O víře

18.09.2018

Říká se "Věř a víra Tvá Tě uzdraví". Tato slova, jež jsou několikrát zmíněna v různých částech Bible, přesahují daleko za hranice víry ve smyslu nějakého náboženství. To jsem si dříve příliš neuvědomoval. Samotný pojem "víra" jsem měl spojený právě s náboženstvím, od kterého jsem se více méně distancoval. Víra ale může znamenat prosté "věřit". A věřit můžeme naprosto v cokoli. Od materiálních požitků, politiku, peníze, přes nějakého boha nebo "obyčejného" člověka. Věřit můžeme informaci, nějakému tvrzení, dobru a zlu, sami sobě.

Náboženství víru zcela nepochybně zneužilo. Lépe řečeno ji zneužili lidé, figurující v náboženských organizacích, které po celá staletí na různých částech naší Země využívaly strachu a nevzdělanosti lidí, aby je ovládaly a štvaly proti sobě. Tato zneužitá víra se tak stala důvodem především k válce.

V naší zemi, lépe řečeno v oblasti, kde leží současná Česká republika, byli lidé, s ohledem na náboženskou tradici, odnepaměti přesvědčováni o tom, že jsou v podstatě hříšnými bytostmi a musí se neustále cítit méněcenní vůči Bohu, který je všemocný, všudypřítomný a vševědoucí, a odměňuje a trestá za vše, co každý z nás učiní. Jde o velmi šikovný princip duality, tedy oddělení Boha od člověka. Jde o pradávný princip nadřazenosti a podřazenosti, který lidi držel a drží ve strachu a oddanosti především k Bohu. Náboženské organizace ustanovovaly a jmenovaly velmi záhadnými rituály, jimž v podstatě nikdo nerozumí, nějaké služebníky Boží, kteří fungují jako prostředníci mezi námi, "obyčejnými" lidmi, a Bohem. Tím se těmto organizacím dostala do ruky neuvěřitelně silná zbraň. Náš strach z takzvaného hříchu se zneužíval pro zájmy vladařů, kteří panovali ruku v ruce s náboženskou organizací dané země. Naše oddanost Bohu tedy v podstatě znamenala oddanost panovníkovi, vládnoucí vrchnosti, prostě z "Boží vůle" jmenovaným vládnoucím lidem. Obrovské kostely a chrámy, trčící několik desítek metrů nad střechami měst, působí dojmem něčeho obrovského, co má nad námi neustále přehled a moc. Jistě není náhoda, že se třeba v kostele člověk cítí jako mravenec. Pokud k tomu všemu přidáme nevzdělanost, můžeme říci, že jde o slepou víru, která z nás činila otroky zájmů, jímž se může říkat moc, chamtivost, majetkářství. Ve jménu Boha se tedy násilně šířila víra do zemí bezvěrců. Svaté války, například Křížové výpravy, měly za úkol rozšířit námi uznávanou víru. O to však samozřejmě nešlo. Šlo o získání majetku a moci.

Pokud se nad tímhle vším zamyslíme, tak si můžeme uvědomit, že tento systém trvá dodnes. Pouze se z něj vytratil tolik silný vliv náboženství. Hluboko zakořeněný pocit podřazenosti vůči vládnoucím ale trvá dále. Tento princip se samozřejmě netýká pouze našeho národa. Jde téměř o celý svět, v němž vládne, a sice pod záštitou dalšího zneužitého náboženství, víry, politiky.

Vzpomínám si, jak jsem se díval na dokument z Druhé světové války, a na jednom záběru byla zachycena velmi významná událost, odehrávající se v nacistickém Německu. Adolf Hitler a jemu blízcí, velmi vysoce postavení vládní a armádní činitelé postávali u nově vyvinutého děla, před nímž stál kněz, jež ho svěcenou vodou posvětil. Nevím, zda se vyjadřuji správně ve smyslu náboženských termínů, ale zkrátka šlo o přítomnost nějakého církevního hodnostáře, duchovního, při situaci, v rámci níž všichni obdivovali novou zbraň, vyrobenou za účelem zabíjení lidí. A tento "hodnostář" celou akci zaštiťoval ve jménu Boha, tedy víry, v tomto případě zřejmě Křesťanské. Jsem velkým laikem v oblasti různých odnoží a větví toho kterého náboženství. Neudělám však chybu, když obecně uvedu, že v případě popisované události jde o víru silně spojenou, spíše řídící se Biblí neboli takzvaným slovem Božím, tedy určitým pohledem na stvoření Světa, jeho fungování, a příběhem života apoštolů a Ježíše Krista, "kazatele", který chtěl změnit svět k lepšímu.

Všichni víme, jaké hrůzy se děly v době Druhé světové války, kolik lidí bylo povražděno, umučeno. Také víme o dalších válkách, při nichž umírala spousta lidí. Nejsou to žádné domněnky, existují o tom zcela jednoznačné důkazy a svědectví. Mnoho válek v sobě nese vliv náboženství, tedy víry. Velice často bylo náboženství, respektive jeho zneužití, dokonce přímým důvodem k válce. Proto se často označovala a označuje válka za "svatou". Tohle zneužití náboženství ve prospěch politiky je v naší historii velmi významný aspekt, který se silně promítá do současné doby, byť jde "pouze" o politiku.

Slovo Boží, ať už jde o jakékoli náboženství, je možné vnímat mnoha způsoby. Souvisí to s tím, jak ho člověk pochopí. A protože je každý z nás zcela unikátní, má právo na to vybrat si svůj vlastní způsob jeho výkladu. Nikdo nemá pražádné právo nám tento způsob jakkoli určovat a nutit. Tedy nemá ani právo nám říkat, zda se jím vůbec máme řídit. Co je ale podstatné, je vědomí, že, a teď se zaměřím na Bibli, protože náš národ byl v historii, která vytvořila dnešní tvář naší společnosti, "oddán" převážně jí, není možné chápat to, co je v Bibli psáno, jako slovo Boží. Jak uvádí MVDr. Josef Staněk, člověk, jehož vyprávění je neuvěřitelně zajímavé, jde o návod, zprostředkovaný lidmi, kteří byli osvíceni Duchem svatým. Tedy jde o lidi, kteří měli možnost nahlédnout do podstaty pravé skutečnosti "všeho". Tento návod lze poté pochopit různě. Náboženské organizace ho možná pochopily správně, tedy tak, jak se já domnívám, že byl myšlen, ale touha po moci a vládě vše "přetočila". Ono jde totiž o to, že jakmile se nějaká obecně vnímaná pravda začne organizovat a veřejně hlásat, byť je sebe mírumilovnější, nikdy to nefunguje. Naopak to vede ke konfliktu, a to dokonce mezi členy stejné organizace, jež zastává jeden názor.

Proto se mi líbí slova významného indického filozofa a básníka, kterým byl Džiddú Krišnamúrti, jenž říkal, že je třeba osvobodit se od všech náboženských, ale i dalších organizací, tradic, rituálů a obřadů, protože jen manipulují a diktují. Lidé jsou pak v zajetí té které organizace, a pravá podstata víry a všeho dalšího je pouhým stínem, jenž tvoří chrámy, hodnostáři, apod. Naše mysl je pak zaneprázdněna věcmi, které jsou malicherné. Navíc je naprosto nesmyslné a proti veškerým principům každého náboženství válčit jménem jakéhokoli boha a víry. A přesně to se dělo a děje. Označit tedy válku za svatou je stejně paradoxní, jako označit nově narozeného člověka za vraha. Náboženská organizace, která schvaluje násilí a podporuje válku, je k ničemu a nezaslouží si ani tu nejmenší pozornost.

Mám za to, že všechna náboženství jsou ve své pravé podstatě velmi mírumilovná. Dokonce existují velmi provázaná podobenství, která dokazují, že všechna byla zrozena z jednoho principu. Vždy jde o nějaké tvrzení, související s velmi podobným stvořením světa, bohem a někým, kdo vedl lidi, kteří ho následovali. V případě Bible, která mi je nejbližší právě s ohledem na to, co jsem zmiňoval ve spojení s tradicí našeho národa, nejde ani tak o to, jak byl stvořen svět. Jde o odkaz Ježíše Krista, který, podle mého pochopení, velmi soucitným a laskavým způsobem vysvětloval to, co tehdejší církevní, a tedy vládnoucí organizace nemohla dopustit, aby lidé pochopili.

Ježíš se snažil předat pravou podstatu víry. Bořil zakořeněná dogmata, spojená s dualitou, tedy oddělení Boha a nás. Vysvětloval, že Bůh není nikde vně našeho světa. Tedy pouze vně. Není to starý vousatý dědeček, který sedí na mraku. Bůh je síla, energie v nás všech. Je součástí nás a my jsme součástí jeho. Neexistuje nic jako ráj kdesi na nebi a peklo kdesi pod zemí. Existují pouze ráj a peklo, v které věříme tady a teď. Můžeme je žít ne v posmrtném životě, ale v tom současném, přítomném, neboť vše, co označujeme za Život, Osud, tvoříme pouze my a na nás záleží, zda budeme šťastní, nebo nešťastní. A říkal, že musíme najít Lásku v našich srdcích, protože jen s Láskou v srdci každého člověka na Zemi může nastat tolik hledaný a toužený ráj Nebeský.

A právě základní princip pojetí Boha jako síly, jež působí skrze nás a my skrze ni, jež tedy nepůsobí jako vnější neovladatelná vůle, je to, co je nejvýznamnější vědomí, ať už jde o jakéhokoli boha, jakékoli náboženství. A právě to je, dle mého názoru, pravým důvodem ukřižování Ježíše Krista. Byl to pouze člověk, i když velmi výjimečný, který svými nadčasovými myšlenkami a názory vzbudil tak silný strach v tehdejší společnosti, která ho, z drtivé většiny, nepochopila, že byl odsouzen k smrti. A jeho smrt byla velmi důležitá, protože nebýt jí, jeho odkaz by se možná nikdy nestal tak významným.

Bohužel, cenzura není novodobým pojmem a existovala i v poměrně dávných dobách. Dnes již víme, že Bible byla takové cenzuře podrobena, a to, domnívám se, například někdy ve 4. století, kdy byly některé její části buďto vymazány, nebo upraveny. Měl jsem možnost číst původní a dnešní znění některých částí a zjistil jsem, že jde o na první pohled nepatrné, v hlubším důsledku však obrovské rozdíly. Obecně lze říci, že účelem cenzury bylo právě prioritní prosazování duality, tedy rozdělení nás a Boha.

Proč tohle všechno zmiňuji? Protože je třeba si uvědomit silný vliv náboženství, inspirovaného Biblí, na naší dnešní společnost. Vliv nadřazenosti a podřazenosti, jež je v současné době spojen s politikou a pocitem moci. Já jsem pochopil, že nic jako nadřazenost a podřazenost neexistuje. Moje cesta k tomuto poznání vedla paradoxně skrze Ježíše Krista, ačkoli nejsem členem žádné náboženské organizace a náboženstvím jsem opovrhoval. Pouze jsem si "vypůjčil" příběh Ježíše a sestavil mojí osobní Pravdu, která mě činí šťastným. Ať už považujeme existenci Ježíše za reálnou či nikoli, není to vůbec důležité. Můžeme si i tak díky jeho příběhu uvědomit mnohé. A o to ve svatých knihách jde.

Lidé se stále ptají a žádají důkazy o existenci jednak Ježíše, ale hlavně Boha samotného. Nechápou přitom, že to není vůbec důležité. Jde o odkaz a uvědomění "Boží" síly každého z nás. Nejrozšířenější pojetí Boha jako odděleného od nás pak vyvolává tu nejzákladnější otázku. "Kdyby Bůh existoval, jak by mohl dopustit ty hrůzy, co se dějí?" To je problém, který si lidé právem uvědomili. Protože pravda, jež hlásaly a hlásají náboženské organizace, dnes v podstatě organizace politické, nemůže s tímto "dualistickým" pojetím dále uspět. Navíc to v nás vyvolává dojem, že za ty hrůzy nese zodpovědnost někdo jiný. Pokud jsme ale my těmi, kteří jsou součástí "Boží" síly a "Boží" síla je součástí nás, a buďme si jisti, že to tak je, uvědomíme si, že to my neseme zodpovědnost za všechno, co se děje. My dopouštíme všechno, co je vnímané jako zlé, nebo dobré. My tvoříme Svět. Není to Bůh, kdo nás sleduje s lupou a občas někoho zamáčkne jako mravence a baví se u toho.

Ve velmi hlubokém filmu Chatrč, režie Stuart Hazeldine, se zdrcený otec, kterému vrah unesl a zabil nejmladší dceru, setká s moudrostí, s níž rozmlouvá o svém utrpení. Neustále opakuje, že Bůh je nespravedlivý, že dopustil odpornou vraždu jeho milované dcery. Že Bůh měl okamžitě tuto smrt potrestat smrtí vraha, možná celé jeho rodiny, nebo ji neměl vůbec dopustit. Moudrost mu tedy přikáže, aby si vybral mezi jeho dvěma dalšími dětmi. Jedno, na které ukáže, ihned umře, druhé bude žít. Muž je zoufalý a s brekem odpoví, ať si smrt vezme jeho, že o další dítě nechce přijít. Moudrost samozřejmě nechá jeho i děti žít a řekne, že tak je to právě s Bohem. Bůh, Energie, Zdroj, Vesmír, či jak tomu kdo říká, miluje vše nepředstavitelným způsobem. Jak má tedy odsoudit milované "děti", nás, ke smrti? Jak si má mezi nimi vybrat? Navíc, jak může tato síla soudit něco, co v podstatě sama způsobila právě skrze nás, lidi? To je právě ta podstata všeho. Máme svobodnou vůli a jsme v nejhlubším základu milováni celým Vesmírem. Můžeme si dělat, co chceme, protože jsme stvořiteli!

Záleží tedy zcela na nás, jakou víru máme a kam ji směřujeme. A každý jednotlivý člověk na této Zemi má nějakou víru, aniž by si to třeba uvědomoval. Někdo věří v kariéru, peníze, majetek, jiný věří v Alláha, Ježíše Krista, Buddhu. Jsou lidé, jež oddaně věří tradici, politickému směru, prezidentovi. A jsou lidé, kteří věří ve Svět, v sebe, v druhé. Víra je v našich životech to nejdůležitější, co máme. Protože v co věříme, to se stane. A čím silnější je naše víra, tím rychleji a silněji "předmět" naší víry nastane. Příkladů existuje nekonečně. Jsou lidé, kterým víra v uzdravení přinesla Život, ačkoli západní medicína již v jejich uzdravení nevěřila a všechno nasvědčovalo tomu, že tito lidé zemřou. Jiní lidé tolik věřili v kariéru a peníze, že se skutečně stali úspěšnými a majetnými. Víra v moc zase přinesla jiným postavení v čele státu. Je to ten nejzákladnější princip Života. Kam směřuje naše pozornost, to se stává realitou našeho Života. A kam má směřovat naše pozornost? To je naše naprosto svobodná volba!

Mějme víru především v sebe. Uvědomme si naší moc tvořit. Nenechme si namluvit žádné dogma. Věřme si navzájem a vytvořme Svět bez násilí a prvořadou touhou po majetku a moci. Dosavadní a nejrozšířenější způsob víry jsme zkoušeli několik tisíc let a směřujeme k zániku. Je tedy na čase zkusit něco jiného. Máme vše, co potřebujeme, abychom vytvořili to, co chceme. Neexistuje žádná vnější nadřazená síla, ať už jde o sílu Boží, politickou, majetnickou. To jsme pouze my uvěřili tomu, že něco takového existuje. A jen díky tomu, že jsme uvěřili v pouhou existenci těchto nesmyslů, vládne světu sobeckost, násilí, majetek. Tak silná je víra.  

"Věř a víra Tvá Tě uzdraví" je uvedeno na začátku této úvahy. Pokud se cítíme nešťastní, neúplní, oddělení, méněcenní, změňme to, v co věříme. Je to právě "předmět" naší víry, co nás může "uzdravit". A jestli věříme v ten správný "předmět" poznáme tak, že jsme šťastní.

"Víra je skála, ve které je zapuštěn svým základem charakter. Kdo má neotřesenou víru ve své poslání, např. víru v sebe a v Boha, ten má na světě sílu a moc." Orison Swett Marden, americký spisovatel.