Tak jsem šel...

08.07.2019

Článek

Po zveřejnění článku Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemůžu být jsem se nestačil divit tomu, co se začalo dít. Nejprve se ozvalo několik kolegů, známých a kamarádů s tím, že se jim článek moc líbí, neboť jsem prý policejní situaci v naší zemi vystihl velmi přesně. Po pár dnech mi začaly přicházet e-maily snad ze všech koutů republiky České i té bratrské Slovenské, a já měl možnost přečíst mnoho nejrůznějších příběhů ostatních policistů, ale i "civilistů". Obraceli se na mě lidé s prosbou o radu, vyjadřovali své názory na můj článek nebo se mi prostě jen svěřili se svými pocity. Neumím plně vysvětlit, jak moc mě to těšilo. S mnohými z nich jsem si dopisoval a dopisuji stále. K mému milému překvapení jsem zjistil, že existuje velké množství lidí, kteří uvažují podobně jako já, což mi dalo nemalou sílu v pokračování mého úsilí. Když jsem pak sledoval statistiky návštěvnosti článku, nejprve jsem se domníval, že špatně vidím - každý den naskakoval další a další tisíc, až se k dnešnímu dni 7. července 2019 dostala suma na 73 164 návštěv. Za to velmi děkuji!

Na sociálních sítích jsem se snažil vypátrat, kam všude se článek dostal. Občas mi zavolal někdo z kolegů a známých s tím, že článek je citován na stránkách odborových svazů, Parlamentních listů a nejrůznějších osobních profilech známých lidí, figurujících v problematice současného stavu Policie ČR. Vnímal jsem obrovskou podporu v tom, co jsem napsal a co jsem se snažil sdělit. 

Dostala se ke mně informace, že článkem se nějakým způsobem zabývá Krajské ředitelství Libereckého kraje a také Policejní prezidium. Zatím jsem tehdy netušil, co to pro mě znamená. Jistě chápete, že mě napadlo, zda-li nebude zájem na tom, vytvořit z článku zrádcovskou propagandu neposlušného policisty, kterého je třeba exemplárně potrestat. Ale pak jsem si uvědomil: Za co? Vždyť jsem nikoho konkrétního - krom sebe - nejmenoval a ani jsem nikoho žádným způsobem neznevážil či neurazil. Byl jsem si jistý tím, že jsem se nedopustil žádného nemravního jednání. Samozřejmě by tohle tvrzení samo o sobě bylo naivní, protože tady se vůbec nejedná o mravnost a ctnosti, ale jde o vyřčení mojí pravdy, která, ať už se to někomu líbí, nebo ne, souvisí neodmyslitelně s kritizováním systému, který prostě nefunguje. A upozorňovat na nedostatky "nedotknutelného" systému se přeci nesmí! Nakonec jsem žádné problémy neměl, což jen potvrdilo moje předchozí tušení. Došlo mi, že kdyby snad někdo "tam nahoře" skutečně vyžadoval nějakou reakci mých přímých nadřízených ve smyslu jakéhokoli potrestání za to, co jsem si dovolil vyjádřit, jen by se tím uznalo a potvrdilo, že mám pravdu. Díky obrovskému dosahu, který článek měl, jsem byl vlastně chráněn...

Také jsem se zamýšlel nad tím, proč si vlastně článek zasloužil tak velkou čtivost a šíření. I to jsem pochopil: Psal jsem o tématu, které je mezi policisty dosti ožehavé a je denně probíráno při každé službě, alespoň tomu tak bylo v mém pracovním okolí. Když si pak někdo přečte velmi otevřený názor na nějakou problematickou oblast daného systému, který navíc vychází z bezprostředních zkušeností, je jasné, že upoutání pozornosti čtenářů se zdaří. Nevnímal jsem se jako nějaký Robin Hood hlásající pravdu a uvědomělá moudra, ale měl jsem radost z toho, že se mi podařilo oslovit velkou skupinu lidí, dokonce mimo policii.

Z těch stovek komentářů k článku mě samozřejmě zaujaly především všechny ty, které pěly chválu:

"Přečíst... je to silné a zároveň vše vystihující."

"Četl jsem a koukám jak blázen... Tleskám."

"Skvělej kluk a kolega."

"Pěkná slova i článek. Honzo, přeji ti v civilu a civilním životě mnoho štěstí, úspěchů, pohody a hlavně zdraví, které se některým u této firmy podlomilo."

"Ten článek je přesnej :) fakt dobře napsán!"

Jak to tak bývá, objevilo se samozřejmě i několik odlišných soudů...

"Uplakánek!"

"Tak ať něco změní, brečet umí každej!"

"Jak to tak čtu, měl by kolega uvažovat o antidepresivech..."

Zabrousil jsem do nějaké internetové diskuse, kde se několik lidí zapojilo do vášnivých dohad ohledně obsahu článku, které přerostly do virtuální hádky. Mým záměrem jistě nebylo pobouřit a vytvořit konflikt, ale veřejné vyjadřování názorů je s tím bohužel spjato. Také mi bylo občas vyčteno, že článek je příliš dlouhý. K tomu bych snad jen uvedl, že já už takhle prostě píšu - neumím ve třech větách vystihnout celý můj policejní nebo i jiný příběh. I tak jsem ho významně osekal, abych nezabíhal do přílišných detailů. Mimochodem, tenhle článek je snad ještě delší...:)

Opačnou výtkou pak bylo nedoplnění dalších významných negativních aspektů policejního systému, jako je především tzv. čárkový systém. Uvažoval jsem dlouho, zda tedy článek neobohatím v jeho volném pokračování o požadované nedostatky, ale došel jsem k závěru, že by to bylo pouhé parazitování na jeho předešlém úspěchu, který, jak jsem si později uvědomil, souvisí velmi významnou měrou s mojí "nebojácností" říci veřejně to, co si myslím, což se hodně lidí buď bojí - a já to chápu - nebo neví, jak na to - a to chápu taky. Navíc policejní téma je pro mě uzavřená věc a již se jím nechci dále zabývat, protože už nejsem jeho součástí. Článek jsem schválně zveřejnil ještě před tím, než nastal 1. duben 2019, kdy mé působení u Policie ČR definitivně skončilo. Bylo to proto, že jsem se chtěl nějak "rozloučit" a dát najevo mé názory - kdybych to udělal až poté, co bych odešel, mohlo by to působit poněkud zbaběle.

Zaujaly mě názory, které jsem výše zmínil, a sice že jsem uplakánek, a že místo abych brečel, mám něco změnit. Rozumím tomu, že mohl někdo z článku mít takové dojmy - v tom je ostatně kouzlo slov a jejich jedinečného pochopení každým z nás. Přiznávám, že patřím mezi citlivější osoby a od mládí jsem slýchával, že jsem zženštilý, což je velká pravda. Ženská energie, která spolu s mužskou energií či principem (jin a jang) společně tvoří osobnost každého z nás, přičemž často dominuje jedna z nich, má na mě zřejmě značný vliv. Souvisí to s celou řadou různých aspektů. Já jsem šťastný za to, že jsem zřejmě více ovlivňován tím citlivějším ženským Já, neboť mi to otevírá dosti široké obzory vědomí. Při psaní článku jsem každopádně neplakal, naopak mi bylo krásně, protože jsem ze sebe při jeho psaní částečně vypudil za jedenáct let nastřádaná zklamání. Jak musím opět opakovat, mým úmyslem nebylo policii jakkoli pošpinit, brečet nad rozlitým mlékem, stěžovat si, chtít být litován a utěšován. Chtěl jsem jen "mírovým" způsobem upozornit na to, co mi na mé tehdejší práci vadilo, proč jsem jí díky tomu už dál nemohl dělat.

Dlouho se ve mně držela otázka, jestli jsem se neměl pokusit o nějakou změnu a neodejít "bez boje". Víte, je pravdou, že jsem se dlouhá léta řadil mezi kolegy, kteří jen nadávali, pomlouvali systém, byli neustále naštvaní. Velmi mě to období změnilo a značně sebralo veškerou energii jak do pracovního, tak i osobního života. Pak jsem si uvědomil, že takhle žít nechci. Změnil jsem se. Díky tomu jsem objevoval nová a nová absurdita, kterým jsem musel v rámci mého povolání čelit, ne-li s nimi přímo bojovat. Z počátku jsem se snažil o změnu a argumentovat, jak by se dalo něco vylepšit. Dokonce jsem na vysoké škole zpracoval bakalářskou práci, jejímž tématem bylo, mimo jiné, navrhnout zcela nový rozměr policejního systému, aby dokázal doběhnout své vlastní tempo. Práce byla sice hodnocena velmi pozitivně, ale kde teď asi je? V zaprášeném archivu školy? Problém ale spatřuji v politickém charakteru nutných změn, ať už jde o naprostou a zásadní změnu trestního řádu, trestního zákona, zákona o policii, zákona o služebním poměru atd. A jak se něco dotýká politiky, utíkám pryč. Je to tak proto, že současná politika je vším možným, jen ne politikou. Cirkusová vystoupení lidí, kteří se nesnaží o kompromis, dialog, spolupráci, ale o soupeření, hádky o ten nejsprávnější názor, o vytvoření zbytečných dramat - má vůbec cenu to sledovat, podporovat? Systém osobní důležitosti je ze současné politiky cítit až na konec světa, a to není vůbec dobře. Jsem pevně přesvědčen, že změna je nutná snad ve všech ohledech naší vyspělé lidské společnosti, ale ještě více jsem přesvědčen, že tato změna musí začít u každého z nás, tedy zdola. Změn shora jsme tu už měli hodně a kam nás dovedly? Možná je na čase zkusit to jinak - a právě proto jsem odešel. Chtěl jsem začít rovnou u sebe a mít dostatek prostoru pokusit se "mít vliv" na co možná největší počet dalších lidí. Vydal jsem se touto cestou a sympatizuji i s těmi ostatními, které nevedou skrze hádky, dramata, výbuchy vzteku. Raději než se vyčerpávat bojem s větrnými mlýny a ještě se snažit mít energii sám pro sebe, budu se sám soustředit na to, v co věřím, že je mé poslání.

Pracák

Od 1. dubna 2019 jsem tedy "civilistou". Jaké to je? I když jsem se těšil, až se z toho všeho vymaním, věděl jsem, že i tak je to veliká změna, která nebude snadná. Přeci jen jsem od maturity nepoznal téměř nic jiného než policejní práci, takže jsem se trochu cítil jako ryba na suchu. Najednou "nikam" nepatříte. Z hlavy vám odvanou všechny ty myšlenky na spisy, předešlé i budoucí služby. Máte volnost, kterou jste naposledy cítili možná v zapomenutém raném dětství, protože pokud jste si toho nevšimli, už od školky jsme v zajetí domestikace a uměle vytvářených povinností, které z nás mají vychovat poslušné občany. Hodně lidí si přeje volnost a když ji získají, vlastně ani neví, co si s ní počít. Je v nás naprogramované nějaké nutkání mít nad sebou "dozorce", který nám musí radit, říkat, co si máme a nemáme myslet a dělat. Je proto nesnadné být skutečně volný a sám sebou. Nebudu ale zastírat, že odchod byl útěchou pro duši, která se od té doby snaží velmi ostýchavě zcela roztáhnout křídla a konečně se zhluboka nadechnout. Včera jsem na návštěvě u tety četl nádherný citát: "Skoč, křídla roztáhneš cestou." A to je ono - prostě to udělejte! Nepřemýšlejte nad tím, co se asi stane, jaké to bude mít následky. Takové myšlenky jsou přesně tím, co nás neustále drží v zajetí. To je důvodem, proč se říká, že hřbitov je nejbohatším místem na světě. Protože jen na hřbitově můžeme vidět světlo světa nikdy nespatřená umělecká díla, vynálezy, inovace, sny.

Na pracovní úřad v Jablonci nad Nisou jsem se šel zaregistrovat hned po pondělním "vykoupení z věznice policie". Byl to velmi zvláštní den. Seděl jsem v čekárně spolu s nemalým počtem dalších nezaměstnaných. Tak jsem se rozhlížel kolem a připadal si zvláštně nepatřičně. Měl jsem pocit parazita, který je systémově nepohodlný. Hodně lidí mělo ve tváři výraz studu, zahanbení. Zvláště ti starší. Říkal jsem si, jak se asi octli na tomto místě? Někdo je propustil? Museli také odejít, aby měli možnost se opět nadechnout? Velmi milá paní u informačního pultu se mě ptala, kde jsem pracoval, přičemž kopírovala nejrůznější dokumenty, které jsem při odchodu obdržel na personálním v Liberci, kde mi bylo mimořádně příjemnou paní doporučeno, abych si přečetl jistý článek od policisty, který vyjádřil názory na Policii ČR a velmi krásně to vystihl - "Všichni jsme to tu četli! Jo to jste psal vy?" -, a bez nichž bych asi neměl šanci dokázat, že jsem vůbec kdy figuroval v pracovním procesu. Když paní úřednice zjistila, že jsem čerstvě bývalým policistou, naznačila, že můj odchod naprosto chápe, že obdivuje mou výdrž, která se samozřejmě s několik desítek let sloužícími policisty nedá srovnat.

Vyplnil jsem zvláštní formulář se zvláštními otázkami. Celý můj pracovní život jsem měl heslovitě zapsat do předem vytištěných kolonek a závěrem na pěti řádcích navrhnout, čím bych se chtěl živit. Systém zajímá moje vzdělání, schopnost řídit dopravní prostředky, znalosti cizích jazyků a dovednosti s počítačem. To je vlastně všechno. Asi jsem byl skrze tento "životní" formulář kamsi zařazen. Vše má své kategorie, šanony, přihrádky. A lidé jsou takto tříděni. Jsem v tomhle směru trochu skeptický, ale kolik lidí asi tímto způsobem našlo práci, která by je skutečně naplňovala a bavila, když jediné, co o sobě můžete uvést, je, zda máte řidičák a zda umíte tabulku v Excelu? Navíc můj problém je v tom, že o žádnou práci nabízenou úřadem prostě zájem nemám - a to jsem si ze zvědavosti prohlížel místní nástěnku. Dokonce jsem tam našel náborový leták k Policii ČR Praha, nad čímž jsem se poněkud podivil - je mi známo, že personální stav policejního okresu Jablonec nad Nisou není ani trochu růžový - i když statisticky a papírově zřejmě ano -, tak jsem nepochopil, proč nejsou na nástěnce letáky s nabídkou práce u policie místní, jablonecké. Nemůžu si pomoci, ale zase jsem narazil na další absurditu.

Jiné nabídky lákaly k práci v automobilce, továrně dodávající díly pro automobilku, dodavatelské společnosti vyrábějící obaly k dílům pro automobilku a konečně skladníka objektu obehnaného ostnatým drátem, kde jsou uskladněny díly k automobilům pro automobilku. Pojal jsem podezření, že automobilový průmysl je hodně v popředí... A další osobní problém: Takže se mám přesunout z jednoho systému do druhého? Z bláta do louže? Je sice v soukromé sféře, ale čím se zabývá? Výrobou něčeho, čeho je na světě tolik, že zůstává nevyužito a zaparkováno na monstrózních plochách všude možně? Jaké to má poslání? Nechápejte mě, prosím, špatně - rozumím tomu, že zaměstnání je potřebné, protože bez peněz to prostě opravdu nejde, ale můj problém je právě to, že nad vším snad až příliš přemýšlím a ve všem se snažím nalézt smysl. A tady ho postrádám... Požaduji skutečně něco příliš nereálného, když chci být užitečný životu? Když nechci jen odevzdaně přikládat pod kotel, v němž se vaří celý náš svět?

A tak jsem ještě zatím na Úřadu práce, kde se mé dočasné působení již brzy skončí, neboť prostě nezapadám do žádné škatulky. Musím ale poznamenat, že zaměstnanci úřadu jsou - světe div se - také jen lidé, kteří mají své názory, sny a touhy a na které zřejmě také dopadá zajímavé přepapírování a zesložiťování jejich práce. Mají můj obdiv, protože ani zde bych pracovat nemohl...


Jen tak - z výletu na horu Smrk
Jen tak - z výletu na horu Smrk

Pouť

Nápad na pouť vzešel jistě z filmu "Útěk do divočiny", který jsem poprvé shlédl v prosinci roku 2017, těsně před mými třicátými narozeninami. Film mě doslova chytl za srdce a zasadil v mé mysli, možná spíše v srdci, semínko, které se postupně stalo malou rostlinkou, až nakonec dozrálo ve veliký strom. O filmu jsem nadšeně vyprávěl všem mým kamarádům a známým. Překvapilo mě, že nikdo nesdílel tak ohromné nadšení, které jsem v sobě vnímal já - je přeci úžasné, že se mladý Christopher Johnson McCandless alias Alexander Supertramp rozhodl ukončit svůj přesně nalajnovaný život, jehož on sám nebyl strůjcem, pouze dělal to, co si přáli jeho pragmatičtí rodiče, a vydal se na osamocenou dobrodružnou výpravu, která trvala dva roky. Fascinovalo mě, jakým způsobem ten mladý muž nahlížel na život, v čemž mu dopomáhala inspirace, již čerpal od velikánů literárního světa ať už současné, tak i minulé doby, a jak dokázal obdivovat moudrost a tajemnost přírody a vůbec celého vesmíru. Nemohl se smířit s tím, jak naše společnost žije. Jak se pachtíme za penězi, úspěchem, kariérou a jak přehlížíme prostý fakt: Život je převzácný dar, který je třeba žít v jeho plné chuti, která rozhodně není tak hořká, jak jsme se smířili. Že existuje něco nad tímhle vším, co přesahuje každého z nás. Že neustále žijeme ve strachu a lži, což nás ničí. Velice jsem s ním sympatizoval a sympatizuji dodnes. 

Pokud ten příběh neznáte, tak jen ve stručnosti uvedu, že Chris po úspěšném ukončení střední školy odešel na vysokou do vzdálenějšího města od své rodiny a po nějakém čase bez vědomí kohokoli odjel do "světa", který se omezoval pouze na Spojené státy americké, i když si myslím, že krajina této obrovské země je oproti třeba naší zemi dokonalá v tom, že, ač se jedná o jeden stát, resp. o seskupení mnoha států do jedné federace, obsahuje téměř vše, co lze nalézt snad na celém světě - krásné pláže s horkým počasím a kouzelným mořem, velkolepé horské masivy s téměř panenskou přírodou, pouště, stepi, bohaté lesy, přelidněná velkoměsta, klidný venkov. "Omezení" na takto obrovskou zemi s nekonečnými možnostmi poznávání tedy nevnímám jako něco, co člověka limituje. Za určitou omezující slabinu lze považovat snad jen všudypřítomnou a téměř totožnou kulturu, typickou pro americký styl života, s jistými výkyvy ve smyslu postoje k patriotismu a náboženství. Trochu mi tu chybí rozmanitost lidství, která je snad nejvíce patrná v Evropě, ale i Indii a dalších částech světa, jistě mimo několik výjimek, jako je třeba Severní Korea a Čína, které se ze všech sil snažily vymazat svůj kulturní odkaz, což se jim naštěstí zcela nepodařilo. To jsem se ale nechal unést do jiných vod... Chris tedy cestoval od města ke městu, chvíli pracoval na farmě, chvíli u McDonald's. Potkal mnoho zajímavých lidí, s nimiž rozmlouval o jeho hlavním cíli: Aljaškou, kde chtěl několik měsíců žít zcela o samotě a s tím nejprimitivnějším a nejnutnějším vybavením, jaké potřeboval. Když se tedy konečně na Aljašku dostal, splnil si svůj mnohaletý sen - ocitl se v naprosté divočině, obklopen "jen" přírodou a jejími dary i nástrahami. Dalo by se říci, že byl skutečně šťastným. Nakonec však zřejmě došel k závěru, který je hluboce moudrý, a sice, že skutečné štěstí a láska jsou pravé jen tehdy, jsou-li sdílené. Bohužel, nakonec na Aljašce zemřel a již mu nebyla dána příležitost toto nabyté moudro uplatnit v praxi. Domnívám se však, že na tom příliš nezáleží. Prožil mnohem plnější život, byť byl příliš krátký, než naprostá většina lidí na této planetě, a zřejmě i pochopil hlavní hybnou sílu a smysl našich životů, jímž je bezpodmínečná láska ke všemu a ke všem. Samozřejmě se názory na jeho osud velmi liší a každý ho posuzuje po svém, což je v pořádku. O čem jsem ale zcela přesvědčen je to, že Chris díky své cestě zmoudřel a vzdělal se tak, jak se v žádné, ani v té nejlepší univerzitě na světě vzdělat nikdo nikdy nemůže.

Mimochodem tento skutečný příběh byl původně ztvárněn ve vynikající knize od Jona Krakauera, která se poté stala předlohou ke stejně dokonalému stejnojmennému filmu "Into the Wild" nebo-li, jak už jsem zmínil, "Útěk do divočiny".

Zpočátku jsem uvažoval nad tím, že se budu potulovat krajinou a žít velmi spoře, abych byl v mnohem silnějším vztahu s přírodou a naučil se skromnosti, jak chutná skutečný život, který když chceme opravdu poznat, je třeba ho žít v jeho plné podobě. A jak jinak ochutnat takové kouzlo života, než se zcela podrobit jeho nejpřirozenějšímu stavu, jenž je obsažen právě ve spojení s přírodou a v naší přítomností v ní "s celým životem na zádech"? Již v hlubokém mládí jsem si všiml, a jsem si jistý, že nejsem sám, že pobyt v přírodě mě uklidňuje, dodává do mých žil vodu života a inspiruje mě k nekonečným nápadům. Čím jsem starší, tím více se mi to potvrzuje. Pohled na větve stromů kymácejících se v rytmu větru, zpěv ptáků znějící neopakovatelnou melodií, která je tím nejkrásnějším zvukem, co jsem kdy slyšel, podvečerní klid doprovázený božským tichem panujícím nad ke spánku se ukládající přírodou - to jsou ty chvíle, kdy se život zastaví a člověk rozjímá o své duši. Slyší její hlas a náhle často pochopí i to, nad čím si v pracovním a hektickém životě plném "starostí" láme hlavu týdny a měsíce.

Moje nadšení z pouti bylo až nesnesitelné. Časem jsem pochopil proč: První úvahy nad touláním se krajinou mě sice nadchly, ale velmi brzy jsem začal přemýšlet nad tím, co vlastně budu během toulek dělat? Všeho se dá přejíst. Jak jsem jednou slyšel: "Aby ráj zůstal rájem, je třeba ho opouštět a zase se do něj vracet." Pobyt v přírodě je pro mě posvátný, ale i to sebekrásnější místo omrzí a je třeba jít dál. Ale kam?A pak se ke mně dostalo poutnictví. To je velmi odlišné od všeho ostatního, co jsem dosud poznal. S kamarády jsem podnikl několik čundrů, spal jsem už všude možně, ale i ten nejdelší vandr trval "jen" pět dní. V zásadě je pouť o tom, stanovit si start a cíl cesty, která zpravidla měří minimálně sto kilometrů, spíše několik stovek kilometrů, a uvažovat nad tím, co nám má tato dlouhá cesta přinést. Důležitost je obsažena v cestě samotné, neboť cesta je cílem a cíl je cestou. Je to tak proto, že právě zdánlivě nekonečná cesta dopřává lidské mysli dostatek času a hlavně prostoru na to, aby si mohla uvědomit to, co hledá, ať už jde o nalezení vnitřního klidu, sebejistoty, víry v právě prožitou zásadní životní změnu, uzdravení apod. Navíc je poutnictví záležitostí samoty, tedy bez jakýchkoli rušivých elementů, jež zpomalují, ne-li znemožňují touženou "očistu" mysli. Jde o to dopřát si čas skutečně pouze pro nás samotné, neboť v páru či skupině se člověk snadno nechává vtáhnout do různých diskusí, drobných dramat, neshod ohledně tempa chůze, místa ke spaní nebo nakupování. Samozřejmě to neznamená, že naprostá samota je nezbytná, ale domnívám se, že je velmi prospěšná a jen umocní celý "efekt" pouti. Historie poutníků sahá do daleké minulosti. Poutě byly silně spjaté s náboženstvím. Šlo o jakousi očistu těla i duše, které se podrobovalo mnoho těch, kteří ač hledali, neměli klid, usmíření s Bohem či sebou samým. Jak čas plynul a společnost, hlavně ta naše, se začala vzdalovat náboženství a duchovní rovině bytí vůbec, také poutnictví uhasínalo. Naštěstí však existovalo dále mezi národy, které se nenechaly zlákat pozlátky moderního světa. Mnoho věcí se opakuje a vrací, aby bylo naplněno a pokračovalo tam, kde bylo náhle přerušeno, aniž by došlo ke svému naplnění. A to se stalo i s poutníky. Jako fénixové se začali objevovat lidé, kteří se ve stále větším množství vydávali za poznáním své duše. Je to důsledek vývoje naší společnosti, která se jakoby odvrátila od duchovna a v jistém období začala směřovat výhradně k materiálnímu pojetí světa. Mnoho lidí si začalo uvědomovat, že život je posvátnou nádobou, kterou je třeba skrze nekonečné objevování nejrůznějších pravd neustále plnit až do konce vyměřeného času. A pouť je skvělým pomocníkem k takovému pochopení.

Jak jsem se propadal do kouzla poutnictví, vnitřně jsem velmi toužil po jeho poznání. Bylo to v době, kdy jsem pracoval u Policie České republiky. Dodnes mě nepřestává udivovat, jak jsem se začal rychle měnit. Jako kdyby mi někdo podal drogu poznání a její účinky se pak spíše zesilovaly, než aby mě dovedly do bodu abstinenční krize. V té době jsem již věděl, že od policie odejdu. Byl jsem tehdy sám, resp. jsem neměl partnerku. Trávil jsem čas ponořený do svých myšlenek, založil tento blog a byl šťastný. Věděl jsem, že vše má svůj čas. Vysílal jsem přání k vesmíru a v mysli si velmi často maloval obrázek sebe samého s batohem na zádech, jak putuji krajinou, a také sebe a mé partnerky, jejíž existencí jsem si už tehdy byl zcela jistý, byť jsme se zatím nepoznali. Skrze své hladové srdce toužícím po spojení se srdcem jiným jsem ji vídával ležet vedle mě na gauči, jak se dotýkáme rukou a trávíme společné chvíle v radosti a kráse "všedního" života. Na samotnou pouť jsem se připravoval hlavně nakupováním nezbytného vybavení. Neměl jsem tehdy nic, ani batoh či kvalitní boty. S každou výplatou jsem tedy něco koupil, až jsem nakonec obstaral vše potřebné.

V mezidobí se ale událo něco, o čemž jsem posléze zjistil, že změnilo vše, co jsem plánoval - a je to tak v pořádku, protože člověk se občas v mlze svých myšlenek snaží něčeho dosáhnout a mnohdy nevidí snazší cestu k touženému cíli. Nad námi bdící bytosti nám však ve své nekonečné lásce pomáhají, i když si to nepříliš často neuvědomujeme.

Jitunka mi napsala SMS zprávu s návrhem na schůzku. Nic tak náhlého a zvratového jsem tehdy nečekal. Znali jsme se z dřívějších dob, ale já už málem zapomněl, že existuje. Naše první společná schůzka mi poskytla jistotu v náš vztah. "Vezmu si jí!" usoudil jsem po pár minutách rozhovoru. Po několika měsících jsme spolu bydleli a po dalších pár měsících jsem se jednoho rána probouzel při slovech: "Honzíku, budeme mít miminko!" Přemýšlel jsem tehdy, zda-li jsme to přeci jen neuspěchali. Tahle myšlenka se mě ale nedržela ani pár minut, protože jsem si uvědomil, že vesmír zcela vyslyšel moje přání - a přání se plní!

Že čekáme dítě jsem se dozvěděl tři týdny před tím, než vypršela dvouměsíční výpovědní lhůta u policie. Na malou chvilku jsem tak zaváhal, jestli by opravdu nebylo lepší v "jistém" zaměstnání zůstat, abych bezpečně zaopatřil mou novou rozrůstající se rodinu. Pak mě ale ihned téměř zavalil hřejivý pocit, díky němuž jsem pochopil, že právě naše miminko je důkazem toho, že kráčím po správné cestě. Jako by mi chtělo svou náhlou přítomností dokázat, že upřímná a silná láska, ze které vzniklo, je ve všem, co dělám. Věřím v to, že život by nikdy nevznikl tam, kde není vítán z všelijakých důvodů. A pokud ano, má to svoje nezpochybnitelné důvody, často skryté před našimi zraky. Zázrak vzniku toho malého života v břiše mé partnerky je tím nejkrásnějším poupátkem na zahradě mého štěstí a já se nemůžu dočkat, až vykvete a spatřím ho v celé kráse na vlastní oči.

Mnoho lidí tohle nechápalo a opět se mi snažilo radit: "Tak doufám, že jsi to všechno přehodnotil a na žádnou bláznivou pouť se nevydáš, když budeš brzo tátou!" Také jsem slýchával od pouti zrazující výroky: "Neblázni! V dnešní době jít někam sám? Aby se ti něco nestalo!" Zvláštní je, že takhle mluví lidé, kteří nikdy na vlastní kůži nic podobného nezažili. Je to logické - náš mozek funguje na základě zkušeností. Když něco prožijeme, získáme tím zkušenost, díky které při opětovném prožívání podobné události či situace již "víme", co čekat. Vytváříme si často silně zkreslené domněnky z prvotní zkušenosti, jež na nás mají vliv až do konce našich dní. Pokud ale náš mozek postrádá zkušenost, nezažili jsme to, s čím jsme se náhle setkali, snaží se nás odradit a cítíme strach. Mozek a na něj přímo napojené ego nemá rádo změny a vývoj. Jistoty jsou to, co je touženou potravou. A tak nejen že sebe sama odrazujeme od vývoje, který je zase napojen na duši a svázán se změnami, ale dokážeme zrazovat, a často i zraňovat, také druhé tím, že je soudíme. Nikdo z nás by neměl nikoho soudit a radit mu, protože každý z nás je unikátní ve všech ohledech. Co je pro někoho šílenstvím může být pro druhého darem a obráceně. Vlastně je nejpalčivějším problémem našich životů to, že odmítáme přijmout zodpovědnost za náš osud, o němž jsem přesvědčen, že není dán dopředu tak, abychom neměli na výběr a museli tupě prožívat něco, nad čím nemáme žádnou kontrolu, ale jsme jeho kormidelníky a sami za sebe se rozhodujeme, jaký bude. Sklízíme plody našeho jednání.

Aniž bych si to tehdy zcela uvědomil, náhle jsem se octl v prostoru mezi mými dvěma "momentálními" sny. Tím, řekl bych, silnějším byla má vlastní rodina a tím druhým pouť. Jitunka mě velice podporovala a navzdory těhotenství mě ubezpečovala, abych se na pouť vydal. Byl jsem za to šťastný, protože mě chápala a poskytovala mi svobodu - nedílnou součást každého vztahu, bez níž by láskyplné souznění dvou lidí nemohlo existovat.

Dne 22. dubna 2019 jsem vyšel pěšky z Jablonce nad Nisou z domu, v němž žijeme. Cestu jsem plánoval dlouho, ale snažil jsem se do jejího průběhu příliš nezasahovat, neboť je to spíše naškodu. Dle prvotního plánu měřila cesta 818 km a jejím cílem byla malebná vesnička Sankt Ulrich am Pillersee v Rakousku, kde žije můj táta s partnerkou. V předvečer mého startu jsem byl velice nervózní. Kámen v mém žaludku dokazoval přítomnost něčeho velmi zvláštního. Přisuzoval jsem to klasické nervozitě před každou cestou. Když se pak blížila desátá hodina dopolední následujícího dne, měl jsem vše sbalené a seděl na zahradě, kde byla také moje rodina - Jitunka s naší zatím nenarozenou dcerou Mariánkou, kouzelný čaroděj - pes Merlin, rodiče a tátova partnerka Káťa, od níž jsem obdržel čerstvé povidlové buchty na cestu jako pravý Honza. Bylo velikonoční pondělí a ulice se hemžily koledníky. Všude panovala jarní radost, ale já polykal slzy blížícího se odloučení. Srdce mi tlouklo jinak než jindy. Chtěl jsem něco říci, ale nešlo to. Jak jsem se začal s přítomnými loučit, slzy už nešlo zastavit. Valily se z mých očí a já s tím nemohl nic udělat. Jitunka s Merlinem mě šli kousek vyprovodit a já se jen děsil chvíle, kdy se otočí a vrátí zpět domů. V mysli jsem měl tolik nevyřčených slov, ale rty se uzamkly do okovů prapodivného smutku. To jsem vůbec nečekal - v mých představách se nic takového nikdy nestalo. Měl jsem přeci zcela v klidu políbit své nejbližší a se smíchem a radostí z nového budoucího hlubokého zážitku se vydat na cestu... Nastalý opak mě překvapil. Téměř beze slov jsem se s Jitunkou a Merlinem rozloučil a vydal se osamocen dál. Nohy jsem měl svázané pevným řetězem, na němž byla připevněna snad stokilová koule. Nešlo se mi vůbec lehce. Otáčel jsem se a naskýtal se mi srdcervoucí pohled na Jitunku a u jejích nohou sedícího a udiveného Merlina, který nerozuměl tomu, kam jdu a proč nejdeme všichni. Z útulku jsme ho adoptovali v únoru roku 2019 a zřejmě ho zraňovalo, že když už konečně po půl roce našel rodinu, která ho bezmezně miluje, jeden její člen ho náhle opouští. Pes vycítí všechno a je velmi snadno zranitelný... Když jsem se ztratil v další ulici a již jsem byl skutečně zcela sám, zhluboka jsem se nadechl a přitom potlačoval slzy. Každým dalším krokem jsem se uklidňoval, ale velmi násilně. Své pocity jsem namačkával do přeplněné krabičky, kterou jsem se snažil ukrýt v tom nejtemnějším koutu mé mysli. Problém s takovými krabičkami je v tom, že byť se nám do nich podaří uklidit cokoli a třeba i zapomeneme na všechen jejich obsah, stále víme, že je v sobě nosíme - a to nám nikdy nedopřeje klid.

Těsně před odchodem
Těsně před odchodem

První den jsem dorazil těsně pod Kozákov nedaleko Semil. Prošel jsem skrze Železný Brod, který jsem - a to nevím proč - nikdy neměl rád. O to méně jsem ho měl rád v ten den. Není to místem ani lidmi, co nám přináší nelibost, ba dokonce odpor. Je to naším emocionálním stavem, který rozhoduje o tom, kde je krásně a kde nikoli. Proto se lidé nikdy neshodnou na tom, kde je nejkrásněji nebo nejošklivěji. Každý jednotlivý názor na jakékoli místo je vždy zcela ovládán našimi emocemi, které jsme v sobě při návštěvě takového místa nosili. Kupříkladu jsem byl jednou, myslím, že to bylo i poprvé, na Sněžce. V té době mi bylo tak sedmnáct let. Byl jsem nešťastně zamilovaný do dívky, která mě z jistých důvodů odmítala. Mé vnitřní neštěstí se promítalo do okolní krajiny, která i když je kouzelná, již mě od té doby nikdy nelákala. Kozákov je také krásný, ale já jsem dokázal vnímat jen moje neštěstí z odloučení. Vyloženě jsem se nutil k jídlu. Bylo mi špatně od žaludku a úplně jsem zapomněl na to, jak vypadá smích - hlavně ten vnitřní. Našel jsem si místo ke spaní v nějakém opuštěném přístřešku na místní louce, rozložil věci a ulehl.

Z mého deníku z pondělí 22. dubna 2019

"Jen velmi těžko, opravdu těžko se mi píšou tyto řádky. Je mi strašně, a to nepřeháním! Byl/je sice nádherný den a mrzí mě, že to nedokážu ocenit, ale tak strašně moc se mi stýská po Jitunce a Merlinkovi, že je to k nevydržení! Neustále mi je do breku - tedy pokud nejdu. Za chůze je to lepší, ale jak se zastavím a mám čas přemýšlet, je to šílené! V tento moment nejsem absolutně schopen říci, jestli to dokážu. Mám jeden den za sebou a teoreticky mi jich 39 zbývá - to je šílené! Nejsem si zatím jist, zda mi pouť za takové trápení stojí. Nemám chuť jíst, jsem stále jak na trní, nedokážu si nic užívat. Bolí mě hlava. Vzal jsem si prášek. Volal jsem s Jitunkou a téměř hned se rozbrečel. Snažím se myslet na dobré věci, ale zatím se mi to nedaří. Vyrazil jsem z domova v 10:30 a bylo to hrozné! Ani nechápu, jak se mi to povedlo. Cesta náročná, nohy bolí. Nemám sílu popisovat to, co jsem zažil. Jsem zcela osamocený. Je mi opravdu smutno. Snad se to zlepší a já se vzpamatuji. Zítra uvidíme."

První nocleh pod Kozákovem
První nocleh pod Kozákovem

Následující den se zpočátku nesl v lepším duchu. Začal jsem sám v sobě objevovat a utužovat tolikrát slýchaná, ale nikdy skutečně neprožitá moudra: Ráno moudřejší večera, jednou jsi dole, jednou nahoře, žádná bouřka věčně netrvá, žij přítomností, cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem. Nálada se ale opět střídala jako aprílové počasí. Pokračoval jsem dál a dál, procházel skrze vesničky a města. Ta pečlivě střežená krabička v mé mysli velmi otravně dotírala a usilovala o pozornost. Samota mě pohlcovala a já, ačkoli jsem potkával ostatní lidi, jsem si připadal jako jediná živá bytost na planetě. Objevil jsem naprosto nový rozměr pojmu samota. Náladu mi ale vždy zvedl pohled na všemožná zvířata, se kterými se mi občas zkřížila cesta. Rozesmálo mě, jak jsme se vzájemně polekali s koněm a srnkou. Radoval jsem se z ptačího zpěvu. Dojímal mě zajíc, který roztomile skákal přede mnou a pak zmizel v poli. Také stromy mě hladili po duši. Avšak vždy, když se blížil večer, jsem se navzdory veškerému úsilí opět propadal do smutku. Také jsem díky tomu poznal skutečnou sílu odloučení a stesku. Pustil se do mě obrovský žal a rozhodl se mě zničit. Celé břemeno mého stavu jsem sdílel pouze sám se sebou a Jitunkou, která mi neúnavně projevovala důvěru a povzbuzovala mě. S nikým jiným jsem nebyl v kontaktu a ani o to nestál, protože bych neměl sílu na zodpovídání "dotěrných" otázek. Velmi mě těšilo, že Merlinek se konečně naučil chodit do schodů v našem domě, z nichž měl opravdu strach a že neustále vyhledává Jítinu přítomnost. Prý se stále tulil a mazlil. Muselo mu být také smutno...

Další noc jsem přespal ve velmi tmavém až nevlídném lese. K večeru a v noci foukal silný vítr a já se skoro vůbec nevyspal. Počasí se zhoršovalo, byla mi zima. Další ráno bylo zase lépe, ale cestou a ubíhajícím dnem se opakoval stejný strmý scénář mého vnitřního Já. Třetí noc jsem strávil v hotelu Pod Zvičinou, nedaleko Dvora Králové. Byl to dar z nebes! Scházel jsem ze strmého kopce a už hledal místo ke spaní. Něco mě ale hnalo dál a díky tomu jsem objevil ten kouzelný hotýlek na kraji krásného lesa. Vypral jsem prádlo, pořádně se najedl, dal si pivko, popovídal s milou obsluhou a ulehl do voňavé postele. Těšil jsem se, že se vyspím, ale nic takového se nestalo - neustále jsem se budil a začal cítit nepříjemnou bolest v břiše. Z bolesti se k ránu staly křeče. Chuť k jídlu jsem snad zcela ztratil a jíst vlastně přestával.

Tyhle pohledy mi byly útěchou
Tyhle pohledy mi byly útěchou

Byl to právě čtvrtý den, který rozhodl skrze moje zoufalství. Blížil jsem se ke Kuksu - přenádnernému svatému místu s úchvatným hospitalem, kostelem, muzeem a rozlehlým parkem. Tohle místo bylo také z hlediska mé pouti významné, protože jsem se právě zde měl napojit na Svatojakubskou cestu, po níž jsem měl dojít až do cíle (skrze Evropu vede mnoho ramen Svatojakubské cesty, která se setkávají pár set kilometrů před Santiagem de Compostela). Krajina se tu zcela mění z kopcovitého terénu na poklidnou cestu podél Labe. Usedl jsem na louku nedaleko Kuksu a zadíval se do nebe. Zkontroloval jsem mapu a zjistil, že jsem celkem ušel 97 km. Tehdy se mi v hlavě poprvé velmi reálně zjevila myšlenka na ukončení pouti. Neustále jsem myslel na předchozí telefonát s Jitunkou, v němž mi sdělila, že budeme mít holčičku, což jsme do té doby nevěděli. Oba jsme brečeli dojetím a mně bylo smutno z toho, že nemám s kým sdílet nastalou radost. Že vlastně vůbec nedokážu cítit radost. Vnitřně jsem se ptal Boha, co mám dělat. Běhalo mi hlavou, že pokud se vzdám a podlehnu mé slabosti, bude to pro mě opravdu těžké - udělám radost všem těm nechápavcům a radilům, kteří jistě řeknou něco jako: "Vidíš? Já ti to říkal!" Také jsem myslel na "poutnický zákon", který říká, že jedinou omluvou nedokončení pouti je nemoc. Snad jsem si i přál, abych onemocněl, protože bych měl ospravedlnitelný důvod. Nějakou chvíli jsem se utápěl v bažině únavy, slz, nevolnosti, smutku, zoufalství, zklamání, a když jsem dorazil do parku, zavolal bráchovi, který mě velmi ochotně vyzvedl a dopravil až domů.

Na dně...
Na dně...

Návrat byl sice krásný, ale také hořký. Měl jsem radost, že vidím moje milované, kteří mě přivítali s neskrývaným nadšením a silným pocitem úlevy, ale samozřejmě jsem si byl vědom velkého zklamání. Poutnický nezdar jsem považoval za osobní selhání, prohru. Paradoxem bylo, že jsem skutečně onemocněl, a to ještě v den návratu. Bolest a následné křeče v břiše jen zvěstovaly velmi silné střevní potíže, jež se mě následující týden pevně držely. Byl jsem naprosto zesláblý a jedl jen rohlíky - Pozor na to, co si přejeme! Svým způsobem to byla útěcha, protože s takto závažnými zdravotními potížemi bych býval stejně nemohl pokračovat. Zvláštní ale bylo, že jsem si tuhle nemoc způsobil naprosto sám díky silně negativním emocím, které mě na cestě postupně zcela ovládly. Prohrál jsem můj vnitřní boj se sebou samým. Ostatně s nemocemi je to tak vždy. Pokud nad sebou máme moc, je to v pořádku. Jakmile ji ztratíme, máme ne-moc a musíme se vyléčit, abychom moc zase získali zpět. Je to naše volba - buď můžeme být zdraví, nebo nemocní.

S mými milovanými večer po návratu
S mými milovanými večer po návratu

Měl jsem dostatek času na to, abych o prožitých událostech mohl přemýšlet. Já se ale bál - cítil jsem vnitřní zklamání. Hodně jsem se stranil a neměl sebemenší náladu si povídat s někým jiným, než několika členy mojí nejbližší rodiny. Mnoho kamarádů a známých o mé pouti vědělo, a když se všichni doslechli, že jsem po čtyřech dnech zase zpátky doma, jistě se to hodně rozebíralo. Dokonce se mě kdosi ptal, jestli se tedy nevrátím k policii. Na nikoho jsem se nezlobil a nezlobím ani teď. Jen jsem se trochu pousmával nad tím, jak mi ti lidé vůbec nerozumí. Nechápou, že odchod od policie vskutku nesouvisel s poutí - kdybych toužil jen po ní, vzal bych si dovolenou nebo delší neplacené volno. Tady šlo o něco zcela jiného - vše jsem vysvětlil v již zmíněném posledním článku Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemůžu být

Po uzdravení jsem se naprosto oddal práci na rekonstrukci malého bytu, který byl v zuboženém stavu. Nechtěl jsem, aby mi kdokoli pomáhal. Cítil jsem, že potřebuji prostor a převést pozornost na jiný "projekt". Pracoval jsem mimo víkendy denně necelé dva měsíce a dokázal to, v co bych nikdy před tím nedoufal - bez předchozích zkušeností jsem zavedl nové vodovodní potrubí, odpady, položil nové obklady a dlažbu v koupelně a nové podlahy v ostatních částech bytu. Vyměnil zásuvky, vypínače, přičemž jsem párkrát vyhodil pojistky nejen v bytě samotném a obdržel ránu elektrickým proudem, když jsem se omylem dotkl drátu v domnění, že není pod napětím. Samozřejmě jsem vymaloval a s pomocí bráchovou a tátovou jsem zdárně zrekonstruoval také celou kuchyň. Co je ale podstatné, dokázal jsem to! Pamatuji si, jak jsme se o rekonstrukci bavili s Jitunkou - byt je totiž její a je určen k pronájmu - a jak jsem říkal, že obklady dělat neumím, tohle neumím a tohle nedokážu. S pevným odhodláním jsem se vykašlal na všechny mé vykonstruované a pohodlné předsudky a výmluvy a zjistil, že všechno jde, jen když se chce! Velikým pomocníkem mi byl právě prožitý poutnický nezdar, který mi dodal špetku vzteku, jenž mi byl pracovním palivem. Prosím, neberte to jako vychloubání. Snažím se jen říci, že nemá nejmenší cenu trápit se nad nějakým neúspěchem, protože se pokaždé ihned objeví jiná cesta. Vrátila se mi trochu ztracená sebedůvěra a já pochopil, že jsem nezklamal. Ano, vzdal jsem pouť velmi brzy, ale jako vše ostatní, co se mi děje, mělo i to velký důvod, který je obsažen ve skrytém plánu mého života. Moje místo je teď u mojí rodiny a čas ukázal, jak pravdivé to je. Naše sny a touhy jsou posvátné, ale ne vždy je zrovna teď pravý čas na to, aby se vyplnily. O tom my nerozhodujeme. Vím, že se vyplní naprosto vše, v co doufáme, lépe řečeno v co věříme, protože doufat mnohdy nestačí. Naším úkolem a posláním však není přemýšlet nad tím, kdy nebo jak se to stane, pouze zda to skutečně chceme. A jsou to právě neúspěchy, které z nás dělají většího člověka, neboť nezdar prověřuje naše odhodlání dojít k cíli. A také si myslím, že existují nezdary, které nám mají prostě otevřít oči a třeba nás nasměrovat trochu jiným, tím lepším směrem.

Smysl mé pouti jsem spatřoval v nalezení cesty, kterou se mám vydat po odchodu od policie. A víte co jsem zjistil? Že cestu jsem nalezl už dávno, jen jsem o ní pochyboval. Také proto ta facka v podobě zklamání z pouti. Uvědomuji si, že pouť mě stejně nemine. Je na seznamu a já jen počkám, až na ní přijde řada. Mezitím se chci stále odebírat do říše přírody, užívat si její krásy, opouštět ostatní lidi a vnímat jen svůj dech a tlukot srdce, ale pak se zase vracet a sdílet lásku, která nás všechny spojuje dohromady. Moje poslání je být přítomen a zpívat o velikosti života. Snažit se pomáhat bližním, tedy všem bytostem tohoto světa. Už jen fakt, že někdo čte můj blog a třeba se z něho dočte o něčem, co mu na chvíli zpříjemní život, mě těší a dokazuje, že dělám správnou věc. Mám v úmyslu se nadále věnovat psaní a dokud to půjde, dát do něj vše, co bude v mých silách. Pracuji na knize, která obsahuje silné příběhy a jsem velmi zvědav, jak se bude líbit. Kdo ví? Třeba se časem také ukáže způsob, jak si díky psaní, nebo pro mě podobné smysluplné práci, obstarat potřebný příjem.

Poutníky jsme v podstatě úplně všichni. Máme jen svou vlastní mysl a je třeba naučit se s ní žít a vytěžit z jejího potenciálu co možná nejvíce. To za nás nikdo jiný neudělá. Je to práce určená pouze a jedině nám. Má velmi krátká čtyřdenní pouť mi dala velmi mnoho - znovu jsem se utvrdil v mé lásce k přírodě. Obdivuji milovanou vodu, která je nám k dispozici neustále, byť se již několik let potýkáme s nezvyklým suchem. Je to nepopsatelný dar, když se v pohodlí našich domovů můžeme v mžiku odebrat na toaletu, osprchovat se, natočit si sklenici vody. Kolik lidí na naší planetě umře ročně žízní? Máme vůbec právo si stěžovat? Nemáme snad naprosto vše, co potřebujeme? Žijeme v nebývalém blahobytu, po němž tisíciletí toužilo velmi mnoho lidí. Teď ho tedy máme, tak hurá do pěstování duchaplnějšího a smysluplnějšího Já, abychom životu konečně umožnili zcela rozkvést.

Horské toulky s čarodějem Merlinem
Horské toulky s čarodějem Merlinem