše mým vypsáním z vnitřních pocitů. Chtěl jsem, aby Ti, kdo čtou můj blog, věděli, co se děje. Cítím, že psaní mě více než naplňuje, avšak nemám dostatek sil k tomu, psát další úvahy nebo vyprávění. Alespoň teď ne. Něco se mění uvnitř mě. Jsem unavený společností, ale necítím zášť. Omlouvám se kamarádům, kterým jsem se přestal ozývat. Někdy je třeba být sám a někdy je třeba být sám dlouhou dobu.

Přeji Vám všem krásný zimní čas. Prožijte ho ve štěstí z opomíjených radostí všedního dne. Buďme spolu a pomáhejme si.