Podzim a splín

15.10.2019

"Na podzim padá splín a taky listí..." zpívá se v jedné písni a možná je to ač jednoduchá, tak velká pravda - minimálně s tím listím.

Stromy, neposkvrněné jakýmkoli vysvětlováním, zcela přirozeně chápou, že nastal čas, kdy Slunce odvrací svou životodárnou energii na opačnou polokouli, neboť právě tam se děje vše opačně - tady listy žloutnou, červenají, hnědnou, tam se teprve zelenají.

A jak je to se splínem? Jak ubývá listů, nabírá on na síle? Dopadá na nás spolu s listím? Možná ano, možná ne - záleží na každém z nás, na tom, v jak velké míře jsme ochotni podrobit se podzimu a tomu co dává a co bere.

Podzim je předzvěstí zimy, která se stejně jako jaro a léto střídá o dočasnou nadvládu. Podzim zastupuje - ne striktně a ne přesně - svou právem danou čtvrtinu, jež tvoří celek mimořádného, jedinečného a neopakovatelného roku. Podzim je však spolu s jarem zvláštní. Oba představují to, co tvoří prazáklad všeho - princip stvoření a zániku.

A protože by bez zániku nemohlo být nic nového stvořeno, je vše tak, jak má být. Možná padá splín a možná se nám to ne vždy zamlouvá, ale kdyby nebylo splínu, nebylo by ani radosti, neboť na čem by radost postavila svoje základy? Na jiné radosti? Znali bychom ji vlastně, kdyby nebylo jejího protipólu - splínu, smutku? 

A tak si myslím, že pokud stromy - živé a přesto zdánlivě neživé bytosti - rozumí prastarým principům tohoto světa a na nějaký čas shodí své závoje, aby je zase znovu oblékly, a Slunce se v tomto mezičase spravedlivě odklání do míst, která dříve zanedbávalo jen proto, aby se staralo jinde, musíme i my pochopit, že podzim není o splínu, ale o novém konci, z něhož dozajista vzejde nový začátek.